„Byl zřejmě nejroztoulanější postavou tohoto cyklu, neboť žil kromě Prahy v mnoha dalších městech.“

„Také v počtu skladeb by se mezi dalšími z podobného těsta neztratil, neboť jich zkomponoval na čtyři stovky.“

„Kvůli problémům s alkoholem, paděláním a podvodům byl opakovaně vězněn.“

Stává se to už takřka frází – o každém, kdo prožil trochu dobrodružnější život, by prý šlo napsat román. Vždyť ale ve skutečném životě se přece lidem stávají věci, o kterých kdyby napsali do scénáře, každý dramaturg nebo editor by je vyškrtl s tím, že tohle už je pro čtenáře, posluchače či diváky příliš nepravděpodobné, prostě přitažené za vlasy! Přesto (anebo právě proto?) není třeba přetavovat kdejaký životopis v literární dílo. Jestli by některý mohl mít u publika úspěch, neboť je nadmíru barvitý, týkal by se muže, který stihl být varhaníkem i skladatelem, manželem i tulákem, virtuosem i podvodníkem. Řeč je o Robertu Führerovi.

Robert Jan Nepomuk Führer přišel na svět v Praze 2. června 1807. A narodil se do dobré a poměrně movité rodiny, protože jeho otec Ignác byl vyhledávaným lékárníkem. Navíc se Robertovým kmotrem stal vlivný, o sedmačtyřicet let starší komponista, sbormistr, klavírista, varhaník a pedagog Jan Nepomuk Augustin Vitásek, který mladému Führerovi proklestil cestu k prvním zakázkám i zaměstnáním. Vitásek totiž nebyl jen tak ledaskdo, přestože se dnes o něm už vůbec nehovoří. Kromě komorních či orchestrálních skladeb vytvořil tucet mší a sedm rekviem; u prvního ze svých učitelů, Františka Xavera Duška, se na Bertramce osobně poznal s Mozartem, zatímco druhý, Jan Antonín Koželuh, mu ve vhodný okamžik přepustil své místo kapelníka a regenschoriho ve svatovítském chrámu.

Do hudební výchovy Roberta Führera investoval jeho kmotr, pamětliv slibu ohledně péče, jakou díky své roli na sebe navždy vzal, nemálo energie. Vitásek nejenže mladíka osobně vzdělával; postupně mu zajistil i nejedno uplatnění. Nebylo náhodou, že už v šestnácti se stal Führer, nesporně nadaný, ve svatovítském chrámu výpomocným varhaníkem. O tři roky později už druhým a za další tři mu bylo nabídnuto místo varhaníka ve strahovském klášteře. Souběžně vyučoval na nově zřízené varhanické škole v Praze a po Vitáskově smrti se roku 1839 stal ředitelem kůru u Svatého Víta.

Jak se později ukázalo, ve dvaatřiceti tak Robert Führer stanul na vrcholu své hudební kariéry. Samozřejmě, že při své práci už hojně skládal. Nepřekvapí, že se často věnoval komponování mší. Krátkou pastorální pro smíšený sbor, smyčcový kvintet, dva hoboje, lesní rohy, trubky a jeden trombón počínaje, Velkou pastorální pro obdobné nástrojové obsazení konče. Další mši, laděnou v D dur, dedikoval Führer „ke cti svatého Václava“; za jinou, tentokrát v A dur, dokonce v roce 1843 obdržel cenu pražského Spolku přátel církevní hudby. Mnoho jeho skladeb vyšlo tiskem a z Prahy mu otevřelo cestu do Mnichova či Vídně. V pořádku byl tou dobou též jeho soukromý život. Oženil se, manželka Kateřina, mladší o pět let, mu porodila dva syny. Budoucího pěvce Roberta roku 1838 a odlišně zaměřeného Ottu o dva roky později. 

Jenže v osmatřiceti letech byl náhle své prestižní funkce u sv. Víta roku 1845 zbaven. Vyhozen na hodinu, dalo by se říct bez přehánění. Führerovi nadřízení totiž přišli na to, že se dopouštěl finančních machinací. Jeho věrný ochránce Vitásek už nebyl mezi živými, takže se s Robertem nikdo nepáral. Ocitl se na dlažbě a začal se dívat sklenkám s alkoholem na dno častěji než zdrávo. Rodina se mu rozpadla, protože od něj žena dala ruce pryč. Co mu zbylo jiného než se s ostudou z Prahy vypařit a pokusit se uplatnit jinde?

Tak začala nekonečná a ne vždy snesitelná Führerova pouť německy mluvícím světem. Nejprve se na tři roky, řeč je o období 1846 až 1849, uchytil v Salcburku. Což neznělo špatně a navíc se tam pohyboval ve stopách svého milovaného Wolfganga Amadea. Ač Robert ovládal hru na varhany virtuózně, musel se ovšem spokojit s pozicí výpomocného varhaníka, k níž si přibral ještě práci zástupce divadelního kapelníka. Příležitostně též vyučoval. Poté jej možnost vydávat díla u tamního nakladatele Aibla přivábila do Mnichova. Odtud se ale brzy kdovíproč přesunul do Augsburku, poté se jeho další zastávkou staly Freising a Braunau. Ano, neklidný Führer se nevědomky pohyboval tímto městem zhruba třiatřicet let předtím, než se tam narodil zlosyn, který se sice jmenoval Adolf Hitler, ale přízvisko „Vůdce“ si vetkl do štítu.

Není sebemenšího sporu o tom, že oproti nacistické zrůdě byl Robert neškodně zlobivým pocestným. Přesto se ale neubránil dalším deliktům, které mu zjednaly neblahou pověst pijana a chmatáka. Brzy byl vypoklonkován ze své další štace, kterou se po Braunau stal Gmunden. Kvůli svým obvyklým deliktům tam skončil jako sbormistr, varhaník i kantor. Po dalších zastávkách, jmenovitě ve Vöcklabrucku a Schwanenstadtu, kde se živil opisováním not, si našel jinou práci. Doprovázel na klavír houslistu J. Gärtnera tak úspěšně, že mu to roku 1856 přineslo zakázku z říše snů. Při oslavách sto let od narození Wolfganga Amadea Mozarta směl Robert Führer vystupovat se samotným Antonem Brucknerem. Kdo by si myslel, že si tím otevřel novou kapitolu života, profesního i lidského, šeredně by se pletl.

Nepoučitelný Robert totiž spáchal na svých dalších cestách další podvody. V Riedu, jak se jmenovala jeho nová zastávka, nejenom komponoval a založil pěveckou školu, ale ocitl se tam roku 1859 poprvé ve vězení. Zjevně z něj vyšel brzy i díky tomu, že ani za mřížemi nelenil a pro ředitele tamní věznice zkomponoval oslavnou skladbu. Na svobodě však poté nepobyl dlouho, protože rok 1860 jej na čas znovu zastihl ve vězení pro podvody. Tentokrát v Garstenu, kde se u soudu neúspěšné obhajoval sám. Proč, není těžké uhodnout. Tou dobou byl už chudý jako kostelní myš. Rodinou opuštěný harcovník od města k městu, který svůj nesporný talent trestuhodně prohospodařil.

Vždyť kromě zmíněných mší si Robert Führer uměl poradit i s tvorbou odlišných kompozičních forem. Původně pod vlivem Mozartovy hudby, později spíš v duchu romantismu vytvořil zrovna tak moteta jako ofertoria, z nichž vyniklo dílo s názvem Christus im Leiden und im Tote. Skládal žalmy či fugy, když jednu z nich, příhodně pojmenovanou Fuga Elegica, napsal u příležitosti úmrtí císaře Františka I. Sbírka preludií Der Landorganist vznikla za Führerova pobytu ve vězení v Garstenu. Jak bídně na tom později byl, dokládá příběh jeho dvou děl z pozdního období. Svoje Tři krátké mše s offertoriem pro smíšený sbor a varhany sám trpce překřtil na Groschenmessen, neboť je prodal nakladateli za pouhý groš. Ještě hůř dopadla jeho Röckelmesse pro stejné obsazení – tu prý dokonce vyměnil za kabát…

Kromě komponování se Robert Führer věnoval také teoretickým spisům. Jmenujme například dvě práce z roku 1847, z nichž větší ohlas si získal jeho Der Rhythmus oder der musikalische Ebengau. Jen v rukopise zůstal například jeho spis Musikalisch-liturgisches Handbuch für Chordirectoren. Naopak za rozsáhlý soupis Führerova díla vděčíme hraběti Bohuslavu z Kolowrat, který jej během let 1912 a 1913 postupně zveřejňoval v časopise Cyril.

Na to, jak rozměrné a rozmanité byly vlohy Roberta Führera, se jeho odkaz scvrkl na zlomky zřídka uváděných skladeb. Nad nimi převažuje odstrašující příklad neurovnaného a nezřízeného života, kterým uškodil jak své tvorbě, tak svému okolí. Zatímco jeho syn, pojmenovaný po otci Robert, spěl k dráze operního pěvce, jemuž padal k nohám carský Petrohrad, Führer senior živořil ve Vídni coby své poslední štaci. Pronásledován věřiteli, okrádán nakladateli. Těsně před smrtí ještě v nemocnici zkomponoval svá poslední díla, Čtyři mariánské antifony a Ecce sacerdos magnus pro smíšený sbor a cappella. Pak skončil ve společném hrobě vídeňské čtvrti Währing čtyřiapadesátiletý život, který kdysi začal tak nadějně v chlapeckém katedrálním sboru u Svatého Víta.

Foto: Midjourney, Wikimedia Commons, archiv veřejné knihovny města New York, Wikipedia / Jindřich Eckert / volné dílo