„Svatebními košilemi uvedenými v Birminghamu rok poté, co v Londýně dirigoval kantátu Stabat mater, pokračovaly zahraniční úspěchy Antonína Dvořáka.“

„Erbenovy básně Dvořáka zaujaly svérázným koloritem, důrazem na mravní principy i svým rytmem a spádem.“

„Svatební košile by neexistovaly, nebýt kantáty Stabat mater. Jak z hlediska příležitosti, tak z hlediska tvůrčích zkušeností.“

Kantáta Svatební košile je prvním dílem, které Antonín Dvořák komponoval na objednávku z Anglie. Zazněla tam poprvé v létě 1885 na festivalu v Birminghamu. Premiéru měla nicméně o pár měsíců dříve v Plzni. Osmadvacátého března ji tam v čele Orchestru 35. pěšího pluku a místního Hlaholu dirigoval sám autor. Zaužívaný anglický titul vokálně-instrumentální skladby mimochodem v překladu zní o dost jinak než v případě literární předlohy, Erbenovy balady: Nikoli The Wedding Shirts, jak by se dalo čekat, ale The Spectre’s Bride – Duchova nevěsta či Nevěsta přízraku. 

Svatební košile jsou zásadním dílem Antonína Dvořáka. Kantáta má velkou dramatičnost, skladatel do ní vtělil nevšední invenci. Ale navíc je to kompozice v jeho životě přelomová… U začátků Dvořákova mezinárodního renomé stály Moravské dvojzpěvy. Byly prvním dílem, které dosud neznámému pražskému hudebníkovi tiskem vydal v roce 1878 berlínský nakladatel Fritz Simrock. Stalo se tak na doporučení Johannesa Brahmse, který byl členem komise rozhodující ve Vídni o udílení státních stipendií a kterého dvojzpěvy, přiložené k žádosti, zaujaly. Následovaly Slovanské tance a další díla… Svatební košile pak – v návaznosti na Stabat mater – o několik let později definitivně otevřely jeho cestu k britskému publiku a tím zanedlouho i do Ameriky. 

Pod autorovou taktovkou zazněly – nedlouho po plzeňské březnové premiéře – jako „The Spectre’s Bride“ v létě 1885 s velkým ohlasem při čtvrté z jeho celkem devíti uměleckých cest do Británie. V tamním tisku pak bylo možné číst: „Bez rozpaků opakujeme přesvědčení, že jsou nejoriginálnější a nejvýznamnější skladbou svého druhu, jež dosud byly provedeny o birminghamských slavnostech.“ A skladbu, objednanou roku 1883 z Anglie konkrétně pro uvedení na hudebním festivalu v Birminghamu, už v roce premiéry vydal tiskem londýnský nakladatel Novello. 

Dvořákovi bylo devětadvacet, když dva roky po položení základního kamene k budoucímu Národnímu divadlu, 21. listopadu v roce 1870, zemřel Karel Jaromír Erben. Dvořák hrál v té době jako violista v orchestru Prozatímního divadla a s významným právníkem a básníkem, o třicet let starším, se nejspíš osobně neznal. Obrozenec Erben byl představitelem Královské české společnosti nauk, sekretářem Českého muzea a archivářem města Prahy a podílel se na formování spisovné češtiny. Od 40. let postupně vydával Prostonárodní české písně a říkadla. Ale skutečnou senzací se stala jeho Kytice z pověstí národních. Pro úzkou spjatost s českou lidovou slovesností se těšila veliké popularitě. Poprvé vyšla v roce 1853, jen za skladatelova života se pak dá napočítat čtrnáct dalších vydání. 

Erbenovy básně Dvořáka určitě zaujaly díky svéráznému koloritu a pohádkovému kouzlu, ale ještě víc důrazem na mravní principy, za jejich porušení musí hrdinové platit. A Dvořákovi se líbil také rytmus a spád básní. Už roku 1871 zhudebnil jako písně dvě Erbenovy básně a o čtvrtstoletí později, na konci devadesátých let, zkomponoval podle Kytice postupně symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. Erbenovské vlivy lze vysledovat také v Legendách – mnohdy se dají hudební témata přesně podložit verši. Největším dílem podle Erbena je však kantáta Svatební košile: ideální symbióza strhujícího textu a bohaté hudební invence, jedno z vrcholných Dvořákových vokálně-instrumentálních děl.

Pro skladbu jsou charakteristické dialogy bizarně a hrůzostrašně nerovné milenecké dvojice na jedné straně a na straně druhé výkřiky vypravěče a sboru, do jejichž partů se Erbenův hororový příběh otiskuje především. Kantáta má skutečně neotřelou působivost, ale současně zaujme melodickou invencí hlavních témat a sólových vstupů, rozmanitostí a proměnlivostí vyjádřených nálad a nepřebernou fantazií vtělenou do orchestrálního přediva.

Dívka, marně dlouhou dobu čekající na svého milého, se doma trochu rouhá… Dostane se proto do osidel démonů. A při noční cestě s domnělým ženichem je nucena odhodit postupně modlitební knížku, růženec i křížek. Zůstávají jí už jen ty košile z názvu temné básně, které pro něj ušila. Ve zjevné narážce na rubáše teď jedna pro něj, jedna pro ni… Až na poslední chvíli jí dochází, že jde o umrlce, který ji vede na hřbitov a na smrt – a v duchu lidové zbožnosti ji zachrání kající modlitba k Panně Marii. A také příchod rozbřesku. Lidem jdoucím později ráno na mši naznačuje rozsah předchozích hrůzných nočních scén už pouze „…panna v umrlčí komoře a na každičké mohyle útržek z nové košile.“ – Dvořák tomuto příběhu věnoval nevyčerpatelnou fantazií. Jeho zhudebnění je vnímáno jako absolutní pochopení textu a dokonalé splynutí hudby s verši v jedinečný celek.

Svatební košile by ovšem v této podobě neexistovaly, nebýt kantáty Stabat mater. Jak z hlediska příležitosti, tak z hlediska tvůrčích zkušeností. V ní se Dvořákovi podařilo mimořádně ušlechtilým i sugestivním způsobem zhudebnit text o utrpení Ježíšovy matky pod křížem. Vytvořil ovšem zároveň víc: nadčasovou, všeplatnou výpověď o lidském zármutku. A také o naději. Za dílem stojí autorova neokázalá upřímná zbožnost. Monumentalita skladby se tak snoubí s pokorou před vyšším řádem. 

Původní klavírní verze vznikla v roce 1876, konečná orchestrální verze na podzim 1877. Ta také poprvé zazněla v Praze, vzhledem k velikonoční tematice se chce říci kupodivu, těsně před vánočními svátky 1880. Tiskem dílo vyšlo u Simrocka roku 1881. Londýnská premiéra 10. března 1883 měla potom tak velký úspěch, že k dalšímu provedení byl pozván sám skladatel. Dirigoval Stabat mater v březnu 1884 v Royal Albert Hall a šlo o jeho první velký zahraniční triumf. Do Čech odtamtud psal: „Nabyl jsem přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ponese ovoce.“ Ano, Stabat mater mocně otevřela jeho cestu do světového hudebního kontextu a Svatební košile na to bezprostředně navázaly.

Z hlediska žánru, tedy zhudebňování velkých epických básní a obrazů, se Dvořák ve Svatebních košilích přiřadil k Berliozovi, Schumannovi, Brahmsovi a mnoha dalším. Stačí si připomenout dramatickou symfonii Romeo a Julie prvního z nich, Ráj a Peri druhého či Rinalda z pera třetího jmenovaného. A nebo i díla dnes zapomenutá, jako třeba Le désert nebo Christophe Colomb od Féliciena Davida či Widma od Stanisława Moniuszka. V anglicky mluvícím světě byla po mnoho let jedním z nejčastěji uváděných děl tohoto druhu Hiawatha’s Wedding Feast, dílo britského skladatele Samuela Coleridge-Taylora z roku 1898.

Svatebními košilemi uvedenými v Birminghamu rok poté, co v Londýně dirigoval kantátu Stabat mater, zahraniční úspěchy Antonína Dvořáka pokračovaly. Erbenovská balada pro sóla, sbor a orchestr se stala první ze skladeb komponovaných na anglické objednávky. Patří k nim i Svatá Ludmila, Requiem nebo Sedmá symfonie… Po birminghamském uvedení kantáty, za nímž stály čtyři stovky sboristů a stopadesátičlenný orchestr, se v britském tisku psalo také toto: „Dosud nikdy nevydobyl si skladatel triumfu zaslouženějšího.“ Víme, že se Dvořákovi podařilo tyto okamžiky později ještě nejednou překonat, nejvíc snad v prosinci 1893 při premiéře Novosvětské symfonie v newyorské Carnegie Hall. 

Svatební košile jsou mistrovskou partiturou. Jejich epická dějovost a dramatičnost i uplatnění role vypravěče skoro svádí k úvahám, jak moc nepřesné by bylo nazývat tohle konkrétní dílo, přestože zhudebňuje báseň, světským oratoriem… Ale byl by to už pěkný terminologický zmatek, tím spíše, že se oratoriem naopak poměrně často nesprávně nazývá Dvořákova Stabat mater, kontemplativní a naprosto nedějová – typická kantáta. I Dvořák nadepsal Stabat mater jako oratorium. Zrovna v Anglii, s její oblibou Händelových, Mendelssohnových, Elgarových a mnoha a mnoha dalších oratorií, takovéhle termínové nuance však nejsou podstatné.  

——— 

Věděli jste, že…

…ani v němčině se titul Dvořákovy kantáty neshoduje s českým? Die Geisterbraut má obdobný význam jako anglické The Spectre’s Bride. Tedy něco jako Duchova nevěsta či Nevěsta přízraku.

…Svatební košile jako kantátu složil ve 30. letech 20. století podle Erbenovy sugestivní předlohy i Bohuslav Martinů, že skladbu učinil součástí první verze zpívaného baletu Špalíček, ale že ji nakonec z druhé verze vypustil?

…Erbenova báseň má podobné téma jako balada Lenora německého básníka Gottfrieda Augusta Bürgera, autora druhé poloviny 18. století, kterou v roce 1805 ve Vídni formou velkého hudebního obrazu pro sóla, sbor a orchestr zhudebnil Antonín Rejcha? A že námět vzbudil negativní zájem cenzury, takže skladba tehdy nebyla uvedena a poprvé koncertně zazněla až v 80. letech 20. století?

Foto/zdroj: Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Jan Vilímek / volné dílo, Wikipedia / Světozor / volné dílo, Pavel Hejný / ND Praha

Facebook X E-mail WhatsApp