„Dirigent pečlivě a současně uvolněně a inspirovaně dospěl k interpretační dokonalosti.“

„Hlavním hráčem byl v tomto případě jednoznačně Pražský filharmonický sbor.“

„To, že koncert začal československou hymnou, byl krásný symbol.“ 

Uvedení oratoria Svatá Ludmila na festivalu Dvořákova Praha vstoupí do historie. Nejen tím, že zřejmě poprvé od premiéry zaznělo opět úplně celé, bez škrtů a krácení, ale i díky Jakubu Hrůšovi a jeho uměleckému výsledku. A pak i proto, že koncert v Rudolfinu provázela paralela na náměstí před ním. 

Program ve Dvořákově síni si nárokoval u publika tři a půl hodiny. Mimořádnost díla, napsaného v grandiózním měřítku pro festival v Leedsu v roce 1886, s sebou přinesla i výjimečnost celého projektu. Přímý televizní přenos se spojil s open air happeningem – s promítáním koncertu na projekční plochu před Rudolfinem a s účastí více než dvousethlavého tělesa, složeného z členů nejrůznějších pěveckých sborů a přidávajícího se venku k Pražskému filharmonickému sboru, zpívajícímu ve Dvořákově síni. Po všech stránkách událost. Končila před půlnocí – a tisícovka posluchačů, která v sále tři dějství díla i s dvěma přestávkami absolvovala, bude vzpomínat dlouho. Na monumentální, zřídka slýchanou skladbu i na interpretační dokonalost, k níž dirigent s velkým aparátem pečlivě a současně uvolněně a inspirovaně dospěl.

Jakubu Hrůšovi se podařilo sestavit vynikající pětici sólistů, pojmout dílo operního rozměru komplexním způsobem, ovládnout celý aparát svou vůlí, podchytit a vymodelovat nekonečné množství detailů, udržet provedení v potřebném napětí a vygradovat ho a vtisknout mu nejen punc výjimečnosti, ale i oduševnělosti. Hlavním hráčem byl v tomto případě jednoznačně Pražský filharmonický sbor. Skladba se sborovým partem stojí a padá. Tam, kde to skladatel potřeboval a umožnil, vynikla samozřejmě i Česká filharmonie, ale míst, v nichž by orchestr poutal sám pozornost, není ve Svaté Ludmile tolik jako ploch, v nichž podporuje a dotváří mohutný zvuk sboru nebo doprovází sólisty.

Zadání pro festival v Anglii zavedlo Dvořáka v tomto případě k obecnějšímu vyjadřování. Navázal na to nejlepší, co v oratorní tradici, v Británii v jeho době tak živé, existovalo: na Händela a jeho starozákonní monumenty soustředěné nikoli na jednotlivé lidské osudy, ale na národ; na obě idylická oratoria Haydnova i na melodičnost Mendelssohnovy duchovní hudby. Charakteristicky dvořákovského hudebního jazyka je ve Svaté Ludmile slyšet méně než v předchozích kantátách Stabat mater a Svatební košile i v pozdějším Requiem. Neznamená to ovšem, že by napsal nezajímavou hudbu. Partitura přináší jak působivé masové scény, tak pěkné kantilény v sólových partech. Přestože jde o oratorium a zčásti i o epický příběh, není nijak přítomen klasický part vypravěče. Libreto Jaroslava Vrchlického, často označované za slabší stránku oratoria, řeší dějovost více či méně šikovně jinak – v textu nebo způsobem řazení čísel. I proto není dílo operou, strhujícím příběhem, který by si říkal o scénické uchopení, ale je vcelku nedramatickým výjevem z počátku českých dějin. Ani o Ludmilu v pravém slova smyslu nejde. Její postava především umožňuje zachytit hlavní obsah – přijetí křesťanství našimi pohanskými předky. Konverze se tu přitom neodehrává jako konflikt starého s novým, jako myšlenkový zápas, ani jako politicky podmíněný akt, ale jako vyústění přirozené touhy a hledání, jako samozřejmost. Vrchlického a Dvořákova Svatá Ludmila není historickým příběhem, ale křesťanskou legendou a ještě víc romantickou básní. I proto je zde v podstatě hlavní postavou poustevník Ivan, který osloví a ovlivní Ludmilu tak, že se rozhodne přijmout symbol a poselství kříže. I proto se kníže Bořivoj rozhodne přijmout od Ivana stejnou víru jen a jen proto, aby získal Ludmilu, která se mu na první pohled zalíbila.

Kdyby nezpívala Kateřina Kněžíková tak krásně procítěně, mladistvě a čistě part Ludmily a celý večer svým zrajícím uměním opravdu neozdobila a nekorunovala, byl by poustevník Ivan hlavní postavou díla i hudebně. Part, napsaný v obrovském rozsahu, obdařil slovenský basista Jozef Benci svým impozantním, charismatickým a znělým hlasem tak, že bylo potěšením jeho výstupy sledovat. Jde o postavu, v jejímž profilu není problémem najít nejen velké zaujetí pro víru, o níž přesvědčeně a zaníceně svědčí, ale i určitou porci fanatismu. Benci vše vystihl a i ryze vokálně opravdu potěšil. Kníže Bořivoj je v tomto díle nepříliš vyprofilovanou a přesvědčivou postavou, ale Richard Samek mu dal aspoň krásu kantilén, a to bohatě a lahodně. Menší úlohu a také malý výpadek měla Alena Kropáčková, mezzosopranistka pěkného fondu. Pětici příjemně doplnil tenorista Ondřej Koplík. 

Pro Pražský filharmonický sbor šlo o nadstandardní úkol. Často se zde zpívá ve vysoké dynamice, jde o výdrž, ale samozřejmě i o výraz – jsou tu jímavé plochy, davové scény, náhlé změny dynamiky… také těžké nástupy, fugata… Všechna čest sbormistrovi Lukáši Vasilkovi i všem pěvcům, kteří od začátku do konce nepolevili, neprojevili sebemenší známku únavy, natož nepozornosti či nezájmu. Jakub Hrůša převzal sbor pro koncert plně koncentrován a orientován, vedl provedení ze značné části právě přes něj. 

První dějství se odehrává „na nádvoří hradu mělnického“, Ivan tam vstupuje do pohanských obřadů poselstvím o Kristově kříži a Ludmila je jeho řečí oslovena. I lid nakonec vyjadřuje naději, že by nová víra mohla být dobrou cestou. V druhém dějství Ludmila vyhledá v hlubokých „lesích berounských“ Ivana. Právě tam uvěří a právě tam se rovněž protne její osud s Bořivojovým. Třetí dějství zachycuje velkolepý obřad křtu vladařů a symbolicky i celého národa „v chrámu velehradském“. Dvořák otvírá poslední část sugestivním a monumentálním, přitom radostným zpracováním písně Hospodine pomiluj ny, exponuje zde chytlavou písňovou melodii v třídobém metru, dává krásný hudební prostor Ludmile, přibližuje se hudebnímu charakteru pravoslavných zpěvů, staví komplikovanou hudební architekturu závěrečné prosby o požehnání. Jakub Hrůša vedl skladbu po celou dobu až sem bezpečně tak, že v každém okamžiku byla jinak a pozorně modelována, tak, že neduněla prázdnotou, že nenudila. 

To, že koncert začal československou hymnou, přesně v té podobě, jak jsme ji slýchali do konce roku 1992, tedy ne hymnou českou a nynější rozsáhlejší hymnou slovenskou, byl krásný symbol skutečnosti, že uvedení Dvořákova oratoria bylo připsáno nadcházejícímu stému výročí vzniku Československa. Ostatně, třetí dějství se odehrává na Velehradě – a Cyril a Metoděj přinesli na Velkou Moravu křesťanství jak Čechům, tak Slovákům.

Foto: Petra Hajská, Petr Veber