„V této sezóně doskakuju do Lazebníka sevillského, Carmen, Rusalky, Prodané nevěsty a do Madam Butterfly. Nové premiéry jsou pak Řecké pašije na podzim a na jaře Kouzelná flétna.“

„Divadlo na Orlí pro mě bylo první seznámení s provozem, což je pro studenty hrozně důležité – a je super, že tu to divadlo je, protože jsme jediní v republice, kdo něco takového má.“

„Pro mě tyto ‚výlety do baroka‘ s Collegiem nejsou ani práce, ale něco, co mě posouvá. Pokaždé tam objevuju něco nového, a proto mě to baví.“

Tuším, že čtenářům portálu KlasikaPlus.cz není tento talentovaný pěvec neznámý. Naopak, jeho jméno figuruje v řadě reflexí na koncerty. A ostatně ani rozhovor s ním nepřinášíme poprvé. Impulsem k novému bylo – slovy jeho nového působiště – že „od sezóny 2021/2022 nastupuje jako nejmladší sólista do operního angažmá Národního divadla Brno“. Na barytonistu Tadeáše Hozu se však mohou těšit nejen brněnští návštěvníci – zůstává věrný souboru Collegium 1704 i dalšímu hostování.

Minulý rozhovor má datum před dvěma lety. To bylo těsně po absolutoriu na JAMU. Od té doby se asi hodně změnilo – co všechno?

Změnilo se hodně, ale asi by toho bylo ještě víc, kdyby nebylo covidu. Absolvoval jsem v roce 2019, chvíli byl klid – a pak to přišlo, takže se toho mnoho změnilo hlavně v osobní rovině.

Jak jste prožili covidové období?

Já si pamatuju, že jsem ten den měl mít představení v Ostravě, stál jsem už před autem a přišla mi SMS: „Dnešní představení se ruší a až do odvolání se ruší všechno.“ V tu chvíli, asi tak jako všichni, jsem myslel, že to bude třeba na týden… ale najednou z toho byl s nějakou malou přestávkou víc než rok. Určitě to změnilo nejen situaci ekonomickou a politickou, ale myslím si, že to změnilo bohužel i myšlení lidí. Teď už nám třeba přijde zvláštní, že v televizi vidíme někoho bez roušky, a jsme tím poznamenaní – možná už navždy.

Myslíš, že se tato změna promítne i do umělecké sféry? Budou lidé více vážit, zda jít za kulturou, nebo po ní naopak budou lační?

Určitě. Já jsem od začátku nevěřil těm optimistickým scénářům, že po lockdownu lidé budou hladoví po umění a budou se hrnout do divadel. Naopak jsem říkal, že si myslím, že to lidi tak vyčerpá, budou tak hrozně opatrní a finančně vycuclí, že první, co půjde pryč ze seznamu, bude kultura.

Mám pocit, že letos o prázdninách byla spousta uměleckých akcí – daleko víc než loni. Je to tak?

Je – protože loni se to nestihlo nachystat. Nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli to půjde. V podstatě v takové nejistotě žijeme i teď. Situace je lepší, ale nikdo nevíme, co bude na podzim. A tak se stále jak ze strany diváků, tak ze strany pořadatelů zvažuje, jestli to má, nebo nemá cenu. Stalo se to už několikrát – viz Colours of Ostrava, které loni byly připravené, nevratné zálohy zaplacené a pak se to stoplo a nikdo už pořadatelům nic nevrátí.

Nicméně – navzdory této době přišlo stálé angažmá u Národního divadla v Brně. V čem tě uvidíme?

Kromě představení, která jsem nastudoval už jako host, a těch bylo poměrně dost, nově v této sezóně doskakuju do Lazebníka sevillského, který už proběhl na Špilberku, do Carmen, Rusalky… a pak mě čeká ještě doskok do Prodané nevěsty a do Madam Butterfly. Nové premiéry jsou Řecké pašije teď na podzim a pak na jaře – to bude v mém případě takový hřeb sezóny – bude Kouzelná flétna.

Tu už sis vyzkoušel v Divadle na Orlí, s Komorní operou JAMU…

Přesně tak.

Stejnou roli?

Ano, Papagena. Tam to ale nebyla kompletní verze, protože tam nebyl sbor, opera byla dost proškrtaná a hlavně – texty byly v češtině. Kdežto v Národním divadle Brno se bude uvádět celá a v němčině a zejména v úplně jiné a neotřelé režii Miroslava Krobota. Určitě mi něco z té role zůstalo, ale v podstatě to budu studovat celé znovu.

Existuje nějaká vysněná role, kterou bys v divadle rád dostal?

Asi ne. Třeba Papageno je role, která mi – myslím si – bude hodně sedět, protože mi sedla už na Orlí. Je to takový typ, který si hrozně rád užívá života, ale na konci projde – tak jako všichni v té opeře – určitou proměnou a zjistí, co je v životě důležité. Že to není užívání si, ale jistota ve vztahu, v rodině, což je mi hodně sympatické. To je tedy role, která mě bude nejspíš celý život bavit, ale že bych měl nějaký cíl, co bych si chtěl zazpívat, to bych neřekl.

A sedí ti Papageno nejen charakterově, ale i hlasově? Zpěváci většinou říkají, že Mozart je taková hlasová hygiena, že se příjemně zpívá…

Takhle – spousta lidí taky tvrdí, že Mozart je jednoduchá muzika. Určitě je to dobré pro začátečníky, protože se na něm dá hodně naučit, ale rozhodně nemůžu souhlasit s tím, že je to jednoduché zpívání. Naopak je tak strašně průzračné a známé, že právě na tom se ukážou kvality zpěváka.

Teď na chvilku odskočím od umělecké sféry. Minule jsi na sebe prozradil, že po gymnáziu jsi šel původně na Masarykovu univerzitu. Přiznám se, že jsem trošku lustrovala a našla nějaké pozůstatky studia na Fakultě sociálních studií v oboru Veřejná politika… trefa?

Ano.

To byl vyloženě záměr, chtěl ses tomu věnovat, nebo spíš plácnutí do vody, kdy občas člověk po gymnáziu ještě úplně neví, co se sebou?

Šel jsem tam záměrně. Mě politologie a politika vždycky bavila a stále baví – sleduju ji doteď. Tehdy jsem si přibral ještě žurnalistiku, protože by mě bavilo dělat politickou žurnalistiku. Rád poslouchám různé podcasty, čtu a zůstávám v obraze.

Dnes si sám sebe dokážeš představit jako politologa?

Vlastně nevím, protože jsem si to nikdy nevyzkoušel… ale asi ne. Mám teď štěstí, že dělám práci, která mě baví. Je zároveň můj koníček, chodím do práce rád a myslím si, že to tak zůstane celý život. A kdyby to tak nebylo, tak s tím seknu a jdu dělat něco jiného.

Jak dlouho jsi vlastně na Fakultě sociálních studií vydržel?

Dva roky. Respektive rok jsem byl jen tam a ten další jsem to zkoušel dohromady s JAMU… ne že by to nešlo, ale já jsem JAMU víceméně tak propadl, že další studium by bylo na úkor volného času, který jsem chtěl mít, a bylo by to hrozně vyčerpávající.

Kudy tedy vedla cesta na JAMU? Měl jsi vystudované gymnázium, vedle toho ZUŠku. Proběhlo pak nějaké soukromé školení?

Ne.

Rovnou přijímačky?

Tak – ze ZUŠky rovnýma nohama na JAMU. Já jsem měl ohromné štěstí, že jsme na ZUŠce měli výbornou paní učitelku Danu Zapletalovou, která byla v té době na nás hodně přísná – chodil k ní i brácha Roman, Eva Kývalová, teď už Esterková, a ještě kromě dalších třeba Pavla Mlčáková, která taky teď působí v Praze – a dala nám základy opravdu pevné a kvalitní, takže jsem si pak mohl dovolit přeskočit konzervatoř a přijít rovnou na JAMU. Ale bylo to tehdy tak, že jsem na ZUŠce odabsolvoval a pak najednou, po těch jedenácti letech zpívání, nebylo nic. Ta představa pro mě byla naprosto zničující, takže mě napadlo chodit zkrátka na hodiny zpěvu, bez nějakých ambic o studium. Se Zdeňkem Šmukařem jsme se znali jednak přes Romana, ale taky z různých soutěží, a protože to bylo přes cestu (pozn. Fakulta sociálních studií MU a Hudební fakulta JAMU), zeptal jsem se ho, jestli by mi nedal nějaké hodiny, abych se udržoval. No a když jsem tam byl asi potřetí, tak mi říká: „Tadeáši, už jste si podal přihlášku?“ Odpověděl jsem, že nepodal, že nechci studovat. A on: „Prosím vás, a proč ke mně chodíte? Já myslel, že vás připravuju na přijímačky. Okamžitě si tu přihlášku dejte a aspoň to zkuste!“ Tak jsem si ji podal a dopadlo to dobře, ačkoliv mi chyběla veškerá teorie.

Na to jsem se právě chtěla zeptat – je to pro studenta zpěvu na JAMU velký handicap nemít konzervatoř? Přiznám se, že nevím, co všechno mají zpěváci ve studijním plánu – jsou tam předměty, kde tu teorii nutně potřebuješ? Myslím tím vyloženě jen studium, ne samotnou praxi.

Takovéto předměty, hudebně-teoretické, tam skutečně nejsou, akorát v prváku je předmět, který se jmenuje Hudební teorie pro neabsolventy konzervatoří – a to bylo povinné pro lidi, kteří šli na JAMU bez konzervatoře. Ne že bychom tím všechno dohnali, ale donutilo mě to se na teorii trochu podívat.

Je výhodou mít zpěv vystudovaný na JAMU, oproti soukromému školení třeba u různých lektorů? Potřebuje profesionální zpěvák tu instituci?

Určitě ne. Je celá řada zpěváků, kteří nemají vysokou školu. Spíš než nutnost je to praktické – tehdy to pro mě bylo vzdělání zadarmo, mám titul, který můžu použít – kdyby se cokoliv stalo, vždycky můžu jít učit – a přece jenom je to i otázka prestiže. Když člověk řekne, že vystudoval JAMU, vypadá to dobře a měla by to být záruka určité kvality.

Už jsme zabrousili k Divadlu na Orlí – jak na něj vzpomínáš? Připravila vás Komorní opera dobře na divadelní provoz?

Pro mě to bylo místo, kde jsem k divadelnímu provozu poprvé přičichl. Do té doby jsem nikdy nezpíval v žádné inscenaci… třeba až tam jsem zjistil, co je to inspice. Pro mě to bylo první seznámení s provozem, což je pro studenty hrozně důležité – a je super, že tu to divadlo je, protože jsme jediní v republice, kdo něco takového má. Moc rád na to vzpomínám, protože to bylo místo, kde jsem zjistil, že je to věc, kterou chci dělat.

Zpěv jako takový, nebo ve spojení s hereckou akcí?

Jako divadlo. Já jsem v ZUŠce chodil i do dramaťáku, kde jsem si divadlo vyzkoušel a bavilo mě, ale nenapadlo mě, že bych se tím mohl živit.

Ze studia na ZUŠ jsi také jmenoval celou řadu nástrojů, které jsi tam vyzkoušel…

Není to tak, že bych vzal do ruky nástroj a zahrál na něj, ale vystřídal jsem tam toho docela dost. Začínal jsem na klávesy, pak jsem přestoupil na trubku, ale to mě nebavilo, protože mi to nešlo. A pak jsem šel na bicí a tam jsem vydržel taky docela dlouho – a dalo mi to hodně.

Vy jste s bratrem měli nějakou kapelu, že? Tam jsi hrál na co?

Na klávesy.

Tak to ten handicap při příchodu na JAMU, minimálně z té praktické stránky, nebyl zas tak hrozný. Předpokládám, že orientace v zápisu mohla být lepší než u některých konzervatoristů.

Nemůžu říct, že bych úplně neuměl noty – to jsem uměl, ale třeba číst v basovém klíči mi dělalo velký problém.

Jak to vlastně obecně máš – jsi zpěvák závislý, nebo nezávislý na tom, co do tebe nabuší korepetitor?

Jak kdy. Záleží na tom, co je to za skladbu. Věřím tomu, že kdybych měl sám studovat nějakou soudobku, tak to nedám. Proto třeba rád vzpomínám na Orlí, kde jsme kolikrát dělali soudobé věci, a nebýt Tomáše Krejčího (pozn. umělecký vedoucí Komorní opery HF JAMU), který to tam do nás bušil od rána do večera, tak bych se je nenaučil.

Když je řeč o soudobkách – k těm se stavíš jak?

Nemám k nim úplně odmítavý postoj, spíš se vždycky snažím najít důvod, proč by se mi to mělo líbit, ale když ho tam nenajdu, tak mě to nebaví.

Před dvěma lety jsi zmiňoval, že se zatím vyloženě neprofiluješ čistě na divadlo, komořinu, nebo naopak velká vokálně-instrumentální díla. Změnilo se to?

Pořád se snažím ochutnávat od každého kousek, když to jde. Snažím se držet si barokní ansámbly, divadlo i hostování. Nevyhýbám se ničemu a nemůžu říct, že bych měl vyloženě styl, cestu, kudy jdu. V nějakém rozhovoru jsem říkal, že bych nechtěl být univerzální zpěvák, což platí. Jenomže postupem času zjišťuju, že to u nás bohužel moc jinak nejde.

Pravda, pokud se tím chce člověk uživit, dost často musí přejíždět mezi divadly, koncerty… tráví čas na dálnici…

Taky. Ale i co se týče rolí v jednom divadle. U nás to není tak, že by divadlo mělo lidi, kteří dělají například jenom klasicismus. Člověk dostane roli a musí se s ní poprat. Šéfové se určitě snaží přihlížet k tomu, na co člověk má, jaký je typ hlasu a ostatně i postavy, ale kolikrát to prostě nejde.

Nováček v divadle si asi nemůže moc vyskakovat, ale existuje možnost ozvat se, že mi ta role prostě nesedí, že se na ní třeba odřu? Může to zpěvák udělat?

Udělat to může, ale někdy jen jednou. (smích) Ale ne, mám pocit, že konkrétně tady, v Brně, ta domluva bude bezproblémová, když člověk cítí, že něco opravdu nejde, tak se jde se šéfem určitě nějak domluvit.

A domluva s režiséry – třeba ohledně toho, že jejich vize o tom, co máte provádět na jevišti, není příjemná?

Je to teď spíše tak, že režiséři vládnou divadlu, takže pro zpěváka je výhodné, když si uvědomí, že režisér má vždycky pravdu… Já se vždycky snažím najít cestu jak to, co po mně režisér chce, dokázat. Když už si fakt nevím rady, zeptám se ho nebo vymyslíme něco jiného. Ony ty požadavky, které jsou mnohdy úplně nereálné, jsou ale taky věci, které interprety posouvají dál. Jsou zkrátka postaveni před nějakou výzvu, a pokud se toho zaleknou, tak tam možná nemají co dělat. Například teď jsem v Pucciniho Bohémě poprvé na jevišti šermoval… taky jsem to předtím nikdy nedělal.

Kdyby došlo na nějakou opravdu extrémně specifickou dovednost, kterou by zpěvák měl provádět v rámci role – poskytne třeba divadlo nějakého odborníka, který by se vám věnoval?

Já myslím, že ano… záleželo by určitě na tom, o co by šlo.

Myslím, že jsem se ještě nezeptala na působení v Collegiu 1704, ale zmínil jsi, že barokní soubory si stále držíš.

Ano, s nimi jedu do Itálie. Pro mě tyto „výlety do baroka“ nejsou ani práce, ale něco, co mě posouvá. Pokaždé tam objevuju něco nového, a proto mě to baví. Collegium je výborný kolektiv s opravdu profesionálním přístupem – nestane se tam, že by člověk přišel nepřipravený. Tak by to, myslím, mělo vypadat.

Čili: zájezd do Itálie, Rusalka v Příbrami… kdy se můžou těšit diváci v Brně, že tě uvidí na jevišti?

Na začátku října bude Carmen a moc se těším na premiéru Řeckých pašijí, která bude 5. listopadu. Dál bych pozval na Lazebníka do Brna, Bílého pána do Ostravy – to je od Jaroslava Křičky trochu do jazzu, swingu laděné v režii Ondřeje Havelky. A ještě Kocour v botách pro děti.

Foto: KD Trhové Sviny, Vojtěch Kába, Fb T. Hozy, Fb -Maraton hudby Brno, Petr Dyrc, Ol. barokní slavnosti, Moravské divadlo Olomouc