„Vyzdvihl bych velmi přesvědčivé podání interpretů v lyrických a pocitových částech skladby Adiós Nonino a také čistotu houslí v nejvyšších polohách.“

„Velké hudební mistrovství předvedli členové kvinteta v kompozici Concierto para Quinteto.“

„Všichni muzikanti tělesa Tango Nuevo výborně vystihli náladu optimistického, téměř ‚vivaldiovského‘ konce.“

Ve své době velmi kontroverzní, v jižní Americe až nenáviděný skladatel a improvizátor, provokující svojí touhou po změně ustálených hudebních konvencí v podobě klasického tanga. V dnešní době světově uznávaný a milovaný autor napříč všemi hudebními obory, který dokázal přijít s něčím novým a jedinečným. Ástora Piazzollu a jeho Nuevo Tango si mohli vychutnat posluchači 27. 4. 2021 v rámci závěrečného koncertu 29. ročníku festivalu „Svátky hudby v Praze – Václav Hudeček a jeho hosté“, kde se kromě Mistra představilo klasické piazzollovské uskupení s názvem Tango Nuevo ve složení: Ladislav Horák – akordeon a bandoneon, Ivo Kahánek – klavír, Jiří Vodička – housle, Petr Ries – kontrabas, Jaroslav Novák – kytara. Kvůli nepříznivé epidemiologické situaci musel tento večer v rytmu tanga probíhat online.

Začátek koncertu odstartovalo efektní klavírní sólo Iva Kahánka plné dynamických kontrastů a agogických ploch, ze kterých v náznaku najednou vyplynula tklivá, líbezná melodie, typická pro skladbu Adiós Nonino. Byla napsána roku 1959 jako balada za zesnulého Piazzollova otce Vicenteho. Chmurné, lyrické části plné bolesti nad velikou ztrátou milovaného člověka kontrastovaly s pasážemi plnými energie a vzpomínkami na společné chvíle. Podle samotného Piazzolly se jedná o asi nejsmutnější, ale zároveň nejkrásnější melodii, kterou kdy napsal. Zde bych vyzdvihl velmi přesvědčivé podání interpretů právě v lyrických pocitových částech a také čistotu houslí v nejvyšších rozsahových polohách.

V následujícím krátkém zahájení Václava Hudečka a Ladislava Horáka se hovořilo o významném výročí – sto let od narození Ástora Piazzolly, o nezaměnitelnosti jeho hudby. Zmíněno také bylo, že posluchači nepřijdou o živou verzi tohoto koncertu. Je do Prahy naplánovaná na 19. 4. 2022.

V kompozici Soledad jsme si mohli vyslechnout specifický zvuk a barvu bandoneonu. Tento nástroj byl vynalezen v Německu okolo roku 1850 a teprve poté se rozšířil do Piazzollovy rodné Argentiny. Dodnes se hojně využívá v Latinské Americe. Poté navazovala skladba Muerte del Ángel. Dílo kánonického charakteru, kde se postupně připojují ostatní nástroje a hrají všechny jedno stejné téma. Zde se kvinteto zaměřilo na dokonalou souhru při nástupech. Struktura kánonu byla dobře čitelná a od všech členů kvinteta hrána brilantně s velkým nadhledem. V další části se sólově předvedl akordeon. Ladislav Horák zde ukázal maximální potenciál v možnosti dynamického dokreslování melodické linky při držení tónu nebo akordu. Dokazuje to, že se tento nástroj nejvíce podobá dechovým, protože funguje na podobném principu.

Contrabajisimo nám představuje jako sólový nástroj kontrabas. Místy až medově táhlé části se v podání Petra Riese okázale prolínaly s ostatními instrumenty a dolehla na nás atmosféra jihoamerického klidu, někdy melancholie. Téma směřuje do temperamentního zlomu, kde vše převezme přesný rytmický modus. Neustálé ostré přebíhání z volných částí do efektních, rázných ploch je typickým rysem právě pro Piazzollovu hudbu.

Dvě díla, ve kterých se s kvintetem předvedl Václav Hudeček, jsou opravdovými skvosty hudby dvacátého století a zároveň jsou v současné době mezi nejhranějšími skladbami celosvětově. Oblivion a Libertango. Prokomponovaností a harmonicky velmi podobné, avšak tempově, rytmicky a pocitově absolutně odlišné skladby, které obě vynikají vedením hlavní melodické linky. Volná pomalejší, lyrická skladba Oblivion byla navržená na hudební cenu Grammy. Václav Hudeček zde ukázal velkou interpretační vyzrálost a z jeho hry byly slyšet životní zkušenost a nadhled. V prostředním díle skladby při návratu k titulní melodii zajímavě dozdobil hlavní téma Jaroslav Novák v kytarovém partu. U Libertanga se při poslechu nabízela spojitost s dalším světovým skladatelem Carlosem Gardelem, který byl Piazzollovým přítelem a stál také do značné míry u startu jeho hudební kariéry. Pojetí ansámblu bylo netradiční, hlavně po tempové stránce, ale i tak velmi svěží a konkrétní. Vynikaly pasáže, které nejsou v rychlejším provedení snadno zachytitelné.

Velké hudební mistrovství předvedli členové kvinteta v kompozici Concierto para Quinteto. Toto dílo patří k vůbec nejtěžším Piazzolovým skladbám, co se týče souhry a celkové stavby. Ve střední části melodické klouzání akordeonu po rytmickém základu kytary, klavíru a kontrabasu, které následně přeberou housle, se v závěru pasáže změní v dokonalé unisono. Skladba pokračuje spojkou melodicko-rytmického kytarového sóla a následuje brilantní, téměř dvouminutová gradace až do závěrečných akordů. Tato interpretace byla absolutně strhující a inspirativní.

Finále celého koncertu provázela skladba Michelangelo 70 a cyklická skladba Čtvero ročních dob v Buenos Aires. Stejně jako se mnoho skladatelů před Piazzollou nechávalo inspirovat díly barokních mistrů, ani on nebyl výjimkou. Roční doby popisují počasí v jednotlivých částech roku v hlavním městě Argentiny. Větu zvanou Primavera – typickou technickým akordeonovým sólem v úvodu a závěru skladby – zvýraznila pěkná souhra celého tělesa. Verano porteño zase ukazuje akordeon v jiném světle. Místy až meditační melodii ve středním dílu vystřídá nástup rytmických skupinek a návrat k úvodu. Zajímavé bylo pojetí některých improvizačních dílů v závěru této části. Otoño Porteño je částí, ve které musíme zmínit schopnost kvinteta bravurně zvládat pasáže s prakticky stejným tónovým zápisem tak, aby nebyl konkretizován jen jeden nástroj, ale abychom dokázali i na technických místech vnímat pouze barevné melodické obrysy a náladu, kterou chtěl Piazzolla zachytit. Invierno Porteño – zde jsou jasně patrné prvky staré hudby. Všichni muzikanti tělesa Tango Nuevo výborně vystihli náladu optimistického, téměř „vivaldiovského“ konce.

Závěrem si dovolím použít citaci argentinského spisovatele, scenáristy a literárního kritika Jorge Luise Borgese: „Hudebně nemusí být tango důležité, jeho jediný význam je ten, který mu dáme sami.“

Foto: Svátky hudby v Praze / KlasikaPlus