„Na jazzu mám nejraději vedle svobody především blízkost a hluboké hudební propojení s ostatními.“

„Klasika i jazz stimulují představivost, kreativitu a mnohdy se dotýkají věcí, které přesahují naše běžné každodenní vnímání.“

„Při improvizaci musí být ruka schopna měnit na poslední chvíli směr a způsob úhozu.“

Pražský koncertní cyklus Hybatelé rezonance, za kterým stojí největší evropský výrobce klavírů C. Bechstein, představuje v profilových recitálech výrazné osobnosti české klavírní školy. Program Víta Křišťana se 8. dubna v Anežském klášteře vyhne světu klasiky: dotkne se jazzových standardů i světa improvizace. Pianista a skladatel patřící mezi vůdčí osobnosti současného tuzemského jazzu, známý jako sólista i z několika formací, se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zamýšlí nad momenty spojujícími jazz s klasikou a nad rozdíly mezi pianistickou technikou v obou žánrech, ale také například hodnotí polskou hudební scénu.

Co všechno během recitálu v cyklu Hybatelé rezonance zazní? Jen vaše vlastní autorská tvorba a improvizace?

Vedle autorské tvorby zazní i známé a méně známé melodie jazzových standardů. Každopádně improvizace bude jednoznačně společným jmenovatelem všech vybraných skladeb a písní.

Skladba Mandala, uvedená společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, byla loni výjimečnou kooperací s vokalistkou. Nebo to není tak výjimečné…?

Se zpěváky a zpěvačkami spolupracuji poměrně často a rád. Zpěv mne fascinuje. Dá se toho vyjádřit tolik, pokud člověk tento nejpřirozenější nástroj dobře ovládá…! Veronika Harcsa, která zpívala Mandalu, je výjimečná. Není mnoho vokalistek, které by dokázaly nelehké melodie této suity přednést s takovou lehkostí, výrazem, hloubkou a ještě přirozeně zapojit improvizaci. Nicméně momentálně spolupracuju s mnoha dalšími výjimečnými vokalistkami a vokalisty. Patří mezi ně například Marta Kloučková, moje žena Agnieszka Twardoch, Dan Bárta, Andrea Šulcová a další. V minulosti to byly například Joanna Kucharczyk, Ania Rybacka, Sissel Vera Pettersen… Také mne čeká v dubnu evropské turné s americkou zpěvačkou Shaynou Steele. Svůj hlas skvěle ovládá taktéž mnoho mých kamarádů instrumentalistů a instrumentalistek, ale to bychom zaplnili půl stránky dalšími jmény…

Pohrával jste si v Mandale, respektive v jejím názvu, s pojmy prostor, obrazec, energetické pole… Jsou taková vyjádření součástí autorské a interpretační inspirace, nebo především pomůckou pro posluchače?

Inspirací a předlohou pro Suitu Mandala je buddhistická symbolika. Není ale nutné, aby posluchač pátral po významech a symbolech, aby hudbě porozuměl. Myslím si, že je v té hudbě obsaženo vše, co je nám přirozené. Všichni prožíváme skrz svou mysl, která je prostorem a energií. Spontánně se v ní věci objevují a opět rozpouštějí. Možnosti jsou nekonečné. Člověk nemusí přemýšlet nad tím, co znamená termín energetické pole, aby mohl nechat hudbu skrze sebe vibrovat. To samozřejmě platí i o spoustě dalších životních situací. Třeba když potkáme někoho velmi blízkého, někoho koho máme rádi nebo obdivujeme, asi nemusím vysvětlovat, co cítíme v jeho nebo její blízkosti.

Koncert pro klavír a jazzový orchestr, který jste napsal… Je v něm stín „klasiky“, už pro ten název, nebo třeba nějaký odraz Gershwina a podobně, nebo je naprosto jazzový?

Je to prozaičtější. Já si jednoduše musím dávat před sebe nějaké výzvy. Jsem přirozeně celkem líný a pohodlný. Na druhou stranu nesnesu pocit, že nevyužívám situace tak, jak bych mohl. Takže je to takový neustálý souboj sám se sebou. Ale celkem jsem se s tím už naučil pracovat. Někdy je třeba lenost prostě akceptovat, někdy je třeba dát si podobný úkol. Zde jsem se potýkal především s rozsahem skladby. Napsat hudbu tak, aby jeden sólista utáhl celý koncert, je celkem výzva. Většinou je moje hudba hodně pestrá, co se týče nástrojů, sólistů, instrumentace a stylů. Zde jsem se musel držet jedné hlavní linie, jednoho nástroje a sólisty. Jsem velmi vděčný Štěpánce Balcarové, že se díky Concept Art Orchestra tento počin mohl uskutečnit.

Jaký jazz nejraději a nejčastěji hrajete? Klidný a tichý, expresivní, na hranách s jinými žánry, experimentální…?

Já bych asi řekl, že mám na jazzu nejraději vedle svobody především blízkost a hluboké hudební propojení s ostatními. A pokud je toto propojení i na úrovni lidské blízkosti, jsem opravdu šťastný. V takovém momentu, ač to může znít lehce otřepaně, pro mne přestává čas existovat. Tedy klidně, potichu, expresivně, na hraně, experimentálně… Jakkoliv.

Je jazz někdy relaxační hudbou?

Určitě ano. Je v něm obsaženo vše.

V čem je mimochodem nejblíž klasice – blíž než pop, rock a další žánry?

Myslím si, že populární hudba je destilát a koncentrát emocí. Vyjádření jde napřímo a na dřeň. Nezůstává v ní tolik prostoru pro imaginaci a hledání. A toto rozhodně nemíním jako negativum. Já si dobrou popovou nebo rockovou hudbu užiju také, ale samozřejmě úplně jiným způsobem než klasiku nebo jazz. A v tom jsou si z mého úhlu pohledu klasika a jazz velmi blízko. Jdou hluboko, vybízejí ke hledání, stimulují představivost, kreativitu a mnohdy se dotýkají věcí, které přesahují naše běžné každodenní vnímání.

Hrajete nejraději sám, v triu, nebo s velkou formací?

Každá z těchto disciplín mě naplňuje. S velkou formací si užívám především zvukových kombinací a barev. Také jsem odmalička rád obklopen rodinou, kamarády, blízkými. Takže sociální aspekt tam také hraje velkou roli. Ty nejdivočejší party jsem zažil právě ve velkém kolektivu… V triu se tento vztah dále prohlubuje. Po lidské i hudební stránce si musíte velmi dobře rozumět a důvěřovat si. Bez toho není možné se sobě navzájem otevřít. Z hudebního hlediska je to podle mého názoru totiž ta nejvyšší možná forma komunikace. Jedná se o dialog, ale mezi třemi subjekty. Tedy takový trialog. A to je velmi opojná záležitost. S Kamilem Slezákem a Robertem Balzarem se nám takové propojení podařilo nalézt a jsem za to vděčný. Je to vzácnost… Sólové vystupování je především o cestě dovnitř. Člověk opět komunikuje, ale musí se naučit sám sobě pokládat otázky a sám na ně odpovídat. Pokud se podaří dosáhnout určitého odosobnění, člověk se může nejednou dozvědět věci, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má.

Inspiruje vás polský jazz. Čím?

Poláci jsou v hudbě velmi pracovití, věrní tradici a plni respektu a pokory. To je jeden z důvodů, proč je jejich hudební umění na tak vysoké úrovni. Nejvíce mne na začátku asi ovlivnila tvorba pianisty Michała Tokaje (především deska Bird Alone), kvartet Tomasze Stanka… Krzysztof Komeda, Piotr Wojtasik a tak dále. Dnešní polská scéna je velmi bohatá a hudba současná. S chutí si poslechnu alba mých kamarádů ze studií a také dalších mladších nastupujících generací. V Polsku se toho děje hodně. Velmi mne zaujalo propojení jazzu s tamější lidovou tvorbou. Nejedná se ale o nějaké nepřirozené naroubování a znásilňování lidových melodií swingovým doprovodem. Polská lidová hudební tradice je bohatá také především na rytmus – a to se v současné tvorbě Polákům daří ctít, zachovat a dále citlivě a kreativně rozvíjet. Také po zvukové stránce mne polský jazz velmi inspiruje.

A jaká je polská klubová scéna? V čem je jiná než tuzemská?

Momentálně nemám aktivní kontakt s klubovou scénou v Polsku, tak nevím, jak přesně se to dále vyvíjí. Nicméně mohu určitě říct, že v Polsku je míst pořádajících koncerty přirozeně více než u nás. Měl jsem v Polsku vždy dojem, že na kulturu tam chodilo více lidí a že hudebníci mají ve společnosti respekt a uznání. To se podle zkušeností mých kamarádů, kteří v Polsku hrají hodně i v současnosti, nezměnilo. Poláci dobrou hudbu milují. Co opravdu bere dech, jsou jejich investice do kultury obecně. Každé větší město velikosti Havlíčkova Brodu má svou koncertní halu. Naši triovou desku jsme točili právě v jedné takové – v Cavatina Hall v Bielsko-Białe.

Takže nemluvíme jen o velkých městech.

Už jsem vlastně odpověděl. Nicméně velká města jsou na tom podobně jako u nás. Je tam více klubů, kde se hraje, i když možná ne tolik jako v Praze. Praha je myslím v tomto celkem evropský unikát. Jeden večer máte možnost jít do několika míst, kde se denně hraje.

Moderní polská vážná hudba druhé poloviny dvacátého století se dává za vzor toho, jak skladatelé typu Pendereckého dokázali čelit diktátu socialistického realismu a rozvíjet po svém principy západní avantgardy. Platilo něco podobného i o jazzu?

Určitě ano! To je taková zvláštnost polské historie. Socialismus měli stejně tvrdý jako u nás, ale dokázali si zachovat tvář. V jazzu se toho dělo v Polsku hodně. Za vše mluví například festival Jazz Jamboree a na něm vystupující Miles Davis.

A platí to v jazzu i dnes?

Jak říkám, Poláci si dobré hudby velmi váží a jazz zbožňují.

V jazzu je nejrůznější mezinárodní spolupráce samozřejmostí. Bylo by to bez ní celkově chudší?

Myslím si, že vždy pokud se chceme něco naučit, je potřeba vystoupit z komfortní zóny. U živé hudby, která je založena na komunikaci, se to přímo nabízí. Je velmi obohacující potkat umělce, kteří se narodili v jiných zemích, mají jiné kořeny, tradice, zvyky. Člověk najednou získává širší rozhled – a to je vždycky dobře. Tím se možnosti znásobují.

Čistě „národní“ formace jsou asi v menšině, že.

To nevím. Rozhodně ale čistě ,,národní” formace nejsou tak náročné na provozuschopnost. Mít kapelu není lehké nikdy, ale mít kapelu a k tomu ještě řešit složitou logistiku a náklady, aby se mohla vůbec potkat, je přirozeně ještě složitější.

Studoval jste v Katovicích a v Odense, v Polsku a Dánsku. Byl to tehdy ve vašem vnímání velký rozdíl proti tuzemsku?

Byl to veliký rozdíl. Přirozeně proto, že jsou to velmi svérázné národy, a pak také proto, že v obou případech má jazzové školství velmi dlouhou tradici a u nás vyjma Konzervatoře Jaroslava Ježka a Vyšší odborné školy tehdy nebylo možné studovat jazz vůbec.

A dnes? Dohnali jsme okolní země?

Myslím si, že jsme na dobré cestě.

Jazz už se na vysoké škole učí, dokonce vy sám jste pedagogem JAMU v Brně. Co vše učíte?

Učím hlavní obor, tedy jazzový klavír, a takzvané obligáty. Tedy povinný klavír pro jiné nástroje a zpěv.

A v čem všem je výuka odlišná od výuky klasické klavírní hry?

Po technické a výrazové stránce je to velmi podobné. Liší se především v práci na improvizaci a v přístupu k rytmu.

V úplném mládí jste prý hrál rád Chopina, Prokofjeva, Skrjabina, Šostakoviče, francouzské impresionisty… Kdy vás to pustilo? A proč vlastně?

Nedá se říci, že by mě to pustilo. Jen jednoduše nezbývá čas a motivace dotáhnout věci do konce. Rád dál tuto úžasnou hudbu poslouchám.

Jazz jste objevil až potom, nebo jste klasiku opustil kvůli jazzu? Pokud to nastíníme takhle černobíle…

Jazz jsem objevil díky mému bráchovi přibližně v patnácti letech. Klasiku jsem hrál od svých šesti nebo sedmi let a pokračoval jsem v ní dál. Snažil jsem se cvičit ještě i na akademii v Katovicích, ale postupně jsem přestal stíhat – a v momentě, kdy člověk nevystupuje s klasickým repertoárem na koncertech, je těžké udržet motivaci a věci dotahovat. Alespoň pro mne.

Je pro jazzového pianistu průprava v klasice výhodou, nebo dokonce nezbytností?

V dnešní době nezbytností.

Jak moc se liší pianistická technika v obou žánrech?

Myslím si, že v zásadě se neliší. Jak v klasické hudbě, tak v hudbě improvizované se najde celá paleta úhozů, frázování, barev, melodických tvarů a sekvencí. V čem je to možná trochu jiné je to, že při improvizaci musí být ruka schopna měnit na poslední chvíli směr a způsob úhozu. Kladu velký důraz na to být celkově uvolněný. Potom může být člověk pohotový a má širší zvukové a technické možnosti.

Svobodné improvizování je pochopitelně samostatnou kapitolou. Včetně bohatšího, nebo prostě jiného arzenálu harmonií a forem. Vnímáte to tak?

Improvizace byla a stále je součástí klasické hudby. Je škoda, že se na toto zapomíná. Je to fascinující disciplína. Mám rád přítomný okamžik, jedinečnost každé chvíle, spontaneitu a moment překvapení sebe sama…

A nebo je jazz, i v té improvizaci, schematičtější než komponovaná klasika?

Může být. Když si vezmeme určitá stylová období, dají se vyvodit určitá schémata, která prostě pro daný styl fungují. V tom často spočívá i jádro studia. Člověk poznává danou hudbu, studuje její zákonitosti a snaží se ji ovládnout interpretačně přesně tak, jako vzor. No a poté toto může radostně opustit a zkusit se rozletět pomocí vlastních křídel. Improvizace je v podstatě kompozice v reálném čase. Ne každý má ovšem takový cíl. Je spousta improvizátorů, kteří zůstávají věrni určitému období a mimo toto schéma se nepouští. I to je v pořádku.

Nezahrajete si někdy něco z „klasiky“? Debussyho? Prokofjeva?

Jak o tom přemýšlím, naposledy jsem hrál nějaké mazurky od Chopina na festivalu v Mariánských Lázních. Ale je to už pár let.

A co třeba na Hybatelích jako přídavek? Nebo už byste se do toho nepustil?

Momentálně cítím, že mám více co říci při improvizaci. Možná na nějakou formu návratu ke klasickému repertoáru časem opět dojde. Přesná představa zatím nedozrála.

Foto: archiv Víta Křišťana, Animal Music, Jiří Thyn, Michal Fanta, Václav Haláček