Mozart & Mahler Martiny Jankové. To je název koncertů, které pořádá Filharmonie Brno tento čtvrtek a pátek 24. a 25. března. Sólistkou bude česko-švýcarská sopranistka Martina Janková, které patří mezi významné mozartovské a barokní interpretky. Poněkud nezvyklá role čeká po oba večery šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. V Mozartově árii se ujme sólového partu a bude tak orchestr dirigovat od klavíru. Filharmonie Brno umožní opět uprchlíkům z Ukrajiny vstup zdarma. Posluchači také mohou na místě přispět do kasiček Diecézní charity Brno.

Večer otevře jednovětá lyrická Serenáda Es dur pro třináct dechových nástrojů Richarda Strausse, která v roce 1881 znamenala jeho profesionální nástup. Pak zazpívá Martina Janková dvě Mozartova díla, Al desio di chi t’adora (Na přání těch, kdo tě zbožňují) a „Ch’io mi scordi di te?“ – „Non temer“. První z nich je recitativ a árie pro obnovené uvedení Figarovy svatby. Zajímavá je v ní neobvyklá instrumentace pro basetové rohy, fagoty a lesní rohy. Následující sopránová scéna rozdělená na recitativ Ch’io mi scordi di te? (Mohu na tebe zapomenout?) a árii ve formě ronda Non temer, amato bene (Neboj se) kombinuje sólový hlas, orchestr a klavír, za který usedne šéfdirigent Davies. „Mozart ji napsal s tím, že klavírní part sám přednese s mladou anglickou sopranistkou Nancy Storaceovou. Ta o několik měsíců dříve zpívala roli Zuzanky v premiéře Figarovy svatby a spekulovalo se o Mozartově lásce k ní,“ doplňuje muzikolog Matěj Kratochvíl.

Druhá půlka večera bude patřit Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera zhudebňující anonymní německou lidovou poezii a odkazující k mozartovskému klasicismu, přičemž závěrečné sopránové sólo představuje díky písni Das himmlische Leben dětskou vizi nebe. První věta vyniká rytmem rolniček, ve druhé kraluje sólový houslový part. „Mahler nechává koncertního mistra naladit každou strunu o stupeň výš a dává hudebníkovi pokyn, aby hrál jako na skřipky. Po tónovém zmatku, který způsobí vstup sólového lesního rohu, hudba získává makabrózní náladu a sólový houslista hraje křečovitě chromatickou linku,“ upřesnil Kratochvíl. Alma Mahlerová napsala, že Gustav tvořil tuto část pod vlivem autoportrétu Arnolda Böcklina, na němž Smrt skřípe malíři do ucha, zatímco ten sedí jako uhranutý. Tyto pasáže jsou prokládány zasněnými, místy až hypnotickými triovými úseky. Mahler komponoval závěrečnou, čtvrtou, větu jako první a díky tomu mohl první tři věty vystavět tak, aby velmi účinně připravily finále.

Foto: L. Neuzil