„Dobrý muzikant si to prostě chtěl „rozdat“ s ostatními, ukázat, co umí, blýsknout se před publikem.“
„Opis byl nalezen dlouho po Mozartově smrti, v roce 1869 jako anonymní, ale muzikology byl identifikován jako nepochybná Mozartova skladba, jen flétna byla nahrazena klarinetem.“
„Jaroslav Krček píše hudbu s nezaměnitelným charismatem, ať již upravuje lidové písně nebo vytváří původní kompozice.“
Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 27. 3. do 2. 4. 2023?
„Ansámbl měl v té době už tolik společných zážitků, zkušeností, odhodlání a víry v budoucnost, že byla naprosto obecná vůle pokusit se to všemi prostředky udržet, nezahodit a zkusit najít jinou existenční platformu.“
„Po pěti letech jsem hodlal svoji činnost ukončit, ale dostal jsem tehdy takovou injekci žádostí, abych pokračoval, a tak to bylo silné, že jsem nakonec PKF vedl až do roku 2006.“
„Vracím se k ní s tak ojedinělým pocitem, jako k žádnému jinému orchestru!“
V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se v pokračování vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, podruhé vrací k orchestru Pražská komorní filharmonie, známému dnes jako PKF-Prague Philharmonia. Jiří Bělohlávek těleso po založení v roce 1994 vedl plných dvanáct let.
„Vrtalo mi hlavou, abych jenom tím, že odmítám cokoliv s armádou, takovou šanci neznemožnil, nenechal ji zahynout, a začal jsem se tou myšlenkou zabývat.“
„Bylo to ohromné období, novum nejenom pro všechny ty hráče, kteří přicházeli do prvního angažmá, ale i pro mne.“
„Ani ne po dvou měsících se to projevovalo jako velmi kompaktní a krásně fungující celek, a hned 28. října nás tehdejší kancléř pan Ivan Medek pozval na Pražský hrad.“
V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se opět vrací k textu vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek. Jde o kapitolu popisující založení a začátky jeho „filharmoníčků“, orchestru Pražská komorní filharmonie, známého dnes jako PKF-Prague Philharmonia.
„Jak se dodnes traduje, byli to členové Pražské komorní filharmonie, kteří zpěvačku uprosili, aby Dvořákovu píseň nazpívala pro album v češtině.“
„Její nejoblíbenější rolí na Salcburském festivalu kupodivu nebyla její ikonická Violetta z roku 2005, ale Zuzanka z Figarovy svatby.“
„Zároveň konstatovala, že role ´těchhle dívek – víte jakých´, a rozverně se zavlnila a vyšpulila rty, ´už nejsou nic pro mě´.
KlasikaPlus.cz má dobrý zvyk oslavovat narozeniny slavných hudebních jubilantů články, přibližujícími jejich nahrávky, považované za referenční. Když ovšem slaví kulatiny (a to ne ledajaké!) umělkyně kalibru sopranistky Anny Netrebko, říká si to o text alespoň trochu výjimečný. No ovšem: jestli jsem zrovna já ten pravý autor, který je s to něco takového opravdu vymyslet, nechám samozřejmě na vás, čtenářích. Pokud však dovolíte, nesoustředím se zde jen na jedno konkrétní Annino CD, ale pokusím se podělit se s vámi o několik vzpomínek, které mají se jménem Netrebko a s nahrávkami nějakou spojitost.
V pondělí 2. srpna oznámil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK smutnou zprávu. Ve věku 87 let zemřel jeho dlouholetý člen a později kronikář, hobojista Pavel Verner. Narodil se 9. února 1934 v Praze, kde studoval na konzervatoři u Adolfa Kubáta, soukromě také u Františka Hantáka. Talent Pavla Vernera se výrazně projevil, když se v roce 1959 stal jedním z laureátů dechové soutěže Pražského jara. Ve FOKu coby sólohobojista působil sedmatřicet let, a to od roku 1962 do roku 1999. Ještě před tím však hrál v letech 1956–1958 ve zlínské filharmonii (Tehdy šlo o Státní symfonický orchestr Gottwaldov) a poté se stal vedoucím hobojové skupiny v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Jako pedagog vyučoval na Pražské konzervatoři, účastnil se interpretačních kurzů a zasedal v porotách na mezinárodních soutěžích, například na Concertinu Praga nebo v interpretační soutěži v Bayreuthu. Sólově hrál s Pražským komorním orchestrem, Českým komorním orchestrem, který v roce 1958 obnovil Josef Vlach, se Sukovým komorním orchestrem, Les Solistes Européens a s komorním orchestrem Ars rediviva a jako hobojista působil i v Pražské komorní filharmonii. Hrál také v souborech Musica da camera Praga, Filharmonickém kvintetu a s Vlachovým kvartetem. Psali pro něj skladatelé jako Zdeněk Lukáš, Oldřich Flosman, Miloš Vacek nebo Jan Hanuš. Se členy své rodiny založil soubor Verner Collegium. Vynikal také v interpretaci barokní hudby a natočil řadu snímků pro nahrávací společnosti, rozhlas a televizi. „Dnes nás ve FOKu zastihla smutná zpráva. Opustil nás Pavel Verner, vynikající hobojista, který u Pražských symfoniků působil celých 37 let a následně se začal věnovat práci kronikáře FOK. Vzniklo šest knih, které sám napsal a ilustroval. Vytvořil tak nezaměnitelný soubor vzpomínek a historie celého orchestru, díky kterým budeme mít všichni při vzpomínce na bývalého kolegu úsměv na tváři,“ uvedl FOK na svých facebookových stránkách. Poslední rozloučení s Pavlem Vernerem se uskuteční během mše v pondělí 9. srpna v 17:30 hodin v kostele svatého Tomáše v Praze na Malé Straně.
„Jedním z častých rysů úspěšných ´šéfů´ je nepředvídanost. Nic z toho nevidím v pohledu dirigenta Jiřího Bělohlávka do mého mobilu, jen laskavost, vřelost, důvěru a radost ze života.“
„Byl nejen prodchnutý láskou ke své vlasti, ale až neuvěřitelně propagoval její hudbu.“
„Jiří včera večer zemřel… Je to, jako by se to stalo současně letos i před deseti lety.“
Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. Přízní osudu se v roce 2012 po dvou desetiletích vrátil na post šéfdirigenta České filharmonie, který napoprvé nemohl zastávat dostatečně dlouho. Krutostí stejného osudu nemohl však ani napodruhé misi přirozeně završit. V roce, kdy se v únoru připomínaly jeho nedožité pětasedmdesáté narozeniny, přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, ještě stále nevylučuje napsání monografie. Sestavil už nepřekonanou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky. Do sesbíraného materiálu nechává postupně podrobně nahlédnout. Dnes velmi osobní vzpomínkou.
„Cyklus zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Je pochopitelné, že se stal vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky.“
„Provedení pražskými konzervatoristy se stalo nezapomenutelným nejen kvůli své výlučnosti, ale i díky výsledku.“
„Provedení po pětadvaceti letech opět s tělesem dobových nástrojů, poprvé zaštítěné v historicky poučené interpretaci domácími silami.“
Smetanova Má vlast prošla za sto čtyřicet let ve třech různých stoletích několika fázemi. Od premiéry v sále na Žofíně v listopadu 1882 k zahajovacímu koncertu Pražského jara v květnu 2021 se nad nimi klene pevný oblouk. V nepřetržité řadě koncertů a souvisejících nahrávek postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota skladby. Dnešní uvedení díla v historicky poučené zvukové podobě, očekávané jako událost, je v den výročí úmrtí skladatele nejen obvyklým ikonickým zahájením mezinárodního hudebního festivalu, ale také velkým krokem v interpretační historii cyklu symfonických básní. Téměř jakoby posvátný tuzemský hudební monument ožije v podání souboru dobových nástrojů nezvykle, očištěně, prožitý a promyšlený nově, z trochu jiného úhlu pohledu.
„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“
„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“
„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“
Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba. Taková, která si nepotrpí na pomníky, pietní akty, pamětní desky a busty. Taková, v níž prostě už mnohé začíná být tak nějak jedno. Pak však na nás za celkovou nenaložeností, lhostejností, smutkem, vyhořením, podrážděním i letargií virus naopak asi vykukuje.
„Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“
„Tentam je pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky.“
„Říkává se, že každý je nahraditelný, někteří jsou ale nezapomenutelní; o Jiřím Bělohlávkovi to platí bezezbytku.“
Ve vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bývá zmiňován protiklad, který vystihoval jeho přístup k životu: „Povahou introvert, povoláním extrovert,“ zněl například 1. června 2017, den po dirigentově úmrtí, titulek na webu ČT 24. Bylo to docela trefné. Nikoli však úplné. Na to, aby tak stručná definice platila, byl Jiří, který by dnes býval oslavil pětasedmdesát, ve skutečnosti mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější osobností.
"Nejprve chci udělat nějakou viditelnou práci – a potom pomalu docházet k nějakému ovoci."
"Kdybych přišel do Hradce Králové řekněme z Paříže, asi bych to měl těžší."
"Blíží se mi padesátka, a tak si myslím, že některé věci mohu postupně opustit a trochu se uvolnit pro další dobrodružství."
Švýcar Kaspar Zehnder, šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové a šéfdirigent Symfonického orchestru Biel Solothurn ve své zemi, řídí dnes večer v královéhradeckém sále Filharmonie symfonický koncert, v jehož programu je třeba zvýraznit především hudbu Antonia Vivaldiho a Igora Stravinského. Dirigentovo jméno v něm figuruje také jako jméno sólového flétnisty. S působením v naší zemi má již zkušenosti z let 2005 až 2008, kdy stál jako nástupce Jiřího Bělohlávka v čele Pražské komorní filharmonie. V příštím roce oslaví Kaspar Zehnder padesátiny. Ve stejném roce si bude připomínat, stejně jako všichni ostatní evropští hudebníci, kulaté výročí narození Ludwiga van Beethovena. Následující rozhovor směřuje k jubileu vídeňského klasika, k současným i chystaným uměleckým aktivitám… a samozřejmě i k dnešnímu koncertu.
Do třetího kola mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, které se dnes koná v Rudolfinu, postoupili čtyři mladí flétnisté. Jak dlouho se na pražskou soutěž chystala Chaeyeon You? Kdy se dostala k flétně? A věděla už něco o české hudbě? Přinášíme dnes její aktuální profil, stejně jako dalších tří finalistů, kteří pocházejí z Číny, z České republiky a z Německa.
„Komořina je hodně důležitá nejen pro hráče, ale je to slyšet i v orchestru. Je velkým přínosem, ať pokud jde o ladění, nebo o souhru.“
„My všichni jsme vyrůstali za socialismu a trochu nám ujel vlak v oblasti hudebního managementu.“
„Víme, že tzv. „vážná“ hudba je řadě lidí odcizená. A když dokážeme zaujmout děti, které pak chtějí jít ještě na koncert, je to krásná odměna.“
Původně se sešli v orchestru – tehdejší Pražské komorní filharmonii. Pět hráčů na dechové nástroje – Jan Brabec na klarinet, Jiří Ševčík na flétnu, Vladislav Borovka na hoboj, Václav Fürbach na fagot a Jan Musil na lesní roh – si řeklo, že vedle orchestrální hry by bylo příjemné svůj muzikantský život ještě rozšířit, a založili dechový kvintet. Ani po letech je společné hraní v komorním souboru bavit nepřestalo. Před aktuálním koncertem v břevnovském klášteře v úterý 14. května jsem hovořila s hobojistou Vladislavem Borovkou a flétnistou Jiřím Ševčíkem.
„Dokument s postupující vážnou nemocí bezděky zachycuje konečné životní bilancování.“
„Není to životopisný film. Mnoho věcí vůbec nezmiňuje. Přesto jde o dílo s velkým přesahem.“
„Divák je díky kameře v pozici nenápadné přítomnosti.“
Česká filharmonie před časem iniciovala natáčení dokumentu o Jiřím Bělohlávkovi. Práce se ujal Roman Vávra - a i když ji předčasně definitivně ukončil šéfdirigentův odchod v květnu 2017, stačil režisér nashromáždit tolik materiálu, že vznikl víc než výmluvný film. Datum televizního vysílání ještě není známé. Uskutečnila se však předpremiéra v pražském kině Lucerna. Vyvolala silné vzpomínky a emoce.
