„Vrtalo mi hlavou, abych jenom tím, že odmítám cokoliv s armádou, takovou šanci neznemožnil, nenechal ji zahynout, a začal jsem se tou myšlenkou zabývat.“

„Bylo to ohromné období, novum nejenom pro všechny ty hráče, kteří přicházeli do prvního angažmá, ale i pro mne.“

„Ani ne po dvou měsících se to projevovalo jako velmi kompaktní a krásně fungující celek, a hned 28. října nás tehdejší kancléř pan Ivan Medek pozval na Pražský hrad.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se opět vrací k textu vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek. Jde o kapitolu popisující založení a začátky jeho „filharmoníčků“, orchestru Pražská komorní filharmonie, známého dnes jako PKF-Prague Philharmonia.

V minulém díle vzpomínal dirigent Jiří Bělohlávek na své první šéfdirigentské působení v České Filharmonii. Mezitím, co mi posílal své vzpomínky ze světa v emailech, pracoval jsem paralelně na fotoknize, v níž jsem k více než 600 fotografií dodával stručné popisky. Jiřího nečekaně a nepříjemně zkrácené vedení jsem tak například zhodnotil takto:

Jeho touhy a tužby byly vysoké, podobně jako očekávání a nároky na orchestr. Porevoluční nový řád však s sebou přinesl poněkud jiná očekávání, jako třeba mnohem výše honorované nahrávací smlouvy a honoráře vůbec, které s sebou mohl dokázat přinést jistě jen dirigent ze Západu.

Byla to bouřlivá doba a přes významné úspěchy a řadu výdělečných turné po USA, Austrálii a Evropě se Jiří a Česká Filharmonie rozešli, poněkud paradoxně na konci mamutího asijského turné v Japonsku v listopadu 1991.

Jiří slíbil dodržet veškeré smluvní závazky a pokračoval tak v dirigování ČF ještě další rok. Jeho hostující dirigování orchestrů po celém světě mezitím vzkvétalo, až nevěděl, co dříve. Jeho největší ambice se však nezměnila: pracovat dlouhodobě s orchestrem tak, aby společně dokázali vybočit z řady a vytvořit něco svébytného, unikátního. V jeho vlasti k tomu vedla jediná možná cesta: vytvořit zcela nový symfonický orchestr.

Najít v České republice dostatek výtečných hráčů k tomu, aby vznikl profesionální symfonický orchestr, takovým problémem nebylo, ale znamenalo to vybudovat úplně vše od základu, nejen jméno a reputaci, ale také celou administrativu plus samozřejmě sehnat a zaručit fondy nejen na založení, ale na celou další existenci orchestru.

Příběh, jak sen přerostl ve skutečnost, si sám o sobě zaslouží knihu. Pražská komorní filharmonie se zrodila v roce 1994 a Jiří Bělohlávek vedl tento skvělý mladistvý orchestr dalších dvanáct let.

250 koncertů pod jeho taktovkou pevně zakotvilo PKF v podvědomí posluchačů doma, v Americe, Japonsku i po celé Evropě a dnes, po čtvrtstoletí existence, slaví PKF-Prague Philharmonia dál své úspěchy doma i v zahraničí.

———

JIŘÍ BĚLOHLÁVEK:

Krátce poté se začala rodit idea Pražské komorní filharmonie. Rodila se asi rok.

Ta nabídka, která přišla, zněla, že se v rámci armádního rozpočtu ruší Armádní umělecký soubor a bude nahrazen menším, komorním tělesem. AUS byl dlouhodobě pofiderní úrovně, vágní a neustále se proměňující. Byl jako dětský sbor, kam každý rok přicházeli noví a noví lidé, a nikdy se nemohl usadit., Byli tam sice stálí, civilní zaměstnanci/členové, ale ti byli většinou relativně slabší. Pokud tam byla nějaká kvalita, tak ji dělali právě absolventi AMU, kteří tam jen procházeli roční vojnou.

AUS tedy měl být zrušen a v té době se na scéně objevil Ladislav Simon, skladatel, dirigent a také velký a šikovný hudební organizátor se schopností dostat se k zajímavým projektům. Vyslovil tehdy v roce 1993 přání nahradit AUS reprezentativním komorním tělesem a stal se jakýmsi šéfem toho projektu. Oslovil mě, jestli bych do toho šel, jenže já, když jsem slyšel, že to má být v rámci armády, jsem to naprosto odmítnul.

V AUSu jsem sice sám měl namísto vojenské služby vlastně báječnou dvouletou praxi, kdy jsem řídil symfonický orchestr, ne příliš skvělé úrovně, ale hrající symfonický repertoár, což pro mne byla velice dobrá škola, nicméně s armádou jsem už nechtěl mít nikdy nic společného. Když ale ta nabídka přišla podruhé a potřetí, a s ní pětiletá garance trvalých pracovních smluv pro 40 lidí, tak jsem si přece jen uvědomil, že je i zárukou krásné možnosti existence a vývoje takového ansámblu. Vrtalo mi hlavou, abych jenom tím, že odmítám cokoliv s armádou, takovou šanci neznemožnil, nenechal ji zahynout, a začal jsem se tou myšlenkou zabývat.

Tomáš Hanus asi dva roky předtím založil smyčcový soubor Giovanni virtuosi da camera, byla to skupina ohromných mladých hudebníků, se kterými jsem už také spolupracoval, a napadlo mě zkusit je přitáhnout do lůna vznikajícího souboru a vytvořit tak opravdu zajímavý projekt.

Konzultovali jsme to s panem Simonem, a abychom zajistili transparentnost, tak jsme vypsali naprosto otevřený konkurs a všichni hráči, i členové Giovanni virtuosi, jím museli v létě 1994 projít. Konkurs byl na komorní orchestr klasického typu s dvojitými dřevy, dvěma hornami, trubkami a tympánem, a jeho výsledkem se nám sešla sestava báječných hudebníků. Měli jsme do každé skupiny bohatý výběr hráčů přicházejících v úvahu, netrvalo dlouho, a koncem srpna jsme zahájili kompletní provoz, zkoušení i administrativu.

Bylo to ohromné období, novum nejenom pro všechny ty hráče, kteří přicházeli do prvního angažmá, ale i pro mne. Zaprvé to byl jiný formát orchestru, komorní, a hlavně to bylo celé úplně jiné, protože jsme stavěli na zelené louce, nejen umělecky, ale i organizačně. Všechno jsme nově vymýšleli, formulovali nová pravidla, a já měl před sebou nádhernou periodu práce s materiálem mladých lidí, s hudebníky, kteří byli technicky naprosto nadupaní, čerství absolventi nebo ještě posluchači posledních ročníků akademií, vysokých škol a konzervatoří, mladá krev plná zájmu, optimismu a nedočkavosti, abychom se co nejdřív stali báječným orchestrem. Práce to byla intenzivní, někdy namáhavá, ale vždy radostná, v ohromné atmosféře, ve které jsem při zkouškách vždy pookřál.

Očekával jsem, že bude trvat přinejmenším půl roku, možná až rok, než ten ansámbl nějak vyprofilujeme, ale k mému velkému překvapení a nadšení se to začalo rodit ohromně rychle. Ani ne po dvou měsících se to projevovalo jako velmi kompaktní a krásně fungující celek, a hned 28. října nás tehdejší kancléř pan Ivan Medek pozval na Pražský hrad, kde jsme hráli slavnostní koncert k výročí vzniku republiky – Rejchu, Suka a Dvořáka.

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera