„Jedním z častých rysů úspěšných ´šéfů´ je nepředvídanost. Nic z toho nevidím v pohledu dirigenta Jiřího Bělohlávka do mého mobilu, jen laskavost, vřelost, důvěru a radost ze života.“

„Byl nejen prodchnutý láskou ke své vlasti, ale až neuvěřitelně propagoval její hudbu.“

„Jiří včera večer zemřel… Je to, jako by se to stalo současně letos i před deseti lety.“

Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. Přízní osudu se v roce 2012 po dvou desetiletích vrátil na post šéfdirigenta České filharmonie, který napoprvé nemohl zastávat dostatečně dlouho. Krutostí stejného osudu nemohl však ani napodruhé misi přirozeně završit. V roce, kdy se v únoru připomínaly jeho nedožité pětasedmdesáté narozeniny, přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, ještě stále nevylučuje napsání monografie. Sestavil už nepřekonanou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky. Do sesbíraného materiálu nechává postupně podrobně nahlédnout. Dnes velmi osobní vzpomínkou.

Když se probírám fotografiemi, kterými Jiřího Bělohlávka připomenout, mám je tak spojené s momenty, kdy jsem je fotil. V srpnu 2016 už byl Jiří těžce nemocný, ale měl před sebou neuvěřitelně nabitý program s vystoupeními po celém světě. Netušili jsme, že už jen se dvěma v Londýně, 18. 8. 2016 na Proms s Věcí Makropulos a 13. 4. 2017 s Dvořákovým Requiem. Ani nevím, proč mám tuto impromptu fotku tak rád, snad proto, že je svým způsobem čistá, jako nečekaně zeď irské hospody, před níž jsme se na moment zastavili po celodenní zkoušce cestou na večeři. Je také věrná, žádní maskéři, žádné reflektory, nic inscenovaného, jen až neuvěřitelně vyrovnaný, byť posmutnělý Jiří – s ohleduplností i v zájmu autenticity jsem neměl to srdce vymáhat po únavném dni úsměv.

Jedním z častých rysů úspěšných „šéfů“ je nepředvídanost. Někteří si přímo zakládají na neproniknutelnosti svého pohledu, aby jím znesnadnili odhad druhých, co se tak asi od nich dá očekávat a jak se rozhodnou. Udržují člověka v napětí, ve střehu, znejistí ho a jsou tak většími pány situace.

Nic z toho nevidím v pohledu dirigenta Jiřího Bělohlávka do mého mobilu, jen laskavost, vřelost, důvěru a takovou radost ze života. Sedíme ve třech ještě s jeho ženou Annou v restauraci před hotelem Colonnade, má za sebou celodenní těžkou zkoušku, ale je šťastný, protože koncertní provedení Věci Makropulos je s „jeho“ bývalým orchestrem BBC Symphony Orchestra a s vybranými sólisty, z nichž někteří mu vděčí za své začátky. A představitelka hlavní role, světově proslulá diva Karita Mattila, sice už v životě pracovala snad s každým velkým dirigentem, ale Jiřího Bělohlávka zbožňuje do té míry, že na koncertě k jeho sedmdesátinám před ním na pódiu pražského Rudolfina poklekla se svěšenou hlavou.

Je krásný letní večer 18. srpna 2016 a jediné, co snad kalí potěšení, je, že když začneme jíst výbornou středozemní večeři poté, kdy jsme si oba dali totéž, se Jiří vzápětí ptá:

„Prosím tě, řekni mi, jak to vůbec chutná, popiš mi to trochu…“

Je mi to tak líto, ale tu otázku už smutně znám: Jiří, gurmán jako ostatně milovník všeho v životě, po všemožných léčebných procedurách přišel také zcela o své chuťové smysly…

To ale na koncert další den samozřejmě nemá sebemenší dopad – je úžasný!

Jen už je to vše pryč a téměř pět let. Vzpomínky se mi honí hlavou často, typicky když nemohu spát. Snad celý život mám u postele rádio. Jako mladý kluk jsem si zavedl reproduktor z rodinného rozhlasového přístroje zvonkovým drátem až k polštáři a usínal s přilepeným uchem na membránu hrající Radio Luxembourg. Těšil jsem se na to celý den a můj životní problém usnout nebyl s povětšinou zakázanou rajcovní hudbou žádným problémem, ale radostí – a spánek vzal čert.

V emigraci poslouchám už jen vážnou hudbu a tu naopak ráno, jak se vzbudím, což je bohužel po pár hodinách spánku a s vědomím, že už zase budu nevyspalý. Povětšinou se ještě snažím alespoň dřímat při hudbě, tu a tam se proberu a divím se, jak Beethoven přešel do Strausse a skončil Čajkovským. Už nehrají z holého reproduktoru, ale z bezvadného futuristického DAB rádia Bug.

Nejmilejším programem je sobotní dopolední Record Review na BBC Radio 3, kde dva naprosto úžasní odborníci pokaždé vyberou jednu skladbu a porovnávají někdy i desítky nahrávek. A tak jsem se včera vzbudil za zvuku Smetanovy Vltavy a poslouchal už bez usnutí téměř výhradně české nahrávky Mé vlasti v provedení Ančerla, Talicha, Neumanna… a s radostí pak kvitoval, že zvítězily české orchestry s českými dirigenty: Jakub Hrůša s Pražskou komorní filharmonií ještě obdivněji s nahrávkou z živého koncertu, a to ze začátku Pražského jara 2010, a Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií.

Jedna nahrávka byla krásnější druhé v nezapomenutelném ránu, jen se dvěma problémy: věděl jsem, že obě vítězná CD mám, živou nahrávku darovanou Jakubem Hrůšou, jen Jiří Bělohlávek se už vydání své poslední Mé vlasti nedožil – a CD mi smutně věnovala rok po jeho smrti jeho žena Anna.

Ten základní problém je ale jiný: člověk nemůže tak krásnou Mou vlast poslouchat v emigraci a neklást si otázku, jak to vlastně je s tou Jeho vlastí…

To však nebyl ani v nejmenším Jiřího problém: byl nejen prodchnutý láskou ke své vlasti, ale až neuvěřitelně propagoval její hudbu. Mezi prvními dvaceti nejčastěji dirigovanými skladbami za jeho životního působení je jediná Mozartova, všechny ostatní složili Dvořák, Smetana, Martinů a Janáček, s Dvořákovou Novosvětskou a právě onou Smetanou Mou Vlastí na prvních dvou místech.

Jen nebylo dopřáno ani jemu, ani světu, aby mohl své umění šířit dostatečně dlouho – dožil se přesně mého stávajícího věku, jedenasedmdesáti let.

K ránu 1. června 2017 mi jeho sestra Růženka napsala e-mail o pouhých čtyřech slovech a třech tečkách:

„Jiří včera večer zemřel…“

Je to, jako by se to stalo současně letos i před deseti lety. Co mě na jeho smrti nejvíce zarazilo, bylo uvědomění si, že samozřejmě je jeho osobní ztráta tak strašně tragická pro rodinu a nejbližší, ale ona s ním odešla i jeho zcela jedinečná a ohromná životní zkušenost, kterou jsem osobně nade vše obdivoval. Stačil z ní hodně předat svým žákům, ale stejně jeho vlastní fyzická přítomnost na pódiu, jeho schopnost dostat z každého člena orchestru a interpretů naprosté maximum a ze všech jako celku něco neopakovatelného, úžasného – to už nikdy nezažiji.

Ještě, že jsem měl to potěšení těšit se vším tolikrát na koncertech a privilegium i v osobních setkáních.

Foto: Alexander Goldscheider, archiv autora, Petr Veber