„Česká hudba tvoří jeden ze základních kamenů repertoáru kvarteta, což není zdaleka obvyklé u zahraničních souborů.“

„První houslista Tartini Quartetu se narodil úplně ve stejný den jako Václav Talich.“

„Hru souboru charakterizovala okolnost, že v interpretaci nepřeháněli tempa rychlých vět.“

Mezinárodní hudební festival Talichův Beroun probíhá od 1. října do 24. listopadu a zahrnuje řadu šesti festivalových koncertů a epilogu. Hlásí se k památce slavného dirigenta, který v Berouně prožil vekou část svého života – dramaturgií připomíná jeho přínos a životní osudy. Nejinak tomu bylo u již pátého koncertu, který jsme si mohli vyslechnout v úterý 29. října. Večer s názvem Pocta české hudbě, na kterém vystoupil soubor Tartini Quartet ze Slovinska, odkazuje na Talichovu lublaňskou životní epizodu, především na jeho působení ve Slovinské filharmonii. Všichni hráči Tartini Quartetu jsou současní nebo emeritní členové tohoto orchestru.

Už při vstupu do krásného reprezentativního berounského sálu Kulturního domu Plzeňka je patrné, že festival je koncipován na vysoké umělecké i organizační úrovni. Je propojen s mezinárodní hudební scénou (s pozváním špičkových interpretů), ale též s celou řadou mimohudebních projektů. Zejména letošní ročník souvisí s Rokem české hudby 2024, což se projevuje nejen na dramaturgii jednotlivých koncertů, nýbrž i například tím, že ve vedlejším sále prostoru probíhá výstava Leopold Zvonař 200 – o skladateli, který je spjat s Berounem podobně jako Václav Talich.

Samotný koncert zahájila ředitelka festivalu Karolina Froňková a, jak už se stalo dobrým zvykem, po úvodním přivítání položila pár otázek interpretům. Mluvčím souboru Tartini Quartet se stal sekundista Romeo Drucker, který příjemně odlehčeným a humorným způsobem vyprávěl slovinsky. Naštěstí byla přítomna tlumočnice Lenka Kuhar Daňhelová, a tak jsme se dozvěděli velmi zajímavé informace a souvislosti: Hráči kvarteta jako členové Slovinské filharmonie dnes mohou posoudit stopu, kterou tehdy Václav Talich na tomto tělese zanechal. Navázání na českého dirigenta je nesporné. Ve všech publikacích o historii Slovinské filharmonie, která sahá až do roku 1701, má Václav Talich samostatnou kapitolu; je jedním z lidí, kteří měli velice významný vliv na její rozvoj.

Tato stopa se dále promítá i do souboru Tartini Quartet, a to do volby repertoáru i do jeho interpretace. Česká hudba tvoří jeden ze základních kamenů repertoáru kvarteta, což není zdaleka obvyklé u zahraničních souborů; Americký kvartet Antonína Dvořáka byl dokonce první skladbou, kterou uváděli. Zajímavé je prý srovnání, jak na tom byli hudebně tehdy a jak na tom jsou dnes. Tím se dostáváme ke stáří souboru a k jedné ze základních věcí, která spojuje Talichův Beroun a Tartini Quartet – uskupení i festival byly totiž založeny ve stejném roce, a to před dvaačtyřiceti lety. K tomu se přidává i jistá osobní shoda – první houslista Tartini Quartet se narodil úplně ve stejný den jako Václav Talich – možným vysvětlením je reinkarnace. (smích v publiku)

Osu programu tvořila nejslavnější kvartetní díla českých velikánů. Zahájení večera však patřilo jinému skladateli – první skladbou byla Sonata a quattro z díla Giuseppa Tartiniho, k jehož odkazu se soubor hlásí svým názvem (Tartini se stal jakousi ikonou slovinské hudby, neboť se narodil v Piranu, tedy na pobřeží dnešního Slovinska). Tento barokní skladatel je jedním z těch, kteří v podobných sonátách položili základy budoucímu smyčcovému kvartetu. Začlenění Tartiniho skladby do programu přineslo pozoruhodný zážitek, na který při koncertech smyčcových kvartet nejsme vůbec zvyklí. Jako by se kvarteto převléklo do hávu souboru provozujícího historickou hudbu. Skladba vyzněla skutečně spíše jako barokní sonáta (byla například hrána bez vibrata), zároveň již anticipovala funkce jednotlivých nástrojů budoucího kvartetního žánru. Jako by zároveň předjímala i následující čísla večera, ve kterých teprve, dle mého soudu, interpreti ukázali, co v nich je.

Provedení velmi náročného kvartetu Bedřicha Smetany Z mého života se setkalo s obrovským ohlasem u publika, technická i umělecká vyspělost souboru se v tomto citlivém kusu ukázala v plné míře. Ještě větší ovace se však zaslouženě ozývaly po zaznění Amerického kvartetu Antonína Dvořáka, zahraného s noblesou a jakousi samozřejmostí, s naprostým zvládnutím charakteristických rysů Dvořákovy hudby. Podobně vyzněly i Dva valčíky, op. 54, které utvořily krásný, už lehčí doplněk k obou kvartetům. Hru souboru charakterizovala mimo jiné okolnost, že v interpretaci nepřeháněli tempa rychlých vět, což v dnešní uspěchané a technicky přepjaté době není obvyklé a vyžaduje to zřejmě i určitou dávku pokory. Připadá mi to velmi cenné a blíží se to pravděpodobně i původnímu záměru skladatelů. Tartini Quartet se pak rozloučil přídavkem z pera Alexandra Glazunova Interludio in modo antico, z Novelette, op. 15.

Obě stěžejní skladby večera – kvartety Smetanův i Dvořákův – patří přece jen k dílům, která jsou českému publiku i českým hudebníkům velmi blízká, řekl bych až notoricky známá. O to větší uznání patří slovinským hudebníkům, kteří jejich naprosto zvládnutou interpretací prokázali české hudbě skutečně velkou poctu. Tu projevili již před koncertem, když navštívili Talichovu vilu, kde se seznámili s cennými artefakty, a když položili věnec u sochy Václava Živce Pocta Bedřichu Smetanovi v berounském Pakostově sadu.

František Kolář

(muzikolog, hudební publicista a hráč na klarinet a sundrum)

Foto: Talichův Beroun