1. březen
Svátek mají Bedřich a Bedřiška.
2003 – zemřela Nadine Conner, americká pěvkyně – sopranistka (narodila se 20. února 1907). Profesionální debut měla v roce 1940 jako Markéta v losangeleské inscenaci Gounodova Fausta. V roce 1941 zahájila kariéru v Metropolitní opeře debutem jako Pamina v Kouzelné flétně. Vystoupila tam 249krát, zpívala nejen Mozarta, ale také Mimi nebo Violettu. Od roku 1953 hostovala i v evropských operních domech.
1976 – zemřel Jean Martinon, francouzský skladatel a dirigent (narodil se 10. ledna 1910). Až do druhé světové války byl především skladatelem, později dirigentem Symfonického orchestru Bordeaux a asistentem dirigenta Orchestre de la Société des Concerts du Conservatoire de Paris. Jako dirigent pak působil postupně u Londýnského filharmonického orchestru, u Radio Eireann Orchestra v Dublinu a u orchestru Lamoureux v Paříži; vystupoval s Bostonským symfonickým orchestrem a byl postupně uměleckým ředitelem Izraelské filharmonie a Düsseldorfských symfoniků, šéfdirigentem Chicagského symfonického orchestru a Orchestre National de la Radio Television Française v Paříži a hlavním dirigentem Residentie Orkest Den Haag.
1971 – narodil se Thomas Adès, britský skladatel, klavírista a dirigent, spolupracující ve všech třech oblastech s předními světovými orchestry, operními společnostmi a festivaly, v první třetině 21. století jedna z nejvýraznějších osobnosti současné hudby. Zaujal operami Bouře, Anděl zkázy (cena za světovou premiéru roku na International Opera Awards 2017) a Powder Her Face, orchestrálními skladbami Asyla, Tevot a Totentanz, které patří k nejvlivnějším dílům posledních desetiletí. S Českou filharmonií uvedl v roce 2025 skladbu The Exterminating Angel Symphony, vycházející z jeho opery inspirované filmem Anděl zkázy Luise Buñuela – čtyřvětý obraz groteskní hostiny, z níž není úniku. Na CD natočil Janáčkovo klavírní dílo.
1965 – zemřel Boleslav Vomáčka, hudební kritik a skladatel (narodil se 28. června 1887). Pracoval jako právník v Táboře, Mladé Boleslavi a v Praze a později byl úředníkem ministerstva sociální péče. Vedle toho byl činný jako redaktor několika českých i zahraničních novin. Jako kritik spojoval úctu k tradici s živým pochopením soudobého dění, zasazoval se proto za hudbu Leoše Janáčka, Josefa Suka či Otakara Ostrčila. Byl spoluzakladatelem Spolku pro moderní hudbu a Ochranného svazu autorského, členem redakční rady časopisu Hudební rozhledy a lektorem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vystudoval zpěv, varhany a v mistrovské třídě Vítězslava Nováka skladbu. Byl autorem oper, kantát i komorní hudby.
1954 – narodila se americká mezzosopranistka Lorraine Hunt Lieberson, která proslula interpretací barokních i současných děl (zemřela 3. července 2006). Začínala jako profesionální violistka, zpěvu se na plný úvazek věnovala až po třicítce. V roce 1985 debutovala v opeře v Händelově Giuliu Cesarovi v inscenaci režiséra Petera Sellarse. Debut v Metropolitní opeře se uskutečnil v roli Myrtle Wilsonové ve světové premiéře opery Johna Harbisona Velký Gatsby (premiéra 20. prosince 1999), která zaznamenala jedenáct představení. Během téže sezóny se objevila v roli Sesta v inscenaci Mozartovy opery La clemenza di Tito v New York City Opera a pak ztvárnila na Salcburském festivalu Clemence v opeře Láska na dálku Kaiji Saariaho. Její poslední veřejná vystoupení se uskutečnila v březnu 2006 v Mahlerově Druhé symfonii s Chicagským symfonickým orchestrem a dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem.
1939 – narodil se Leo Brouwer, kubánský skladatel, kytarista a dirigent. Jeho prvním učitelem byl Isaac Nicola, žák Emilia Pujoly, který byl žákem Francisca Tárregy. První sólový koncert měl v 17 letech a upozornil na sebe i vlastními skladbami. Studoval na universitě v Hartfordu a na Juilliard School, kde ho Stefan Wolpe učil kompozici. Už na počátku kariéry složil Estudios simples 1-20 k výuce techniky hry na kytaru, vytvořil tak významné dílo ve vývoji techniky hry na kytaru. Jeho tvorba prošla vývojem od ovlivnění afrokubánskou hudbou, avanatgardním serialismem a dodekafonií, až po minimalismus. Také s oblibou upravoval skladby jiných autorů, napsal hudbu k více než čtyřiceti filmům. Byl členem Kubánské komunistické strany, její funkcionářem a zastával řadu oficiálních funkcí na Kubě, třeba ředitele Kubánského institutu filmu a oddělení hudby. Aktivně se účastní pořádání Havanského kytarového festivalu, je zakladatelem Skupiny zvukového experimentu Kubánského institutu umění a kinematografického průmyslu, získal Premio Nacional de Cine (kubánskou Národní cenu filmu za rok 2009).
1928 – narodil se Václav Snítil, houslista a pedagog (zemřel 19. července 2015). Na housle začal hrát v osmi a už jako desetiletý účinkoval s otcovou Sokolskou filharmonií. Studoval u Jaroslava Kociana, souběžně skladbu u Vítězslava Nováka a absolvoval u profesora Jaroslava Pekelského na HAMU. Krátce působil jako koncertní mistr v Armádní opeře a v činoherním orchestru Národního divadla v Praze. Jako sólista uvedl houslové koncerty Roberta Schumanna, K. A. Hartmanna (české premiéry) a další stěžejní díla houslové literatury. Pravidelně vystupoval na Pražském jaru. V repertoáru měl i řadu děl soudobých skladatelů, I. Krejčího, V. Kalabise, L. Bárty, V. Sommera, J. Srnky, některá mu byla i připsána. Věnoval se komorní hře, byl u pultu druhých houslí v letech 1950 až 1975 členem Vlachova kvarteta, které spoluzakládal, působil ve Smetanově triu, byl uměleckým vedoucím a primáriem Českého noneta, houslistou souboru Ars rediviva. Nahrával, spolupracoval s rozhlasem a televizí, byl profesorem pražské AMU. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Václav Hudeček, Bohuslav Matoušek, Jaroslav Svěcený nebo Pavel Šporcl. Byl porotcem mezinárodních interpretačních soutěží a docentem mistrovských kurzů, dlouholetým a pak čestným předsedou poroty Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. Obdržel tituly a vyznamenání, m.j. zasloužilý umělec nebo Medaili Za zásluhy druhého stupně od prezidenta republiky.
1925 – narodila se Lucine Amara, americká operní pěvkyně – sopranistka arménského původu (zemřela 6. září 2024), působící v letech 1950-1991 v newyorské Metropolitní opeře. Ztvárnila tam 56 rolí v 882 vystoupeních, z nichž téměř 60 bylo vysíláno v rozhlase a televizi. Vystupovala mimo jiné také v Glyndebourne, na Edinburském festivalu, ve Vídeňské státní opeře nebo v Rusku a v Číně. Mezi jejími nahrávkami je Musetta v Bohémě, Elsa v Lohengrinovi, Nedda v Komediantech a Verdiho Messa da Requiem. Ve sboru Sanfranciské opery začínala na konci 40. let jako altistka.
1920 – bratislavské Slovenské národní divadlo slavnostně zahájilo činnost operou Hubička Bedřicha Smetany.
1904 – narodil se Mirko Očadlík, hudební vědec, kritik a pedagog (zemřel 26. června 1964). Ve Vídni studoval klavír a harmonii u Alberta Pozděny, potomka Adolfa Albína Pozděny, hudební formy a rozbor partitur u Ferdinanda Löweho. Zpíval ve sborech, vedl studentský pěvecký kroužek a zamýšlel stát se sólovým pěvcem, později skladatelem, ale oba záměry nakonec neuskutečnil. V roce 1924 pomáhal Z. Nejedlému při přípravě oslav Smetanova jubilea a hudebnímu životu se věnoval jako kritik, stal se členem výboru Společnosti Bedřicha Smetany a některých jejích komisí, působil ve Spolku pro moderní hudbu, pracoval v Československém rozhlase, vyučoval na HAMU a na FF UK, kde byl i děkanem, za války byl vedoucím hudebního oddělení nakladatelství Melantrich, předsedou správního výboru Hudební a artistické ústředny, na jejíž činnost navázala státní agentura Pragokoncert, místopředsedou Divadelní a propagační komise, členem redakční rady čtrnáctideníku Divadelní noviny, ředitelem Divadelního ústavu, členem vědecké rady Muzea B. Smetany a rady Národního muzea, v roce 1959 na FF UK založil Ústav dějin hudby, který řídil do konce svého života. Kromě toho byl členem nebo vedoucím mnoha dalších komisí, výborů, pracovních skupin, organizací, nositelem např. rytířského a důstojnického kříže Polonia restituta nebo Řádu práce. Ve své odborné práci se od počátku zaměřoval hlavně na osobnost a dílo Bedřicha Smetany a na soudobou avantgardní hudbu. Založil a redigoval 17 svazků nepravidelně vycházejícího periodika Miscellanea musicologica a zpočátku ho i financoval, připravoval mj. Večery soudobé hudby a vytvářel také první popularizační pásma střídající hudbu se slovem. Rozsáhlá je jeho překladatelská práce, třeba texty ke dvěma stovkám písní, libreta k operám Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Mozart a Salieri, Ferrucia Busoniho Arlequino a také k Vánočnímu oratoriu a Janovým pašijím Johanna Sebastiana Bacha, atd. Jeho druhá manželka Anna Hostomská (1907 – 1995) byla hudební redaktorka Československého rozhlasu a spisovatelka, specializovaná na popularizaci opery. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.
1885 – narodil se Jindřich Praveček, pedagog, dirigent a skladatel (zemřel 11. února 1969). Působil jako pedagog v lanškrounském okrese, vedle toho jako jednatel Národní jednoty severočeské, režisér divadla, knihovník a řídil žákovský orchestr a pěvecký sbor mládeže, pořádal vzdělávací besídky pro mládež i dospělé. Založil Pravečkovo smyčcové kvarteto a byl také spoluzakladatelem Sokola ve Výprachticích. Přispíval do Hudebního zpravodaje, Východočeského obzoru, Východu a dalších. Je spoluautorem publikace Česká Třebová, 1934. Tam působil jako klavírista, dirigent a sbormistr četných místních orchestrů a pěveckých souborů i spojených sborů na pěveckých festivalech. Jako účinkující vystupoval ve slavnostním představení Smetanova Tajemství, kterou nastudovalo a provedlo Orchestrálního sdružení v Ústí nad Orlicí u příležitosti otevření nové budovy divadla 27. září 1936. Z jeho iniciativy se začaly pořádat „Dny národních písní“, jejich tradice byla obnovena sborem Bendl v roce 1968. Napsal zejména skladby pro mužské, ženské, dětské, smíšené a příležitostné sbory, skladby komorní, církevní-chrámové, orchestrální a doprovodné k tělocvičným vystoupením nebo dětským divadelním hrám. Některé jeho skladby byly vysílány čs. rozhlasem, řada jeho sborů byla na programu předních pěveckých těles. Byl pohřben ve Výprachticích. V hudební rodinné tradici pokračoval zejména syn Jindřich. Bratr Alois Praveček (1880–1957) byl známý vojenský kapelník, hudebník a skladatel.
1882 – zemřel Antonín Buchtel, český skladatel a sběratel hudebních nástrojů (narodil se 4. května 1804). Vystudoval filosofii na Karlově univerzitě a pak bohosloví v Hradci Králové, ještě během studia byl vysvěcen na kněze. Stal se školním inspektorem na německých školách, byl všestranně činný s hlubokým sociálním cítěním. Zakoupil zrušenou továrnu na sirky (mimochodem byla to První privilegovaná továrna na sirky v království českém a vyráběly se tam sirky dříve než v Sušici), přestavěl ji na chudobinec a daroval městu. Jeho záslužná činnost byla oceněna řadou vyznamenání. Jeho sbírka hudebních nástrojů vznikala postupně v rozmezí let 1830–1882, obsahovala mistrovské kusy, třeba theorbu Martina Brunera, mistrovskou violu d’amore houslaře Jana Oldřicha Eberle, nebo violu Nicolase Leidolffa z Vídně z roku 1700, ale i nástroje lidové, niněru, miniaturní housle užívané tanečními mistry – pošetky, trumšajt nebo hřebíkové housle. Jeden z nástrojů, celodřevěný xylofon, dokonce sám vyrobil. Sbírku odkázal Národnímu muzeu, kde vytvořila základ sbírky hudebních nástrojů, dokonce nejprve jako samostatné oddělení zvané Buchtelium. Kromě četných chrámových děl napsal hlavně skladby pro klavír, tance a písně. Byl i znamenitým hudebním pedagogem. Jen v rukopisu ale zůstaly jeho školy hry na klavír. Byl pohřben na hřbitově v Letohradě.
1875 – narodil se František Černý, varhaník a skladatel (zemřel 6. května 1958). Studoval na Pražské konzervatoři hru na varhany a na klavír. Byl varhaníkem v řadě pražských kostelů, u křižovníků, u sv. Haštala, sv. Antonína, v Podskalí u Nejsvětějšího srdce a v Holešovicích. Kromě toho byl kapelníkem Izraelské obce v Karlíně a na Novém Městě. Od roku 1953 žil v Brně. Komponoval hlavně klavírní skladby.
1810 – narodil se Fryderyk Chopin (kolem přesného data jeho narození panují dlouhodobé nejasnosti, církevní matrika uvádí 22. únor, rodina ale 1. březen), polský skladatel a pianista (zemřel 17. října 1849). Po otci Francouz a po matce Polák, vyrostl v Polsku, které bylo tehdy součástí ruské říše. V roce 1830 právě proto odešel na Západ. Vyskytoval se ve Vídni, také na Mallorce, kde pobýval se svou přítelkyní, spisovatelkou George Sandovou, ale nejvíc v Paříži, kde s pomocí vlivných lidí získal žačky ze zámožných rodin. Jeho odkaz se v podstatě výhradně týká klavíru. Komponoval klavírní skladby menšího rozsahu, jako jsou nokturna, valčíky nebo preludia. Daleko dopředu posunul uměleckou závažnost klavírní tvorby. Výraz rozšířil o subjektivní lyriku a o některé znaky polské lidové hudby a k tomu ještě dodal mnoho charakteristického, výrazně virtuózního v pianistické technice – zejména figuracemi opřádané jemné melodie. Navíc značně proměnil vnímání některých hudebních forem, ať už je nechal vykrystalizovat, nebo změnil jejich význam. Vytvořil i formy nové, jako je literárně inspirovaná balada. Dalším výrazným typem jsou jeho mazurky, kterých napsal na šest desítek, slavnostnější polonézy a další taneční skladby. Z etud, původně jen technických cvičení, vytvořil ve svém pojetí samostatný umělecký útvar. Známé jsou i jeho klavírní sonáty a hodně se hrají oba jeho klavírní koncerty… Pokud v něčem navazoval na typ stylizace, který do sólových klavírních skladeb po roce 1800 nejslyšitelněji přinesli irský skladatel, pianista a pedagog John Field a vídeňský, původem bratislavský pianista a skladatel Johann Nepomuk Hummel, přidal k tomu současně navíc zásadní a osobité nové prvky.
1788 – zemřel Orazio Mei, italský varhaník a skladatel (narodil se 26. května 1731). Působil jako varhaník v Cavalieri di Santo Stefano v Pise, v letech 1759 až 1763 zastával pozici varhaníka v katedrále v Pise a od roku 1763 až do smrti byl mistrem di cappella v katedrále v Livornu. Je autorem Stabat mater, skládal však nejen duhovní, ale i světskou hudbu. Jeho otcem byl houslista Francesco Mei a jeho strýcem varhaník Nicola Mei.
1777 – zemřel Georg Christoph Wagenseil, rakouský skladatel a cembalista (narodil se 29. ledna 1715). Na cembalo a na varhany se učil u Mattea Palotta a v kompozici se stal oblíbeným žákem dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe. Na základě mše komponované v roce 1736 byl jmenován dvorním skladatelem a tuto funkci zastával až do smrti. V roce 1741 byl jmenován varhaníkem císařovny Alžběty Kristýny Brunšvicko-Wolfenbüttelské, pro kterou zkomponoval mnoho náboženských skladeb. V roce 1745 se jako hudebník účastnil korunovace Františka Štěpána Lotrinského ve Frankfurtu nad Mohanem. Císařovna Marie Terezie mu v témže roce udělila dovolenou, aby studoval italskou hudbu. Vykonal cesty do Benátek, Florencie a Milána, kde se seznamoval s tehdejší italskou operu a dirigoval premiéry i vlastních oper Ariodante (1745) a Demetrio (1746). Po návratu do Vídně triumfoval operou Alessandro nell’Indie. Byl jmenován profesorem cembala dětí Marie Terezie, vyučoval jejích pět dcer a korunního prince. Sepsal pro ně i učebnici hry na cembalo. Mezi jeho další žáky patřili mj. František Xaver Dušek, Leopold Hofmann, Josef Antonín Štěpán a Johann Baptist Schenk, pozdější učitel Beethovena. Složil 16 oper, 3 oratoria, 103 instrumentálních koncertů, 96 symfonií, 93 komorních děl, okolo sta skladeb pro klávesové nástroje, chrámovou hudbu a sbory. Je také autorem školy pro klavír, kterou publikoval v Augsburgu v roce 1751. Katalog jeho děl sestavila Helga Scholz-Michelitschová, byl vydán ve dvou svazcích v letech 1966 a 1972.
1711 – narodil se Jan Josef Brixi, skladatel a varhaník (zemřel 27. dubna 1762). Někdy bývá chybně uváděno, že se narodil 19. května 1719 v Plzni. Působil jako kantor v Manětíně, později přesídlil do Mělníka, kde byl varhaníkem. Z jeho díla se dochovalo jen málo. Mše pocházející z Mělníka svědčí o jeho vyspělé technice. Ve své době byly jeho skladby patrně dost rozšířené. Zachoval také cennou sbírku skladeb svého strýce Šimona Brixi.
1709 – narodil se Josef Antonín Gurecký, český skladatel, dirigent a houslista (zemřel 27. března 1769). Pocházel z hudebního rodu, který byl po několik generací ve službách olomouckého biskupství. Studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži a zpíval v tamním chlapeckém sboru. Začal psát už ve stylu nastupujícho klasicismu, na rozdíl od staršího bratra Václava Matyáše Gureckého, který byl ještě typickým představitelem pozdního baroka. Působil na dvoře hraběte Schönborna ve Wiesentheidu, kde se dochovalo nejvíc jeho skladeb. Pak vstoupil do služeb olomouckého biskupa Jakuba Arnošta, kde spolupracoval s bratrem, a po jeho smrti se stal ředitelem kůru v katedrále sv. Václava. Kromě chrámových skladeb a opery Filia Sion zkomponovaná pro oslavy šestistého výročí premonstrátského řádu v Hradisku, která se bohužel nedochovala, je autorem hlavně instrumentální hudby. Zvláštní pozornost věnoval violoncellu, pro které zkomponoval řadu koncertů, také pro housle a continuo, dodnes jsou součástí koncertního repertoáru.
1643 – zemřel Girolamo Frescobaldi, italský skladatel pozdní renesance a raného baroka a virtuózní hráč na klávesové nástroje (narodil se v září 1583). Byl varhaníkem papežské baziliky svatého Petra ve Vatikánu, byl jím od roku 1608 do roku 1628 a znovu od roku 1634 až do smrti. Jeho dílo ovlivnilo Johanna Jakoba Frobergera, Johanna Sebastiana Bacha, Henryho Purcella a další významné skladatele. Během svého života vydal osm sbírek, několik jich bylo znovu vydáno pod jeho dohledem, další skladby byly vydány posmrtně.] Jeho sbírka instrumentálních ansámblových canzon Il Primo Libro delle Canzoni byla vydána ve dvou vydáních v Římě v roce 1628 a podstatně přepracována v benátském vydání z roku 1634. Jeho hudba představuje mnohem více než jen souhrn vlivů předchozích generací. Vedle mistrovského zpracování tradičních forem je důležitý i četnými inovacemni, zejména v oblasti tempa: na rozdíl od předchůdců zahrnoval do skladeb pasáže v kontrastních tempech. Některé jeho publikace navíc obsahují dlouhé předmluvy podrobně popisující aspekty provedení související s tempem. Byl jedním z prvních skladatelů, kteří do hudebního repertoáru zavedli spojení ciaccona a passacaglia, a také prvním, kdo složil soubor variací na původní téma. Díla z jeho sbírky liturgické varhanní hudby Fiori musicali z roku 1635 sloužily jako modely striktního kontrapunktu až do 19. století.
1620 – zemřel Thomas Campion, anglický skladatel, básník a lékař (narodil se 12. února 1567). Napsal přes sto písní s doprovodem loutny, taneční hudbu k „masques“ (k „maskám“ – dvorské zábavě, komplexním alegorickým představením s kulisami, kostýmy, tancem a recitací) a navíc i autoritativní technické pojednání o hudbě s názvem Nový způsob výroby čtyř partů v kontrapunktu pomocí nejznámějšího a neomylného pravidla.
1616 – narodil se Maurizio Cazzati, italský skladatel (zemřel 28. září 1678). Byl velmi úspěšným hudebním ředitelem a kapelníkem v mnoha městech v okolí svého rodiště. Působil v Mantově, Bozzolu, Ferraře a Bergamu. Díky vynikající pověsti převzal řízení hudby v bazilice sv. Petra v Bologni, kde okamžitě po příchodu zahájil radikální reformy, což mu ale vyneslo nepřátelství hudební komunity a přerostlo v osobní spory mezi členy orchestru. Později v Mantově získal titul maestro di Cappella da Camera na dvoře vévodkyně Anny Isabelly Gonzagy. Jeho jevištní díla jsou z valné části ztracena. Dochovala se ale většina jeho chrámové a komorní tvorby, která vyšla za jeho života v Mantově v 66 svazcích. Vysoce ceněny jsou hlavně jeho komorní skladby. Sonáta pro trubku op. 35 z roku 1665 je prvním známým příkladem trubkové sonáty.