14. říjen
Svátek má Agáta.
2025 – zemřela Roberta Alexander, americká operní pěvkyně – lyrická sopranistka (narodila se 3. března 1949). Ve třiadvaceti letech se přestěhovala do Nizozemska, aby studovala v Haagu na Královské konzervatoři. Debutovala v Rossiniho opeře La cambiale di matrimonio. Zpívala v Komische Oper Berlin, Covent Garden, English National Opera a Glyndebourne, v Theater an der Wien a Vídeňské státní opeře a v Théâtre du Châtelet v Paříži. Proslavila se jako mozartovská interpretka, v letech 1983 až 1991 působila jako přední sólistka newyorské Metropolitní opery, kde na sebe upozornila zejména jako Mimì v Pucciniho Bohémě a Jenůfa v Janáčkově Její pastorkyni. Vyučovala pak na katedře klasického zpěvu na Konzervatoři v Amsterdamu.
2009 – španělský tenorista Plácido Domingo obdržel cenu Birgit Nilsson Prize dotovanou milionem dolarů
2003 – zemřel Miloš Sádlo, violoncellista a pedagog, původním jménem Miloslav Zátvrzský (narodil se 13. dubna 1912). Byl žákem profesora Karla Pravoslava Sádla, po němž převzal umělecký pseudonym, a studoval také u legendárního španělského hudebníka Pabla Casalse. Jako sólista začal působit v roce 1929. Intenzivně se věnoval komorní hře, byl členem Pražského kvarteta, Českého a Sukova tria. Unikátní jsou jeho nahrávky s Davidem Oistrachem a Dmitrijem Šostakovičem. Byl také proslulým sólistou České filharmonie. V roce 1963 byl prvním interpretem objeveného Koncertu pro violoncello a orchestr C dur Josepha Haydna. Od roku 1950 působil na pražské AMU, kde se stal profesorem, a učil i na Indiana University v USA, kde získal titul Chevalier du Violoncelle.
1990 – zemřel Leonard Bernstein, americký dirigent a skladatel, klavírista a pedagog (narodil se 25. srpna 1918). Patřil mezi nejvýznamnější dirigenty své doby a byl také prvním americkým dirigentem, který získal mezinárodní uznání. Byl hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, dirigoval přední světové orchestry a vytvořil významné dědictví zvukových a obrazových záznamů. Oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese. Jako zručný klavírista často dirigoval klavírní koncerty od piána. Narodil se v USA jako Louis Bernstein do rodiny ukrajinských Židů původem z města Rovno. Studoval hudební obory na Harvardu a klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii, kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem. 14. listopadu 1943 zaskočil za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent, to odstartovalo jeho profesionální kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. V letech 1958–1969 se stal hudebním ředitelem Newyorské filharmonie. Pak až do své smrti hostoval u významných orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě. Televizními pořady se od 50. let zasloužil o popularizaci vážné hudby a přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě. V prosinci 1989 dirigoval po tři dny Beethovenovu Symfonii č. 9 na oslavu pádu Berlínské zdi. Do Československa přijel poprvé od roku 1946 na Pražské jaro 1990. Během komunistické totality, po výzvě Rafaela Kubelíka, odmítl v zemi Východního bloku koncertovat. Dirigoval tak až Českou filharmonii a Beethovenovu Devátou v červnu 1990 na závěrečném koncertu ve Smetanově síni. Jako skladatel byl postmodernista a mísil styly i žánry. Mezi jeho nejslavnější díla patří muzikál West Side Story, opereta Candide, symfonické Chichesterské žalmy, hudba k filmu V přístavu nebo orchestrální skladba Ve městě. Nebyl příbuzný filmového skladatele Elmera Bernsteina, ale byli přáteli a dokonce sdíleli určitou fyzickou podobnost. Veřejnost je odlišovala jako Bernstein East a Bernstein West podle místa jejich působení. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Byl bisexuál, jeho přítelkyně Shirley Rhoades Perleová uvedla, že „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně“.
1985 – zemřel Emil Gilels, ruský klavírista (narodil se 19. října 1916), obdivovaný pro svou vynikající technickou kontrolu a skvělou tónovou kulturu, všeobecně považovaný za jednoho z největších pianistů všech dob. Byl jedním z prvních sovětských umělců, spolu s Davidem Oistrachem, kterým bylo dovoleno cestovat a koncertovat na Západě. V roce 1951 debutoval v británii, v roce 1955 s Filadelfským orchestrem a Eugenem Ormandym v USA, v roce 1969 na Salcburském festivalu… Od roku 1952 byl profesorem na Moskevské konzervatoři a mnoho let předsedal porotě Mezinárodní Čajkovského soutěže… První veřejný koncert měl ve 12 letech. V roce 1929 byl přijat na Oděskou konzervatoř, jeho pedagožkou byla Bertha Reingbaldová. V roce 1933 se zúčastnil první celosvazové soutěže interpretů v Moskvě a jednomyslným rozhodnutím získal první cenu. Postgraduální studium na Moskevské konzervatoři absolvoval u Heinricha Neuhause (Génricha Nejgáuze). V roce 1938 vyhrál v Bruselu Soutěž královny Alžběty. Během druhé světové hrál pro sovětské vojáky pod širým nebem na frontové linii. V roce 1945 založil klavírní trio s houslistou Leonidem Koganem a violoncellistou Mstislavem Rostropovičem… Jeho mladší sestra Elizabeth byla houslistkou. Jeho dcera Elena se stala klavíristkou.
1970 – premiéru měl Violoncellový koncert od Witolda Lutosławského, jedno z jeho nejslavnějších děl. Uskutečnila se v Royal Festival Hall v Londýně, sólistou byl Mstislav Rostropovič, jemuž je skladba věnována. Hrál Bournemouth Symphony Orchestra pod vedením Edwarda Downese.
1957 – narodil se Pavel Zemek-Novák, skladatel a pedagog, vlastním jménem Pavel Novák. Byl několik let prvním hobojistou orchestru Janáčkova divadla v Brně a v letech 1987–2024 profesorem skladby a hudební teorie na brněnské konzervatoři. Psal hudbu, kterou nazýval kompozice s redukovaným kontrastem, nejcharakterističtější jsou pro něj monofonní kompozice a kompozice s eliminováním disonantních intervalů. Příklonil se takřka výhradně k duchovní tematice. V rytmice a faktuře, ale i v polyfonii a formě je ovlivněn středověkou západní hudbou; zkoumá možností unisona, ať už v intervalu oktáv, kvart a kvint, nebo v heterofonii s komplexními souzvukovými výslednicemi… Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně vystudoval hru na hoboj a ve třídě Miloslava Ištvana kompozici. Stipendijní pobyty absolvoval v Paříži a u George Benjamina na londýnské Royal College. V druhé polovině 90. let byl pak na doktorandské stáži v Paříži jako žák spektralisty Gérarda Griseye.
1952 – narodila se Kaija Saariaho, finská skladatelka žijící od roku 1982 ve Francii (zemřela 2. června 2023), v anketě BBC označená roku 2019 za největšího žijícího hudebního tvůrce. Její hudba, vynikající velkou invencí, odvahou k inovativnosti, fantazií i mistrovským ovládáním řemesla, se řadí ke spektralismu, modernistickému směru kladoucímu důraz na fyzikální a přírodní podstatu hudebního materiálu, na zvuk a jeho vnímání, na kompoziční metodu nevracející se zpět, ale hledající zcela nové směry. Své charakteristicky bohaté polyfonní textury Kaija Saariaho často vytvářela kombinacemi živé hudby a elektroniky. Přispěla však nejen k integraci nového chápání psychoakustiky do tradic komponování pro orchestry a operní divadla, ale předtím i ke zlatému věku počítačové hudby. Když pak ale opouštěla estetiku přísného serialismu – jehož pravidla, stavící převážně na negaci, začala primárně vnímat jako nežádoucí princip – nechala se slyšet, že lepší naopak je, když „…vše je dovoleno, pokud se to dělá s dobrým vkusem.“ Získala díky tomu široký ohlas u publika i v odborných kruzích. Jejím nejznámějším dílem se stala opera Láska na dálku (L’Amour de loin) z roku 2000, přenášená do kin v roce 2016 newyorskou Metropolitní operou. Roku 2011 za ni získala americkou cenu Grammy za nejlepší operu. V roce 2017 Lásku na dálku uvedl v české premiéře soubor Janáčkovy opery brněnského Národního divadla… Skladbu studovala v Helsinkách, Freiburgu a Paříži. Během let získala zakázky mimo jiné od Lincoln Center pro Kronos Quartet a od IRCAM pro Ensemble Intercontemporain i od BBC, Newyorské filharmonie, Salcburského festivalu, Théâtre du Châtelet v Paříži nebo od Finské národní opery. Její poslední operou byla Nevinnost (Innocence).
1935 – narodil se La Monte Young, americký avantgardní skladatel a autor performativních událostí. Byl ovlivněn mimo jiné indickou klasickou hudbou a poetikou hnutí Fluxus, newyorské mezinárodní interdisciplinární komunity vizuálních umělců, skladatelů, designérů a básníků zdůrazňujících v 60. a 70. letech proces založený na náhodě a dílo jako místo interakce mezi umělcem a publikem. Zpočátku se věnoval serialismu, později ho ovlivnila tvorba Johna Cage a elektronická hudba, experimentoval také s dlouho drženými tóny. V roce 1990 složil skladbu Chronos Kristalla pro soubor Kronos Quartet, první dílo od počátku šedesátých let kompletně zapsané notací. Je uznáván jako jeden z prvních amerických minimalistických skladatelů. Jeho kompozice často zpochybňují povahu a definici hudby. Sám inspiroval významné hudebníky napříč různými žánry, včetně avantgardy, rocku a ambientní hudby.
1926 – narodil se Karel Bříza, tajně vysvěcený římskokatolický kněz, řeholník – redemptorista, skladatel, varhaník a varhanář (zemřel 9. prosince 2001). Poté, co byla v roce 1969 zavedena do katolické liturgie čeština, komponoval hudbu s českými texty a v roce 1972 složil tzv. Břízovo ordinárium, které sám nazýval Lidové ordinárium. Teprve po roce 1989 mohl na Svaté Hoře působit nejen jako regenschori, ale oficiálně i jako kněz.
1924 – premiéru mělo ve Volksoper ve Vídni drama s hudbou Die Gluckliche Hand (Štastná ruka) Arnolda Schönberga, napsané na vlastní libreto. Propojuje pozdně romantický Gesamtkunstwerk a experimentální divadlo. Větší část partitury byla napsána v létě 1911, významná část však vznikla až v letech 1912 a 1913. Psychologický portrét rozpolceného muže čelícího nevěře ženy dotváří atonální hudba. Dílo má autobiografické pozadí: Schönbergova manželka Mathilde, sestra Alexandra von Zemlinského, ho opustila kvůli společnému příteli, malíři Richardu Gerstlovi. Student Anton Webern ji pomohl přesvědčit, aby se vrátila k Schönbergovi a jejich dvěma dětem; Gerstl spáchal sebevraždu.
1903 – premiéru mělo oratorium The Apostles (Apoštolové) Edwarda Elgara, a to v programu Birmingham Triennial Musical Festival, pořádaného mezi lety 1784 až 1912. Námětem jsou novozákonní příběhy – povolání apoštolů a jejich zkušenosti s Ježíšovým kázáním a zázraky i s ukřižováním, vzkříšením a nanebevstoupením. Dvěma nejvýznamnějšími postavami díla jsou dva hříšníci – Marie Magdaléna a Jidáš Iškariotský. Na stejném festivalu mělo v roce 1891 premiéru Dvořákovo Rekviem, v roce 1900 Elgarovo oratorium Gerontiův sen (The Dream of Gerontius) a v roce 1906 biblické oratorium Království (The Kingdom).
1901 – narodil se Clair Omar Musser, americký virtuos ve hře na marimbu, dirigent, učitel a propagátor marimbových souborů a orchestrů (zemřel 7. listopadu 1998). Byl i vynálezcem a návrhářem klávesových bicích nástrojů a rytmických strojů a také inženýrem pro leteckou společnost Hughes Aircraft. Po druhé světové válce založil vlastní firmu Musser Marimbas, která vedle marimb vyráběla i vibrafony, xylofony a zvonkohry.
1898 – narodil se Maurice Martenot, francouzský violoncellista a vynálezce (zemřel 8. října 1980), za první světové války radiotelegrafista. Roku 1918 začal pracovat na „ondes Martenot“, novém hudebním nástroji, inspirovaném jednak náhodným překrýváním tónů mezi vojenskými rádiovými oscilátory, jednak expresivitou violoncellového zvuku. Martenotovy vlny, které představil v roce 1928, jsou raný elektronický nástroj. Na první se hrálo pouze pohybem kroužku přivázaného k drátu, ale brzy byla přidána klaviatura. Dynamika a zabarvení tónu se nastavují pomocí ovládacích prvků v zásuvce na levé straně nástroje. Hráč na ondes Martenot se nazývá ondista.
1895 – první koncert Arthura Nikische jako šéfdirigenta Berlínských filharmoniků. Byl jím až do své smrti v roce 1922.
1894 – narodil se Karel Plicka, český a slovenský folklorista, hudebník, scenárista, režisér, kameraman a fotograf (zemřel 6. května 1987), jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění. Od roku 1923 do roku 1937 se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službách Matice slovenské, v letech 1924–1928 studoval na univerzitě v Bratislavě etnografii a hudební vědu. Byl autorem filmu Zem spieva (1933), během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Za války pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V listopadu 1946 se stal prvním děkanem Filmové fakulty AMU a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Za uměleckou, folkloristickou a pedagogickou činnost byl roku 1968 jmenován národním umělcem.
1883 – premiéru měl Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka. Vznikl na základě objednávky nakladatele Simrocka, interpretem světové premiéry měl být jeden z tehdejších nejvýznamnějších houslistů Joseph Joachim. Podílel se výrazně na genezi, ale dílo nakonec pravděpodobně nikdy neprovedl. Prvním interpretem se v pražském Rudolfinu za spoluúčasti orchestru Národního divadla a dirigenta Mořice Angera stal mladý český houslový virtuos František Ondříček. Dílo vzniklo v sousedství první řady Slovanských tanců, České suity, Slovanských rapsodií a Symfonie č. 6.
1873 – narodil se José Serrano, španělský skladatel (zemřel 8. března 1941), autor zarzuel. V jeho tvorbě je cítit vliv Giacoma Pucciniho a italského verismu. První samostatný divadelní úspěch zaznamenal v roce 1900 zarzuelou El Můľete. Složil jich kolem padesáti.
1871 – narodil se Alexander von Zemlinsky, rakouský dirigent, skladatel a pedagog (zemřel 15. března 1942). Pozoruhodně propojoval tradice pozdního romantismu s přístupy druhé vídeňské školy. Jako hudební ředitel Nového německého divadla v letech 1911–1927 přispíval k vysoké úrovni kulturního života tehdejší Prahy. Jeho dílo bylo po válce na čas zapomenuto, od 70. let 20. století se ale opět postupně začalo vracet na světová pódia. V deseti letech byl přijat do nově založeného chrámového sboru sefardské komunity. Po mutaci si pak v synagoze vydělával první kapesné hrou na varhany, od třinácti chodil klavír a hudební teorii na Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, do třídy Wilhelma Raucha. Po třech letech úspěšně složil zkoušky a obdržel Rubinsteinovo stipendium ve výši 1 000 guldenů ročně. Z těchto prostředků si financoval soukromé lekce a účast na soutěžích. Později absolvoval klavírní třídu Antona Doora, teorii u Franze Krenna a Roberta Fuchse a skladbu u Johanna Nepomuka Fuchse. Byl úspěšným a oblíbeným pianistou v kruzích zámožných Vídeňanů, ale o sólovou dráhu nestál. Seznámil se s Arnoldem Schönbergem, ten si později vzal jeho sestru Mathilde a vzniklo jejich celoživotní přátelství. S operou Sarema vyhrál Luitpoldovu cenu, za třetí symfonii b dur Beethovenovu cenu, operu Es war einmal … uvedl Gustav Mahler, premiéra ve Vídeňské dvorní opeře 22. ledna 1900 měla velký úspěch. Na přelomu století Zemlinsky vystoupil z židovské náboženské obce, stal svobodným zednářem a potom konvertoval k protestantismu. Seznámil se s mladou Almou Schindlerovou, pozdější manželkou Gustava Mahlera, Waltera Gropia a Franze Werfela, a stal se jejím učitelem hudby. Jejich hudební spolupráce (Alma pod jeho vedením složila řadu písní) brzy přerostla v milostný vztah. Zemlinsky jí v roce 1899 věnoval Pět písní. Získal místo dirigenta v Carltheateru, později přešel do divadla Theater an der Wien a do Volkstheater Rainera Simonse jako hudební ředitel. Když mu pak Mahler nabídl stálé angažmá ve Vídeňské dvorní opeře, nastoupil v roce 1907 tam. Jakmile byl ale Mahler nahrazen Felixem Weingartnerem, nechtěl mu svěřit žádné premiéry, proto se Zemlinsky vrátil do Volksoper, tentokrát na místo prvního kapelníka. V roce 1911 pak podepsal smlouvu s Novým německým divadlem v Praze, které vedl do r. 1927. Získal pověst vynikajícího dirigenta. Po Praze odešel do berlínské Krolovy opery, dirigoval po Evropě, na jaře 1933 se kvůli nástupu nacismu přestěhoval do Vídně a vzal místo hudebního ředitele Vídeňského koncertního orchestru. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 skladatel se svou ženou opustili Rakousko a po skoro ročním čekání na víza dopluli lodí do New Yorku. Tam už nemohl zastávat funkce, komponoval a bojoval s horšícím se zdravím. Jeho popel byl v roce 1985 přenesen do čestného hrobu na Vídeňském centrálním hřbitově.
1771 – zemřel František Xaver Brixi, skladatel (narodil se 2. ledna 1732). Patřil mezi nejvýznamnější autory působící v 18. století v českých zemích. Stylově se řadil k hudebnímu předklasicismu a ranému klasicismu. Byl synem proslulého pražského varhaníka Šimona Brixiho (1693–1735) a z matčiny strany byl spřízněn s hudební rodinou Bendů. Počátkem roku 1759 se stal dómským kapelníkem katedrály sv. Víta a tuto tehdy snad nejvýznamnější funkci v pražském hudebním životě zastával až do smrti. Jako autor ve své době v českých zemích dominoval. Jeho dílo se odhaduje na více než 400 skladeb.
1738 – narodil se Giovanni Zanotti, italský skladatel (zemřel 1. listopadu 1817). Studoval u Giovanni Battisty Martiniho a byl přijat do Filharmonické akademie. V roce 1761 se stal asistentem kapelníka v hlavním boloňské bazilice sv. Petra a v letech 1774–1789 tam působil jako maestro di cappella.
1733 – zemřel Pietro Pariati, italský básník a operní libretista (narodil se 27. března 1665). Jeho texty zhudebnili mimo jiné Tomaso Albinoni, Antonio Caldara, Francesco Gasparini, Antonio Lotti a Nicola Porpora. Od roku 1714 byl dvorním básníkem a libretistou císaře Karla VI. Napsal tam libreta pro 13 oratorií, 15 kantát a 14 dalších jevištních děl určených většinou pro slavnostní příležitosti císařské rodiny. Značnou část zhudebnil Johann Joseph Fux.
1669 – zemřel Pietro Antonio Cesti, italský operní skladatel (narodil se 5. srpna 1623). Ve čtrnácti letech vstoupil do františkánského řádu, učil se v Římě u Giacoma Carissimiho a následně zastával různé duchovně-hudební úřady v Itálii, ve dvaceti letech se stal varhaníkem katedrály a hudebním mistrem semináře ve Volteře, vystupoval jako zpěvák v nově restaurovaném divadle v Sieně. V letech 1651 a 1652 uvedl v Benátkách své první dvě vlastní opery a v dalších čtyřech letech se stal komorním kapelníkem soukromé kapely arcivévody Ferdinanda Karla v Innsbrucku. V roce 1659 se musel na příkaz františkánského řádu odebrat do Říma, byl zproštěn slibu, zpíval v Sixtinské kapli a komponoval. Pak působil jako kapelník na dvoře císaře Leopolda I. ve Vídni, kde také zkomponoval pro oslavu císařova sňatku svoji nejznámější operu, Il Pomo d’oro. Vedle Francesca Cavalliho byl nejvýznamnějším operním skladatelem své doby. Vedle oper skložil i množství světských kantát a několik duchovních vokálních skladeb. Jméno Marc’Antonio, které se často objevuje v literatuře, mu bylo přisouzeno omylem.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1918 – ve Francii vznikla Prozatímní československá vláda, kterou tvořili T. G. Masaryk, Edvard Beneš, a M. R. Štefánik
1584 – na Moravě začal platit gregoriánský kalendář, a to asi o deset měsíců později než v Čechách