17. srpen
Svátek má Petra.
2023 – zemřel hudební kritik Jiří Černý (narodil se 15. února 1936). Vystudoval žurnalistiku a češtinu na FF UK v Praze. Prvním jeho kritickým počinem v oblasti hudby byla recenze operního koncertu v roce 1956 ve Večerní Praze. V roce 1961 nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět. Souběžně externě spolupracoval s časopisy Repertoár malé scény, Svět v obrazech a Hudba pro radost. Od roku 1964 psal pravidelně do měsíčníku Melodie a začal spolupracovat s Československým rozhlasem. Od roku 1969 až do roku 1989 s ním pak ale spolupracovat nesměl. Byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír a jako pedagog na Lidové škole umění v Praze 2. Od roku 1971 zároveň pravidelně pořádal v mnoha městech v Československu poslechové pořady s názvem Antidiskotéka, na kterých jako DJ pouštěl kvalitní a často nedostupné nahrávky. V září 1978 spolupořádal pětidenní poslechový pořad Festival V + W v pražském hostinci Za Větrem, během něhož telefonoval do New Yorku Jiřímu Voskovcovi. V 80. letech úzce spolupracoval s později zakázanou Sekcí mladé hudby Svazu hudebníků (časopis Kruh). V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Po sametové revoluci se mohl vrátit zpět do Česk(oslovensk)ého rozhlasu, také spolupracoval se soukromými rozhlasovými stanicemi jako Rádio Collegium (1992 – hodinové profily operních zpěváků), Rádio Echo (1994–1995) a Rádio Publikum (1994–1995 – hodinové Antidiskotéky). Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 zastával místo jeho šéfredaktora a předsedy správní rady. Tato práce a probíhající spor s první manželkou vedl k tomu, že odmítl nabízenou pozici ministra kultury ve vládě Petra Pitharta. V letech 1998–2003 připravoval kulturní příspěvky do pořadu Dobré ráno České televize. Po roce 2000 pravidelně publikoval v Mladé frontě DNES, Reflexu, Lidových novinách, psal sloupky pro Hospodářské noviny, hojně spolupracoval s Folk & Country, Divadelními novinami a dvouměsíčníkem Svět a divadlo. Získal cenu Českého hudebního fondu, Zlatou Portu, státní cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby a ocenění OSA za propagaci a šíření české hudby. V roce 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako vůbec první nehudebník v historii.
2005 – zemřel Dalibor Brázda, česko-švýcarský skladatel, dirigent, kapelník a aranžér (narodil se 9. září 1921). Začal současně v Českém komorním orchestru a v orchestru Národního divadla jako fagotista, později hrál v České filharmonii a v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK. Jako student Rafaela Kubelíka začal brzy i svoji dirigentskou kariéru v Hudebním divadle v Karlíně, kde působil 20 let. Založil Orchestr Dalibora Brázdy, později známý jako Kouzelné smyčce Dalibora Brázdy, které vyhledávali přednízástupci pop-music, Karel Gott a další. V roce 1969 emigroval do Švýcarska.
1946 – premiéru měla Liturgická symfonie (Symphonie Liturgique), třetí z pěti symfonií Arthura Honeggera. Uskutečnila se v Curychu pod vedením Charlese Muncha. Srukturou ji lze přirovnat k Sinfonii da Requiem Benjamina Brittena. Honegger chtěl zachytit reakci moderního člověka na proud barbarství, hlouposti, utrpení, mechanizace a byrokracie, které ho obléhají, vyjádřit zděšení zvěrstvy, která otřásla světem. Symfonii č. 3 komponoval v době, byly ještě čerstvé rány druhé světové války. První věta má podtitul Dies irae (Den hněvu z requiem, katolické mše za zemřelé), druhá De profundis clamavi (modlitba Z hlubin k tobě volám, Žalm 130) a třetí Dona nobis pacem (Dej nám mír nebo pokoj).
1924 – narodil se Jiří Kratochvíl, klarinetista, muzikolog, skladatel a pedagog (zemřel 9. května 2014). Kromě koncertní činnosti se věnoval muzikologii, napsal např. Dějiny a literatura dechových nástrojů. Na podnět prof. Kostohryze významně přispěl k mozartovskému výzkumu, když zrekonstruoval klarinetový koncert (KV 622) a kvintet (KV 581), jejichž autografy se nedochovaly. Je autorem několika učebnic hry na klarinet. ZZ jeho vlastních komorních skladeb je známá např. Malá smuteční hudba pro tři basetové rohy. Revidoval mnohá díla skladatelů 18. století, zvlášť koncertů pro klarinet a klavír (V. Kalous, J. A. Koželuh, Fr. Kramář, A. Rosetti, Fr. V. Tuček). Jeho pedagogické působení je svázáno zejména s Konzervatoří Jana Deyla v Praze, kde v letech 1962–95 vyučoval klarinet, dějiny, literaturu a metodiku hry na klarinet, komorní hru a estetiku. Od roku 1951 působil také jako externí pedagog na HAMU v oboru dějiny a literatura dechových nástrojů. Spolu s M. Kostohryzem a Jindřichem Mizerou založil roku 1962 Trio basetových rohů, první stálý soubor tohoto složení ve světě, specializující se na českou hudbu 18. století. Pro basetové rohy upravil mnoho skladeb. Soubor existoval do roku 1992.
1916 – zemřel Ludvík Holain, moravský skladatel a římskokatolický kněz (narodil se 20. srpna 1843). Je autorem jedné z verzí Slezské hymny. Jinak psal hlavně církevní hudbu a nejdůležitější je jeho podíl na reformě církevního zpěvu na Moravě. Jeho stěžejním dílem jsou Plesy duchovní z roku 1883, sbírka duchovních písní, které upravil pro čtyři hlasy. Dodnes se uvádějí v současných kancionálech a zpívají v českých kostelech. Další jeho významnou prací bylo vypracování varhanních doprovodů k úplnému kancionálu olomoucké arcidiecéze. Kromě duchovních písní se zabýval i moravskými lidovými písněmi, vydal sbírku Sto padesát lidových písní moravských. Jinak učil matematiku a fyziku na kroměřížském gymnáziu, působil jako ředitel kůru a varhaník v kostele sv. Mořice a od roku 1890 až do své smrti byl farářem ve Slavoníně, také přispíval do časopisu Cecilie.
1901 – zemřel Edmond Audran, francouzský varhaník a operetní skladatel (narodil se 12. dubna 1842). Studoval na École Niedermeyer v Paříži, kde byl mezi jeho učiteli Camille Saint-Saëns. V Marseille působil jako varhaník v kostele sv. Josefa a zpočátku komponoval hlavně duchovní hudbu. Brzy se ale dostal k operetě, už ve dvaceti zhudebnil vaudeville Eugena Scribeho L’Ours et le Pacha a následovaly další zakázky. Celkem napsal dvacet šest operet, získal úspěch doma i v zahraničí, ale později většina z jeho díla upadla v zapomnění.
1898 – zemřel Carl Zeller, rakouský operetní skladatel (narodil se 19. června 1842). Jako sedmiletý už hrál na varhany, jako jedenáctiletý se dostal díky svému dobrému hlasu do vídeňského chlapeckého pěveckého sboru. Stal se doktorem práv a působil na Ministerstvu kultury a školství, kde byl od roku 1873 vedoucím odboru pro umění. Jeho prvními díly byly komické opery Joconde a Die Fornarina (1879), nepřinesly mu ale úspěch. Skutečný úspěch měl až s operetou Ptáčník , která měla premiéru v Theater an der Wien a zařadila ho po boku Franze von Suppého, Johanna Strausse mladšího a Karla Millöckera do kvarteta nejvýznamnějších vídeňských operetních skladatelů 19. století.
1892 – narodila se Gisela Khoss-Sternegg, skladatelka, pedagožka a spisovatelka (zemřela 22. října 1986). Psala klavírní a varhanní skladby, cykly a básně. Od roku 1928 pracovala jako klavíristka, skladatelka a učitelka hudby ve Vídni a spolupracovala s rozhlasem. Byla členkou Österreichischen Komponisten-Bundes a Genossenschaft deutscher Tonkunst.
1891 – narodil se Ludvík Kundera, klavírista, muzikolog a hudební pedagog (zemřel 12. května 1971), otec spisovatele Milana Kundery a v letech 1948 až 1961 první rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde vyučoval hru na klavír. Byl žákem Leoše Janáčka a zároveň i interpretem jeho skladeb. Za první republiky vystupoval jako sólista a komorní hráč po Evropě, ale také působil na brněnské konzervatoři a byl sbormistrem královopolského pěveckého sdružení Lumír, ředitelem státní zkušební komise pro učitele hudby na středních školách a učitelských ústavech a inspektorem soukromých hudebních škol. Za okupace se věnoval psaní knih o hudbě… Za první světové války Kundera bojoval na ruské frontě, v roce 1915 byl zajat a vstoupil do československých legií. Absolvoval s nimi celou sibiřskou anabázi, založil a řídil legionářský orchestr.
1880 – zemřel Ole Bull, norský houslista a skladatel (narodil se 5. února 1810 ). Pocházel z významné norské rodiny, jeho bratr byl významným architektem a jeho strýc působil jako soudce a politik. Zařadil se mezi norské národně romantické umělce. Robert Schumann o něm napsal, že se svou rychlostí a čistotou hry vyrovnal Paganinimu. Byl přítelem rakouského skladatele Ference Liszta a několikrát s ním hrál. Už ve čtyřech letech uměl na housle všechny písně, které slyšel od matky. V devíti hrál na housle v orchestru bergenské divadelní scény a byl sólistou Bergenské filharmonie. V osmnácti se stal ředitelem Hudebního lycea a Divadelního orchestru a spřátelil se s Henrikem Wergelandem, který později napsal Bullovu biografii. V roce 1832 v Paříži sdílel pokoj s Friedrichem Chopinem a s moravským houslovým virtuosem Heinrichem Wilhelmem Ernstem. Podařilo se mu stát se virtuosem na vysoké úrovni a s vysokými příjmy, odehrál tisíce koncertů. Jako skladatel napsal více než sedm desítek děl, ale dnes je známo jen asi deset. Nejznámější je Sæterjentens søndag (Neděle mlékařky). Oslavoval myšlenku Norska jako suverénního státu dděleného od Švédska, což se stalo realitou o necelé století později v roce 1905. V roce 1850 spoluzaložil první divadlo, ve kterém herci mluvili norsky, Det Norske Theater v Bergenu, které se později stalo hlavní bergenskou scénou: Den Nationale Scene. V létě roku 1858 se Bull setkal s patnáctiletým Edvardem Griegem, byl přítelem rodiny Griegů, protože jeho bratr byl ženatý se sestrou Griegovy matky. Všiml si Edvardova talentu a přesvědčil rodiče, aby ho poslali na Lipskou konzervatoř. Sbíral nástroje, měl mnoho krásných houslí a viol od Amatiho, Gaspara da Salò, Guarneriho, Stradivariho a také jedny z nejlepších houslí na světě od Gaspara da Salò, vyrobené kolem roku 1574 pro Ferdinanda II., arcivévodu Rakouského. Sbírka je teď v Bergen Vestlandske Kustindustrimuseum. Sám často hrál na housle Guarneri del Gesù, také dnes součástí sbírky. Hrál nejen na housle, ale také na hardangerské housle, neboli housle farmářské housle, neznámý, exotický nástroj, o který se Bull v Paříži pokusil vzbudit zájem. Několikrát navštívil Spojené státy a setkal se s velkým úspěchem. V roce 1852 získal rozsáhlý pozemek v Pensylvánii a založil kolonii, kterou nazval Nové Norsko, běžně se jí říká kolonie Ole Bull, dnes státní park přístupný veřejnosti se sochou skladatele, kterou zaplatili norští občané a v parku byl umístěna u příležitosti 150. výročí založení Nového Norska v roce 2002. Důkazem jeho slávy byl pohřební průvod, pravděpodobně nejokázalejší v historii Norska. Loď přepravující jeho tělo vedlo patnáct parníků a mnoho menších plavidel.
1876 – ve Festivalovém domě v Bayreuthu měla premiéru opera Götterdämmerung (Soumrak bohů) Richarda Wagnera. Zazněla v rámci prvního kompletního uvedení operní tetralogie Prsten Nibelungův, ve které je poslední částí. Stalo se tak při zahájení prvního ročníku Bayreuther Festspiele – hudebních slavností v bavorském městě, kde se Richard Wagner usadil a kde nechal vybudovat festivalové divadlo; bylo otevřeno 13. srpna toho roku operou Zlato Rýna a slouží dodnes výhradnímu uvádění jeho děl. Cyklus Der Ring des Nibelungen byl v Bayreuthu poprvé jako celek uveden mezi 13. a 17. srpnem 1876.
1851 – narodil se Johann Gerstner, český houslista a pedagog (zemřel 9. ledna 1939). Život prožil ve Slovinsku, kde otevřel cestu rozvoje houslového umění. Položil první a velmi důležité základy, na kterých stavěly všechny další generace houslových pedagogů.
1838 – zemřel Lorenzo Da Ponte, italský básník a operní libretista (narodil se 10. března 1749). Roku 1781 se usadil ve Vídni a podařilo se mu dosáhnout nejvyššího možného postavení – stal se dvorním básníkem císaře Josefa II. na místě uvolněném Pietrem Metastasiem. Je autorem libret Mozartových oper Così fan tutte, Figarova svatba a Don Giovanni. Napsal však i libreta pro Antonia Salieriho a řadu dalších skladatelů. Později odešel do Londýna, kde pokračoval v dráze libretisty v divadle King’s Theatre, ale stal se i knihkupcem, antikvářem a nakladatelem. V roce 1804 odjel do New Yorku. V Americe se protloukal všelijak, mimo jiné vedl obchod s potravinami ve Filadelfii a soukromě – a později na univerzitě – vyučoval italštinu. V roce 1825 prosadil v New Yorku provedení Dona Giovanniho.
1792 – zemřel Jan Jáchym Kopřiva, kantor, varhaník a skladatel (narodil se 17. února 1754). Byl synem Václava Jana Kopřivy a starším bratrem Karla Blažeje Kopřivy. V roce 1778 vystřídal ve funkci citolibského kantora svého otce. Stal se v Citolibech u Loun varhaníkem a učitelem hudby v rodině hraběte Arnošta Pachty. Podle dochovaných skladeb nebyl tak osobitým skladatelem jako jeho otec a bratr. .Jeho chrámové skladby jsou uloženy v Českém muzeu hudby.
1777 – zemřel Giuseppe Scarlatti, italský operní skladatel (narodil se 18. června 1723), komponující v žánru opera seria i opera buffa. Působil v Římě, ve Florencii, Pise, Lucce, Turíně, v Benátkách a krátce v Miláně a Barceloně. V roce 1760 se přestěhoval do Vídně. Není jasné, jestli byl synovcem Alessandra Scarlattiho, nebo jeho syna Domenica Scarlattiho.
1686 – narodil se Nicola Porpora, italský skladatel operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní školy (zemřel 3. března 1768). Jeho prvním učitelem kompozice byl Gaetano Greco. Aby se udržel na studiích, přivydělával si od třinácti výukou hudby. První zakázku na operu obdržel ve dvaadvaceti, byla to opera „L’Aggrippina“ a měla okamžitý úspěch. Stal se kapelníkem prince Filipa Hesenského, generála rakouské armády v Neapoli, kapelníkem portugalského velvyslance v Římě a maestrem prestižní konzervatoře Conservatorio di S Onofrio. Začala jeho spolupráce s dvěma vynikajícími umělci té doby, básníkem Pietrem Metastasiem a později slavným kastrátem Farinellim. V té době bylo Farinellimu jen 16 let. Slavil velké úspěchy v Benátkách, ale napřed soutěžil o přízeň publika s Leonardem Vincim a po jeho smrti mu vyvstal celoživotní konkurent v Johannu Adolfovi Hassem. V roce 1733 přijal v Londýně pozvání operní společnosti „Opera of the Nobility“, která měla konkurovat obdobné společnosti G. F. Händela. Jeho opery byly uváděny v Lincoln’s Inn Fields Theatre, napřed úspěšně, společnost se ale začala potýkat s finančními problémy. V roce 1736 se tak vrátil do Benátek. Útěchou mu mohlo být, že získal přátelství prince Waleského, kterému věnoval několik skladeb, a asi i to, že Händelova operní společnost skončila obdobně. Po Benátkách přesídlil do Neapole, kde dostal zakázku na operu k narozeninám neapolského krále Karla VII. a byl jmenován kapelníkem konzervatoře Conservatorio di S Maria di Loreto. V roce 1747 byl pozván do Drážďan k saskému dvoru jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie Walpurgis, byl jmenován dvorním kapelníkem a sloužil tam až do roku 1752, kdy odešel do Vídně. Tam vyučoval řadu prominentních osobností, i Josepha Haydna, který mu také vypomáhal jako korepetitor. Haydn později prohlásil, že skutečné základy kompozice mu dal právě Nicola Porpora. Jeho dílo je velice rozsáhlé, jeho těžištěm je vokální tvorba, zejména opera. Jeho nezanedbatelným vkladem jsou recitativy, které se svou intonací a rytmem přibližují hovorové řeči. Instrumentální dílo je relativně malé. Dodnes živý je violoncellový koncert a Sinfonie da camera.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1982 – vyšel první hudební optický disk CD podle standardů, vyvinutých firmami Sony a Philips, The Visitors od skupiny ABBA
1877 – Asaph Hall objevil Phobos, větší ze dvou známých měsíců planety Marsu
1869 – v Brně byl zahájen provoz první koňské tramvajové linky v českých zemích