19. únor
Svátek má Patrik.
2018 – zemřel Evžen Zámečník, houslista, dirigent, pedagog a skladatel, zakladatel a umělecký vedoucí souboru Brno Brass Band (narodil se 5. února 1939). Studoval housle a skladbu na brněnské konzervatoři. Po vojenské službě v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého působil jako houslista v orchestru Státního divadla v Brně, odkud přešel do operního orchestru téhož divadla. Později vystudoval skladbu na JAMU v Brně, na Vysoké hudební škole v Mnichově a posléze obhajoval i externí aspiranturu na pražské HAMU. Od roku 1971 byl členem Státní filharmonie Brno a v letech 1994–2002 působil ve funkci ředitele brněnské konzervatoře. Byl plodným autorem, psal skladby orchestrální, vokální, komorní, mnoho z nich je určeno pro symfonické dechové a žesťové orchestry. Mezi významná díla patří také jeho dětské opery, zejména dvojice Ferda Mravenec a Brouk Pytlík.
1997 – zemřel Jarmil Burghauser (uvádí se někdy i 20. února), hudební skladatel a vědec (narodil se 21. října 1921). Do souborného katalogu děl, tematického katalogu, zpracoval dílo Antonina Dvořáka, od roku 1984 až do smrti byl předsedou Společnosti Antonína Dvořáka. S Milanem Šolcem vydal Ediční zásady a směrnice k notační problematice klasiků 20. století a s Petrem Ebenem vytvořil v roce 1960 učebnici Čtení a hra partitur. Skladbu studoval u Jaroslava Křičky a u Otakara Jeremiáše. Na Pražské konzervatoři absolvoval roku 1944 dirigování ve třídě Václava Talicha. Studium muzikologie na Karlově univerzitě nesměl z ideologických důvodů ukončit s diplomem. V letech 1946 až 1953 byl sbormistrem v Národním divadle, pak se věnoval vlastní tvorbě a vědecké činnosti. V jeho kompozičním odkazu figurují balety, opery i symfonická díla, psal také filmovou hudbu. V souvislosti s funkcí sbormistra v katolickém kostele sv. Markéty v Praze–Břevnově komponoval i chrámové vokální a vokálně instrumentální skladby. Aktivně působil ve skautu, měl přezdívku Jumbo, kterou získal v pražském oddílu Dvojka vedeném spisovatelem Jaroslavem Foglarem. Při přechodné obnově skautingu v letech 1968 až 1970 působil v ústředí Junáka a v roce 1989, při druhém návratu skautů, za komunistů zakázaných, se stal se starostou Junáka.
1992 – zemřel Andrew Schenck, americký dirigent (narodil se 7. ledna 1941). Dirigoval a vedl různé orchestry v USA, včetně tělesa v Honolulu na Havaji, odkud pocházel. Zaujal mimo jiné pozorností věnovanou méně známým americkým dílům a hudbě Samuela Barbera.
1975 – zemřel Luigi Dallapiccola, italský skladatel (narodil se 3. února 1904). Je známý svými lyrickými dvanáctitónovými skladbami. V sedmnácti se mu dostala do ruky učebnice harmonie Arnolda Schönberga, která ovlivnila celou jeho hudební dráhu. Studoval a později byl celý život profesorem na konzervatoři ve Florencii. Mezi jeho žáky byl např. Luciano Berio. Stal se vyhledávaným pedagogem v Evropě i ve Spojených státech. Po počátečním obdivu k hudbě Richarda Wagnera a Clauda Debussyho se přiklonil k ideám tzv. Druhé vídeňské školy, zejména k dílu Albana Berga a Antona Weberna. Uměleckým vrcholem jeho kariéry se stala opera Ulisse.
1958 – narodil se Daniel Forró, vlastním jménem Karel Horký, skladatel, klávesista, klavírista a pedagog. Studoval na konzervatoři v Brně hru na flétnu, varhany a skladbu. Napřed hrál v různých, převážně amatérských skupinách, později se prosadil v kapele saxofonisty Františka Bartla. V roce 1977 se stal klávesistou rockové skupiny Progres 2, která v té době vytvářela rozsáhlé audiovizuální dílo, rockovou operu Dialog s vesmírem. V 80. letech studoval na JAMU kompozici u Aloise Piňose. Pod pseudonymem Daniel Forró začal hrát až se skupinou Bronz, pak vystupoval v rámci projektu Forrotronics, který hraje jeho autorskou elektronickou hudbu, přezdívá se mu Mr. MIDI. V letech 1996–1999 absolvoval doktorské studium teorie hudební kompozice na JAMU, od roku 1999 studoval jako doktorand hudební vědy na Masarykově univerzitě, ale nedokončil, protože se v roce 2003 přestěhoval z Brna do Japonska, o které se už od mládí zajímal. Přesídlil do města Kakamigahara se svojí japonskou manželkou Chieko, nadále koncertuje a skládá hudbu. Na univerzitě v prefektuře Aiči působí jako hostující profesor.
1955 – zemřel Otakar Pařík, dirigent a klavírista, otec českého dirigenta Ivana Paříka a manžel operní zpěvačky Marie Paříkové (narodil se 28. února 1901). Studoval hru na klavír u Conrada Ansorgeho na Německé hudební akademii a současně se učil hrát na varhany u Bedřicha Antonína Wiedermanna na pražské konzervatoři. Už jako dvacetiletý hrál v Českém triu a doprovázel např. Jana Kubelíka nebo Emu Destinnovou. Později se věnoval výhradně dirigování. V letech 1937–1945 pracoval jako první kapelník Velkého orchestru v pražském rozhlasu. Po druhé světové válce získal místo vedoucího Filmového symfonického orchestru. Z této doby pocházejí nahrávky ke zhruba šedesáti celovečerním filmům, třeba k Siréně od Emila Františka Buriana nebo k Bajajovi od Jiřího Trnky. Rok byl také uměleckým šéfem Ostravského symfonického orchestru, pravděpodobně dirigoval jeho úplně první koncert po vzniku 3. května 1954.
1949 – narodil se Christian Bollmann, německý zpěvák a skladatel, jeden z průkopníků alikvotního zpěvu v Evropě. Začal studovat hru na zobcovou flétnu, pak na housle a na trubku. Účinkoval ve skupině pozounistů a později v dechovém souboru. V roce 1966 hrál poprvé v jazzovém orchestru The Jazz Doctors v Bonnu a nahrávat vlastní skladby. Pak studoval hudební divadlo u Mauricia Kagela na Hochschule für Musik v Kolíně nad Rýnem. Alikvotní zpěv poprvé uslyšel v roce 1969 v Bonnu, při uvedení skladby Stimmung od Karlheinze Stockhausena. V roce 1985 založil Overtone Choir Düsseldorf, který stále existuje a v současnosti je jedním z předních těles zabývajících se alikvotní hudbou, vedle Harmonic Choir Davida Hykese.
1948 – narodil se Oldřich Král, český operetní a muzikálový zpěvák. Vystudoval v Praze na konzervatoři operní zpěv a operní režii. Už v roce 1968 uspěl v konkurzu na prestižním wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Roku 1969 byl přijat do Hudebního divadla v Karlíně a Nuslích jako první tenorový obor. Jeho první obsazení byl poručík Niki v operetě Oscara Strause Kouzlo valčíku. Poté ztvárnil hlavní tenorové role ve 25 operetních inscenacích. Vystupoval takév muzikálech a externě i v jiných divadlech, v Plzni nebo v Ostravě. Spolupracoval s Pražskou zpěvohrou, kde vytvořil několik operních rolí, např. Prince v Rusalce Antonína Dvořáka.
1939 – narodil se Vladimir Atlantov, ruský operní pěvec – tenor. Jeho otec Andrej Petrovič Atlantov byl sólistou leningradského Malého divadla opery a baletu, matka Marija Alexandrovna Jelizarovová byla sólistkou Kirovova divadla opery a baletu. Na vojně se stal sólistou Souboru písní a tanců Leningradského vojenského okruhu. Učil se v Glinkově sborovém učilišti a v roce 1945 byl přijat do Leningradské akademické sborové kapely, kterou absolvoval v roce 1956 jako sbormistr. V roce 1959 nastoupil na pěveckou fakultu Leningradské konzervatoře N. A. Rimského-Korsakova do třídy Tichonova, Kirejeva a Bolotinové. Ještě jako student získal angažmá stážisty v Kirovově divadle a v roce 1963, hned po absolutoriu, se stal sólistou. V roce 1964 vystoupil v milánské La Scale. V roce 1966 získal první cenu na Mezinárodní soutěži Petra Iljiče Čajkovského a po tomto úspěchu se stal členem Velkého divadla a o rok později jeho sólistou, působil tam až do roku 1988 a nastudoval 18 rolí. V roce 1988 emigroval ze Sovětského svazu na západ a vystupoval na největších scénách včetně newyorské Metropolitní opery nebo vídeňské Státní opery. Žije ve Vídni. Jeho manželkou se stala sopranistka Tamara Andrejevna Milaškinová. Z prvního manželství má dceru Ladu Atlantovovou, později děkanku hudební fakulty Státního speciálního institutu umění GSII, kde vyučovala sólový zpěv.
1933 – narodil se Milan Iglo, český skladatel a pedagog. Vystudoval na Pražské konzervatoři u Emila Hlobila a na pražské HAMU u Pavla Bořkovce. Jako pedagog vyučoval na Lidové škole umění v Českých Budějovicích, na Lidové konzervatoři v Hradci Králové a na Základní umělecké škole ve Dvoře Králové na Labem. V letech 1972 až 1990 působil ve Východočeském divadle v Pardubicích. Je autorem množství nejrůznějších skladeb, od četných instruktivních a výukových kompozic, přes hudbu scénickou, koncertní, komorní, vokální až po hudbu symfonickou.
1931 – premiéru měla symfonická meditace Les Offrandes Oubliées (Zapomenuté oběti), první orchestrální dílo Oliviera Messiaena. Skladba v duchu autorova silného ukotvení v katolické víře evokuje „lidskou zapomnětlivost tváří v tvář Kristově oběti“. Prvními interprety byli v pařížském Théâtre des Champs-Élysées dirigent Walther Straram (vlastním jménem Marie Émile Félix Walter Marrast) a jeho L’Orchestre des concerts Straram, těleso existující mezi roky 1925 až 1933.
1926 – narodil se György Kurtág, maďarský skladatel a klavírista. Studoval na Hudebně-umělecké univerzitě Ference Liszta v Budapešti u Pál Kadosy, Sándora Veresse a Ference Farkase. Později studoval v Paříži a po návratu do rodné země působil jako korepetitor v Maďarské národní filharmonii. Je autorem mnoha skladeb pro orchestr a pro různé sólové nástroje, klavírního cyklu Hry, obsahujícího i miniatury o několika tónech, a také jedné opery – Fin de partie, založené na Beckettově hře Endgame; měla premiéru v La Scale 15. listopadu 2018. V roce 2003 získal Hudební cenu Léonie Sonning a v roce 2014 obdržel cenu BBVA Foundation Frontiers of Knowledge v kategorii Současná hudba za „vzácnou expresivní intenzitu“; nový rozměr jeho hudby podle názoru poroty nespočívá v materiálu, který používá, ale v jejím duchu, autentičnosti jejího jazyka a ve způsobu, jakým překračuje hranice mezi spontánností a reflexí, mezi formalismem a expresí.
1925 – narodil se Jindřich Feld, český skladatel (zemřel 8. července 2007). Otec, Jindřich Feld starší, byl profesorem houslí na Pražské konzervatoři a matka byla také houslistkou. Napřed studoval u otce a pak na Pražské konzervatoři a na HAMU v Praze skladbu. Současně získal i doktorát filozofie na pražské Karlově univerzitě v oboru hudební vědy, estetiky a filozofie. Po úspěších na několika mezinárodních festivalech si jeho skladby získaly mezinárodní pozornost a dostával i četné objednávky ze zahraničí. V prvním kompozičním období se vyrovnával s tradicí evropské a české hudby. Sem patří např. Koncert pro violoncello a orchestr, dětská opera Pošťácká pohádka nebo Koncert pro flétnu a orchestr, který premiéroval Jean-Pierre Rampal. Ve druhém období se zabýval soudobými technikami, dodekafonií, serielní technikou nebo aleatorikou, vznikl tak třeba 4. smyčcový kvartet (získla státní cenu v roce 1968), 1. symfonie, Suita pro smyčcový komorní orchestr uvedená v Hannoveru také jako abstraktní balet, Tři fresky pro orchestr nebo Dramatická fantasie pro symfonický orchestr „Srpnové dny“, vytvořená na přelomu let 1968-1969 jako protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Třetí období pak bylo obdobím syntézy dosavadních podnětů. Kromě řady nástrojových koncertů a komorních skladeb je nejzávažnějším a nejrozsáhlejším dílem jeho kantáta-oratorium Kosmova kronika česká na středověký latinský text. Byl činný i jako pedagog, působil v Austrálii na universitě v Adelaide, na několika amerických univerzitách, v Dánsku, Norsku, Německé spolkové republice, Francii, Anglii a v Japonsku. Byl veden v seznamech StB jako agent. V letech 1990-1992 byl šéfredaktorem hudebního vysílání Československého rozhlasu.
1923 – premiéru měla Symfonie č. 6 d moll, op. 104 Jeana Sibelia, vznikající v letech 1914 až 1923. První provedení Helsinským filharmonickým orchestrem dirigoval sám autor. Skladbu věnoval svému švédskému hudebnímu zastánci, skladateli a dirigentovi Wilhelmu Stenhammarovi. Symfonie odpovídá Sebeliovu krédu z té doby: Mám v úmyslu nechat hudební myšlenky a jejich vývoj, aby si v mé duši určily vlastní formu.
1923 – zemřel Gerónimo Giménez, španělský skladatel a dirigent (narodil se 10. října 1854). Už ve dvanácti hrál na housle v orchestru divadla Teatro Principal. O pět let později se stal ředitelem kočovné operní společnosti. Jejím prvním představením byla opera Safo od Giovanni Paciniho, kterou uvedli v Gibraltaru. Na pařížské konzervatoři studoval housle u Jeana-Delphina Alarda a skladbu u Ambroise Thomase. Získal tam první cenu za harmonii a kontrapunkt. Mezi těmi, kteří se o cenu ucházeli, byl třeba i Claude Debussy. V roce 1885 byl jmenován ředitelem Teatro Apolo de Madrid a nedlouho poté ředitelem Teatro de la Zarzuela a Teatro Lírico. Ruperto Chapí si u něj objednal předehry ke svým zarzuelám El Milagro de la Virgen a La bruja. Kromě divadelního orchestru řídil symfonický orchestr Sociedad de Conciertos de Madrid a dbal, aby repertoár vedl místní obecenstvo k symfonické hudbě. Jako skladatel byl výjimečně plodný, zásoboval madridská divadla i několika zarzuelami ročně a kromě nich napsal i mnoho symfonické a komorní hudby. Měl také značný vliv na své následovníky Joaquína Turinu a Manuela de Fallu. Federico Moreno Torroba přepracoval Giménezovu zarzuelu La tempranica na operu La vida breve.
1922 – narodil se Josef Matěj, pozounista a hudební skladatel (zemřel 28. března 1992). U otce se naučil hrát na pozoun, pak studoval na Pražské konzervatoři varhany u Josef Kuhna a skladbu u Emila Hlobila a Zdeňka Hůly a na HAMU u Jaroslava Řídkého. Stal se sbormistrem pěveckého sdružení Union a lektorem hudební teorie a melodramatu na divadelní fakultě AMU. V kurzech Lidové umělecké tvořivosti vyučoval skladbu a hrál na pozoun v různých orchestrech. Jako skladatel spolupracoval s Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého, souborem ministerstva vnitra a s předními symfonickými tělesy. Jeho skladatelský styl vycházel z lašské lidové písně a byl silně ovlivněn i lidovou hudbou jiných národů. V jeho vrcholném díle, opeře Čtyřicet dnů hory Musa Dagh, jsou patrné ohlasy arménského a balkánského hudebního folklóru. Jeho jméno nese základní umělecká škola v jeho rodném Brušperku. Bratranec Vladimír Matěj (1920–2005) byl takké hudebník. Působil jako dirigent Karlovarského symfonického orchestru.
1909 – v newyorské Metropolitní opeře ztvárnila Ema Destinnová Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě. Premiéru dirigoval Gustav Mahler.
1906 – narodila se Grace Williams, velšská skladatelka (zemřela 10. února 1977), první žena, která složila hudbu k celovečernímu filmu. Získala stipendium pro studium na University College of South Wales and Monmouthshire (nyní Cardiff University). V roce 1926 začala studovat na Royal College of Music v Londýně, kde ji učili Gordon Jacob a Ralph Vaughan Williams. V letech 1930 a 1931 studovala u Egona Wellesze ve Vídni. Od roku 1932 učila v Londýně na dívčí škole Camden a na Southlands College of Education. Od roku 1945 se věnovala v rodném městě Barry víceméně na plný úvazek komponování. V roce 1949 doprovodila hudbou film Blue Scar (Modrá jizva), na začátku 60. let zkomponovala svou jedinou operu, komickou aktovku Salon založenou na povídce Guye de Maupassanta. Navzdory tradici sborové hudby ve Walesu se portfolio jejích skladeb skládá převážně z orchestrálních a instrumentálních děl.
1894 – zemřel Francisco Asenjo Barbieri, španělský skladatel proslulý zejména zarzuelami (narodil se 3. srpna 1823). Jméno Barbieri přijal na počest svého dědečka, který byl manažerem divadla Teatro de la Cruz a uvedl ho do světa divadla a hudby. Na madridské konzervatoři studoval klavír, klarinet, zpěv a skladbu. Jeho učiteli byli Ramón Broca, Pedro Albéniz, Baltasar Saldoni a Ramón Carnicer. Pak se živil jako kočovný zpěvák, hudebník, sbormistr, učitel hudby a komponoval populární písně a tance. Jako operní skladatel se představil v roce 1847 operou Il Buontempone, komponovanou ještě ve stylu soudobé italské opery. Zároveň ale založil společnost La España Musical na podporu národní španělské hudby. Pracoval i jako novinář, hudební kritik a překladatel. V roce 1850 zcela opustil italskou operu a pokusil se vytvořit svébytnou španělskou divadelní formu. Stál u zrodu divadla Teatro de la Zarzuela a napsal sedm desítek zarzuel. V roce 1866 založil Společnost pro orchestrální hudbu, která seznámila španělské publikum zejména s německou symfonickou hudbou. Psal články a knihy o hudbě i politice. Věnoval se také gastronomii a napsal řadu skladeb pro neobvyklý nástroj – niněru. Obdržel řadu ocenění. Hudebními historiky je považován za vůdčí osobnost španělské hudby 19. století a otce zarzuely. Režizér José Luis Moreno natočil v roce 1996 film podle jeho nejúspěšnější zarzuely El Barberillo de Lavapiés.
1878 – Thomas Alva Edison obdržel patent na fonograf – první přístroj na nahrávání a reprodukci hlasu. Vynalezl ho o rok dříve (1877). Prvním záznamem byla dětská říkanka Mary had a little lamb. V roce 1888 berlínský herec Emile Berliner nezávisle na něm vyvinul gramofon, který ho následně nahradil.
1841 – narodil se Felipe Pedrell, španělský skladatel, pedagog, muzikolog a hudební kritik (zemřel 19. srpna 1922). Bývá nazýván otcem španělské národní hudby. Jako chlapec zpíval v chrámovém sboru a už v patnácti složil Stabat Mater pro tři hlasy. Další vzdělání získal v Barceloně. Ve třiceti letech už měl na kontě víc než 120 děl různých žánrů, nejzávažnější byla opera L’ultimo Abenzarraggio, která měla premiéru v Teatro del Liceo v Barceloně 14. dubna 1874. Hojně publikoval hudebně vědné a kritické články v denících i v odborném hudebním tisku. Napsal také několik duchovních skladeb a získal stipendium místních vlád Girony a Tarragony, což mu umožnilo v letech 1876–1877 vykonat studijní cestu do Říma a Paříže. Stal se tak prvním moderním katalánským hudebníkem, který měl možnost přímého kontaktu se soudobými hudebními směry v zahraničí. Stal se tak průkopníkem díla Richarda Wagnera ve Španělsku, takže se mu říkalo i španělský Wagner. Dalším jeho přínosem bylo hledání inspirace ve španělských lidových písních. V roce 1882 byl jmenován profesorem katedry zpěvu na madridské konzervatoři a stal se členem Akademie krásných umění. V letech 1896–1899 vydával časopis věnovaný náboženské hudbě ve Španělsku, La música religiosa en España. V roce 1904 přesídlil do Barcelony, kde pokračoval v hudební, pedagogické a literární činnosti. Ovlivnil celou generaci španělských skladatelů. Mimo jiné také ukázal cestu k fúzi dvou zdánlivě neslučitelných prvků, populární a klasické hudby. Jeho žáky byli např. Isaac Albéniz, Enrique Granados, Manuel de Falla, Roberto Gerhard nebo Amadeo Vives.
1790 – zemřel Jan Křtitel Krumpholtz, český harfista a skladatel usazený v Paříži (narodil se 5. srpna 1747), kde v mládí studoval a kde se v kontaktu s výrobci harf už jako známý umělec a učitel zabýval zdokonalováním pedálového mechanismu. Především pro svůj nástroj také komponoval: napsal pět desítek sólových sonát, šest koncertů s orchestrem a četné drobnější skladby pro harfu a různé nástrojové kombinace. Pedagogické zkušenosti shrnul ve Škole pro harfu, vydané až posmrtně… Jeho otec byl hobojista a bratr Václav Krumpholtz houslista ve službách hraběte Filipa Kinského. On sám byl po studiích nějakou dobu, před definitivním návratem do Paříže, členem kapely knížete Esterházyho, kde se setkal s Josephem Haydnem. Ve Francii se oženil s žačkou, ta však uprchla do Londýna s klavíristou a skladatelem Janem Ladislavem Dusíkem. Krumpholtz pak v Paříži z nešťastné lásky spáchal sebevraždu – život ukončil skokem do Seiny.
1743 – narodil se Luigi Boccherini, italský skladatel a violoncellista (zemřel 28. května 1805). Jeho otec byl zpěvák, violoncellista a kontrabasista v městském orchestru, bratr Giovanni Gastone libretista několika oper Antonia Salieriho a J. Haydna, jeho sestra baletka. S otcem napřed hrál ve dvorním divadle Burgtheater ve Vídni. Po následných cestách přesídlil v roce 1768 do Španělska, kde se jeho mecenášem stal Don Luis, bratr španělského krále Karla III. Boccherini působil v Madridu jako violoncellista a skladatel a složil mj. řadu smyčcových kvintetů se dvěma party pro violoncello. Mezi jeho dalšími zaměstnavateli byli Lucien Bonaparte nebo francouzský velvyslanec v Madridu a král Fridrich Vilém II., který sám byl výborným amatérským hudebníkem a podporovatelem umění. Po roce 1785 ho postihlo několik tragických událostí, zemřeli dva z jeho španělských mecenášů, první i druhá manželka a čtyři dcery. Sám zemřel v chudobě na plicní chorobu. Úplný seznam jeho skladeb sestavil francouzský muzikolog Yves Gérard a publikoval ho poprvé v Londýně v roce 1969. Užívá se pro něj označení Gérardův katalog a jednotlivé skladby uvádí písmeno G a pořadové číslo.
1605 – zemřel Orazio Vecchi, italský pozdně renesanční skladatel (narodil se 6. prosince 1550). Nejdřív působil jako učitel hudby v Modeně, pak jako kapelník při dómu v Salò a později při katedrále v Modeně, tuto pozici dvakrát kvůli intrikám ztratil a pak znovu získal. Byl úspěšný skladatel světské i duchovní hudby. Tvořil písně, mše a další hudbu, nejslavnější jeho kompozicí je madrigalová komedie L’Amfiparnaso (premiéra 1594, vydáno 1597). Byl mistrem zvukomalby i výrazného vokálního stylu.