19. březen
Svátek mají Josef a Josefa.
1991 – premiéru měla opera The Death of Klinghoffer (Smrt Klinghofferova) amerického skladatele Johna Adamsa, a to v Théatre Royal de la Monnaie v Bruselu v režii Petera Sellarse, který stál už u vzniku koncepce díla. První představení v USA se konalo v Brooklynské hudební akademii 5. září 1991. Příběh je založen na skutečné události: únosu osobní lodi Achille Lauro Palestinskou osvobozeneckou frontou v roce 1985 a zavražděním Leona Klinghoffera, 69letého židovsko-amerického pasažéra odkázaného na invalidní vozík… Tvůrci dílo považovali spíše za „dramatickou meditaci“ nebo „reflexi“ ve stylu oratoria, než za konvenční dějovou operu. Uvedení vyvolalö kontroverzi, včetně nepodloženého obvinění, že jde o antisemitské dílo oslavující terorismus. Hudebně jde o minimalismus, příbuzný duchu hudby Philipa Glasse a Steva Reicha.
1969 – zemřel Theodor Schaefer, skladatel a pedagog (narodil se 23. ledna 1904). Po gymnáziu v Telči studoval na brněnské konzervatoři skladbu u Jaroslava Kvapila a dirigování u Františka Neumanna a pokračoval na mistrovské škole v Praze u Vítězslava Nováka. Stal se profesorem hudební teorie a kompozice na brněnské konzervatoři a přednášel hudební vědu na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Od roku 1959 až do smrti byl pedagogem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Vychoval řadu významných skladatelů (Pavel Blatný, Ctirad Kohoutek, Alois Piňos, Zdeněk Pololáník a další) a byl mentorem skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Za války ukrýval její skladby. V Kutné Hoře byl sbormistrem pěveckého spolku Tyl, řídil sbor Sokola Brno I a Brněnské orchestrální sdružení a byl prvním předsedou festivalového výboru Mezinárodního hudebního festivalu v Brně. Také byl znám jako perfektní notograf, jeho notopips byl údajně „jako tištěný“.
1951 – narodil se varhaník Josef Rafaja. Konzervatoř v Kroměříži vystudoval ve varhanní třídě Karla Pokory, pak absolvoval HAMU v Praze u Jiřího Reinbergera a Václava Rabase. Cembalo studoval u Zuzany Růžičkové a klavír u Olgy Boldocké. V 80. letech byl v Paříži stipendistou francouzské vlády a dovršil vzdělání u Marie-Claire Alain (Rueil-Malmaison), získal Prix d’excellence a l’unanimité. Od roku 1980 byl pedagogem a později i vedoucím varhanního a klávesového oddělení pardubické konzervatoře, kde vychoval řadu úspěšných absolventů (František Vaníček, Stanislava Dřevíkovská, Radka Zdvihalová, Lucie Žáková, Alice Dušková, Klára Kubátová, Pavel Svoboda, Marie Minářová, Viktor Darebný, Anna Ester Petříková, Ondřej Smolík a další) a korepetitorem hobojové třídy. Pro Český rozhlas nahrál např. skladby Viktora Kalabise, Bedřicha Antonína Wiedermanna a Antonína Tučapského, ve svém domácím studiu pak kompletní varhanní dílo J. S. Bacha včetně Umění fugy, a řadu klavírních titulů, např. 160 osmitaktových cvičení Carla Czerného, Bachovy Invence a sinfonie, Čajkovského Roční doby, Chopinova Nocturna, Tučapského Preludia a další.
1944 – premiéru mělo oratorium Dítě naší doby (A Child of Our Time) britského skladatele Michaela Tippetta. První představení se odehrálo v londýnském Adelphi Theatre. Hodinové dílo je odpovědí na nacistické pogromy proti Židům během Křišťálové noci v roce 1938. Nadčasově působící text, stručný, ale výstižný, si jako libreto napsal k oratoriu autor sám. Vyjadřuje nářek nad ztrátou rozumu, který ovládne zlo a bída, popisuje hledání spravedlnosti i zklamání nad tichým souhlasem s holocaustem, formuluje naději spojenou s cestou do zaslíbené země a s jarem… Přestože je skladba koncipována pro velké obsazení, pro orchestr se sborem a sólisty, nezaznívá z ní prázdná monumentalita ani přehnaný patos. Je naopak komorně působícím dílem, které nicméně přináší silnou výpověď o utrpení a lidských nadějích během války. V oratoriu vyjádřil Tippett zásadní protest proti diktatuře, rasismu a útlaku, nicméně chtěl, aby skladba vedla spíše k usmíření.
1927 – narodil se Josef Vodák, skladatel, pedagog, varhaník a sbormistr (zemřel 13. prosince 2018). Studoval na Pražské konzervatoři u Emila Hlobila a na HAMU v Praze u Pavla Bořkovce. Byl členem Českého pěveckého sboru vedeného zakladatelem sboru Janem Kühnem, dnes Pražský filharmonický sbor. V roce 1958 se stal hudebním režisérem Československé televize v Praze. V roce 1969 emigroval do USA, působil jako varhaník, sbormistr a pedagog. V roce 1997 se vrátil do ČR, spolupracoval s Filharmonií Hradec Králové, s dirigentem Josefem Zadinou a jeho chrámovým smíšeným pěveckým sborem v chrámu sv. Ducha v Hradci Králové. V roce 2014 Český rozhlas Plzeň natočil jeho 3. Klavírní koncert s klavíristou Danielem Wiesnerem.
1906 – zemřel Martin Josef Nováček, dirigent, skladatel a pedagog (narodil se 10. listopadu 1834). Vystudoval Varhanickou školu v Praze a se stal varhaníkem, ředitelem kůru a učitelem hudby v jihobanátské obci Bela Crkva (dnes na území Srbska). S místním kostelním sborem absolvoval i koncertní turné v zahraničí. V roce 1870 přesídlil do Temešváru (dnešní v Rumunsku). Byl sbormistrem v pravoslavném chrámu a ředitelem a dirigentem Filharmonické společnosti. S chrámovým sborem a filharmonickým orchestrem absolvoval řadu koncertů. Skládal pro violu d’amore. Se svými třemi staršími syny založil v roce 1877 Smyčcový kvartet rodiny Nováčkovy, se kterým úspěšně koncertoval. Všichni jeho synové (Ottokar, Rudolf, Karel a Victor) se stali známými hudebníky.
1906 – premiéru měla komická opera Quattro Rusteghi (Čtyři bručouni), kterou napsal Ermanno Wolf-Ferrari. První představení se odehrálo v divadle Hoftheater v Mnichově pod názvem Die vier Grobiane. Autory libreta v benátském dialektu jsou Luigi Sugana a Giuseppe Pizzolato. Vyšli ze hry Carla Goldoniho z 18. století. První provedení v italštině se konalo 2. června 1914 v milánském Teatro Lirico, v USA byla opera poprvé uvedena newyorskou Městskou operou 19. října 1951. Jde o skladatelovo nejúspěšnější celovečerní dílo.
1896 – premiéru měl Violoncellový koncert h moll od Antonína Dvořáka. Poprvé zazněl v Queen’s Hall v Londýně se sólistou Leo Sternem na koncertě Philharmonic Society. Dirigentem byl autor. Stern pak spolu s Českou filharmonií koncert provedl také při pražské premiéře 11. dubna 1896, znovu za Dvořákova řízení… Nejcharakterističtější ze dvou stovek děl Antonína Dvořáka se vyznačují přehledností, kombinací lyriky a vitality a až přebytkem bohaté invence, šťastným ukotvením ve zdravé muzikalitě blízké typu lidové české hudebnosti, v upřímně znějící emocionalitě, ve slovanské vřelosti i melancholii. Platí to i o dílech, která vznikla během jeho téměř tříletého pobytu v Americe, kde byl od podzimu 1892 pedagogem a ředitelem newyorské konzervatoři. Rok po příjezdu zazněla v Carnegie Hall jeho nová symfonie, zvaná Z Nového světa. V Americe vznikly také Biblické písně, Suita A dur, Sonatina G dur i komorní skladby, které zkomponoval o prvních letních prázdninách strávených mezi českými krajany ve státě Iowa. Skladby, které psal v USA, mají ovšem zároveň vlastní intonační a výrazové zabarvení: zaznívá v nich teskný podtón související s odloučením od domova a od domácího kulturního a rodinného zázemí a jsou z nich slyšet rovněž vlivy severoamerické hudby. Týká se to i Violoncellového koncertu h moll, dokončeného pak v roce 1895 bezprostředně po návratu do Čech a požívajícího dnes téměř stejné popularity jako Novosvětská symfonie, která se stala jednou z celosvětově nejhranějších klasických skladeb. Koncert h moll je koncipovaný velkoryse, aniž by však postrádal velmi osobní rozměr a intimitu – posmutnělost pramenící z přesycení velkoměstským ruchem i ze stesku po dětech a přátelích a po přírodě. Skladbu komponoval Dvořák na přelomu roku 1894 a 1895, kdy se čím dál víc těšil, až jeho kontrakt v New Yorku skončí a bude se moci vrátit domů. Kdysi se prý nechal slyšet, že violoncello „nahoře huhňá a dole brumlá“. A přece se nakonec rozhodl tento nástroj sólově využít… Má se za to, že podnětem mu byl Violoncellový koncert o generaci mladšího amerického autora Victora Herberta, jehož premiéry se zúčastnil. Poslední, ale velmi silnou inspiraci potom přineslo úmrtí Josefiny Kounicové, Dvořákovy švagrové, kdysi jeho první a nenaplněné lásky. Již hotový koncert, bylo to už v Praze, v závěru ještě přepracoval a dokomponoval. Přidal citaci své písně „Kéž duch můj sám“ a skladbu tak ukončil nesmírně působivým, vroucným zpěvem…
1893 – zemřel Karel Komzák starší, kapelník a skladatel (narodil se 4. listopadu 1823). Od 6 let hrál na housle a v devíti už zastupoval varhaníka při bohoslužbách v kolodějské zámecké kapli a bavil zámecké hosty. Později hrál na téměř všechny hudební nástroje a zvládal řízení chrámového sboru. Studoval na varhanické škole v Praze. Hraběnka Karolina Marie Anna Vratislavová mu dopomohla k místu vychovatele a varhaníka v Zemském ústavu pro choromyslné, kde působil 19 let. Z pacientů dokonce sestavil orchestr, se kterým koncertoval i před císařem Františkem Josefem. Řídil také kapelu Sboru pražských ostrostřelců, která se pod jeho vedením stala nejlepším tělesem ze všech pražských pluků. Založil salónní orchestr, který si brzy získal velkou oblibu, a koncertoval na Střeleckém ostrově, na Žofíně i v zahraničí a později se stal stálým orchestrem Prozatímního divadla. Na violu v něm hrál Antonín Dvořák. Mezi ním a Komzákovou rodinou vznikly přátelské vztahy. Dvořák byl jejich častým hostem a učil dceru Marii na klavír. Komzák také komponoval, napsal na tři stovky skladeb, zněly zejména na koncertech jeho syna Karla, který se stal rovněž oblíbeným a slavným kapelníkem. Pohřben byl za obrovské účasti obyvatel z okolí na hřbitově v Týně nad Vltavou. Skládal i jeho vnuk. Rozeznat autorství je ale dodnes problém i pro hudební vědce. Skladby všech tří jsou si žánrem i instrumentací velmi podobné.
1891 – narodil se Josef Blatný, skladatel (zemřel 18. července 1980). Byl otcem hudebního skladatele Pavla Blatného a bratrem překladatele a dramatika Lva Blatného. Vyrůstal v rodině varhaníka Vojtěcha Blatného. Studoval u Leoše Janáčka, Viléma Kurze, Miroslavy Dvořáčkové. Psal hlavně instruktivní skladby, etudy.
1873 – narodil se Max Reger, německý varhaník, klavírista, skladatel a dirigent (zemřel 11. května 1916). Studoval v Mnichově a pak u jednoho z nejdůležitějších hudebních teoretiků 19. století Huga Riemanna ve Wiesbadenu. Jeho hudební řeč úzce vychází z kontrapunktické dokonalosti J. S. Bacha, kterou obohatil novoromantickou harmonií. Psal vše kromě opery. Jeho varhanní díla patří k základům varhanního repertoáru, neméně významné jsou jeho klavírní a orchestrální kompozice nebo například smyčcové kvartety. Ve své době byl nejpopulárnějším hraným autorem spolu s Richardem Straussem. Víc v našem seriálu Klasika v souvislostech.
1859 – premiéru měla opera Faust (Faust a Markétka) francouzského romantika Charlese Gounoda, a to v pařížském Théâtre-Lyrique na Boulevard du Temple.Libreto na motivy legend o doktoru Faustovi, volně inspirované Goethovým Faustem, sepsali Jules Barbier a Michel Carré.Druhá verze s recitativy a s baletem Valpuržina noc měla premiéru 3. 3. 1869 v Pařížské opeře… V roce 1861 byla drážďanská Semperoper první, která uvedla dílo pod titulem Markéta (Gretchen). Tento zvyk přetrvával v Německu po mnoho let. Opera byla poprvé uvedena v Itálii v La Scale v roce 1862 a v Anglii v londýnském divadle Her Majesty’s Theatre v roce 1863 v italštině a v roce 1864 v angličtině. Faustem byla 22. října 1883 otevřena Metropolitní opera v New Yorku. V Praze byla opera uvedena poprvé německy 24. 10. 1861, v češtině pak 6. 7. 1867 v Novoměstském divadle, kdy provedení dirigoval Bedřich Smetana. Od 11. 1. 1884 byla hrána v nově otevřeném Národním divadle. Gounodův Faust patří k nejčastěji uváděným titulům tuzemských i světových operních divadel.
1850 – zemřel Vojtěch Jírovec, skladatel, syn ředitele kůru kostela sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, v zahraničí známý jako Adalbert Gyrowetz (narodil se 20. února 1763). Ve Vídni se stal členem kruhu kolem Dittersdorfa, Haydna a Mozarta, byl tajemníkem a učitelem hudby u římského knížete Ruspoliho, se kterým cestoval po Itálii a uplatnil své umění v Benátkách, Bologni a v Římě. Když se finančně osamostatnil, dva roky žil v Neapoli. Pak odcestoval do Paříže, odkud však roku 1789 uprchl před revolucí do Londýna. Nakonec se vrátil do Vídně, kde se v roce 1804 stal ředitelem dvorních divadel. Zkomponoval na 60 symfonií, 40 klavírních sonát, 20 mší a mnoho dalších chrámových skladeb, ale pro své konzervativní názory si vysloužil přezdívku Božský šosák.
1811 – zemřel skladatel František Adam Míča (narodil se 11. ledna 1746). Hudbou se zabýval spíš amatérsky, přesto si vysloužil pozornost Wolfganga Amadea Mozarta, který ho vysoce ocenil. Jeho hudba v mozartovském duchu měla radostný charakter. Patřil do rozvětveného muzikantského rodu Míčů z Jaroměřic nad Rokytnou, ale vyrůstal ve Vídni. Byl postupně císařským úředníkem ve Vídni, Štýrském Hradci, v Brucku, Krakově, Sandoměři, Kielcích, Bukovině a Lvově.
1809 – narodil se Fredrik Pacius, finsko-německý skladatel (zemřel 8. ledna 1891), mimo jiné také autor finské, estonské a livonské hymny. Začínal jako druhý kapelník královské kapely ve Stockholmu, roku 1834 byl jmenován profesorem hudby na univerzitě v Helsinkách. Tam v roce 1845 založil Symfonickou společnost, roku 1848 Pěveckou jednotu. Roku 1852 vytvořil první finskou operu Lov krále Karla na historicko-romantický text Zachrise Topelia. Některé části opery zlidověly.
1799 – veřejnou premiéru mělo ve vídeňském Císařském dvorním divadle (Burgtheatru) oratorium Stvoření (Die Schöpfung) Josepha Haydna, které je považováno za milník ve vývoji německy psaného oratoria. Neveřejné představení pro pozvané hosty z aristokratických kruhů se konalo 30. dubna 1798 v dnes již neexistujícím Schwarzenberském paláci na vídeňském náměstí Neuer Markt. Je možné, že se ještě předtím na zámku Jezeří konalo soukromé uvedení pro Františka Josefa Maxmiliána, knížete z Lobkovic… Ke vzniku díla přispělo několik faktorů: autorova touha, vycházející z jeho londýnských zážitků, vytvořit dílo podobné Händelovu Mesiáši; návrh londýnského hudebního přítele, aby si jako námět zvolil příběh stvoření světa; poskytnutí anglického libreta na toto téma londýnským koncertním promotérem Johannem Peterem Salomonem, který Haydna přivedl do Anglie a po úspěšných symfoniích a dalších dílech si nyní přál od něj obdržet oratorium pro Londýn; dlouhodobé a opakované naléhání barona Gottfrieda von Swietena, aby Haydn napsal pro Vídeň dílo ve stylu Händelových oratorií; Swietenův německý překlad a adaptace anglického libreta; financování projektu deseti členy vídeňské vysoké šlechty, kteří byli hudebně ovlivněni Swietenem a pro které Haydn, jak se vyjádřil v dopise z 9. července 1799, „musel stvoření světa zhudebnit…“
1668 – narodil se Francesco Gasparini, italský skladatel (zemřel 22. března 1727). Patrně studoval v Římě u Bernarda Pasquiniho a Arcangela Corelliho a prokázaně zpěv a skladbu na Accademia Filarmonica di Bologna. V roce 1682 je uváděn jako varhaník kostela Madonna dei Monti v Římě. Jako operní skladatel debutoval v devatenácti operou Olimpia vendicata uvedenou v Livornu. Vystupoval též jako houslista, stal se členem Kongregace Santa Cecilia, byl jmenován kapelníkem na Pio Ospedale della Pietà (sirotčinec a konzervatoř) v Benátkách, kde se setkal m.j. s Antoniem Vivaldim a napsal tam dvacet čtyři oper. Po návratu do Říma se stal skladatelem a kapelníkem markýze Francesca Maria Ruspoli, vystřídal Antonia Caldaru. Později vstoupil do služeb rodiny Borghese a působil jako kapelník v Lateránské bazilice v Římě. Zanechal rozsáhlé dílo, na šest desítek oper, mnoho kantát a instrumentální, komorní i chrámové hudby. Mezi jeho žáky prosluli zejména Benedetto Marcello, Johann Joachim Quantz a Domenico Scarlatti. Také napsal několik teoretických pojednání o hudbě a praktická cvičení z harmonie. Velmi dlouho byla využívána jeho učebnice generálního basu L’Armonico Pratico al Cimbalo.