21. červen

Svátek má Alois a Aloisie.

1987 – narodila se Chatia Buniatišvili (Khatia Buniatishvili), klavíristka gruzínského původu. Hrát začala ve třech letech, v šesti měla první koncert s komorním orchestrem v Tbilisi a od deseti let dostávala pozvání na vystoupení v zahraničí. Je laureátkou prestižních soutěží, vystupovala s mnoha renomovanými symfonickými orchestry po celém světě. Často koncertovala s Izraelskou filharmonií pod vedením jejího šéfdirigenta Zubina Mehty, který byl pro ni také rádcem ve věcech interpretace skladeb. Od roku 2011 žije trvale v Paříži a v roce 2017 obdržela francouzské státní občanství.

1978 – v Prince Edward Theatre v Londýně měl premiéru muzikál Evita Tima Rice a Andrew Lloyd Webbera o životě Evy Perónové, manželky argentinského diktátora Juana Peróna. Dirigoval Anthony Bowles. V hlavních rolích vystoupili Elaine Paige jako Eva Perón a David Essex jako Che. Dílo mapuje její osud od samých začátků přes dobu její největší slávy až do její smrt. Zajímavé je, že ještě před premiérou vznikla původní nahrávka muzikálu Evita z roku 1976 jako koncepční dvojalbum. Autorská dvojice, poučena úspěchem Jesus Christ Superstar, se rozhodla také nejdřív otestovat materiál na desce. Do hlavní role obsadili britskou zpěvačku Julii Covington, která se tak stala historicky první představitelkou Evy Perón. První české uvedení se konalo 29. srpna 1998 v pražském divadle Spirála. Titulní roli alternovaly Radka Fišarová, která se tak stala ve dvaceti letech světově nejmladší představitelkou Evity, a Tereza Slouková. 28. března 2009 se konala premiéra v Městském divadle Brno, hlavní představitelku alternovaly Radka Coufalová a Hana Holišová. V roli se proslavila i Monika Absolonová, která byla Evitou ve velkolepé inscenaci v pražském Divadle Studio DVA, premiéru měla 19. února 2015.

1971 – narodil se Jan P. Muchow, český skladatel, režisér, producent a příležitostný herec, člen skupin Ecstasy of Saint Theresa, Umakart a Jan P. Muchow & The Antagonists. Složil hudbu k téměř čtyřem desítkám českých filmů. Jde o držitele čtyř ocenění Český lev za nejlepší hudbu ve filmech Jedna ruka netleská, Grandhotel, Ve stínu a Krásno, nominace také obdržel za filmy Václav a Samotáři. Dále složil hudbu například k seriálu První krok, filmům Muži v naději nebo Šeptej, kde ztvárnil jednu z postav. S Michalem Novinskim je autorem soundtracku k ukázce dokumentu Tomáše Kudrny Hledá se prezident (2013).

1969 – v Moskvě se konala neoficiální premiéra 14. symfonie op. 135 Dmitrije Šostakoviče v podání Moskevského komorního orchestru pod vedením jeho dirigenta Rudolfa Baršaje. Oficiální světová premiéra se ale uskutečnila až 29. září 1969 v Leningradě (dnešní Petrohrad) v Glinkově koncertním sále v témže obsazení. Jde o hluboce osobní, vokálně-instrumentální dílo o smrti, které má formu smuteční kantáty. Skládá se z jedenácti částí na básně Federica García Lorcy, Guillauma Apollinaireho, Wilhelma Küchelbeckera a Rainera Marii Rilkeho. Dílo vyvolalo rozruch, protože smrt v něm není zobrazena jako hrdinská oběť, jak bylo v tehdejším sovětském realismu běžné, ale jako krutá, nesmyslná a nevyhnutelná síla. Symfonie byla přijata s obrovským ohlasem, ale zároveň s velkým znepokojením ze strany představitelů komunistické strany. Premiéra ve Spojeném království se konala na festivalu v Aldeburghu v roce 1970 a dirigoval ji Benjamin Britten, kterému byla dedikována.

1957 – premiéru v původní francouzské verzi měly Dialogy karmelitek (Dialogues des Carmélites), opera o třech dějstvích Francise Poulenca. Historický příběh vychází ze skutečné události v době revolučního teroru za Francouzské revoluce, kdy bylo bezdůvodně popraveno šestnáct nevinných řeholnic z kláštera v Compiègne. V roce 1953 vyhledal Poulenca Guido Valcarenghi z nakladatelství Casa Ricordi s pověřením, aby napsal balet pro operní dům La Scala v Miláně. Když Poulenc námět odmítl s tím, že je nudný a neispirativní, nabídl Valcarenghi místo baletu jako téma divadelní hru založenou na nerealizovaném filmovém scénáři Georgese Bernanose z roku 1947, inspirovaném románem Poslední na popravišti německé katolické autorky Gertrudy von Le Fort… Opera o dívce Blanche de la Force, která se uchýlí do kláštera, aby unikla před tíhou života, z počátečních jemných lyrických poloh postupně graduje až k proslulé závěrečné scéně, v níž se mísí zpěv na smrt jdoucích sester s děsivým zvukem dopadající gilotiny… Poprvé byla opera publiku představena v italské verzi v La Scale 26. ledna 1957; původní francouzská verze měla pak premiéru v pařížském Théâtre National de l’Opéra (současná Opéra national de Paris). Česká premiéra se uskutečnila ve Slezském divadle Opava 8. října 2000.

1948 – Columbia Records začala s hromadnou výrobou dlouhohrajících desek o rychlosti 33 a 1/3 otáček za minutu, předtím měly desky 78 a 45 otáček.

1944 – uskutečnil se poslední koncert dirigenta Willema Mengelberga (1871–1951). V okupované francouzské metropoli řídil Pařížský rozhlasový orchestr při provedení 9. symfonie Ludwiga van Beethovena. Formální koncert na rozloučenou po jeho padesátiletém působení u Orchestru amsterdamského Concertgebouw se pak nekonal – kvůli jeho kontroverzní spolupráci s nacistickými okupačními silami v Nizozemsku během druhé světové války mu poválečný tribunál v roce 1945 zakázal dirigovat v domovské zemi. Zbytek života strávil v dobrovolném exilu ve Švýcarsku.

1908 – zemřel Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, ruský hudební skladatel (narodil se 18. března 1844), člen skladatelské skupiny známé jako Pětka či Mocná hrstka. Věřil v rozvoj národního stylu, vyhýbal se zpočátku dokonce tradičním západním kompozičním metodám. Španělské capriccio a symfonická suita Šeherezáda patří k základům celosvětového repertoáru klasické hudby. Je rovněž autorem patnácti oper, často využíval pohádkové a lidové náměty. Komponování a pedagogickou činnost kombinoval s kariérou v ruských ozbrojených silách – nejprve jako důstojník v císařském námořnictvu a poté jako civilní inspektor námořních hudeb. Je považován za hlavního architekta toho, co se považuje za ruský styl. Vycházel z Glinky, Balakireva, Berlioze, Liszta a možná i z Wagnera, ale současně měl silný vztah k ruskému folklóru. Důležitý byl i jeho vliv na mladší skladatele – sloužil jako přechodná postava mezi autodidaktismem, jehož příkladem byli Glinka i někteří členové Mocné hrstky, a profesionálně vyškolenými skladateli, kteří se v Rusku stali normou až v závěru 19. století. Jeho žáků bylo během 35letého působení na Petrohradské konzervatoři na 250, byli mezi nimi i Anatolij Ljadov, Michail Ippolitov-Ivanov a Sergej Prokofjev. Dalšími byli žáci dvou dalších škol, kde učil, včetně Alexandra Glazunova. A například Igora Stravinského učil soukromě doma… Korsakov ovlivnil i neruské skladatele, hlavně Maurice Ravela, Clauda Debussyho, Paula Dukase a Ottorina Respighiho.

1901 – zemřel Antonín Hromada, operní pěvec, režisér a pedagog, sólista Stuttgartské opery (narodil se 23. prosince 1841). Působil jako vokalista v Týnském chrámu v Praze, učitel zpěvu v Pivodově pěvecké škole, první čestný člen kladenského pěveckého ochotnického spolku Budislav. Věnoval se také operní režii a spolupracoval s operetou i činohrou. V letech 1883–1897 byl profesorem zpěvu na konzervatoři ve Stuttgartu. Překládal písně Hugo Wolfa. Spolupracoval s pěvcem Juliem Stockhausenem a studoval pěvecké techniky u Francesca Lampertiho v Miláně. Od roku 1866 byl členem dvorní opery ve Stuttgartu, kde poprvé zpíval ve Weberově Čarostřelci, jako sólista působil od roku 1879. Většinu života prožil v Německu, k rodnému Kladnu a tamnímu pěveckému spolku Budislav měl ale měl vřelý vztah, několikrát město navštívil a s krajany udržoval korespondenci. Narodil se v domě čp. 108 v ulici T. G. Masaryka poblíž Náměstí Starosty Pavla, dům byl známý také jako Zdrůbkovo zlatnictví.

1899 – narodil se Pavel Haas, skladatel a pedagog (zemřel 17. října 1944). Studoval na Brněnské konzervatoři u Jana Kunce, Viléma Petrželky a Leoše Janáčka. Jeho dílo zahrnuje jen několik desítek skladeb, uplatňují se v něm prvky české a moravské lidové hudby a časté citace husitské písně a Svatováclavského chorálu. Po příchodu německých vojsk zvažoval emigraci, ale neměl štěstí a nezískal potřebná víza. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let pracoval na symfonii, kterou ale už nestačil dokončit kvůli deportaci do Terezína. Tam složil ještě složil mužský sbor Nenaříkej (Al S´fod) na hebrejský text. Zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Jeho bratr Hugo se stal filmovým hercem a režisérem (tomu se emigrovat podařilo, ale bez několikatýdenního syna). Spolupracoval s ním na třech filmech, pro které složil hudbu, Život je pes, Mazlíček a Kvočna.

1898 – premiéru měla scénická hudba k Maeterlinckově symbolistické hře Pelléas a Mélisanda, op. 80 Gabriela Faurého. Komponoval ji pro londýnské představení a orchestraci svěřil svému žáku Charlesi Koechlinovi. Suita o několika částech, už v orchestraci Faurého, měla pak premiéru v Paříži v roce 1901; hrál orchestr Lamoureux pod taktovkou Camilla Chevillarda. Debussyho stejnojmenná opera, zkomponovaná roku 1895, měla premiéru až v roce 1902.

1894 – Alexander Mackenzie dirigoval v Londýně evropskou premiéru Dvořákovy symfonie č. 9 e moll Z Nového světa s London Philharmonic Society. Dvořák osobně se koncertu neúčastnil, protože v té době už pobýval zpět v Čechách. Evropské premiéře předcházel obrovský úspěch díla za oceánem. Světová premiéra se konala 16. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall, provedla ji Newyorská filharmonie s dirigentem Antonem Seidlem. Také anglická veřejnost i kritika přijala skladbu s velkým nadšením. Kontinentální a česká premiéra Dvořákovy Novosvětské se pak uskutečnila 20. července 1894 v Karlových Varech. Tehdy už slavné dílo tam v rámci lázeňské sezóny provedl karlovarský lázeňský orchestr pod taktovkou dirigenta Augusta Labitzkeho.

1893 – narodil se Alois Hába, skladatel, hudební teoretik a pedagog (zemřel 18. listopadu 1973). Patří k významným objevitelům v oblasti moderní klasické hudby, je jedním z hlavních světových skladatelů a průkopníků mikrotonální hudby. Užíval hlavně čtvrttónové ladění, ale pracoval i s třetinotónovým, pětinotónovým, šestinotónovým nebo dvanáctinotónovým. Na Pražské konzervatoř byl jeho učitelem mj. Vítězslav Novák. Ve Vídni pak studoval u Franze Schrekera a seznámil se s významnými osobnostmi tamního hudebního života, mimo jiné s Arnoldem Schönbergem. Ve třiceti začal učit na Pražské konzervatoři a s podporou Josefa Suka tam založil oddělení pro studium mikrotonální hudby. Také na AMU založil a vedl čtvrttónové oddělení. Mezi jeho žáky patřili třeba Gideon Klein nebo Karel Risinger. Podle jeho návrhů byly postaveny speciální nástroje (klavíry, harmonia, klarinet, kytary, trubky). Podstatně zasáhl i do dosavadního formového řádu tzv. atematickým slohem, který záměrně odstranil všechny tematické vazby ve skladbě a částečně je nahradil rytmickými vztahy. Jeho tvorba je rozsáhlá, vyniká v ní čtvrttónová opera Matka, atematická symfonická fantazie Cesta život v půltónovém systému věnovaná Rudolfu Steinerovi, opery Nová země a šestinotónová Přijď království Tvé. Rozložité instrumentální dílo obsahuje sonáty a suity pro různé nástroje psané v různých systémech, komorní hudbu, koncerty a další. Bratr Karel, bratranec Emil a synovec Miroslav se stali také hudebními skladateli.

1891 – narodil se Hermann Scherchen, německý dirigent (zemřel 12. června 1966). V letech 1922 až 1950 byl šéfdirigentem městského orchestru ve švýcarském Winterthuru. Propagoval tam vedle děl Richarda Strausse soudobou hudbu, počínaje Schönbergovým Pierrotem Lunaire přes Antona Weberna, Albana Berga, Edgarda Varèse až po Iannise Xenakise, Luigiho Nona a Leona Schidlowského. Začínal jako violista v rodném Berlíně, v letech 1914 až 1916 dirigoval v Rize a v letech 1928 až 1933 v Königsbergu. Na protest proti nacistickému režimu opustil Německo a pracoval ve Švýcarsku. Známý je svým orchestrálním aranžmá Bachova Umění fugy. Mimořádně široká je jeho diskografie, přičemž za velmi vlivné jsou považovány jeho nahrávky Mahlerovy hudby pořízené předtím, než se stala součástí standardního repertoáru… Dirigoval bez taktovky a zachoval se výrok jednoho hudebníka, že „interpretace Scherchenových nepatrných pohybů rukou je jako snaha podojit létajícího komára“. Jeho kniha Lehrbuch des Dirigierens (Pojednání o dirigování) z roku 1929 je standardní učebnicí. Byl učitelem Karla Ančerla. Zemřel ve Florencii a zanechal po sobě několik dětí od pěti manželek a dalších žen.

1890 – premiéru měla symfonická báseň Smrt a vykoupení (Tod und Verklärung) Richarda Strausse, dokončena 18. listopadu 1889. První provedení se uskutečnilo na festivalu v Eisenachu, dirigoval autor. Ve stejném programu měla premiéru i jeho Burleska pro klavír a orchestr. Stejnou symfonickou báseň dirigoval při svém prvním vystoupení v Anglii, s Filharmonickou společností 15. června 1897 v Queen’s Hall v Londýně… Smrti a vykoupení předcházejí v jeho odkazu symfonické básně Don Juan, Enšpíglova šibalství, Tak pravil Zarathustra, Fantastické variace na téma rytíře Dona Quixota a Život hrdiny.

1868 – premiéru měla opera Mistři pěvci norimberští (Die Meistersinger von Nürnberg) Richarda Wagnera, jeho jediné komické operní dílo. Uskutečnila se v Mnichově. Příběh je založen na historické postavě básníka Hanse Sachse a norimberském cechu mistrů pěvců z 16. století. Historické vědomosti čerpal skladatel a současně i autor libreta především z Norimberské kroniky z roku 1697, jejíž součástí byla příloha Von der Meister-Singer holdseligen Kunst (O vznešeném umění mistrů pěvců) od Johanna Christopha Wagenseila.

1824 – narodil se Ferdinand Heller, český skladatel, sbormistr a pedagog (zemřel 9. června 1912). Spoluzakládal a řídil pěvecký sbor Hlahol. Spolu s Karlem Linkem složil salonní tanec Česká beseda. S Bedřichem Smetanou založil a později samostatně vedl hudební ústav. Vedle toho vyučoval od roku 1868 zpěv na Vyšší dívčí škole, na Akademickém gymnáziu a na Učitelském ústavu. Byl také ředitelem svatovítského hudebního spolku. Jeho tvorba vychází z českých lidových písní. Napsal i Praktická cvičení ve zpěvu a Praktickou školu pro violoncello.

1819 – zemřel Jiří Družecký, skladatel hobojista a tympánista (narodil se 7. dubna 1745). Stal se napřed tympánistou a později kapelníkem plukovní hudby. Hudební vzdělání získal u slavného italského hobojisty Alessandra Besozziho. Po odchodu z armády se usadil v Linci a vedl tam hudební vydavatelství, ve Vídni se pak stal členem Tonkünstler-Sozietät, kapelníkem u knížete Antonína Grassalkoviče z Gyaraku a přestěhoval se do Bratislavy. Ke korunovačním oslavám císaře Leopolda II. napsal Harmonii pro 21 dechových nástrojů. Tuto skladbu provedl v roce 1791 ve Vídni Antonio Salieri. Později působil jako dvorní skladatel uherského primase hraběte Josefa Batthányiho a dvorní skladatel a kapelník u arcivévody Josefa Antonína Jana Lotrinského. Psal chrámové skladby, symfonie, koncertantní i komorní hudbu. Proslul symfoniemi pro spojené smyčcové a žesťové orchestry, které získaly název sinfonia alla bataglia, nebo skladbami pro tzv. tureckou, janičářskou hudbu, psal také pro tehdy nově zkonstruovaný basetový roh, který se stal i oblíbeným nástrojem Wolfganga Amadea Mozarta.

1732 – narodil se Johann Christoph Friedrich Bach, německý skladatel a kapelník (zemřel 28. ledna 1791), devátý syn Johanna Sebastiana Bacha, zvaný „bückeburský Bach“. Na dvoře v Bückeburgu – západně od Hannoveru, v sídelním městě hrabství a později knížectví Schaumburg-Lippe – sloužil od roku 1750 až do své smrti v roce 1795. Ze vzájemné spolupráce s protestantským kazatelem, spisovatelem a filozofem Johannem Gottfriedem Herderem vzešlo několik úspěšných dramatických a vokálních děl, mezi jinými oratorium Die Kindheit Jesu (Dětství Ježíšovo). Komponoval symfonie, sonáty, oratoria, liturgické skladby, opery i písně, a to pod vlivem italské hudby a v závěru života pod vlivem Haydnovy a Mozartovy hudby.

1716 – narodil se Pasquale Bini, zvaný Pasqualino, italský houslista a skladatel (zemřel někdy v dubnu 1770). Vynikl hlavně jako mimořádný interpret. François-Joseph Fétis ve svém díle uvádí historku, že jiný významný houslista Antonio Montanari zemřel žalem poté co uslyšel Biniho hru. Kardinál Fabio Olivieri mu financoval studia u Giuseppe Tartiniho v Padově. Pak Bini vstoupil do služeb kardinála a přestěhoval se do Říma. Byl přijat do Congregazione di S. Cecilia a získal druhého patrona v osobě kardinála Troiano Acquaviva dei duchi di Atri. V rodném Pesaru řídil v období karnevalu v divadle Teatro del Sole operu Merope Niccolò Jommelliho a operu Antigona Baldassare Galuppiho. Později působil na dvoře vévody Carla Eugena Württemberga ve Stuttgartu s titulem Direttore dei concerti e compositore di camera.