22. březen
Svátek mají Leona a Lea.
2019 – zemřel Carlo Franci, italský skladatel a dirigent (narodil se 18. července 1927), absolvent Accademia di Santa Cecilia v Římě. Dirigoval rozhlasové symfonicky v Dublinu a orchestr RAI v Římě, účinkoval v La Scale. Roku 1968 dirigoval inscenaci Rossiniho Otella, se kterou Římská opera hostovala v newyorské Met. Franci pak v roce 1969 debutoval v Metropolitní opeře s Donizettiho Lucií z Lammermooru. Působil tam do roku 1972. Pohostinsky se pak objevoval v řadě evropských operních domů a v Opeře v Pretorii v Jihoafrické republice. Mezi jeho díly jsou Čtyři studie pro orchestr a Africké oratorium. V druhé polovině kariéry složil také hudbu k řadě filmů.
2015 – zemřel Norman Scribner, americký varhaník, sbormistr, dirigent a skladatel (narodil se 25. února 1936). Proslavil se jako zakladatel Washingtonské společnosti sborového umění a jako její umělecký ředitel v letech 1965 až 2012. Působil ve washingtonské Národní katedrále, byl varhaníkem v kapli chlapecké školy St. Albans School for Boys a sloužil jako sbormistr episkopálního kostela sv. Albana. V roce 1971 sestavil profesionální sbor Norman Scribner Choir pro premiéru Bernsteinovy Mše, uvedené k otevření Centra múzických umění Johna F. Kennedyho. Mezi jeho skladbami jsou Narození Páně, Božská láska a Píseň pro svatou Cecílii.
2009 – zemřel Bohumil Smejkal, houslista, dirigent, koncertní mistr a umělecký vedoucí Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (narodil se 14. ledna 1935), po dvě desetiletí primárius Janáčkova kvarteta. Od roku 1973 učil na JAMU, kde se v roce 1993 stal profesorem. V letech 1993 až 1999 byl děkanem Hudební fakulty JAMU.
1999 – zemřel Václav Halíř, operní pěvec – basbarytonista (narodil se 28. září 1926). Už během studií hostoval v brněnské Janáčkově opeře jako Vodník ve Dvořákově Rusalce. V rámci Pražského jara 1954 se zúčastnil mezinárodní pěvecké soutěže o cenu Emy Destinnové a Karla Buriana a ve své kategorii vyhrál první cenu. Ve stejném roce absolvoval s violoncellistou Vášou Černým a klavíristou Janem Ermlem turné po Číně a Mongolsku. Po návratu získal roku 1955 druhou cenu na pěvecké soutěži ve Varšavě. Umělecký šéf Janáčkovy opery František Jílek mu nabídl sólové angažmá basisty a Halíř je přijal. Setrval v něm od roku 1953 až do penzionování v roce 1991. Oceňována byla barevnost jeho sytého hlasu, rozsah a důkladné pěvecké školení i jeho herecká všestrannost. V brněnské opeře ztvárnil 68 operních postav.
1996 – zemřel Václav Nelhýbel, česko-americký skladatel (narodil se 24. září 1919). Po roce 1942 opustil Protektorát Čechy a Morava a studoval hudební vědu na univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku. Po druhé emigraci v roce 1948 se již nikdy nesetkal se svou rodinou. V letech 1950 až 1957 působil jako hudební ředitel rozhlasové stanice Svobodná Evropa, dirigoval v té době také ve Vídni a v Salcburku. Pak žil v USA, kde přednášel na několika vysokých školách, mimo jiné na University of Massachusetts Lowell a na University of Scranton. Jako pedagog byl činný i v Kanadě, Mexiku a v Austrálii. Zkomponoval balety, tři opery a jednu symfonii a dalšÍ orchestrální skladby, nástrojové koncerty, komorní hudbu, sbory…. Během života bylo publikováno na 400 kompozic. Výrazná část jeho odkazu je určena pro dechové soubory a většina pro studenty. Bratrancem z matčiny strany byl skladatel Ilja Hurník.
1951 – zemřel Willem Mengelberg, nizozemský dirigent (narodil se 28. března 1871), v letech 1895-1945 stojící v čele amsterdamského Orchestru Concertgebouw a předtím čtyři roky zastávajícím pozici generálního hudebního ředitele města Lucernu ve Švýcarsku, kde dirigoval orchestr a sbor, vedl hudební školu a vyučoval hru na klavír. Měl pověst dirigenta – diktátora. Proslul zejména interpretací Beethovena, Brahmse, Mahlera a Strausse. V roce 1920 založil v Amsterdamu Mahlerův festival. Už v roce 1899 založil každoroční tradici, kdy se na Květnou neděli uvádějí v sále Concertgebouw Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. V letech 1922 až 1928 byl současně hudebním ředitelem Newyorské filharmonie. Obvinění z kolaborace s nacisty vedlo po roce 1945 k zákazu dirigovat v Nizozemsku. Mengelberg odešel do Švýcarska, kde zůstal až do smrti.
1932 – narodila se Marta Jiráčková, hudební skladatelka. Byla hudební režisérkou v Československém rozhlase, posléze skladatelkou ve svobodném povolání. Sledovala novodobé trendy, její dílo zahrnulo různé hudební druhy a žánry včetně scénické hudby pro rozhlas a televizi. Od 70. let se věnovala také elektroakustické hudbě. Byla manželkou tragicky zesnulého dirigenta Václava Jiráčka, lidsky důležitý byl pro ni vztah ke skladatelce Slávě Vorlové. Jejími učiteli kompozice byli postupně Emil Hlobil, Alois Hába, Ctirad Kohoutek a Alois Piňos.
1925 – narodil se Gerard Hoffnung, německo-britský hráč na tubu, karikaturista, impresário, moderátor, vypravěč a excentrický humorista, pořádající proslulé happeningy Hoffnung Music Festival (zemřel 28. září 1959). První z pódiových programů, ve kterých byla klasická hudba vtipně a neotřele parodována, uspořádal roku 1956, a to za přispění mnoha významných hudebníků. Inspirací mu byly populární aprílové koncerty, které v Liverpoolu pořádal Fritz Spiegl. Jako moderátor se Hoffnung objevil v BBC, kde byl „brilantním improvizátorem se suchým vtipem a mistrovským smyslem pro načasování“. Mezi jeho nehudebními náměty byly „užitečné rady turistům“ v Londýně a „pravé dopisy“ od kontinentálních hoteliérů v dvojsmyslně popletené angličtině. Hoffnungovský koncert upořádaný na jeho památku v roce 1961 obsahoval Haydnovu symfonii Překvapení v takové úpravě, aby byla „podstatně překvapivější“, dále A Grand, Grand Overture od Malcolma Arnolda napsanou pro orchestr a vysavače, Koncert Popolare Franze Reizensteina obsahující souboj mezi sólistou, hrajícím Griegův klavírní koncert, a orchestrem, tvrdošíjně hrajícím Čajkovského… Hoffnung publikoval v britských a amerických časopisech karikatury, většinou s hudebními tématy, ale ilustroval rovněž díla romanopisců a básníků. Vydal sérii knih kreslených vtipů, v nichž si utahoval z dirigentů a orchestrálních instrumentalistů.
1920 – narodila se Fanny Waterman, britská koncertní pianistka a pedagožka (zemřela 20. prosince 2020), v roce 1961 zakladatelka soutěže Leeds International Piano Competition. Byla její uměleckou ředitelkou a od roku 1981 až do roku 2015 předsedkyní poroty. Zasedala i v porotách klavírních soutěží nesoucích jména Čajkovského, Chopina nebo Horowitze. Vydala řadu učebnic hry na klavír, včetně třicetidílné série Já a můj klavír, které se po celém světě prodaly více než dva miliony výtisků.
1918 – narodil se Tauno Pylkkanen, finský operní skladatel (zemřel 13. března 1980), za života přezdíván Severní Puccini. Je autorem více než deseti oper, ale také symfonií a symfonické fantazie, šesti symfonických básní, violoncellového koncertu, komorních děl, kantát, sborových cyklů, písní a filmové hudby. V letech 1960 až 1967 byl uměleckým ředitelem Finské opery. V 49 letech přestal komponovat.
1918 – narodil se Emil Radok, teoretik umění, výtvarník, scenárista a režisér (zemřel 7. ledna 1994), tvůrce Polyekranu a s bratrem Alfrédem spoluzakladatel Laterny magiky, prvního multimediálního divadla na světě. Jeho práce na audiovizuálních a multimediálních projektech došla mezinárodního uznání. Od roku 1968 žil v Kanadě.
1911 – zemřel Vojtěch Hlaváč, varhaník, skladatel, dirigent a vynálezce působící převážně v Rusku (narodil se 23. března 1849). Studoval na Varhanické škole v Praze u Františka Blažka a Josefa Krejčího a na varhanické škole v Paříži. V Petrohradě získal místo varhaníka carské italské opery a soukromě vyučoval hudbu, v Pavlovsku se stal dirigentem orchestru Uměleckého klubu a po návratu do Petrohradu v roce 1888 založil univerzitní symfonický orchestr a sbor a studentský dechový orchestr. Zasloužil se o propagaci české hudby v Rusku. Podílel se na vypracování osnovy ruského hudebního školství. Na Všeruské výstavě v Nižním Novgorodě v roce 1896 řídil sto koncertů. Od roku 1900 až do své smrti byl varhaníkem dvorního orchestru v Petrohradě. Byl jmenován carským dvorním sólistou a kapitánem orchestrů ruského námořnictva. Byl mnohokrát vyznamenán vysokými řády. V roce 1880 navrhl zdokonalené koncertní harmonium, které mělo 31 rejstříků, rozsah rozšířený o jednu oktávu a další technická vylepšení. Nástroj postavila stuttgartská firma „Schiedmayer und Söhne“ a Hlaváč s ním podnikal koncertní turné po Německu, Itálii a Anglii, později s tímto nástrojem vystupovala i jeho dcera, zpěvačka Zora Hlaváčová. V Itálii se seznámil s úpravou klavíru, která umožňovala libovolně prodlužovat tón opakovanými slabšími údery zvláštních kladívek, vše ještě vylepšil a upravený nástroj nazval Armonipiano. Některé své operní transkripce pak pro něj komponoval i Ferenc Liszt. Jako skladatel psal klavírní, vokální i orchestrální skladby. Neprovedena zůstala komická opera Oblava. Upravil řadu skladeb světových skladatelů pro své Armonipiano.
1910 – narodil se Eduard Haken, operní pěvec – basista (zemřel 12. ledna 1996), od roku 1941 do roku 1991 člen opery Národního divadla v Praze. Vystudoval lékařství na Univerzitě Karlově, ale soukromě se učil zpěvu, kterému se nakonec plně věnoval. Nejprve působil v operním souboru Českého divadla v Olomouci, odkud ho dirigent Václav Talich angažoval do Prahy. V repertoáru měl stěžejní role basového oboru, a to české (Smetana, Dvořák) i světové (Rossini, Verdi, Gounod, Wagner). Jeho nejpopulárnějšími a životními rolemi byli Vodník a Kecal. Byl zpěvákem melancholicky znějícího velkého hlasového fondu a charakteristické barvy, který ho spolu s výrazným impozantním jevištním vzhledem předurčoval k vážným rolím, zvláště rolím starých úctyhodných mužů. Pocházel z rodiny volyňských Čechů, narodil se na území tehdejšího Polska. Kariéru na Západě mu totalitní režim neumožnil.
1852 – narodil se Otakar Ševčík, český houslista a pedagog (zemřel 18. ledna 1934), zakladatel české houslové metodiky, vlastní novodobé výukové metody hraní na housle. Působil na hudební škole Mozarteum v Salcburku, v letech 1875 až 1892 v Kyjevě, v letech 1892 až 1906 na konzervatoři v Praze, v letech 1909 až 1918 na hudební akademii ve Vídni a vyučoval i v USA – v Ithace, Chicagu, New Yorku a Bostonu. V Písku působila jím založená a vedená Letní školu nadaných houslistů. Ševčíkovými základními pracemi jsou Škola houslové techniky, Škola smyčcové techniky a Houslová škola pro začátečníky. K jeho žákům patřili mimo jiné Jan Kubelík, Jaroslav Kocian a Václav Huml. Sedm houslových skladeb inspirovaných lidovými písněmi vyšlo tiskem pod názvem České tance.
1842 – narodil se Carl Rosa, houslista, skladatel a impresário německého původu (zemřel 30. dubna 1889), zakladatel anglické operní společnosti Carl Rosa English Opera Company. Uvedl ji v život v New Yorku v roce 1869 společně se svou ženou Eufrosyné Parepa-Rosou a ve spolupráci s chicagským impresáriem C. D. Hessem. Tři sezóny cestovali po Americe, operu popularizovali i v Británii, po roce 1873 jako Carl Rosa Opera Company. Uváděli standardní repertoár v angličtině i opery anglických skladatelů. V průběhu let uvedli na 150 různých oper, řadu z nich v Anglii poprvé.
1792 – premiéru měla Symfonie č. 94 G dur Josepha Haydna, známá v českém prostředí jako Symfonie „S úderem kotlů“ (německy Sinfonie Mit dem Paukenschlag, anglicky Surprise Symphony). Druhá jemná variační věta je náhle přerušena silným akordem celého orchestru – jde o autorův humorný pokus překvapit publikum, které případně začíná klimbat… Dílo patří do Haydnových vrcholných Londýnských symfonií, vyznačujících se vtipem a brilantní instrumentací.
1765 – narodil se František Josef Dusík, hudební skladatel (zemřel po roce 1816), bratr slavnějšího Jana Ladislava Dusíka. Byl varhaníkem v pražském benediktinském klášteře v Emauzích, později se dostal do Itálie, kde působil jako koncertní mistr v divadle S. Benedetto v Benátkách a 1786 v milánské opeře La Scala. Od roku 1790 byl vojenským kapelníkem v Lublani. Zemřel ve Slovinsku.
1727 – zemřel Francesco Gasparini, italský skladatel (narodil se 19. března 1668). Patrně studoval v Římě u Bernarda Pasquiniho a Arcangela Corelliho a prokázaně zpěv a skladbu na Accademia Filarmonica di Bologna. V roce 1682 je uváděn jako varhaník kostela Madonna dei Monti v Římě. Jako operní skladatel debutoval v devatenácti operou Olimpia vendicata uvedenou v Livornu. Vystupoval též jako houslista, stal se členem Kongregace Santa Cecilia, byl jmenován kapelníkem na Pio Ospedale della Pietà (sirotčinec a konzervatoř) v Benátkách, kde se setkal m.j. s Antoniem Vivaldim a napsal tam dvacet čtyři oper. Po návratu do Říma se stal skladatelem a kapelníkem markýze Francesca Maria Ruspoli, vystřídal Antonia Caldaru. Později vstoupil do služeb rodiny Borghese a působil jako kapelník v Lateránské bazilice v Římě. Zanechal rozsáhlé dílo, na šest desítek oper, mnoho kantát a instrumentální, komorní i chrámové hudby. Mezi jeho žáky prosluli zejména Benedetto Marcello, Johann Joachim Quantz a Domenico Scarlatti. Také napsal několik teoretických pojednání o hudbě a praktická cvičení z harmonie. Velmi dlouho byla využívána jeho učebnice generálního basu L’Armonico Pratico al Cimbalo.
1687 – zemřel Jean-Baptiste Lully, italsko-francouzský skladatel, tanečník a instrumentalista narozený ve Florencii jako Giovanni Battista Lulli (narodil se 28. listopadu 1632). Je považován za hlavního mistra francouzského barokního stylu. Většinu života strávil prací na dvoře Ludvíka XIV. – roku 1653 se stal královským skladatelem instrumentální hudby a v roce 1661 superintendentem královské hudby, hudebním mistrem královské rodiny a francouzským občanem. Když se Lully stal ředitelem Académie Royale de Musique, tedy i královské opery, která se hrála v Palais-Royal, tak mezi lety 1673 a 1687 téměř každoročně inscenoval nové dílo. Byl rovněž blízkým přítelem dramatika Molièra, s nímž spolupracoval na řadě komediálních baletů. Některé z nich byly určeny pro slavnosti na královském dvoře, jiné měly podobu scénické hudby pro hry uváděné u dvora nebo v Molièrově pařížském divadle. Lully zemřel na gangrénu, když se během provedení svého Te Deum udeřil do nohy dirigentskou holí a odmítl si nechat amputovat palec na noze… Všichni tři jeho synové – Louis Lully, Jean-Baptiste Lully fils a Jean-Louis Lully – se věnovali hudební kariéře, postupně jako dozorci Královské hudby.