24. únor
Svátek mají Matěj a Matyáš.
2012 – zemřel István Anhalt, maďarsko-kanadský hudební skladatel (narodil se 12. dubna 1919), který z Maďarska do Kanady emigroval v roce 1949. Jeho díla mu vynesla uznání jako jednomu z průkopníků elektroakustické hudby v Kanadě. Studoval hru na klavír u Kodályho na Hudební akademii Franze Liszta a po válce kompozici u Nadii Boulangerové v Paříži.
2009 – zemřel Svatopluk Havelka, skladatel a hudební pedagog (narodil se 2. května 1925). Skladbu studoval u K. B. Jiráka, současně se věnoval i hudební vědě a hudební výchově. Krátce byl zaměstnán v Československém rozhlase Ostrava, od roku 1954 působil jako skladatel z povolání. V únoru 1990 byl jmenován profesorem skladby na hudební fakultě AMU… Po válce patřil k těm, kdo podlehli nadšení pro socialismus, ale osobní zážitek prozření ho v roce 1977 přivedl k pochopení a přijetí autority Bible a k proměně života. Stal se z něj upřímně věřící křesťan, který své nové duchovní identitě podřídil veškerou další tvorbu a od 80. let se zaměřil na duchovní hudbu reflektující základní křesťanské hodnoty. Věřil zvěsti, zapsané v evangeliích, a bez obalu to dával najevo v obsahově hlubokých skladbách, které nesou názvy jako Proféteia, Parénéze, Pocta Fra Angelicovi, Tichá radost, Skrytá mana a bílý kamének, Rozhovory duše s Bohem, ale i Taneční symfonietta či Znamení časů. Po kompoziční stránce se snažil redukovat výrazové prostředky a stále zřetelněji se vracel k tonálnímu vyjadřování. Hodnotu mají však i partitury z předchozího tvůrčího období: Apokalyptická symfonická fantazie Pocta Hieronymu Boschovi, Percussionata pro bohatě obsazený soubor bicích nástrojů či monumentální oratorium o upálení Husova následníka Jeronýma Pražského s názvem „List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy“ patří k tomu nejlepšímu, co v českém prostředí ve druhé polovině století v moderní vážné hudbě vzniklo. Vedle toho je ovšem také autorem partitur k sedmdesáti celovečerním a 150 krátkým filmům, mimo jiné k titulům Všichni dobří rodáci, Pane, vy jste vdova, Ucho, Až přijde kocour, Marečku, podejte mi pero, Princ a večernice či Božská Emma.
2002 – zemřel Leo Ornstein, americký skladatel, klavírista a pedagog (narodil se 2. prosince 1893). Jeho otec byl židovským kantorem. Studoval v Kyjevě a Petrohradu, v roce 1906 s rodiči emigroval do Spojených států, kde prožil zbytek života. Dostal se mezi válkami do povědomí díky interpretaci špičkových děl Schönberga, Skrjabina, Bartóka, Debussyho, Kodályho, Ravela a Stravinského, ale i díky svým vlastním, ještě radikálnějším skladbám. Většina jeho experimentálních, futuristických a modernistických kompozic byla napsána pro klavír. Své poslední dílo, osmou sonátu pro klavír, představil v sedmadevadesáti letech.
1956 – premiéru měla 5. symfonie od Waltera Pistona (1894–1976), dílo objednané newyorskou Juilliard School pro její padesáté jubileum. Koncert se uskutečnil v podání Juilliard Orchestra a dirigenta Jeana Morela.
1954 – narodil se Gregory Kunde, americký operní tenorista. Profesionální debut měl v roce 1978 v Lyric Opera of Chicago jako Cassio ve Verdiho Otellovi. První vystoupení v Metropolitní opeře v New Yorku měl jako des Grieux v Massenetově Manon. Roku 1992 zazářil na Rossiniho operním festivalu v Pesaru. V roce 2012 debutoval v Benátkách jako Otello. Stal se zřejmě prvním tenoristou schopným zazpívat jak Rossiniho, tak Verdiho verzi Otella v téže sezóně.
1950 – narodil se Howard Griffiths, britský dirigent žijící od roku 1981 žije ve Švýcarsku. V letech 1996 až 2006 byl šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Curyšského komorního orchestru, v letech 2007 až 2018 šéfem Brandenburgisches Staatsorchester ve Frankfurtu nad Odrou. Vedle mezinárodních hostování se věnuje nahrávání kompletních sólových koncertů Wolfganga Amadea Mozarta a Camilla Saint-Saënse s obzvláště talentovanými mladými sólisty z nadace Orpheum, za kterou byl 24 let zodpovědný jako umělecký ředitel. Pozornost přitahují i jeho čtyři oceněné dětské knihy, které vydalo švýcarské hudební nakladatelství Hug Musikverlag.
1946 – narodil se Jiří Bělohlávek, český dirigent a pedagog (zemřel 31. května 2017). Hudbě se věnoval od raného věku. Zpíval v Kühnově dětském sboru, studoval hru na violoncello a nakonec vystudoval na AMU dirigování. V roce 1971 byl finalistou Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta von Karajana. Byl dirigentem Státní filharmonie Brno, od roku 1977 do roku 1989 šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK; těleso posunoval důkladnou a cílevědomou prací k většímu a většímu renomé a po Václavu Smetáčkovi nakonec vytvořil v jeho historii další zásadní kapitolu. Vedle toho byl stálým dirigentem a na začátku 90. let potom dva roky šéfdirigentem České filharmonie. S operou Národního divadla v roce 1984 debutoval s Řeckými pašijemi Bohuslava Martinů. V roce 1994 založil Pražskou komorní filharmonii a jedenáct let ji umělecky vedl. V letech 1995 až 2000 působil jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra v Londýně a v roce 2006 se stal na šest let jeho šéfdirigentem. Hostoval u mnoha vynikajících světových orchestrů, včetně Berlínských filharmoniků, Newyorské filharmonie či Bostonského symfonického orchestru. Pravidelně vystupoval na BBS Proms, v Glyndebourne a na dalších světových hudebních festivalech. Spolupracoval na operních inscenacích v Berlíně, v Covent Garden, v pařížské Opeře Bastille, ve Vídeňské státní opeře a v dalších divadlech. V roce 2004 debutoval v newyorské Metropolitní opeře, kde převzal po Charlesi Mackerrasovi jeho nastudování Janáčkovy opery Káťa Kabanová z roku 1991. Dále tam řídil v roce 2007 Janáčkovu Její pastorkyňu, v roce 2009 Čajkovského Evžena Oněgina a Dvořákovu Rusalku. Působil také jako prezident Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Od roku 2012 stál opět v čele České filharmonie, jeho misi mu ale osud nedovolil dokončit… V roce 1990 se na pět let stal mimořádným pedagogem JAMU v Brně, jeho žákem tam byl dirigent Tomáš Hanus. Od roku 1995 vyučoval na pražské Akademii múzických umění. Nejúspěšnějším mezi jeho žáky se stal Jakub Hrůša.
1939 – premiéru měla 3. symfonie amerického skladatele Roye Harrise (1898–1979), jeho nejznámější dílo. Uskutečnila se v Bostonu, dirigoval Sergej Kusevickij.
1934 – narodila se Renata Scotto, italská sopranistka, pěvecká pedagožka a operní režisérka (zemřela 16. srpna 2023). Ztvárnila na padesát rolí, nejprve v Itálii a pak jako přední sólistka Metropolitní opery. Hlavní roli ve Verdiho Traviatě zpívala při svém divadelním debutu v roce 1952, ve Scale se poprvé objevila v roce 1953 v Catalaniho opeře La Wally po boku Renaty Tebaldi a Maria del Monaca v hlavních rolích. Od roku 1957 byla členkou souboru. Patřily k ní i ryze belcantové úlohy jako Donizettiho Lucia di Lammermoor a některé rarity. Americký debut měla v roce 1960 v roli Mimì v Pucciniho Bohémě v Lyric Opera v Chicagu. V Met, kde odzpívala více než 300 vystoupení, ji provázela hlavní role v Pucciniho Madama Butterfly – byla tam v roce 1965 její první a potom i tou poslední v roce 1987. V roce 1977 se objevila v prvním televizním přenosu z Met jako Mimi v Pucciniho Bohémě po boku Luciana Pavarottiho a pod taktovkou Jamese Levina… Režírovala v Met a ve Veroně. Rozhodnutí stát se pěvkyní prý padlo, když ve dvanácti viděla Verdiho Rigoletta s Titem Gobbim v titulní roli.
1932 – narodil se Michel Legrand, francouzský skladatel, aranžér, dirigent a jazzový pianista (zemřel 26. ledna 2019). Napsal hudbu k více než 200 filmům a řadu písní, získal tři Oscary a pět cen Grammy.
1929 – zemřel André Charles Prosper Messager, francouzský varhaník, skladatel a dirigent (narodil se 30. prosince 1853). Napsal osm baletů a třicet opéras comiques, operet a dalších jevištních děl, mezi nimiž má trvalý úspěch balet Les Deux Pigeons a opéra comique Véronique. Jako dirigent zastával Messager významné pozice v Paříži a Londýně, v čele Opéra-Comique, Pařížské opery, Orchestru de la Concerts du Conservatoire a Královské opery Covent Garden. V Paříži dirigoval světové premiéry Debussyho opery Pelléas a Mélisanda a Charpentierovy Louise. Byl také varhaníkem v Saint-Sulpice v Paříži, kde byl hlavním varhaníkem Charles-Marie Widor. Skladbu předtím studoval mimo jiné u Camilla Saint-Saënse a Gabriela Faurého, s nímž několikrát cestoval do Německa na provedení Wagnerových oper. Napsali spolu burleskní čtyřruční klavírní skladbu Vzpomínky na Bayreuth, obsahující motivy z Prstenu Nibelungova.
1923 – narodil se David Soyer, americký violoncellista a pedagog (zemřel 25. února 2010). V roce 1964 byl zakládajícím členem Guarneriho kvarteta a hrál v něm až do roku 2002. Vyučoval na Curtis Institute a na Juilliard School.
1922 – narodil se Felix Werder, v Německu narozený australský skladatel (zemřel 3. května 2012). Jeho otec byl skladatel Boaz Bischofswerder. V roce 1940 s ohledem na svůj židovský původ uprchli oba před nacisty do Austrálie. Až do konce II. světové války byl internován v táboře v Tatuře a zkomponoval velké množství skladeb a také imitací hudby 17. a 18. století, v roce 1943 napsal svou první symfonii. Po válce žil v Melbourne a přednášel hudbu v kurzech pro vzdělávání dospělých, působil jako hudební kritik a v rozhlase uváděl pořady o soudobé hudbě. Vedl kurzy elektronické hudby a zvukové syntézy. Zkomponoval více než 230 skladeb, mezi nimi sedm oper.
1912 – narodil se Július Kowalski, český skladatel a pedagog (zemřel 2. června 2003). Byl dirigentem a sbormistrem v Bělehradě a Salcburku a dirigentem rozhlasových orchestrů v Praze, Bratislavě a Ostravě a korepetitorem a dirigentem Velké operety v Praze. Po válce působil ve Slovenském národním divadle a na západním Slovensku, posledních dvacet let života byl ředitelem Lidové školy umění ve Štefánikově ulici v Bratislavě. V mládí studoval v Ostravě a pak v Praze u Rudolfa Karla, Josefa Suka, Pavla Dědečka a u Václava Talicha. Komponoval opery, symfonické a komorní skladby i čtvrttónovou hudbu.
1907 – narodil se Oldřich Palkovský, český skladatel a pedagog (zemřel 13. května 1983). Působil ve Zlíně a v Ostravě, v letech 1950–1967 vyučoval hudebně teoretické předměty na kroměřížské konzervatoři.
1907 – zemřel Otto Goldschmidt, německý skladatel (narodil se 21. srpna 1829). Pocházel z Hamburku, studoval u Felixe Mendelssohna na konzervatoři v Lipsku a v roce 1861 získal britské občanství.
1906 – zemřel Jan Ludvík (Ludevít) Lukes, český operní pěvec (narodil se 22. listopadu 1824). Působil v Olomouci, v německé opeře v Praze vedené Františkem Škroupem, zpíval v Bruselu, Pešti, Vratislavi a Drážďanech a nakonec v pražském Prozatímním divadle. Současníci na něm oceňovali všestrannost – působivě zazpíval národní píseň, koncertní árii i operní úlohu. Zpíval titulní roli v premiéře Smetanova Dalibora, uvedeného 16. května 1868 v Novoměstském divadle v Praze při příležitosti položení základního kamene Národního divadla.
1895 – zemřel Ignaz Lachner, německý skladatel a dirigent (narodil se 11. září 1807). Komponoval komorní hudbu, tehdy oceňovanou. Byl vídeňským varhaníkem, hudebním ředitelem ve Stuttgartu a v Mnichově, od roku 1853 kapelníkem v Hamburku a od roku 1861 v Městském divadle ve Frankfurtu.
1876 – premiéru měl Peer Gynt, divadelní hra Henrika Ibsena s hudbou Edvarda Griega. Přelomovou inscenaci na pomezí romantismu a modernismu uvedlo Městské divadlo v Christianii (dnešní norská metropole Oslo). Hra, poslední, ve které Ibsen použil verše, mísí poezii se sociální satirou a realistické scény se surrealistickými. Dvě suity po čtyřech částech (opus 46 a opus 55), Griegem sestavené ze scénické hudby, se staly populární koncertní hudbou.
1858 – narodil se Arnold Dolmetsch, francouzský hudebník, stavitel nástrojů a propagátor staré hudby (zemřel 28. února 1940). V roce 1893 sestrojil svou první reprodukci loutny a začal stavět cembala a klavichordy. Žil pak nejen v Británii, ale také v Cambridge v americkém státě Massachusetts. Zrestauroval řadu vzácných nástrojů a začal vyrábět kopie téměř všech druhů instrumentů z 15. až 18. století: viol, louten, fléten i klávesových nástrojů. Jeho kniha Interpretace hudby 17. a 18. století z roku 1915 se stala milníkem ve vývoji takzvaného autentického či historicky poučeného provádění staré hudby.
1847 – narodila se Miloslava Pippichová-Havelková, operní pěvkyně – sopranistka a první česká sbormistryně (zemřela 28. března 1878). Prosadila se v pražském Prozatímním divadle a stala se uznávanou a oblíbenou umělkyní. Jako první česká žena-sbormistryně řídila 6. června 1869 padesátičlenný ženský sbor na slavnosti k odhalení pomníku Boženy Němcové na Žofíně. Jejím prvním učitelem zpěvu byl František Gregora, ředitel kůru v Písku. V Praze pokračovala v pěvecké škole Františka Pivody, který s ní nastudoval víc než 25 oper. Herectví, ke kterému měla také velké nadání, se učila u Otilie Sklenářové-Malé. Vedle češtiny a němčiny mluvila francouzsky, rusky, anglicky a italsky. Pohřbena byla v Chrudimi na hřbitově U Kříže za účasti desítek umělců a tisíců dalších lidí.
1846 – narodil se Luigi Denza, italský skladatel (zemřel 27. ledna 1922), od roku 1898 profesor zpěvu na Královské hudební akademii v Londýně. Je autorem populární humorné neapolské písně Funiculì, Funiculà inspirované slavnostním otevřením lanovky na Vesuv. Slavní tenoristé jako Enrico Caruso, Mario Lanza, Carlo Bergonzi nebo Luciano Pavarotti zpívali nejen tuto, ale i další z mnoha jeho neapolských písní.
1842 – narodil se Arrigo Boito, italský skladatel a literát (zemřel 10. června 1918), autor libret k Verdiho posledním dvěma operám, jimiž jsou Otello a Falstaff. Libreto napsal i pro operu La Gioconda Amilcara Ponchielliho, a to pod pseudonymem Tobia Gorrio. Překládal také zahraniční opery, mimo jiné Čarostřelce, Rienziho nebo Ruslana a Ludmilu. Vedle toho pracoval jako novinář a hudební kritik pro několik časopisů a v letech 1889 až 1897 byl ředitelem konzervatoře v Parmě. Jeho jedinou vlastní dokončenou operou byl Mefistofele. Operu Nerone nedokončil; doplnili ji Antonio Smareglia a Vincenzo Tommasini a dílo se v této verzi hrálo v Teatro alla Scala v roce 1924 pod vedením Artura Toscaniniho.
1829 – zemřel Jan Stefani, polský houslista, dirigent a hudební skladatel českého původu (narodil se asi roku 1746). Do Varšavy přišel s dalšími českými hudebníky v roce 1779 a stal se kapelníkem a koncertním mistrem na dvoře krále Stanisława Augusta Poniatowského. V roce 1781 se celá tato kapela stala součástí nově vytvořeného orchestru Královského divadla a Stefani byl v tomto tělese koncertním mistrem zřejmě až do roku 1795. Byl také kapelníkem v katedrále sv. Jana Křtitele a příležitostně řídil chrámovou hudbu i v dalších varšavských kostelích. Psal oratoria a chrámovou hudbu, ve zvláštní oblibě měl skladby pro dechové soubory. Zkomponoval i stovku polonéz a polský národní duch pronikl rovněž do jeho vaudevillu Cud mniemany, czyli Krakowiacy i Górale, po Moniuszkově Halce druhé polské národní opery. Měla premiéru 1. března 1794 ve varšavském Národním divadle.
1784 – zemřel Anton Laube, český skladatel (narodil se 10. listopadu 1718), dlouholetý dirigent v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Napsal desítku mší a řadu dalších liturgických děl, pětkrát zhudebnil text Te Deum, je autorem symfonií, koncertu pro anglický roh, komorních skladeb pro dechové nástroje a několika oper.
1771 – narodil se Johann Baptist Cramer, anglický pianista, skladatel a hudební vydavatel německého původu (zemřel 16. dubna 1858). Těšil se evropské reputaci, spolu s Beethovenem byli považováni za největší pianisty své doby. Ve hře na klavír byl žákem Muzia Clementiho. Napsal řadu sonát a dalších skladeb pro klavír, nejznámější jsou jeho Études, dodnes považované za standardní didaktická díla pro studenty.
1766 – narodil se Samuel Wesley, britský varhaník a skladatel (zemřel 11. října 1837), nazývaný „anglickým Mozartem“. Napsal desítky duchovní děl, varhanní skladby a varhanní koncerty, řadu dalších koncertantních a komorních děl a nepočítaně hymnů – písní pro bohoslužebné použití. Přesto, že mezi jeho příbuznými byl zakladatel metodistické církve, konvertoval od reformovaného vyznání ke katolicismu. Napsal na oslavu svého rozhodnutí mši Missa de Spiritu Sancto.
1711 – v londýnském Theatre Royal Haymarket měla premiéru opera Rinaldo Georga Friedricha Händla, první dílo, které po příjezdu do Londýna napsal. Měla ohromující úspěch. Zásluhu na tom měl tehdejší ředitel divadla Aaron Hill, všeuměl, cestovatel, spisovatel, překladatel, chemik, stavitel lodí, a dokonce zakladatel společnosti na lisování oleje z bukvic. Projevil předvídavost, když Händlovi ihned po jeho příjezdu koncem roku 1710 zadal operu na námět Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa, skladatel ji vytvořil během pouhých 14 dnů. Rinaldo v podstatě zahájil novou éru opery, vedoucí roli neapolské operní školy převzali Němci italskou školou odchovaní. Po Händelovi Johann Adolf Hasse, Christoph Willibald Gluck a konečně Wolfgang Amadeus Mozart.
1704 – zemřel Marc-Antoine Charpentier, francouzský barokní skladatel (narodil se asi roku 1643). Je autorem početné duchovní hudby, mimo jiné svou stovek motet, desítky mší, velkého množství žalmů, antifon a sekvencí, dále biblických tragédií, řady pastorale, kantát, baletů, divertiment, interludií a sonát a také oper. Jednu z nich – Les Arts florissants z poloviny 80. let – si vzal do názvu specializovaný vokálně-instrumentální francouzský soubor uměleckého vedoucího Williama Christieho… Charpentier po studiích v Paříži pobýval ještě v letech 1667 až 1669 v Římě a studoval hudbu u Giacoma Carissimiho. Počínaje rokem 1672 začal spolupracovat s Molièrem, který se nepohodl se skladatelem Jean-Baptiste Lullym. Pracoval jako skladatel pro Marii de Lorraine, vévodkyni de Guise, a to až do její smrti v roce 1688. V této době zkomponoval velké množství duchovní hudby, ale také řadu jevištních děl na světské náměty. V 80. letech byl ředitelem kůru v jezuitském kostele sv. Ludvíka v Paříži a od roku 1698 do smrti vykonával tuto prestižní funkci v Sainte Chapelle. Byl také učitelem hudby Philippa, vévody z Chartres. V roce 1683 ocenil král Ludvík XIV. jeho scénickou hudbu a udělil mu doživotní rentu. Preludium k jeho Te Deum se stalo znělkou Eurovize.
1674 – zemřel Matthias Weckmann, německý barokní skladatel (narodil se asi roku 1616).
1607 – premiéru měla raně barokní opera L’Orfeo, dílo Claudia Monteverdiho napsané pro představení v době karnevalu pro dvůr v Mantově, kde autor působil v letech 1590 až 1613. Periho Dafné z roku 1598, uvedená v okruhu Florentské cameraty v malé společnosti ve Florencii, je obecně uznávána za první dílo operního žánru a jeho Eurydika z roku 1600 je vnímána jako nejstarší dochovaná opera. Monteverdiho L’Orfeo je nejstarší dodnes uváděná opera.