27. leden

Svátek má Ingrid.

2006 – zemřel Jan Frank Fischer, český skladatel, autor operních libret a písňových textů a překladatel (narodil se 15. září 1921). Studoval skladbu na Pražské konzervatoři u Jaroslava Řídkého a hudební vědu na Karlově univerzitě. Vzhledem k únorovým událostem roku 1948 ale musel studium přerušit a dokončil ho až v roce 1990, po pádu komunistického režimu. Sám si psal libreta k většině svých oper a dalších velkých kompozic. Napsal scénickou hudbu pro více než stovku činoherních a muzikálových inscenací a několik desítek filmů a televizních inscenací. Po válce byl členem výboru sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, členem komise komorní hudby Svazu československých skladatelů, předsedou pražské komise pro estrádní hudbu i tvůrčím tajemníkem Svazu. Jeho práce získaly řadu našich i mezinárodních ocenění, mimo jiné cenu mezinárodní poroty na Expo 58 v Bruselu za hudbu k prvnímu Polyekranu, cenu za spolupráci na programu Laterny magiky, cenu města Prahy za operu Romeo, Julie a tma, cenu Svazu československých skladatelů za operu Copernicus a řadu cen za filmovou hudbu. V 60. letech byl v seznamech StB veden jako agent pod krycím jménem Jan, v roce 1976 byl veden jako prověřovaná osoba. Pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze.

2000 – zemřel Friedrich Gulda, rakouský klavírista a skladatel (narodil se 16. května 1930). Na klavír začal hrát v sedmi letech. Studoval na Vídeňské hudební akademii, v 16 letech získal první cenu na mezinárodní soutěži v Ženevě a zahájil koncertní turné po světě. Proslul zejména jako interpret děl Ludwiga van Beethovena, ale na svých koncertech uváděl i skladby Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta, Fryderyka Chopina, Claude Debussyho a Maurice Ravela. Od roku 1950 se začal zajímat i o jazz. Začal učit, mezi jeho nejproslulejší žáky patří argentinská klavíristka Martha Argerich. Nesnášel akademické autority, dostal přezdívku „klavírista–terorista“, dokonce odmítl převzít vyznamenání Beethoven Ring, které mu bylo uděleno. Pověst enfant terrible mezi klavíristy potvrdila v devadesátých letech i jeho fingovaná smrt, aby mohl následující koncert v Salcburku uvést jako “Friedrich Guldas Resurrection Party“. Synové Paul i Rico jsou také klavíristy. Pohřben je ve Steinbachu am Attersee, kde žil.

1982 – muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť (Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat), první společný scénický projekt skladatele Andrew Lloyd Webbera a textaře Tima Rice, byl poprvé uveden v New Yorku na Broadway. Inscenace tam napočítala 747 představení. Dílo s biblickým námětem, v roce 1968 zveřejněné v podobě nedlouhé popové kantáty, mělo scénickou premiéru na festivalu v Edinburku v roce 1972 a o rok později v divadle West End v Londýně. Autoři už předtím v roce 1971 zažili na Broadwayi mimořádný úspěch s rockovou operou Jesus Christ Superstar.

1972 – opožděnou kompletní světovou premiéru měla opera Treemonisha amerického skladatele a pianisty Scotta Joplina z roku 1911, v částečné podobě uvedená roku 1915. Uskutečnila se v Morehouse College v Atlantě ve státě Georgia. Hrál Atlanta Symphony Orchestra, zpíval Morehouse Glee Club, řídil Robert Shaw. Režii měla Katherine Dunham. Jde o příběh o černošské dívce Treemonishe, která díky vzdělání vyvede svůj lid z bludů a pověr.

1961 – v newyorské Metropolitní opeře ve Verdiho Trubadúrovi debutovali pěvci Leontyne Price a Franco Corelli. Potlesk a opony trvaly na konci představení 35 minut.

1949 – zemřel Boris Vladimirovič Asafjev, ruský muzikolog, skladatel a pedagog (narodil se 29. července 1884). Studoval na Petrohradské konzervatoři u Rimského-Korsakova a Anatolije Ljadova, současně navštěvoval Historicko-filosofickou fakultu Petrohradské univerzity, byl korepetitorem baletu v Mariinském divadle a dramaturgem v Malém divadle v Ermitáži. Společně se Sergejem Ljapunovem založil a vedl Hudební oddělení při Ústavu historie umění. Později vyučoval na Leningradské konzervatoři historii a teorii hudby. Podílel se na reformě učebních plánů školy. Byl jedním ze zakladatelů leningradské pobočky Společnosti soudobé hudby, jejímž cílem bylo uvádění soudobé světové i sovětské hudby. Měl značný vliv i na repertoár leningradských operních scén, kde tak byly uvedeny např. Salome Richarda Strausse, Vojcek Albana Berga, Skok přes stín Ernsta Křenka a další. O Igoru Stravinském vydal v roce 1929 monografii. Od 30 let publikoval muzikologické a hudebně-teoretické práce pod pseudonymem Igor Glebov v předních odborných časopisech Sovětského svazu. Intenzivně komunikoval s předními hudebními skladateli západní Evropy, s Paulem Hindemithem, Arnoldem Schönbergem, Dariem Milhaudem, Arthurem Honeggerem a dalšími. V roce 1943 se mu podařilo uniknout z obleženého Leningradu do Moskvy. Stal se vedoucím hudebního oddělení Ústavu historie umění Akademie věd SSSR. Na prvním Všesvazovém sjezdu sovětských skladatelů v roce 1948 byl zvolen předsedou. Je pochován na Novoděvičim hřbitově v Moskvě. Za skladatelskou i muzikologickou práci byl mnohokrát odměněn nejvyššími státními vyznamenáními.

1942 – narodil se Petr Kotík, skladatel, dirigent a flétnista, od roku 2001 umělecký ředitel ostravského festivalu nové hudby Ostravské dny, pro jehož potřebu založil mezinárodní komorní orchestr Ostravská banda. Po srpnu 1968 emigroval a žije v New Yorku. Jeho S.E.M. Ensemble funguje v mnoha variantách, od tria až po orchestr. Debutem jeho dirigentské práce se stal legendární koncert v Carnegie Hall pod názvem Pocta Johnu Cageovi. Jeho synové Tomas Kotík a Jan Jakub Kotík jsou prapravnuky prezidenta Masaryka.

1930 – narodil se Bohdan Warchal, slovenský houslista, dirigent, vysokoškolský pedagog, zakladatel Slovenského komorního orchestru známého jao Warchalovci, který 40 let koncertoval po celém světě (zemřel 30. prosince 2000). Když mu bylo šest let, zemřel mu otec, který si přál, aby hrál na housle. První mu darovala matka a k 12. narozeninám od ní ještě dostal housle od mmistra Mathiase Heinickeho, které ho provázely celý život. Vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Františka Kudláčka a ještě za doby studií byl primášem Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Později byl koncertním mistrem Slovenské filharmonie, uměleckým vedoucím Slovenského komorního orchestru a profesorem na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Jeho jméno nese mezinárodní soutěž ve hře na smyčcové nástroje, konaná každoročně v Dolním Kubíně na Slovensku. Jméno Warchal nese planetka číslo 28019,kterou objevila Lenka Šarounová.

1922 – zemřel Luigi Denza, italský skladatel (narodil se 24. února 1846), od roku 1898 profesor zpěvu na Královské hudební akademii v Londýně. Je autorem populární humorné neapolské písně Funiculì, Funiculà inspirované slavnostním otevřením lanovky na Vesuv. Slavní tenoristé jako Enrico Caruso, Mario Lanza, Carlo Bergonzi nebo Luciano Pavarotti zpívali nejen tuto, ale i další z mnoha jeho neapolských písní.

1920 – narodil se Helmut Zacharias, německý houslista a skladatel (zemřel 28. února 2002), který vytvořil přes 400 děl a prodal 14 milionů desek. V osmi se stal nejmladším studentem mistrovské třídy berlínské Hudební akademie, v jedenácti poprvé hrál v rádiu Mozartův Houslový koncert G dur, ve 14 začal pravidelně koncertovat. Nakonec se z něj stal jazzový houslista, mající úspěchy v Evropě i v USA s populárními singly a tituly typu Až znovu rozkvetou bílé šeříky, Tokyo Melody apod. Hrál s dalšími slavnými umělci, jako byl třeba Yehudi Menuhin. V letech 1968 až 1973 měl vlastní televizní show.

1913 – narodila se Zdenka Hrnčířová, operní pěvkyně (zemřela 18. května 1984). Debutovala v Českých Budějovicích, později ji angažoval Václav Talich do Národního divadla. Začínala jako altistka, po roce 1945 se zaměřila na dramatický soprán. Ztvárnila role v operách Šárka, Dalibor, Rusalka, Aida, Trubadůr, Boris Godunov, Její Pastorkyňa nebo Káťa Kabanová. Je pohřbena na hřbitově Všenory-Horní Mokropsy v hrobce rodiny Mesteků.

1901 – zemřel Giuseppe Verdi, italský skladatel, autor 28 oper a bezmála dvacítky komorních, sborových i orchestrálních skladeb a písňových cyklů (narodil se 10. října 1813). Zpočátku komponoval se zaměřením na politiku, podporoval hnutí za sjednocení Itálie Risorgimento, jeho melodie (zejména sbor Židů Va, pensiero z opeery Nabucco) se staly jeho symboly, krátce se i přímo politicky angažoval. V osmi letech se stal placeným varhaníkem v místním kostele. Zkoušky na konzervatoř v Miláně sice zdárně složil, ale přijat nebyl, údajně pro už vysoký věk. Počátky tvorby mu zkalila smrt dvou jeho dětí a manželky. Slávu mu založila až jeho v pořadí třetí opera Nabucco, poprvé uvedená 9. března 1842 v milánské La Scale. Zvláštní význam pro něj měla premiéra Nabucca ve Vídni, díky které se osobně setkal s Donizettim, v Parmě, kde na představení přišel jeho otec Carlo, a zkoušky v Miláně v prosinci 1841, kde se poprvé setkal se svou pozdější druhou životní družkou, sopranistkou Giuseppinou Strepponi, která získala roli Abigail. Jejich blízký vztah začal zhruba o dva roky později, v září 1849 začali spolu žít v Bussetu, a vzali se v roce 1859. V dubnu 1844 přijal jako žáka o osm let mladšího Emanuela Muzia, který se stal jeho jediným žákem a klíčovým důvěrníkem a spolupracovníkem. V revolučním roce 1848 se silně vlastenecky angažoval, stal se i poslancem prvního italského parlamentu, složil Hymnus národů pro slavnostní otevření Světové výstavy v Londýně v květnu 1862 a později byl jmenován členem italského senátu. Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. Stal čestným občanem měst Parma, Bologna, Milán a Řím a členem Francouzského institutu v Paříži. V roce 1881 byla jeho busta slavnostně vystavena ve foyeru milánské Scaly. Byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Na jeho počest složil Rekviem, poprvé zaznělo v kostele San Marco v Miláně u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti 22. května 1874. Mělo nevídaný úspěch i díky vynikajícímu obsazení: rodačka z Kostelce nad Labem, sopranistka Tereza Stolzová, mezzosopranistka Maria Waldmann, tenorista Giuseppe Coppini a basista Ormondo Maini. Mezi Stolzovou a Verdim v té době zřejmě vznikl milostný vztah. Podle svého přání byl pochován v kapli Domova pro přestárlé hudebníky (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který vybudoval a kterému odkázal svá autorská práva. Verdiho pohřeb se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl sbor zajatců z opery Nabucco.

1893 – narodil se Marcel Tyberg, rakouský skladatel (zemřel 31. prosince 1944). Otec Marcell byl známý vídeňský houslista, matka Wanda rozená Paltingerová byla klavíristka. Rodina se přítelila s Janem Kubelíkem, Marcel Tyberg jeho dcerám později věnoval několik svých písní a přítelil se i s Rafaelem Kubelíkem, který byl asi o 20 let mladší. Zřejmě studoval na vídeňské hudební univerzitě Musikakademie Wien. Po otcově smrti žil s matkou v chudobě a hrál na varhany v okolních kostelech, učil harmonii a skládal pod pseudonymem Till Bergmar taneční Napsal nikla ale i díla jako 2. symfonie (1931, v témže roce ji Rafael Kubelík premiéroval s Českou filharmonií), 2. klavírní sonáta (1935) a 3. symfonie (1943), kromě toho mše a komorní hudba. Také napsal závěr Schubertovy Nedokončené, zřejmě pro mezinárodní schubertovskou soutěž roku 1928. Občas vystupoval i jako klavírista a dirigent. V roce 1944 byl zatčen pro židovský původ a byl odeslán do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde byl zavražděn. Pomocí spřátelené rodiny Mihichovy se rukopisy Tybergových skladeb dostaly do USA.

1887 – zemřel František Gregora, český skladatel (narodil se 9. ledna 1819). V pětadvaceti letech byl mimořádně přijat na vídeňskou konzervatoř, sice překročil věkový limit, ale přijetí si vysloužil úspěšným vyučováním v rodinách vlivné vídeňské společnosti. Studoval harmonii a kontrapunkt a později se stal řádným posluchačem profesora Antonína Slámy, u kterého studoval hru na kontrabas a pozoun. Ředitel dokonce prohlásil, že konzervatoř dosud tak výborného žáka neměla. V revolučním roce 1848 se účastnil bojů na barikádách, byl nucen opustit Vídeň a nakonec byl jmenován regenschorim při děkanském chrámu v Písku, kde setrval až do své smrti. Současně vyučoval zpěv na obou píseckých středních školách a založil i vlastní hudební školu, kde kromě zpěvu učil základy hudební teorie a hru na různé hudební nástroje. V roce 1876 vydal Nauku o harmonii, která je prvním tištěným dílem tohoto druhu u nás. Po mnoho let se jednalo o vůbec nejlepší učebnici harmonie. Vlastenecké tendence se plně projevovaly i v jeho tvorbě. Po vzoru pražského Hlaholu založil v Písku spolek Otavan, nejvýznamnější v jižních Čechách. Komponoval hlavně chrámovou hudbu a koncertní skladby pro kontrabas, který tak povýšil z dosud vedlejší role v orchestru na sólový nástroj. Dochovalo se jeho 17 koncertů pro kontrabas a orchestr. Vynikal i jako virtuos na pozoun a na flétnu. Jeho dílo zůstalo z velké části nedoceněno, protože jako vlastenec všechny své skladby, světské i církevní, opatřoval českými texty; církev, v jejíchž službách působil, je proto odmítala.

1874 – premiéru měla v druhé verzi opera Boris Godunov ruského klasika Modesta Petroviče Musorgského. Skladatelovo vlastní libreto vychází z motivů stejnojmenné tragédie Alexandra Puškina. Uskutečnila se v Mariinském divadle v Petrohradu, dirigoval Eduard Nápravník. První verzi, ve které ještě není žádná výraznější ženská postava, vytvořil Musorgskij už v roce 1869. Příběh o vzestupu a pádu cara se na historickém pozadí soustřeďuje na izolaci a osamělost moci a na její excesy a zneužívání.

1823 – narodil se Édouard Lalo, francouzský skladatel se španělskými předky (zemřel 22. dubna 1892). Působil jako pedagog a jako komorní violista a houslista, člen Armingaudova kvarteta, které s přáteli založil v roce 1848. Odrazovým můstkem jeho úspěchu jako skladatele se stala až Symphonie espagnole (Španělská symfonie) pro housle a orchestr z roku 1874, napsaná speciálně pro španělského houslistu Pabla de Sarasate. Sám za své nejvýznamnější dílo považoval operu o třech dějstvích Le Roi d’Ys na motivy bretonské legendy, která měla premiéru 7. května 1888 v Paříži. Jeho hudba se vyznačuje silnými melodiemi a pestrou orchestrací; od ostatních francouzských skladatelů jeho doby ho odlišuje germánská pevnost. Barevnost jeho děl a progresivní harmonie z něj současně dělají významného předchůdce francouzského impresionismu. Na Pařížské konzervatoři vystudoval hru na housle a hodiny skladby chodil soukromě. Označoval se za samouka. Musel se jako student obejít bez materiální podpory rodiny, která chtěla, aby se stal důstojníkem.

1821 – narodil se Josef Vendelín Sokol, houslista, jeden z žáků německého houslisty Friedricha Wilhelma Pixise, prvního profesora hry na housle na Pražské konzervatoři (zemřel 9. srpna 1858). Upozornil na sebe jako houslový virtuos i jako skladatel. Několik jeho kompozic zaznělo na korunovačních slavnostech v září 1836. Přispíval také do českého obrozeneckého časopisu Věnec. Později se stal ředitelem orchestru ve Vilniusu a po odchodu do Petrohradu se zařadil mezi tamní nejúspěšnější houslisty.

1806 – narodil se Juan Crisóstomo de Arriaga, španělský skladatel (zemřel 17. ledna 1826). Komponovat začal v jedenácti letech. Na pařížské konzervatoři řízené Luigi Cherubinim studoval hru na housle u Pierre Baillota a harmonii a kontrapunkt u François-Josepha Fétise. V té době vznikla jeho nejslavnější díla, Tři kvartety a Symfonie pro velký orchestr. Nevydržel ale vražedné pracovní tempo a těsně před dosažením 20 let zemřel patrně na zápal plic, bývá proto nazýván španělským Mozartem. Navíc se narodil na den přesně 50 let po něm. Napsal bezmála tři desítky skladeb, od instrumentálních po vokální a opery. Jeho příbuzný Rodrigo de Arriaga (1592–1667) přišel v roce 1625 ze Španělska na pražskou univerzitu, kde působil jako profesor, děkan teologické fakulty a prefekt generálních studií.

1784 – narodil se Martin-Joseph Mengal, belgický hornista, dirigent, skladatel a pedagog (zemřel 4. července 1851). Od dětství hrál na housle a na trubku, ve dvanácti letech začal komponovat, ve třinácti byl prvním hornistou opery v Gentu, ve dvaceti odešel do Paříže a studoval na tamní konzervatoři. Zkomponoval několik oper. Přátelství s ředitelem pařížské konzervatoře a hudebním skladatelem Antonínem Rejchou a diplomatem Charlesem Mauricem de Talleyrand-Périgord mu umožnilo uvádět svá díla v pařížské komické opeře. V roce 1830 se stal dirigentem Opery v Antverpách a krátce i v Haagu a v roce 1835 byl jmenován ředitelem Královské konzervatoře v Gentu, kterou vedl až do smrti.

1778 – premiéru měla operní tragédie Roland skladatele Niccolò Piccinniho. Uskutečnila se v Théâtre du Palais-Royale v Paříži.

1756 – narodil se Wolfgang Amadeus Mozart, rakouský skladatel a klavírista, spolu s Josephem Haydnem a Ludwigem van Beethovenem nejtypičtější reprezentant vídeňského klasicismu (zemřel 5. prosince 1791). Proslul fenomenálními schopnostmi od útlého dětství. Skládal už v pěti letech a kromě klavíru hrál i na housle. Na dlouhých hudebních turné s rodiči byli on i jeho sestra Nannerl představováni jako zázračné děti. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který mu pomáhal se zdokonalovat ve hře na klavír, a v Boloni se setkal s Josefem Myslivečkem. Komponoval díla světského i duchovního charakteru, opery, symfonie, koncertní skladby pro různé sólové nástroje, komorní hudbu, mše a chorály. V dětství koncertoval po celé Evropě. Poté, co opustil pozici dvorního skladatele v Salcburku, už nenalezl ani přes svou proslulost stálé placené místo, často cestoval a byl neustále v dluzích. Na území dnešního Česka pobýval postupně v Olomouci (v tehdejším hostinci „U Černého orla“, dnešním Hauenschildově paláci, a v rezidenci v kapitulním děkanství), v Brně (bydlel ve Schrattenbachově paláci a koncertoval v tehdejší Taverně, dnešní Redutě) a dvakrát v Praze – v premiéře tam zazněly dvě jeho opery: Don Giovanni a La clemenza di Tito (1791) složená pro slavnostní korunovaci Leopolda II. českým králem. V Praze navštěvoval skladatele Františka Xavera Duška a jeho manželku, pěvkyni Josefínu na Bertramce. Duškovi zůstali spřáteleni s Constanzí Mozartovou i po smrti jejího muže. V Českém muzeu hudby je dochovaný kladívkový klavír, na který v lednu 1787 hrál v Ústavu šlechtičen na Novém Městě pražském árie z Dona Juana. V roce 1785 vstoupil do vídeňské zednářské lóže „Dobročinnost“ (Zur Wohltätigkeit). Během svého krátkého života napsal neuvěřitelných 626 děl: symfonie, komorní hry, opery a sborové skladby. Poslední dílo, Requiem stihl napsat jen asi ze dvou třetin. Pro nedostatek peněz byl pohřben do jednoduchého společného hrobu ve smyslu úsporného výnosu císaře Josefa II. (ne do hromadného hrobu pro chudé) na vídeňském hřbitově Sankt Marx, který se ale nedochoval. Později tam byl postaven Mozartův památník. Druhý pak stojí na Zentralfriedhof na čestném místě mezi hroby skladatelů a hudebníků.