27. únor
Svátek má Alexandr.
2013 – zemřel americký klavírista Van Cliburn, celým jménem Harvey Lavan „Van“ Cliburn Jr. (narodil se 12. července 1934), v roce 1958 vítěz prvního ročníku Čajkovského mezinárodní soutěže v Moskvě. Jako koncertní pianista procestoval celý svět, hrál pro královské rodiny a pro hlavy států, včetně amerických prezidentů od Harryho S. Trumana po Baracka Obamu. Získal Grammy Lifetime Achievement Award a obdržel nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států a Ruska… Už ve dvanácti vyhrál celostátní klavírní soutěž, a tak debutoval s Houstonským symfonickým orchestrem. Po střední škole nastoupil v sedmnácti na Juilliard School v New Yorku; Rosina Lhévinne ho vychovala v tradici velkých ruských romantiků. V roce 1952 vyhrál Chopinovu klavírní soutěž pořádanou Kosciuszkovou nadací v New Yorku. Ve dvaceti vyhrál Leventrittovu soutěž a v následující sezóně debutoval v Carnegie Hall, kde provedl s Newyorskou filharmonií Čajkovského Klavírní koncert b moll.
2001 – zemřel Milton Barnes, kanadský skladatel, dirigent a jazzový bubeník (narodil se 16. prosince 1931). Na Královské hudební konzervatoři byli jeho učiteli Samuel Dolin (klavír), Victor Feldbrill, Boyd Neel a Walter Susskind (dirigování), Ernst Krenek a John Weinzweig (skladba). Ve studiu pokračoval na Vídeňské hudební akademii, kde v roce 1961 získal mistrovský titul. Absolvoval rovněž studijní pobyty na Chigiana School v Sieně a v Tanglewood Music Center v americkém Lenoxu. V šedesátých a sedmdesátých letech působil jako dirigent v Spojených státech a v Kanadě. V roce 1964 založil hudební soubor Toronto Repertory Ensemble, který se zaměřil na podporu a provádění současné kanadské hudby a často vystupoval v kanadském rozhlase a televizi. Řídil orchestr a komponoval hudbu pro torontské divadlo Crest Theatre, Toronto Dance Theatre a příležitostně i pro St. Lawrence Centre for the Arts, byl jmenován hlavním dirigentem St. Catharines Symphony Orchestra and Chorus (nyní Niagara Symphony Orchestra), působil jako dirigent Philharmonic Orchestra and Chorus of Niagara Falls v New Yorku. V roce 1973 ukončil kariéru dirigenta a zcela se věnoval kompozici. Jako dirigent se objevoval pouze při uvádění nebo nahrávání svých vlastních skladeb. Je otcem zpěváka a skladatele Micaha Barnese, violoncelisty Ariela Barnese a bubeníka Daniela Barnese. I když mezi jeho učiteli byla řada avantgardních skladatelů, opustil všechny modernistické směry a vrátil se k čisté tonalitě. Jeho hudba je ovlivněna jazzem a obsahuje i elementy popu. Vystupoval taky jako jazzový hudebník. Někteří kritici jeho dílo označují jako eklektickou fúzi.
1968 – zemřel Ludvík Podéšť, skladatel, dirigent, hudební redaktor a publicista (narodil se 19. prosince 1921). Užíval také pseudonym Ludvík Binovský. Po studiu skladby na brněnské konzervatoři se stal hudebním referentem v brněnském studiu Československého rozhlasu a zároveň souběžně studoval na Masarykově univerzitě hudební vědu u Bohumíra Štědroně a Jana Racka. V Brně také spolupracoval jako sbormistr s mládežnickým souborem Radost. V letech 1953 až 1956 převzal po Radimu Drejslovi vedení Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, pak působil jako redaktor hudebního vysílání Československé televize. Po roce 1961 působil ve svobodném povolání a pobýval v Maroku. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově. Je autorem dvou oper a pěti operet, jeho dílo zahrnuje také hudbu k nejméně deseti českým celovečerním filmům, skladby orchestrální, vokální i komorní, nebo řadu písní spadajících do žánru trampské hudby a popmusic. Spolu s Vítem Nejedlým a Radimem Drejslem je pokládán za jednoho z českých klasiků tzv. budovatelské písně.
1965 – narodila se Anda-Louise Bogza, česká operní pěvkyně – sopranistka rumunského původu žijící trvale v Praze (zemřela 13. prosince 2025). Byla nositelkou Ceny Thálie v kategorii opera za rok 2007. V letech 1995 až 2023 působila jako sólistka Národního divadla v Praze a vytvořila tam řadu klíčových operních rolí. Kromě toho zpívala například Aidu ve Vídeňské státní opeře, v Berlíně a v Lipsku, Toscu na festivalu ve Florencii, v Bavorské státní opeře, ve Frankfurtu, v Bordeaux, v New Israeli Opera, ve Slovenském národním divadle, v Japonsku, v Rumunské národní opeře a na Salcburském hudebním festivalu, Leonoru v opeře Trubadúr pak v Hamburku, v Maďarské státní opeře, v Královském dánském divadle a na operních jevištích v USA. Studovala na bukurešťské Konzervatoři G. Enescu a na Hudební akademii v Bukurešti, později klavír, zpěv a cembalo na HAMU v Praze.
1958 – narodil se Lubomír Havlák, houslista, primárius Kvarteta Martinů. Studoval na Pražské konzervatoři u Vladimíra Rejžka. Už tam se v roce 1976 zapojil do nového kvarteta vznikajícího z iniciativy violoncellisty Vlachova kvarteta Viktora Moučky, těleso dostalo název po svém primáriovi Havlákovo kvarteto. Ve studiu pokračoval na HAMU v Praze u profesora Antonína Moravce, s vedením kvarteta mu pomáhal violoncellista Smetanova kvarteta profesor Antonín Kohout. Skoro veškerou svou další hudební činnost pak spojil právě s kvartetem, jezdil s ním na řadu interpretačních kurzů u renomovaných kvartetních souborů a brzy získal řadu ocenění na mezinárodních soutěží včetně Pražského jara. V roce 1985 změnil jeho jméno na Kvarteto Martinů. Pod jeho vedením vznikla řada nahrávek pro Český rozhlas i rádia německá, anglická a francouzská i široká paleta nahraných hudebních CD. Příležitostně se věnuje i pedagogické činnosti, sólovému vystupování a hrává jako koncertní mistr s Talichovým komorním orchestrem.
1947 – narodil se Gidon Kremer, lotyšský houslista a dirigent. Studoval na Hudební škole v Rize a od roku 1965 na Moskevské státní konzervatoři u Davida Oistracha. V roce 1969 vyhrál Paganiniho soutěž v Janově a v roce 1970 Čajkovského mezinárodní soutěž v Moskvě. Od roku 1975 koncertoval i na Západě, kam v roce 1978 emigroval. Jeho repertoár sahá od baroka až k současné hudbě, jedno ze svých děl mu věnovala i skladatelka Sofia Gubajdulina. V roce 1996 založil komorní soubor Kremerata Baltica, ve kterém sdružuje mladé hudebníky z pobaltských zemí. V roce 2001 mu byla udělena Hudební cena UNESCO. Hraje na nástroj Guarneri del Gesù z roku 1730. Poprvé se oženil s ruskou pianistkou Jelenou Baškirovou. Manželé se po několika letech rozešli a Baškirová se podruhé provdala za dirigenta a pianistu Daniela Barenboima.
1947 – zemřel Václav Štech, divadelní ředitel a spisovatel (narodil se 29. dubna 1859). Stal se ředitelem divadla Lidové divadlo Uranie, byl tajemníkem a po F. A. Šubrtovi později i druhým ředitelem Městského divadla na Královských Vinohradech, v letech 1920–1925 byl ředitelem Národního divadla v Brně. Hodně cestoval Evropou, své zážitky zpracoval v cestopisných črtách. Měl organizační vlohy, byl jednatelem v Sokole, Besedě, založil ve Slaném kulturní podniky, např. spolek spisovatelů beletrie Máj, kde otevřel kancelář pro ochranu autorských práv a smluv. Založil i stejnojmenné nakladatelství. Revidoval místní knihovnu, vedl ochotnický spolek, stal se viceprezidentem správní rady pojišťovny Slávie. Napsal řadu dramat pro divadlo, některé z nich byly uvedeny i v Národním divadle v Praze. Ze své odborné práce učitele čerpal pro napsání řady školních výchovných vzdělávacích příruček. Přispíval do časopisů Květy, Osvěta, Zlatá Praha. Jeho syn Václav Vilém Štech byl i díky televizi známým kunsthistorikem Prahy.
1935 – narodila se Mirella Freni, italská sopranistka (zemřela 9. února 2020). Narodila se jako zázračné dítě a ještě dětským hlasem zpívala árie ze známých oper. Noty ji naučil její strýc. Jako desetiletá se zúčastnila konkurzu televize RAI s árií Un bel dì vedremo z Pucciniho Madam Butterfly. Prvních 25 let její kariéry byl jejím učitelem barytonista Gigi Bertazzoni, za klavírního doprovodu maestra Leona Magiery, který se pak stal jejím prvním manželem. Po několika letech studií, debutovala s velkým úspěchem 3. února 1955 v Městském divadle v Modeně jako Micaela v Bizetově Carmen. Záhy po skvělém debutu ale po sňatku dirigentem Magierou a po narození dcery Micaely přerušila kariéru. Na scénu se vrátila po třech letech u příležitosti Mezinárodní soutěže Giovanniho Battisty Viottiho ve Vercelli. Mezinárodní věhlas ji otevřelo účinkování v Glyndebourne, kde zpívala Adinu v Donizettiho Nápoji lásky v inscenaci Franca Zeffirelliho. V sezónách 1960–62 pak v Glyndebourne ztvárnila Mozartovy komické role, Zuzanku ve Figarově svatbě a Zerlinu v Donu Giovannim. Stala se také jednou z oblíbených pěvkyň Herberta von Karajana. V roce 1965 debutovala v Metropolitní opeře jako Mimì v Pucciniho Bohémě a spoluúčinkovala i v milánské Scale při tamním debutu tenoristy Luciana Pavarottiho, svého kamaráda z dětství; zpívali hlavní role v Zeffirelliho inscenaci Bohémy, dirigoval tehdy Karajan. Účinkovali spolu pak mnohokrát a natočili řadu desek. Profesionální kariéru ukončila na jevišti Washingtonské národní opery 11. dubna 2005, krátce poté, co oslavila sedmdesáté narozeniny. Její repertoár zahrnoval hlavně postavy z Verdiho, Pucciniho, Mozartových a Čajkovského oper. Po mnoho let byla vdaná za bulharského basistu Nikolaje Gjaurova, se kterým také společně vystupovali a nahrávali. Je nositelkou Řádu čestné legie, komandérem Řádu umění a literatury, rytířem velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku, získala Cenu Gramophonu za celoživotní přínos nebo Prize Franco Abbiati Italian Music. Pohřbena je v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Modeně.
1923 – narodil se Viktor Kalabis, skladatel, muzikolog a rozhlasový redaktor (zemřel 28. září 2006). Patřil mezi nejvýraznější skladatele 2. pol. 20. století. Napsal skoro stovku skladeb. Devatenáct let taky působil jako hudební režisér a redaktor v Československém rozhlasu. V roce 1966 inicioval vznik mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga pro mladé hudebníky. Jeho manželkou byla cembalistka Zuzana Růžičková. Po maturitě dojížděl do Prahy, kde v letech 1943–1945 soukromě studoval dirigování a sbormistrovství u Pavla Dědečka a harmonii u Jaroslava Řídkého. Po skončení války nastoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval skladbu ve třídě Emila Hlobila, a souběžně na FF UK hudební vědu, estetiku, filozofii a psychologii. Jako vyspělému posluchači konzervatoře mu bylo umožněno, aby po třetím ročníku přestoupil na HAMU, kde docházel na skladbu do třídy Jaroslava Řídkého a na hudební teorii ke Karlu Janečkovi a po absolutoriu tam začal učit. Jeho hudební jazyk krystalizoval postupně, utvářelo ho mnoho různých vlivů a skladatelských vzorů. Celý život byl fascinován hudbou B. Martinů. Skladby vzniklé v průběhu 70. a na počátku 80. let představují vrchol jeho tvorby, často psal na existenciální témata o smyslu lidského bytí. Obdržel několik významných ocenění a uznání, např. Výroční cenu Pantonu, Cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, byl jmenován členem předsednictva ústředního výboru České hudební společnosti a členem ústředního výboru Svazu československých skladatelů. V 90. letech se dočkal úspěchu i v zahraničí. Od roku 1991 působil jako předseda Nadace Bohuslava Martinů a v jejím rámci inicioval např. vznik Institutu Bohuslava Martinů. 18. října 2000 vznikl na popud manželů Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové Nadační fond na podporu jejich tvorby.
1911 – premiéru měla Pavana za mrtvou infantku od Maurice Ravela, a to v autorské komorní podobě s použitím dvou fléten, hoboje, dvou klarinetů, dvou fagotů, dvou lesních rohů, harfy a smyčců. První provedení se odehrálo v Manchesteru pod taktovkou Henryho Wooda. Původní verze z roku 1898, z doby kdy Ravel ještě studoval u Gabriela Faurého na Pařížské konzervatoři, byla klavírní – jakási „starožitná miniatura“, nostalgicky evokující vcítění do španělské kultury. Skladatel ve stylizaci pomalého tance dosáhl citového, vřelého, poetického kouzla. Pavana přinesla Ravelovi bezprostřední úspěch a přízeň hudbymilovného pařížského publika.
1897 – narodila se Marian Andersonová, americká operní pěvkyně – kontraaltistka (zemřela 8. dubna 1993). Repertoár měla operní, ale nechyběly v něm ani spirituály a lidové písně. I když měla předpoklady k opeře, příliš se jí nevěnovala a zaměřovala se na koncerty a recitály. Dlouhou dobu, v letech 1940–1965, ji na doprovázel klavírista Franz Rupp. Byla významnou postavou boje za práva černochů v USA, zejména poté, co jí nebylo v roce 1939 dovoleno vystoupit v Daughters of the American Revolution Constitution Hall. První dáma Eleanor Rooseveltová jí vzápětí demonstrativně pozvala na tradiční velikonoční koncert na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu. V roce 1955 se stala první černoškou, která vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku, jako Ulrika ve Verdiho opeře Maškerní ples. Zúčastnila se také Pochodu na Washington za práci a svobodu v roce 1963 a vystoupila i na pódiu. Ve stejném roce obdržela Presidential Medal of Freedom. V roce 1973 byla uvedena do Národní ženské síně slávy. Roku 1991 ji byla udělena cena Grammy za celoživotní dílo.
1887 – zemřel Alexandr Porfirjevič Borodin, ruský skladatel období romantismu, člen Mocné hrstky, povoláním profesor chemie a významný vědec ve svém oboru (narodil se 12. listopadu 1833). Hudební nadání projevoval od dětství. Už v devíti zkomponoval polku „Helena“, učil se hrát na flétnu a na klavír, později i na violoncello. Vedle toho se zajímal o chemii, která se později stala jeho celoživotním zaměstnáním. Na Lékařské akademii v Petrohradě studoval botaniku, zoologii, anatomii a chemii a pod vedením slavného profesora N. N. Zinina pracoval jako jeho pomocný asistent v laboratoři. V březnu 1857 byl jmenován stážistou 2. vojenské polní nemocnice, kde se seznámil s důstojníkem a hudebním skladatelem Modestem Petrovičem Musorgským, který se tam léčil. V září 1860 se spolu se svým učitelem Zininem a spolužákem Mendělejevem zúčastnil mezinárodního chemického kongresu v Karlsruhe. Po návštěvě Janova a Říma pobýval několik měsíců v Paříži. Po návratu ze zahraničí v roce 1862 se seznámil se skladatelem Milijem Balakirevem a vstoupil do jeho kroužku, který později získal název Mocná hrstka. Vzhledem k tomu, že musel hudbu spojit s vědeckou a pedagogickou činností, není jeho dílo rozsáhlé, přesto ale tvoří cenný vklad do ruské klasické hudby. Jeho odkaz zahrnuje tvorbu komorní, písňovou a klavírní a dvě významné symfonie. Práci na své III. symfonii a moll už nedokončil. Životním dílem je jeho opera Kníže Igor, příklad ruského národního hrdinského eposu v hudbě. Námět si zpracoval sám podle starého ruského eposu Slovo o pluku Igorově. Ani po 18 letech ji ale nedokončil. Na základě zápisků a poznámek ji dokončili a uvedli na scénu Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov a Alexandr Glazunov. Premiéru měla v roce 1890 v Petrohradě, sklidila nesmírný úspěch a stala se trvalou součástí světové operní tvorby. Borodin je také pokládán za jednoho ze zakladatelů ruské symfonické tvorby a smyčcového kvarteta. I jeho vědecká kariéra byla úspěšná. Byl jmenován řádným profesorem, stal se jedním ze zakládajících členů Ruské chemické společnosti, vedoucím chemické laboratoře a čestným členem Společnosti ruských lékařů. Publikoval přes čtyři desítky vědeckých prací a je autorem několika unikátních chemických metod. Byl pohřben na Tichvinském hřbitově v klášteře Alexandra Něvského. Nedaleko je hrob jeho přítele Musorgského.
1852 – zemřel Josef Drechsler, vlastním jménem Josef Traxler, česko-rakouský kapelník, skladatel a pedagog (narodil se 26. května 1782). V deseti letech byl přijat jako zpěvák do chlapeckého sboru benediktinského kláštera Niedernburg v Pasově. Na tamním latinském gymnáziu získal i základy hry na varhany a generálbasu. Studoval pak filosofii, teologii i práva, ale nic z toho ho neuspokojovalo. V roce 1807 odcestoval do Vídně a stal se kapelníkem divadla v Leopoldstadtu, později korepetitorem Dvorní opery, řídil orchestry v Badenu a v Bratislavě. Po návratu do Vídně a působil jako varhaník v klášteře servitů v Alsergrundu, pak regenschorim v kostele sv. Anny a otevřel také soukromou školu, kde zdarma vyučoval hru na varhany a generálbas – Zájem byl obrovský a Drechsler si tak získal sympatie Vídeňanů. Jeho nejslavnějším žákem byl Johann Strauss mladší. Pomáhal ale nezištně i českým skladatelům, kteří v té době přicházeli do Vídně, byli to např. František Gregora a František Pivoda. Ucházel se o místo druhého dvorního varhaníka, ale i když se za něj u arcivévody Rudolfa přimlouval sám Ludwig van Beethoven, místo neobdržel. Dvorním varhaníkem se tehdy stal jiný hudebník českého původu, Simon Sechter. V roce 1822 přijal ještě řízení divadelního orchestru v Theater in der Josefstadt, z čehož vyplynula i jeho bohatá kompoziční činnosti v oblasti scénické hudby. Jeho kariéra vyvrcholila, když se v roce 1844 stal kapelníkem svatoštěpánského dómu.
1848 – narodil se Sir Charles Hubert Parry, anglický skladatel, pedagog a hudební historik (zemřel 7. října 1918). Patřil ke klíčovým postavám takzvané anglické hudební renesance na přelomu 19. a 20. století. Mezi jeho nejznámější díla patří vlastenecká hymnická píseň Jerusalem a hymnus I was glad, který se tradičně hraje při britských královských korunovacích (naposledy při korunovaci Karla III. v roce 2023). Jeho skladatelský styl výrazně ovlivnila tvorba Johanna Sebastiana Bacha a Johannesa Brahmse. Byl vlivným pedagogem a akademikem, působil jako ředitel prestižní školy Royal College of Music a jako profesor hudby na Oxfordské univerzitě. Mezi jeho nejvýznamnější studenty patřili budoucí slavní skladatelé nastupující generace, jako Ralph Vaughan Williams, Gustav Holst, Frank Bridge či John Ireland. V roce 1898 byl povýšen do rytířského stavu (Knight Bachelor) a v roce 1902 obdržel titul baroneta.
1846 – narodil se Joaquín Valverde Durán, španělský skladatel, dirigent a flétnista (zemřel 17. března 1910). Studoval na madridské konzervatoři a byl vynikajícím flétnistou. Od 13 let hrál v různých vojenských kapelách a divadelních orchestrech. První cenu ve hře na flétnu získal už v roce 1867 a cenu za kompozici v roce 1870. Napsal i dvě učebnice hry na flétnu. Také působil jako dirigent divadelních orchestrů. Proslavil se ale hlavně spoluprací na kompozici zarzuel se skladatelem Federicem Chuecou. Ten poskytoval většinu melodií a Durán jim dodával orchestrální lesk. Jejich spolupráce začala v roce 1877. Kromě Chuecy spolupracoval i s dalšími skladateli. Méně úspěšné pak byly opery, které zkomponoval sám. Jeho syn, „Quinito“ Valverde, vlastním jménem Joaquín Valverde Sanjuán (1875–1918), se stal také hudebním skladatelem.
1823 – narodil se Édouard Lalo, francouzský skladatel období romantismu (zemřel 22. dubna 1892). Po studiích na pařížské konzervatoři se stal napřed komorním hráčem a učitelem hudby a napsal jen několik podceňovaných komorních skladeb. Prvním úspěchem byly houslový koncert a Symphonie espagnole pro španělského houslistu P. de Sarasate. Další skladby už ale úspěch opět nepřinesly. Za svého života se tak nikdy nedočkal ani průměrné slávy. Mohla za to i stále vzrůstající síla konkurenta Gounoda, který zastínil většinu svých současníků. Jeho dílo se rozšířilo za hranice Francie až déle po jeho smrti, přesto poměrně podstatně ovlivnil francouzskou hudbu období romantismu. Jeho syn Pierre následoval otce, příležitostně skládal, ale byl hlavně hudebním kritikem.
1814 – premiéru měla Symfonie č. 8 F dur, op. 93, Ludwiga van Beethovena, radostná a bezstarostná skladba, v níž je oproti do té doby běžné klasické tradici nejzávažnější větou až ta poslední. Premiéra se odehrála na koncertě ve vídeňském Hofburgu, na kterém zazněla i Sedmá symfonie, poprvé hraná však o dva měsíce dříve. Skladatel již trpěl postupující ztrátou sluchu, přesto však provedení dirigoval.
1718 – zemřel Václav Karel Holan Rovenský, český skladatel a varhaník, také učitel, kapelník a kameník (narodil se někdy v roce 1644). Působil na různých místech jako varhaník. Někdy před rokem 1693 navštívil Řím, aby se seznámil s italskou hudbou. Na konci 90. let se pak vrátil do rodného kraje a našel si útočiště na opuštěném hradě Valdštejně jako poustevník. Od roku 1704 žil opět v Rovensku, kde pracoval jako amatérský kameník. Známé jsou jím vytesané sluneční hodiny a jiné kamenické prvky v rovenském kostele sv. Václava. V tomto kostele byl také pohřben. Jeho skladatelské dílo je spíš jednodušší, zaměřoval se spíš na líbeznou melodii než na složitější a v baroku oblíbený kontrapunkt. Tiskem mu vyšly dvoje pašije. Jeho životním dílem a největším příspěvkem barokní hudbě bylo vytvoření kancionálu Capella regia musicalis – Kaple královská zpěvní s předmluvou Jana Ignáce Dlouhoveského, obsahující jak Holanovy vlastní skladby, tak hlavně sebrané písně jiného původu. Kancionál vyšel tiskem v Praze roku 1693. Pro toto dílo také sám vytvořil tři mědiryty, Narození Páně, Nejsvětější Trojice a Ukřižovaný.