28. srpen
Svátek má Augustin, August, Augusta, Augustýna.
2003 – zemřel Pavol Gábor, slovenský operní pěvec – tenorista (narodil se 1. prosince 1932), v letech 1960 až 1995 člen Slovenského národního divadla v Bratislavě. Vynikl hlavně jako představitel komických a tragikomických rolí, uplatnil se i v operetě a navíc také jako interpret lidových písní.
1999 – na Salcburském festivalu měla premiéru Symfonie č. 5 „Requiem, Bardo, Nirmanakaya“ pro sbor a orchestr amerického minimalisty Philipa Glasse. Ve 12 větách shrnuje celek stvoření a lidského života. Dirigoval Dennis Russell Davies.
1959 – zemřel Bohuslav Martinů, skladatel (narodil se 8. prosince 1890), poličský rodák, který žil od 20. let v Paříži. Zachránil se před nacisty útěkem z okupované Francie do Spojených států, kde se díky svým symfoniím a operám i díky skladbám pro významné sólisty a soubory stal uznávanou osobností hudebního života. Třebaže nakonec po válce žil i v Evropě, domů už se nepodíval. V návratu mu v době studené války bránil zejména neblahý politický vývoj ve vlasti, s nímž bylo po určitou dobu spojeno negativní hodnocení jeho tvorby, hodnocení zásadně pokřivené komunistickou ideologií. Dnes je však zcela jasné, že po boku Smetany, Dvořáka a Janáčka patří Martinů – stojící na opačném uměleckém pólu než evropská avantgarda poválečných let a celé druhé poloviny 20. století – ke klíčovým postavám novodobé historie české hudby… Jeho tvorba zrála pod vlivem impresionistů, Stravinského, členů Šestky, jazzu, neoklasicismu a čím dál víc i české nápěvnosti, až se vyprofilovala do jedinečné a osobité syntézy. Podstatným klíčem k ní jsou díla hlásící se ve 30. letech k tradicím českého folkloru a českého hudebního divadla. Jeho hudební řeč se vyznačuje skvělou instrumentací, svěží invencí, nástrojově vděčnou stylizací, myšlenkovou hloubkou, lyrickým zanícením, dramatickou naléhavostí, říkadlovou lapidárností i humanistickým patosem. Je autorem šesti symfonií, 15 oper, 14 baletních partitur a rozsáhlého souboru dalších orchestrálních, komorních, vokálních a instrumentálních děl. Narodil se v bytě na věži kostela sv. Jakuba, studoval na Pražské konzervatoři, odkud byl však propuštěn pro „nenapravitelnou nedbalost“. Několik let byl houslistou v České filharmonii. Od odchodu do Paříže v roce 1923 byl skladatelem na volné noze.
1957 – narodil se Ivo Josipović, právník a skladatel, v letech 2010 až 2015 chorvatský prezident. Složil na padesát kompozic, vesměs komorních, ale i symfonických. V roce 2023 měla v chorvatském Národním divadle premiéru jeho opera Lennon, dílo o posledních dnech Johna Lennona, o lidech, kteří pro něj byli důležití, a o psychologickém profilu jeho vraha.
1941 – narodil se Paul Plishka, americký operní pěvec – basista (zemřel 4. února 2025). Za půlstoletí působení v newyorské Metropolitní opeře účinkoval v 88 rolích v 1642 představeních. Byl tam na oficiálním seznamu vedeném od roku 1883 desátým nejobsazovanějším pěvcem. Akademií vokálních umění ve Filadelfii byl uveden do Síně slávy velkých amerických operních pěvců. O jeho bohatém a zvučném hlasu se hovoří jako o jednom z nejkrásnějších basů a o něm samotném jako o legendě, o nezapomenutelném umělci, miláčkovi publika i kolegů. Proslul zejména jako Boris Godunov, král Filip, král Marke, Dr. Dulcamara nebo Falstaff, ale stejně tak v řadě vážných i komických malých rolí. V Met debutoval v opeře La Gioconda v roce 1967. V roce 1977 zpíval Collina v Pucciniho Bohémě v prvním živém televizním přenosu z Metropolitní opery. Často hostoval v italském repertoáru v milánské La Scale, zpíval i v Pařížské opeře a dalších významných divadlech. Jeho rodiče byli děti ukrajinských přistěhovalců.
1914 – zemřel Anatolij Ljadov, ruský dirigent, skladatel a hudební pedagog (narodil se 11. května 1855). Někdy se uvádí narození 12. května. Na petrohradské konzervatoři studoval klavír a housle, soustředil na hudební teorii a skladbu. Jeho přirozený hudební talent rozpoznal a ocenil zejména Modest Petrovič Musorgskij a přizval ho ke spolupráci se skupinou skladatelů nazývánou Mocná hrstka. Na petrohradské konzervatoři začal učit ihned po absolutoriu a zůstal tam celý život. Mezi jeho žáky byli např. Sergej Prokofjev, Nikolaj Mjaskovskij, Michail Gněsin, Lazar Saminskij a Boris Asafjev. Kromě pedagogické a skladatelské činnosti často vystupoval jako dirigent Petrohradského kroužku milovníků hudby. Na doporučení Carské geografické společnosti se zabýval zpracováním zápisů ruských národních písní, které vydal v několika svazcích; byly vysoce ceněny ruskými folkloristy. Jeho symfonická díla byla uvedena na koncertech ruské hudby na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Jeho technická zručnost byla současníky vysoce oceňována, jeho nespolehlivost mu bránila stát se populárnější osobností. Začal pracovat na baletu i na opeře, ale nedokončil je. Materiál později využil ve svých symfonických básních. V roce 1909 ho požádal Sergej Ďagilev o orchestrální úpravu některých skladeb Frederyka Chopina pro připravovaný balet Les Sylphides. Ani tuto práci nedokončil. Instrumentaci pak provedl Alexander Glazunov. Podobně skončila i Ďagilevova žádost o zpracování ruské pohádky O ptáku ohnivákovi. Ta se pak stala slavnou v hudebním pojetí Igora Stravinského.
1903 – zemřel August Labitzky, houslista, dirigent a skladatel (narodil se 22. října 1832). Byl synem proslulého houslisty a dirigenta Josefa Labického, zakladatele Karlovarského lázeňského orchestru. V roce 1868 převzal od otce řízení tělesa. Orchestru, zaměřenému dosud převážně na promenádní koncerty a lehčí repertoár, rozšířil repertoár o díla světových skladatelů vážné hudby. Převzal s ním rtaké roli orchestru karlovarského divadla. Od roku 1875 pak pořádal pravidelné páteční symfonické koncerty s náročnou dramaturgií… V roce 1879 přijel do Karlových Varů Antonín Dvořák; byl nadšen provedením své Smyčcové serenády E dur, takže později dal souhlas k tomu, aby se karlovarský orchestr ujal evropské kontinentální premiéry Novosvětské symfonie. Ta se konala 20. července 1894.
1903 – narodil se Rudolph Wagner-Régeny, maďarsko-německý skladatel (zemřel 18. září 1969). Za nejlepší z jeho oper jsou považovány Die Bürger von Calai, Johanna Balk, Das Bergwerk zu Falun a Prometheus a s nimi balet Tristan… Narodil se v Transylvánii v Maďarském království, od roku 1920 v Rumunsku. V letech 1930 až 1945 pracoval jako nezávislý skladatel, v Německu a Rakousku se hrály jeho opery. Snažil se najít hudební jazyk odlišný od extrémů modernismu, ale bez jakéhokoli spojení s fašistickou estetikou. Později začal používat jako kompoziční metodu dodekafonii. V roce 1930 se stal německým občanem a po roce 1945 občanem Německé demokratické republiky. V roce 1950 byl jmenován profesorem skladby na Akademii ve východním Berlíně.
1894 – narodil se Karl Böhm, rakouský dirigent (zemřel 14. srpna 1981), známý zejména jako interpret hudby Mozarta, Beethovena, Wagnera a Richarda Strausse, jehož opery Die schweigsame Frau a Daphne nastudoval ve 30. letech ve světové premiéře, ale také jako interpret Brahmse, Brucknera, Schuberta nebo Albana Berga. Měl striktně funkční gesta, byl přímý, svěží, energický a autoritativní… Začínal jako dirigentský asistent v rodném Štýrském Hradci, pak ho Bruno Walter v roce 1921 angažoval v Bavorské státní opeře v Mnichově. V roce 1927 byl jmenován hudebním ředitelem v Darmstadtu, v letech 1931 až 1934 působil na stejné pozici v Hamburské státní opeře. Začal se objevovat i na Salcburském festivalu. V roce 1934 nahradil Fritze Busche, který odešel do exilu, ve funkci šéfa drážďanské Semperovy opery, kde zůstal až do roku 1942. V roce 1943 získal nejvyšší post ve Vídeňské státní opeře, kde se stal hudebním ředitelem. Po válce dirigoval v milánské La Scale, v Teatro Colón v Buenos Aires a v letech 1954 až 1956 opět řídil Vídeňskou státní operu. V roce 1957 debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde nakonec dirigoval 262 představení. V roce 1962 debutoval na Bayreuthském festivalu. Vracel se i do Drážďan a do Salcburku. V 60. letech nahrál s Berlínskýimi filharmoniky všechny Mozartovy symfonie. V pozdním věku zahájil hostující dirigentskou spolupráci s Londýnským symfonickým orchestrem. Získal dva exkluzivní tituly – byl čestným dirigentem Vídeňských filharmoniků a rakouským Generalmusikdirektorem… Vystudoval práva, teprve poté studoval na vídeňské konzervatoři, a to u Eusebia Mandyczewského, Brahmsova přítele. Nevstoupil sice do nacistické strany, ale od 30. let vyjadřoval silnou podporu Hitlerovi a jeho režimu. Ve foyeru salcburského Festspielhausu (Karl-Böhm-Saal) je od roku 2015 umístěna pamětní deska konstatující, že „využíval systém Třetí říše k rozvoji své kariéry“ a že „jeho vzestup byl usnadněn vyhoštěním židovských a politicky neoblíbených kolegů“.
1892 – zemřel Josef Förster, kantor, varhaník a skladatel (narodil se 31. prosince 1804), dědeček Josefa Bohuslava Foerstera. Pocházel ze staré kantorské rodiny, jeho synové, Josef Förster ml. a Karel Förster, byli rovněž hudebními skladateli. Byl učitelem a ředitelem kůru v Osenicích. Zanechal po sobě opisy notového materiálu 1300 skladeb. Sám zkomponoval mimo jiné řadu mší, z nichž vyniká Česká mše za zemřelé.
1867 – narodil se Umberto Giordano, italský operní skladatel (zemřel 12. listopadu 1948), představitel verismu. Jeho světovou proslulost založily z tuctu operních děl předvším dvě opery – Andrea Chénier s příběhem tragického osudu básníka André Chéniera v době Francouzské revoluce a Fedora napsaná na text divadelní hry Victoriena Sardoua. Ve Fedoře roku 1898 s úspěchem vystoupil tehdy ještě neznámý tenorista Enrico Caruso.
1850 – ve Velkovévodském dvorním divadle ve Výmaru měla premiéru opera Lohengrin od Richarda Wagnera. Příběh je převzat ze středověké německé literatury, inspirované eposem o Garinu Loherainovi. Je součástí legendy o rytíři s labutí… Bavorský král Ludvík II., Wagnerův obdivovatel a mecenáš, dárce prostředků na dokončení operního cyklu Prsten Nibelungův a na výstavbu Festivalového divadla v Bayreuthu, pojmenoval po Labutím rytíři svůj vlastní zámek jako Neuschwanstein.
1820 – zemřel Antonín Kraft, violoncellista a skladatel (narodil se 30. prosince 1749), ve své době považovaný za jednoho z nejlepších violoncellistů. Působil díky Josephu Haydnovi, svému učiteli, v kapele uherského knížete Esterházyho, který mu umožňoval koncertovat na pozvání po Evropě. Znal se i s Mozartem a Beethovenem. Stal se rovněž členem Schuppanzighova kvarteta a pak také prvním violoncellistou Vídeňské opery. Působil rovněž v kapele knížete Josefa Františka z Lobkovic… Je autorem skadeb pro violoncello. Za Kraftovo dílo byl dlouho považován také Koncert D dur, který pro něj však napsal Haydn. Ludwig van Beethoven mu dedikoval svůj Trojkoncert… Kraftův syn Mikuláš (1778–1853) zdědil po otci nadání; hrával s ním a stal se vynikajícím violoncellistou a skladatelem.
1791 – na poslední návštěvu Prahy přijel Wolfgang Amadeus Mozart; dirigoval premiéru opery La Clemenza di Tito, kterou složil ke korunovaci císaře Leopolda II. za českého krále… První návštěva obsáhla v lednu a únoru 1787 jím dirigované představení opery Figarova svatba a první uvedení Symfonie D dur, známé dnes jako Pražská. Druhá návštěva v říjnu a listopadu 1787 byla jeho nejslavnějším pobytem v české metropoli; dirigoval tehdy světovou premiéru své opery Don Giovanni. Třetí návštěva v dubnu 1789 byla jednodenní zastávkou na Mozartově koncertní cestě do Berlína.
1739 – narodil se Agostino Accorimboni, italský skladatel (zemřel 13. srpna 1818). Studoval hudbu u Rinalda di Capua a debutoval v lednu 1768 operou Le scalte contadine di Montegelato. Celkově napsal třináct oper, z nichž nejznámější byla opera buffa Il marchese di Castelverde e Il regno delle Amazzoni, která měla úspěch na scénách v Bologni, Florencii, Janově a Praze. Vedle nich zkomponoval ještě symfonii, árie a několik duchovních děl
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1963 – během Pochodu na Washington za práci a svobodu přednesl Martin Luther King legendární projev I Have a Dream, jehož nosnou myšlenkou, jako vize o životě ve sjednoceném národě, bylo volání po rovnosti ras a konci diskriminace
1948 – začala Orelská pouť na Svatém Hostýně, jedna z největších demonstrací odporu proti nastupujícímu komunistickému režimu a asi i jedna z největších československých protikomunistických demonstrací za celou existenci komunistického režimu
1867 – do Prahy byly z Vídně trvale navráceny české korunovační klenoty