3. únor
Svátek má Blažej.
2026 – zemřela Marta Ottlová, muzikoložka, vysokoškolská pedagožka, publicistka a editorka (narodila se 22. 2 1946), zaměřená na hudbu devatenáctého století. Její odborná práce i pedagogické působení byly po desetiletí spjaty především s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Akademií věd. Odborně se zaměřovala zejména na českou a evropskou hudbu devatenáctého století, dějiny opery a recepci hudby. Svým výzkumem zásadně přispěla k poznání tvorby Bedřicha Smetany, Giacoma Meyerbeera i širšího kontextu evropské opery a hudební kultury té doby. Spolupracovala na řadě významných hudebních lexikonů a encyklopedií, včertně The New Grove Dictionary of Music and Musicians nebo Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Po vystudování hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy působila od roku 1971 do roku 1992 v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, později v Ústavu pro hudební vědu Akademie věd ČR. Dlouhodobě se podílela na dramaturgii festivalu Smetanovské dny. Věnovala se také popularizaci hudby, psala texty pro Českou filharmonií a Český rozhlas. K jejím nejvýznamnějším knižním titulům patří například Bedřich Smetana a jeho doba, na níž spolupracovala s Milanem Pospíšilem.
2025 – opožděnou světovou premiéru měla opera Morgiane od Edmonda Dédé. V Lincoln Theatre ve Washingtonu ji uvedly Opera Créole a Opera Lafayette, a to 138 let po jejím zkomponování. Jde o první známou operu z pera afroamerického autora. Partitura byla objevena v roce 2007. Edmond Dédé (20. listopadu 1827 – 5. ledna 1901) byl americký hudebník a skladatel, svobodný kreolský rodák, který se v roce 1855 přestěhoval do Evropy a více než čtyřicet dalších let pracoval v Bordeaux, nejprve jako asistent dirigenta v Grand Théâtre a poté jako dirigent orchestrů v dalších místních divadlech. Jeho skladatelský odkaz zahrnuje díla pro orchestr a pro různé hlasy s orchestrem nebo klavírem.
2016 – zemřel Milan Ryšavý, houslista, publicista, spisovatel, historik a hudební organizátor (narodil se 7. ledna 1927). Působil v Moravské filharmonii Olomouc, spolupracoval externě s operetním orchestrem Divadla Oldřicha Stibora a jako penzista byl jeden rok angažován v operním orchestru v Olomouci. Významně se podílel na hudební osvětě napříč generacemi. Uspořádal více než 1300 výchovných koncertů pro mateřské a základní školy, vydal řadu odborných historických publikací zabývajících se zejména historií Moravské filharmonie a historií hudby na Moravě. Napsal také řadu memoárů a zábavných knih. Kromě hudby byla jeho celoživotním koníčkem historie. Historii Moravské filharmonie popsal ve 25 kapitolách, které vycházely v měsíčníku Kdy Kde Co, a ve 12 dílech vysílaných olomouckým rozhlasovým studiem. Za celoživotní přínos obdržel Cenu města Olomouce, později cenu Rady vlády pro seniory a stárnutí populace v oblasti literatury za knihu Houslistovo (z)povídání. Pod vedením Jana Vičara sr podílel na vzniku rozsáhlé vědecké publikace shrnující historii hudby v Olomouci v letech 1945–2013.
2012– zemřel Norbert Blacha, polský klavírista, skladatel a pedagog (narodil se 28. září 1959). Studoval na universitě v Katovicích. K jeho nejznámějším skladbám patří „Modlitwa o Pokój“ a „Pater noster“.
1968 – zemřel Tullio Serafin, italský dirigent (narodil se 1. září 1878). Patřil mezi nejvýznamnější operní dirigenty své doby. Hrál na violu v orchestru divadla La Scala pod vedením Artura Toscaniniho a později se stal jeho zástupcem a po jeho odchodu do New Yorku nástupcem. Ještě před 20. narozeninami debutoval jako dirigent Donizettiho Nápoje lásky (pod pseudonymem Alfio Sulterni, což je anagram jména Tullio Serafin). V roce 1924 se stal dirigentem Metropolitní opery, kde setrval přes deset let a provedl tam 683 představení. Poté byl jmenován uměleckým ředitelem Operního divadla v Římě. Během dlouhé kariéry nahrával s mnoha významnými operními zpěváky, např. s Joan Sutherland, Marií Callas, Renatou Tebaldi nebo Jonem Vickersem. Velmi uznáván byl v Buenos Aires, během devíti sezón v Teatro Colón v letech 1914–1951 dirigoval 368 představení 63 různých operních titulů. Často rozšiřoval svůj repertoár a dirigoval premiéry oper současných autorů, jako Alban Berg, Paul Dukas, Benjamin Britten ad. V roce 1913 řídil první operní představení ve Veronské aréně, Aidu ke stému výročí narození Giuseppe Verdiho. Pouze výjimečně se věnoval instrumentálnímu symfonickému repertoáru, ale stále na vysoké úrovni. Měl také pověst vyhledávače mladých operních talentů, mezi nejvýraznější patří Marie Callas, Enrico Caruso a Titta Ruffo. Znovuobjevil díla jako Belliniho Normu a prosadil uvedení Bergova Vojcka (Wozzeck) v Římě v roce 1942. Byl ženatý s operní zpěvačkou Elenou Rakowskou.
1958 – zemřela Ludmila Urbanová, hudební pedagožka a klavíristka (narodila se 14. dubna 1869). Studovala na pražské konzervatoři u H. Trnečka a osvojila si nové a moderní směry klavírní metodiky. Vystupovala jako sólistka a také s českým kvartetem. Věnovala se ale hlavně pedagogické činnosti, vyučovala klavír a zpěv. Na pražské konzervatoři vedla od roku 1913 přípravky a stala se profesorkou. Z jejích žáků vynikli m.j. Alfréd Holeček, Marie Knotková, J. Urbanová-Řídká a Jaroslav Posádovský. V roce 1925 vystoupila z církve římskokatolické. V Praze bydlela v Emauzském klášteře.
1911 – narodil se Jehan Alain, francouzský skladatel, varhaník a válečný hrdina (zemřel 20. června 1940). Jeho otec Albert (1880–1971) byl skladatel, varhaník a stavitel varhan, jeho mladšími sourozenci byli skladatel Olivier Alain (1918–1994) a varhanice Marie-Claire Alainová (1926–2013). Studoval na pařížské konzervatoři, k jeho učitelům patřili André Bloch, Georges Caussade, Marcel Dupré, Paul Dukas a Jean Roger-Ducasse. Komponovat začal v roce 1929 a zanechal přes 140 děl, nejčastěji se hrají jeho skladby pro varhany, zejména Litanie. Padl hrdinskou smrtí během bitvy u Saumuru, když sám čelil celému oddílu německé armády a zastřelil 16 nepřátelských vojáků předtím, než byl sám zabit. Posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání Croix de guerre. Skladatel Henri Dutilleux ve svých Les citations použil citaci z jeho hudby. Maurice Duruflé složil poctu Jehanu Alainovi svým Preludiem a fugou na jméno: A.L.A.I.N op. 7 pro varhany.
1907 – v Národním divadle v Praze se konala premiéra Symfonie č. 2 Asrael Josefa Suka, plným jménem Smuteční symfonie pro velký orchestr c moll op. 27, pod taktovkou Karla Kovařovice. Koncertními mistry orchestru ND byli Sukovi spoluhráči v Českém kvartetu, Karel Hoffmann a Jiří Herold. Suk skladbu nazval podle anděla smrti, který má v islámu a v některých židovských tradicích jméno Azrael. O necelého půl roku později, 6. června 1905, když dokončil náčrt prvních tří vět, zemřela v pouhých sedmadvaceti letech jeho manželka, Dvořákova dcera Otilie. Ke kompozici se dokázal vrátit až po roce, nepřipojil oslavnou závěrečnou větu, kterou mělo dílo původně jakožto vzpomínka na Dvořákův život a tvorbu končit, ale místo ní napsal dvě pomalé věty, reflektující smrt, ztrátu, odloučení, bolest a smíření. Symfonii nakonec věnoval Antonínu Dvořákovi, resp. „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“.
1906 – narodil se Ludvig Nielsen, norský varhaník, skladatel, sbormistr a dirigent (zemřel 22. dubna 2001). Než byl jmenován varhaníkem a sbormistrem sboru a chlapeckého sboru v luteránské katedrále Nidaros v Trondheimu (v národní svatyni, kde pracoval v letech 1935-1976), působil jako varhaník v Akershusu a poté v Oslu. Vedle varhanních děl složil několik instrumentálních koncertů, kantát, motet a dalších sborových děl.
1904 – narodil se Luigi Dallapiccola, italský skladatel (zemřel 19. února 1975). Je známý svými lyrickými dvanáctitónovými skladbami. V sedmnácti se mu dostala do ruky učebnice harmonie Arnolda Schönberga, která ovlivnila celou jeho hudební dráhu. Studoval a později byl celý život profesorem na konzervatoři ve Florencii. Mezi jeho žáky byl např. Luciano Berio. Stal se vyhledávaným pedagogem v Evropě i ve Spojených státech. Po počátečním obdivu k hudbě Richarda Wagnera a Clauda Debussyho se přiklonil k ideám tzv. Druhé vídeňské školy, zejména k dílu Albana Berga a Antona Weberna. Uměleckým vrcholem jeho kariéry se stala opera Ulisse.
1902 – zemřel Hermann Wolff, jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších koncertních agentů své doby (narodil se 4. září 1845). Stál u počátku Berlínských filharmoniků, když se v roce 1887 ujal vedení tehdy ekonomicky strádajícího souboru, vzniklého o pět let dřív. Záhy přivedl prvního šéfdirigenta. Byl jím Hans von Bülow, který položil základy budoucí slávy filharmoniků. Po něm následovala od roku 1895 éra Arthura Nikische… Inovativní německý impresário, schopný manažer, který si otevřel v Berlíně v roce 1880 vlastní koncertní kancelář, v sobě spojoval různé talenty: podnikatelského ducha, obchodní prozíravost a muzikálnost. Měl navíc vynikající kontakty: znal mnoho umělců a měl cit pro slibné skladatele. Koncertní agenturu po jeho nečekané smrti převzala Luise Wolff a řídila ji tak, jak by to dělal on sám, a to až do počátku 30. let.
1900 – zemřel Ottokar Nováček, houslista, violista a skladatel českého původu (narodil se 13. května 1866). Byl synem českého dirigenta a hudebního pedagoga Martina Josefa Nováčka. Studoval hudbu u svého otce, poté ve Vídni u Jakoba Donta a nakonec na konzervatoři v Lipsku, kde v roce 1885 získal Mendelssohnovu cenu. Hrál v lipském Gewandhausorchester, potom druhé housle a později violu v Brodsky Quartet. Později se přestěhoval do USA, kde se stal členem Bostonského symfonického orchestru a následně vedoucím skupiny viol v Damrosch Orchestra v New Yorku. Jeho nejznámější skladbou je capriccio pro housle a klavír Perpetuum mobile (Perpetual Motion) z cyklu 8 koncertních capriccií. Jeho klavírní koncert při premiéře provedl Ferruccio Busoni. Jeho bratři Rudolf, Karl a Victor byli také známými hudebníky.
1848 – narodil se Luigi Mancinelli, italský skladatel, violoncellista a operní dirigent (zemřel 2. února 1921). Řídil operní orchestry v Covent Garden v Londýně a v Madridu, v Buenos Aires dirigoval operní představení při otevření slavného divadla Teatro Colón. V roce 1893 debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku s operou Charlese Gounoda Faust a Markétka u příležitosti znovuotevření divadla po požáru z předchozího roku. Po devět let byl hlavním dirigentem Met uvedl tam americké premiéry světových oper, mimo jiné Werther, Cid, Falstaff, Ernani, Samson a Dalila, Kouzelná flétna, Don Giovanni, La Bohème a dalších. Jeho proslulost byla srovnatelná se slávou Artura Toscaniniho, ale oproti Toscaninimu existuje jen málo jeho nahrávek a navíc ve špatné technické kvalitě. Zkomponoval čtyři opery a psal hudbu k filmům.
1846 – zemřel Joseph Weigl, rakouský skladatel a dirigent (narodil se 28. března 1766). Jeho otcem byl cellista Joseph Franz Weigl, kmotrem Joseph Haydn a učiteli Johann Georg Albrechtsberger a Antonio Salieri. Pomáhal Mozartovi s nastudováním některých jeho děl, například opery Figarova svatba, kterou pak při některých reprízách i dirigoval. Psal hlavně vokální a jevištní hudbu. Je autorem ve své době mimořádně úspěšných singspielů Das Waisenhaus a Die Schweizer Familie. Druhý z nich byl na přelomu let 1823 a 1824 uveden ve Stavovském divadle jako Rodina švejcarská v českém časoměrném překladu Simeona Karla Macháčka, stal se tak vůbec první operou nastudovanou v češtině.
1844 – premiéru měla koncertní předehra Římský karneval od Hectora Berlioze. V pařížském Salle Herz ji představil publiku bezprostředně poté, co v lednu 1844 vydal svou slavnou příručku o umění orchestrace s názvem Traîté d’instrumentation. Ohromující energické dílo s výrazným sólem anglického rohu se skutečně vyznačuje objevnou prací s orchestrálním zvukem, navíc i překvapující střihy mezi pasážemi dřevěných, žesťových a smyčcových nástrojů a uplatněním bicích. Inspiraci má v temperamentním italském tanci saltarello a využívá témata z Berliozovy neúspěšné opery Benvenuto Cellini.
1823 – premiéru měla opera Semiramide (Semiramis) Gioacchina Rossiniho. Uskutečnila se v benátském divadle La Fenice. Děj je založen na Voltairově tragédii Semiramis, ta zase na asyrské legendě. Jde o poslední autorovu italskou operu před přesídlením do Paříže a podle některých o poslední operu velké barokní tradice s virtuózním ozdobným zpěvem. Titulní roli zpívala španělská dramatická sopranistka Isabell Colbran, skladatelova milenka a později manželka. Vytvořila už předtím hlavní ženské role v operách Elisabetta, královna Anglie, Otello, Armida, Mojžíš v Egyptě, Maometto II a v několika dalších.
1814 – zemřel Jan Antonín Koželuh, skladatel a varhaník (narodil se 14. prosince 1738). Skladatel Leopold Koželuh byl jeho bratranec. Hudbu studoval ve Vídni a v Praze u Josefa Segera. Krátkou dobu byl učitelem a ředitelem kůru děkanského kostela sv. Bartoloměje v Rakovníku, pak chvíli působil ve Velvarech, 30 let v Praze jako koncertní mistr v katedrále svatého Víta a současně 40 let jako varhaník ve Strahovském klášteře. Ve své době patřil k nejuznávanějším českým skladatelům. Byl učitelem mnoha později významných hudebníků, např. Josefa Karla Ambrože nebo bratrance Leopolda. Jeho dílo zahrnuje duchovní i světskou hudbu včetně italské opery, k nejznámějším patří Alexandr v Indiia Démofontes.
1809 – narodil se Felix Mendelssohn-Bartholdy, německý romantický skladatel (zemřel 4. listopadu 1847). Jméno Bartholdy přijal po svém strýci. Podobně jako Mozart byl ve své době označován za zázračné dítě. První významnější dílo, klavírní kvintet op. 1, složil ve třinácti letech, první smyčcové symfonie, bez opusových čísel, mezi 12. a 14. rokem, první dobře přijatou symfonii c-moll op. 11 v patnácti. O rok později zkomponoval smyčcový oktet e-moll a předehru k Shakespearově hře Sen noci svatojánské, kde už se naplno projevil jeho hudební génius. Další hudbu pro tuto hru složil šestnáct let poté, včetně známého Svatebního pochodu. V Paříži se seznámil s Luigi Cherubinim. Tehdy renomovaný italský skladatel rozpoznal Felixův mimořádný talent a doporučil jeho otci, aby synovi umožnil plně se věnovat hudbě. Celkem desetkrát navštívil Británii, setkal se s královnou Viktorií a jejím hudbymilovným manželem princem Albertem, oba se stali jeho obdivovateli. Británie ho inspirovala k napsání koncertní předehry Hebridy a Skotské symfonie. Během pobytu v Římě začal komponovat symfonie č. 4 Italskou. V roce 1835 se stal dirigentem už tehdy renomovaného Gewandhausorchestru v Lipsku, v roce 1841 byl jmenován královským saským kapelníkem, v říjnu téhož roku následovalo jmenování královským pruským kapelníkem. V roce 1843 založil konzervatoř v Lipsku a byl jmenován čestným občanem města. Získal Ignaze Moschelese a Roberta Schumanna, aby se spolu s ním stali na konzervatoři profesory. Na Nový rok 1846 dirigoval v Lipsku premiéru Schumannova koncertu pro klavír a orchestr, provedla ho autorova manželkou Clara. Byl velice dobrý kreslíř, dopisy někdy doplňoval humornými ilustracemi a dochovalo se i několik jeho akvarelů. Zasloužil se o znovuobjevení a vzkříšení hudby J. S. Bacha, když v Berlíně s mimořádným úspěchem nazkoušel a dirigoval poprvé od autorovy smrti Matoušovy pašije. Zajímal se také o hudbu Franze Schuberta. Více než deset let po jeho smrti dirigoval v Lipsku premiéru jeho osmé symfonie C-dur zvané Velká, kterou objevil Robert Schumann. Podle oficiálního soupisu Mendelssohn složil 750 skladeb. Poslední léta měl podlomené zdraví, které završila série infarktů. Je pohřben na berlínském hřbitově Nejsvětější Trojice I ve čtvrti Kreuzberg. Nejstarší Felixova sestra Fanny, později provdaná Henselová (1805–1847), se stala známou klavíristkou a sama také komponovala.
1748 – narodil se Josef Fiala, skladatel, gambista a hobojista (zemřel 31. července 1816). V mládí byl ve službách hraběnky Valpurgy Netolické a hrál v její kapele na zámku v Lochovicích. Hraběnka ho vyslala do Prahy, aby studoval hru na hoboj u předního hobojisty Jana Šťastného. Naučil se i hře na violoncello a violu da gamba u Františka Josefa Wernera. Z poddanství se mu podařilo uprchnout a v roce 1774 se stal hobojistou na dvoře knížete Arnošta Kraft z Oettingen-Wallersteinu ve Švábsku. Jeho spoluhráči v kapele byli mimo jiné Ignaz von Beeck, Josef Rejcha a František Antonín Rössler-Rosetti. V roce 1777 byl jmenován hobojistou kapely bavorského kurfiřta Maxmiliána Josefa III. Na jeho dvoře se setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem, se kterým se spřátelil. Mozart ho uvedl do šlechtické společnosti, pomáhal mu s pořádáním koncertů a přispěl tak k jeho pozdějšímu věhlasu. Ke konci roku 1778 odešel do Salcburku (bydlel ve stejném domě jako Mozart) a stal se hobojistou v kapli arcibiskupa Jeronýma z Colloreda. Hrál také na housle a violoncello v divadelním orchestru a účastnil se tak i premiéry Mozartovy opery Únosu ze serailu. Ze Salcburku se přesunul do Vídně, kde působil jako první hornista v kapele knížete Esterházyho. V roce 1786 byl pozván do Petrohradu, kde vstoupil do služeb knížete Orlova, aby zorganizoval jeho orchestr. Na zpáteční cestě z Ruska uspořádal několik koncertů v různých evropských městech včetně Prahy, Berlína a Vratislavi. Po návratu se stal prvním violoncellistou v kapele knížete Josefa Marii Benedikta z Fürstenbergu v Donaueschingenu, působil tam až do smrti. V jeho díle je patrný vliv Mozarta a naopak sám Mozart Fialovy skladby vysoce oceňoval. Poměrně velká část se dochovala a dodnes některá vycházejí znovu v moderních revizích. U nás byly jeho skladby nalezeny na zámku v Náměšti nad Oslavou. V roce 1993 vydal Reimländer tematický katalog jeho děl.
1736 – narodil se Johann Georg Albrechtsberger, rakouský varhaník, skladatel a pedagog (zemřel 7. března 1809). Stal se jedním z nejvýznamnějších kontrapunktistů své doby. Albrechtsbergerovými spolužáky byli mimo jiné Michael Haydn a Franz Joseph Aumann. Živil se hlavně jako varhaník a varhanář ve Vídni. Od roku 1770 působil jako varhaník v katedrále svatého Štěpána a jako sbormistr v karmelitánském kostele ve vídeňské čtvrti Döbling. V roce 1772 byl jmenován dvorním varhaníkem císaře Josefa II. a v roce 1793 se v katedrále sv Štěpána stal ředitelem kůru. Tuto funkci si podržel až do smrti. Jeho pověst vynikajícího teoretika přivedla do Vídně řadu studentů, ze kterých se později stali znamenití hudebníci, např. Johann Nepomuk Hummel, Ignaz Moscheles, Antonín Vranický, Ludwig van Beethoven, Antonín Rejcha a Franz Xaver Wolfgang Mozart. V roce 1798 ho Švédská hudební akademie ve Stockholmu jmenovala čestným členem. Je pohřben na hřbitově sv. Marxe, kde je pohřben i Wolfgang Amadeus Mozart.
1706 – zemřel Johann Pachelbel, německý varhaník, skladatel a pedagog (pokřtěn 1. září 1653, datum jeho narození není známo). Jeden z nejdůležitějších skladatelů středního baroka. Složil velké množství duchovních i světských skladeb, těšily se obrovské popularitě, vyučoval mnoho žáků a jeho hudba se stala vzorem pro téměř všechny německé skladatele. Dnes je jeho nejznámějším dílem Kánon v D dur, jediný, který napsal. Mezi jeho další známé skladby patří Ciaccona v f moll, Toccata v e moll pro varhany a Hexachordum Apollinis. Ve škole u norimberského chrámu sv. Vavřince (Sankt Lorenz) se učil hudební teorii u Heinricha Schwemmera, pozdějšího norimberského kantora, a kompozici a hru na varhany u G. C. Weckera. Při studiích na univerzitě v Altdorfu a stal varhaníkem místního kostela. Pokračoval na Gymnasiu Poeticu v bavorském Řezně u Kaspara Prentze. Postupně se stal zástupcem varhaníka v katedrále Sv. Štěpána ve Vídni, dvorním varhaníkem v Eisenachu v zaměstnání vévody sasko-eisenašského, varhaníkem v luteránském kostele Predogerkiche v Erfurtu, ve Stuttgartu, v Gotě a v norimberském chrámu svatého Sebalda. Během pobytu v Eisenachu a Erfurtu se stýkal s rodinou Bachů, stal se kmotrem Bychovy sestry Johanny Judity a učitelem hudby jeho bratra Johanna Christopha.
1625 – Ve Florencii měla premiéru opera La liberazione di Ruggiero skladatelky Francescy Caccini, 75minutová komedie-balet. Jde o jedinou její práci, která se dochovala, a současně o nejstarší doloženou operu od ženy – skladatelky. Uvedena byla během návštěvy polského korunního prince Vladislava Zikmunda, pozdějšího krále Vladislava IV. Vasy. Prince tak nadchla, že byla provedena znovu ve Varšavě v roce 1628. Francesca Caccini (18. září 1587 – po 1641) byla italská skladatelka, zpěvačka, loutnistka, básnířka a učitelka hudby z počátku barokní éry. V rodné Florencii získala humanistické vzdělání: latina, řečtina, moderní jazyky, literatura a matematika… Současně jí její otec poskytl základní hudební vzdělání. Napřed vystupovala s rodinným souborem, dokud se její sestra Settimia nevdala a nepřestěhovala do Mantovy. Působila pak na medicejském dvoře jako učitelka hudby princezen rodu Medicejů, zpěvačka a skladatelka komorní i scénické hudby. Po roce 1614 byla nejlépe placeným hudebníkem u dvora. Podle dochovaných zpráv byla rychlá a plodná skladatelka, pravděpodobně napsala hudbu k nejméně šestnácti dramatickým dílům. Kromě opery La liberazione di Ruggiero a několika úryvků z La Tancia a Il passatempo, které byly publikovány v roce 1618, jsou ale všechna její ostatní díla považována za ztracená. Služby medicejského dvora opustila 8. května 1641. Po tomto datu o ní není žádná dochovaná zmínka.
1525 – s určitou pravděpodobností se tento den narodil Giovanni Pierluigi da Palestrina, italský hudební skladatel (zemřel 2. února 1594), nejuctívanější z renesančních autorů. Pocházel z městečka Palestrina ležícího východně od Říma. V tamním kostele San Agapito řídil sbor, hrál při svátcích na varhany, vyučoval kněží zpěv a staral se o vzdělávání chlapců vokalistů. Když se tamní biskup Giovanni Maria Ciocchi del Monte stal v roce 1550 papežem Juliem III., byl Giovanni Pierluigi povolán, aby jako hudebník pracoval ve Vatikánu a aby řídil Svatopetrský sbor – proslulé těleso Cappella Giulia. V blízkosti papežů pak tvořil celé půlstoletí. Napsal stovky duchovních skladeb, které na první poslech zaujmou klidnou krásou a vyvážeností i srozumitelností zhudebněných textů. První knihu mší vydal roku 1554. Byl prvním italským skladatelem, který tak učinil. Do té doby byl tento žánr v rukou francouzsko-vlámských skladatelů… Na Palestrinu se po jeho smrti nezapomnělo. Odvolávali se na něho autoři nauk o kontrapunktu, nejvýrazněji asi Johann Joseph Fux ve spisu Gradus ad Parnassum v roce 1725. Kontrapunkt „v Palestrinově stylu“ se stal předmětem hudebních zkoušek na akademiích a univerzitách. Jeho styl byl však také vzorem a inspirací pro komponování chrámové hudby v devatenáctém století: takzvaný cecilianismus jako reformní hnutí v katolické církvi usiloval o obnovu charakteru duchovní hudby; šlo o snahy zbavit ji operních a dalších světských znaků, které do ní v barokní době i později postupně prosákly. Pro liturgické účely tak na příslušné texty vznikala oproštěná, orchestrem nedoprovázená vokální hudba.
1342 – Při povodni byl v Praze zničen 170 let starý Juditin most.