3. březen
Svátek má Kamil.
1961 – zemřel Paul Wittgenstein, rakouský jednoruký pianista (narodil se 5. listopadu 1887). Jeho otec byl průmyslový magnát, jeden z nejbohatších lidí své doby a známý vídeňský mecenáš. Mladší bratr známý filosof. Na hudebních večírcích, které se u Wittgensteinů pořádaly, se objevovali i významní skladatelé jako Johannes Brahms, Gustav Mahler, Josef Labor nebo Richard Strauss, se kterým hrával mladý Paul duety. V první světové válce přišel o pravou ruku, s úspěšnou koncertní kariérou ale nechtěl skončit, a tak byly na jeho popud složeny klavírní koncerty pro levou ruku. Sám vymyslel takové postupy a kombinace hraní rukou a pedály, které mu umožnily hrát akordy, před ním považované za nemožné zahrát jednou rukou. První koncert mu složil jeho učitel Josef Labor a další komponoval i sám. Opět začal koncertovat a stal se známým a velmi populárním. Oslovil tedy slavnější skladatele, aby mu napsali skladby, které by mohl se svým handicapem hrát. Skládali tak pro něj Benjamin Britten, Paul Hindemith, Alexandre Tansman, Erich Wolfgang Korngold, Sergej Prokofjev, Franz Schmidt, Sergej Bortkiewicz a Richard Strauss. Nejznámějším dílem pro něj se stal Klavírní koncert pro levou ruku od Maurice Ravela. Wittgenstein si ale pro premiéru upravil partituru, čímž Ravela značně popudil. Dokonce tak, že ti dva se pak už nikdy neusmířili.
1949 – narodila se Roberta Alexander, americká sopranistka (zemřela 14. října 2025). Ve třiadvaceti letech se přestěhovala do Nizozemska, aby studovala v Haagu na Královské konzervatoři. Debutovala v Rossiniho opeře La cambiale di matrimonio. Zpívala v Komische Oper Berlin, Covent Garden, English National Opera a Glyndebourne, v newyorské Metropolitní opeře, v Theater an der Wien a Vídeňské státní opeře a v Théâtre du Châtelet v Paříži. Vyučovala na katedře klasického zpěvu na Konzervatoři v Amsterdamu.
1948 – zemřel Antonín Beňa, učitel, violista a pěvec (narodil se 30. května 1877). Po vystudování učitelského ústavu v Kroměříži se stal učitelem v Kojetíně a Přerově a vedle toho se aktivně věnoval hudbě. Byl violistou v orchestru a se svými spolužáky hrával i ve smyčcovém kvartetu. Studoval zpěv u Karly Vachové. V Kojetíně řídil pěvecký sbor „Jaroslav“. V roce 1903 stál u zrodu nově vznikajícího Pěveckého sdružení moravských učitelů, a později se stal jeho sólistou. Šlo o jednoho z nejšikovnějších hudebních organizátorů na Moravě. Za svoje zásluhy obdržel zlatou medaili Pěvecké obce české.
1941 – narodil se Gilbert Kaplan (zemřel 1. ledna 2016), americký podnikatel a finančník, amatérský dirigent soustředěný výhradně na Mahlerovu Symfonii č. 2 Vzkříšení.
1939 – narodil se Miguel Proença, brazilský klavírista (zemřel 22. srpna 2025). Studoval v Německu a vystupoval jako sólista na pěti kontinentech. Byl prezidentem Funarte – Fundação Nacional de Artes – a byl umělcem značky Steinway. Nahrál více než třicet alb brazilského a mezinárodního repertoáru. Vyučoval v Brazílii a Německu.
1932 – zemřel Eugen d’Albert, německý klavírista a skladatel (narodil se 10. května 1864). Byl žákem Franze Liszta. Komponoval hudbu orchestrální, vokální, komorní, klavírní i operní. Jeho otec byl skladatel taneční hudby a taneční mistr. Eugen se začal hudebně vzdělávat ve dvanácti letech na National School of Music. V šestnácti začal veřejně vystupovat na klavír, byl nejmladším klavíristou, který v té době koncertoval s Vídeňskými filharmoniky. Přestěhoval se do Německa, kde navázal přátelský vztah s Lisztem. Byl jmenován dvorním pianistou ve Výmaru, koncertoval po celém světě, ale v roce 1905 podnikl turné po Americe, které skončilo neúspěchem. Pak se věnoval hlavně komponování a stal se ředitelem berlínské Hochschule für Musik. Zemřel krátce po dokončení opery Mister Wu. Byl šestkrát ženatý a mezi jeho hobby patřila medicína. Je pohřben na hřbitově v Morcote, kantonu Ticino ve Švýcarsku.
1919 – zemřel Karel Bautzký, skladatel a varhaník (narodil se 10. května 1862). Vystudoval pražskou varhanickou školu, kde byl žákem Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Po absolvování byl nějaký čas učitelem hudby ve Vídni. Po návratu do Prahy se stal varhaníkem v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně a v Týnském chrámu na Starém městě. Později se stal ředitelem kůru v Mikulášském kostele a v kostele svatého Haštala. Sbíral staré hudebniny a shromáždil sbírku velmi cennou pro studium českého hudebního života, zejména s ohledem na chrámovou hudbu. Byl velmi talentovým skladatelem. Jeho širší oblibě ale zabránilo to, že se záhy zcela zaměřil na chrámovou hudbu.
1899 – premiéru měla symfonická báseň Ein Heldenleben (Život hrdinův), op. 40 Richarda Strausse, jeho osmá kompozice v tomto žánru. Padesátiminutová skladba obsahuje více než třicet citací ze Straussových dřívějších děl. Je proto považována za autobiografickou. Autor ji věnoval sedmadvacetiletému Willemu Mengelbergovi a amsterdamskému orchestru Concertgebouw. Premiéra však byla ve Frankfurtu s tamním Opern- und Museumsorchesterem a pod taktovkou skladatele.
1891 – narodil se Federico Moreno Torroba, španělský skladatel, dirigent a divadelní manažer (zemřel 12. září 1982). Přispěl ke klasickému kytarovému repertoáru a psal zarzuely. Hudbu začal studovat u svého otce, který byl varhaníkem a učitelem na Královské konzervatoři v Madridu. Později studoval na této konzervatoři řádně, jeho učitelem skladby byl Conrado del Campo. Napřed psal hlavně skladby pro orchestr, ve čtyřiadvaceti první operu La Virgen de Mayo, ale záhy obrátil svou pozornost ke španělskému typu operety, k zarzuelám. Jeho první zarzuelou byla La mesonera de Tordesillas z roku 1925 a po ní následovalo osm desítek dalších. Nejznámější z nich je zarzuela Luisa Fernanda z roku 1932. Až v závěru života se vrátil ke klasické opeře (El poeta z roku 1980 určená pro tenoristu Plácido Dominga. Druhou hlavní oblastí jeho tvorby byly skladby pro kytaru. O první ho požádal proslulý španělský kytarista Andrés Segovia v roce 1926 pro připravovanou sbírku kytarových skladeb současných autorů. Vzniklo tak Nocturno a Suite castellana, později řada dalších pro Segoviu i jiné kytaristy. Byl mezi nimi i mistr flamenga Agustín Castellón Campos zvaný Sabicas nebo kytarový kvartet Los Romeros. Celkem napsal okolo stovky kytarových skladeb silně ovlivněných španělskou lidovou hudbou. Vynikl i jako dirigent a divadelní manažer. V určité době řídil i tři operní divadla současně. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století vedl divadelní společnost, která uváděla španělské zarzuely po celém světě. V 84 letech se stal prezidentem Společnosti španělských autorů (Sociedad de Autores Españoles). Pohřben je na Almudenském hřbitově svatého Justa.
1886 – narodil se Emil Hájek, klavírista a pedagog (zemřel 17. března 1974). Studoval na Pražské konzervatoři u Josefa Jiránka, kompozici u Antonína Dvořáka. Byl profesorem klavírní a komorní hudby v Saratově, také rektorem saratovské konzervatoře. Ve 20. letech 20. století koncertoval společně s Janem Kubelíkem. Ten ho doporučil jugoslávskému králi Alexandrovi, který hledal osobnost, která by vedla v Bělehradě hudební akademii. Stal se tak ředitelem Hudební akademie Stanković (Muzička škola Stanković), kterou přeměnil na konzervatoř. Byl také prvním prezidentem Srbské společnosti hudebních umělců. Jeho dcera Jara Ribnikarová (1912 – 2007) byla česko-srbskou spisovatelkou a účastnicí protinacistického odboje. Během války vedla jugoslávský Červený kříž. Druhá dcera se provdala za primáře kladenské interny Jiřího Dienstbiera, otce budoucího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Jeho bratr Jaroslav byl významným houslistou a hudebním pedagogem.
1882 – narodil se Pavel Ludikar, pěvec basista (zemřel 20. února 1970). Vystupoval v Národním divadle v Praze, ve Dvorní opeře v Drážďanech, v Lidové opeře ve Vídni, v milánském Teatro alla Scala, v Buenos Aires a na vrcholu kariéry v letech 1926–1932 v Metropolitní opeře v New Yorku, kde ztvárnil tři desítky basových a barytonových rolí, včetně Kecala v Prodané nevěstě. Richard Strauss mu v roce 1911 svěřil roli Ochse v italské premiéře Růžového kavalíra. V letech 1944–1973 byl profesorem salcburského Mozartea, v roce 1949 byl jmenován profesorem vídeňské hudební akademie. Byl synem kapelníka Národního divadla a profesora na Varhanické škole Augustina Vyskočila (1852–1902) a altistky Františky Ludikarové–Vyskočilové (1857–1927).
1873 – narodil se Arnošt Praus, varhaník a skladatel (zemřel 12. listopadu 1907). Studoval na Varhanické škole v Praze. Ve skladbě byl žákem Antonína Dvořáka a jeho spolužáky byli např. Josef Suk starší a Oskar Nedbal. Stal se ředitelem kůru ve Vamberku, byl dirigentem městské kapely v Příboře a s místními ochotníky provedl i operu Viléma Blodka V studni. Okolo roku 1898 odešel do Dalmácie a působil jako ředitel kůru a učitel hudby v Imotski a jako sbormistr pěveckého sdružení Zvonimir v Dubrovníku. Po návratu do Čech se stal varhaníkem v Bzenci a profesorem hudby na učitelském ústavu v Soběslavi.
1875 – V Paříži, v Théâtre de l’Opéra-Comique, měla premiéru Bizetova opera Carmen. Libreto, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy, je založeno na stejnojmenné novele Prospera Mériméea. Opera šokovala obecenstvo a způsobila skandál porušením dobových konvencí. Georges Bizet zemřel náhle po 33. představení, aniž by tušil, že Carmen získá během následujících deseti let mezinárodní uznání, hlavně díky sérii inscenací mimo Francii; v Paříži se opět hrála až v roce 1883. Stala se jednou z nejpopulárnějších a nejčastěji uváděných oper tzv. klasického kánonu. Tvoří most mezi tradiční opéra comique a realistickým žánrem verismu, který charakterizoval italskou operu konce 19. století.
1870 – premiéru měla Altová rapsodie op. 53 Johannesa Brahmse, dílo na text J. W. Goetha, a to v síni Rosensaal v Jeně. Sólistkou byla Pauline Viardot-Garcia, Akademischer Gesangverein a orchestr dirigoval Ernst Naumann.
1860 – premiéru měla Serenáda č. 1, op. 11 Johannesa Brahmse, skladba s prominentní roli lesního rohu. Finální verze měla první provedení v Hannoveru. Vydána byla téhož roku; stala se tak prvním Brahmsovým orchestrálním dílem v tištěné podobě.
1842 – premiéru měla Symfonie č. 3 a moll Skotská, op. 56 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, složená v letech 1829 až 1842 po skladatelově první návštěvě Británie. Koncert se uskutečnil v lipském Gewandhausu.
1794 – premiéru měla Symfonie č. 101 D dur zvaná Hodiny od Josepha Haydna, devátá z jeho dvanácti Londýnských symfonií, napsaná pro jeho druhou návštěvu Anglie.
1768 – zemřel Nicola Porpora, italský skladatel operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní školy (narodil se 17. srpna 1686). Jeho prvním učitelem kompozice byl Gaetano Greco. Aby se udržel na studiích, přivydělával si od třinácti výukou hudby. První zakázku na operu obdržel ve dvaadvaceti, byla to opera „L’Aggrippina“ a měla okamžitý úspěch. Stal se kapelníkem prince Filipa Hesenského, generála rakouské armády v Neapoli, kapelníkem portugalského velvyslance v Římě a maestrem prestižní konzervatoře Conservatorio di S Onofrio. Začala jeho spolupráce s dvěma vynikajícími umělci té doby, básníkem Pietrem Metastasiem a později slavným kastrátem Farinellim. V té době bylo Farinellimu jen 16 let. Slavil velké úspěchy v Benátkách, ale napřed soutěžil o přízeň publika s Leonardem Vincim a po jeho smrti mu vyvstal celoživotní konkurent v Johannu Adolfovi Hassem. V roce 1733 přijal v Londýně pozvání operní společnosti „Opera of the Nobility“, která měla konkurovat obdobné společnosti G. F. Händela. Jeho opery byly uváděny v Lincoln’s Inn Fields Theatre, napřed úspěšně, společnost se ale začala potýkat s finančními problémy. V roce 1736 se tak vrátil do Benátek. Útěchou mu mohlo být, že získal přátelství prince Waleského, kterému věnoval několik skladeb, a asi i to, že Händelova operní společnost skončila obdobně. Po Benátkách přesídlil do Neapole, kde dostal zakázku na operu k narozeninám neapolského krále Karla VII. a byl jmenován kapelníkem konzervatoře Conservatorio di S Maria di Loreto. V roce 1747 byl pozván do Drážďan k saskému dvoru jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie Walpurgis, byl jmenován dvorním kapelníkem a sloužil tam až do roku 1752, kdy odešel do Vídně. Tam vyučoval řadu prominentních osobností, i Josepha Haydna, který mu také vypomáhal jako korepetitor. Haydn později prohlásil, že skutečné základy kompozice mu dal právě Nicola Porpora. Jeho dílo je velice rozsáhlé, jeho těžištěm je vokální tvorba, zejména opera. Jeho nezanedbatelným vkladem jsou recitativy, které se svou intonací a rytmem přibližují hovorové řeči. Instrumentální dílo je relativně malé. Dodnes živý je violoncellový koncert a Sinfonie da camera.