30. březen
Svátek má Arnošt.
2025 – zemřel Enrique Bátiz, mexický klavírista a dirigent (narodil se 4. května 1942). V roce 1971 spoluzaložil Orquesta Sinfonica del Estado de México a dirigoval jej do roku 2018, s krátkou přestávkou v letech 1983 až 1989, kdy vedl Mexico City Philharmonic Orchestra. Jako klavírista Bátiz natočil sérii nahrávek pro polské a salcburské rozhlasové společnosti. Se svým orchestrem natočil komplety Čajkovského, Schumannových a Brahmsových symfonických děl. Nahrál devět Beethovenových symfonií, kompletní orchestrální hudbu Joaquína Rodriga, Manuela M. Ponce a Georgese Bizeta a osm svazků mexické hudby. Dirigoval první digitální nahrávku Bachianas Brasileiras od Villa-Lobose. V letech 1967 až 1970 studoval v Polsku na Varšavské konzervatoři.
2016 – zemřel Bram Beekman, nizozemský varhaník, skladatel a pedagog (narodil se 5. listopadu 1949). V letech 1980-2012 byl profesorem hry na varhany na konzervatoři v Brabants a od roku 1997 varhaníkem v Oostkerku v Middelburgu. Koncertoval po Evropě, pořizoval rozhlasové a televizní nahrávky a nahrál kompletní varhanní díla J. S. Bacha a Césara Francka. Psal hudbu pro varhany, sbor a orchestr.
1986 – zemřel Milan Munclinger, flétnista, dirigent, skladatel, muzikolog a hudební publicista (narodil se 3. července 1923). Založil a vedl komorní soubor Ars rediviva, který v Československu sehrál významnou roli při znovuobjevování barokní hudby baroku, stal se spoluzakladatelem české Společnosti pro starou hudbu, patřil v Česku k zakladatelům Hudební mládeže, učil na Pražské konzervatoři, byl porotcem interpretačních soutěží a lektorem interpretačních kurzů, učil v Nice na Akademii francouzského flétnisty Jean-Pierre Rampala, s nímž se spřátelil, vydal a uvedl řadu skladeb z českých a německých archivů, vystupoval na mezinárodních symposiích věnovaných editaci a interpretaci předklasických skladeb. Jeho doménou se stala a po celý život byla barokní hudba. Neúnavně pracoval a hovořil ve prospěch hudby v Československém rozhlase, v Divadle hudby a v Hudební mládeži. Objevil a editoval velké množství archivních skladeb, podílel se na edici Musica Antiqua Bohemica. Jeho nahrávky (Jean-Pierre Rampal – flétna, Milan Munclinger – dirigent, Pražský komorní orchestr/Ars Rediviva) flétnových koncertů Františka Bendy a Franze Xavera Richtera z let 1955 až 1956 byly oceněny Grand Prix du Disque. Narodil se v Košicích v rodině slovenských hudebníků a umělců – Munclingerův otec byl pěvcem a operním režisérem, matka členkou Slovenského národního divadla v Bratislavě. Konzervatoř už navštěvoval v Praze. Na Akademii múzických umění pak vystudoval flétnu, dirigování a skladbu. Na Univerzitě Karlově přidal hudební vědu a estetiku a dokonce orientalistiku. Kromě zaměření na barokní hudbu se Munclinger věnoval i jazzové improvizaci. Jeho manželkou byla cembalistka Viktorie Švihlíková (1915–2010), která však nakonec odešla z Československa a učila hru na klavír v Malmö ve Švédsku. Po roce 1980 se přestěhovala do Vídně.
1966 – premiéru měly Lukášovy pašije (Pasja według św. Łukasza) Krzysztofa Pendereckého. Skladba vznikla na objednávku Západoněmeckého rozhlasu WDR, který sídlí v Kolíně nad Rýnem, k 700. výročí katedrály sv. Pavla v německém Münsteru. Provedení tam dirigoval Henryk Czyż. Kompozice je psána pro chlapecký sbor, tři smíšené sbory, tři sólové hlasy (soprán, baryton a bas), recitátora a symfonický orchestr. Užit je latinský text Evangelia podle Lukáše a další textové vsuvky z postních hymnů, žalmů a lamentací. Skladatel do pašijí vložil rovněž Stabat mater, zkomponované ještě před obdržením této velké objednávky. Skladba měla obrovský emotivní ohlas a byla mimořádným počinem i pro poválečné vztahy rozbitého a poraženého Německa a krutě zničeného Polska. Jde o první kompozici, která přesvědčivě kombinuje odvážné avantgardní techniky s liturgickým obsahem. Dvaatřicetiletý autor mistrně kombinuje aleatoriku, neturalistické zvuky, hudební zvuky, ale i pasáže atonální s tonálními, sofistikovaně polyrytmické a čistě chorálové, včetně práce se čtyřtónovým kryptogramem B–A–C–H. Penderecki, který už v té době patřil k radikálním hudebním modernistům, se rázem proslavil v mezinárodním měřítku. Když se pak 22. dubna 1966 v Krakovské filharmonii konala polská premiéra, vzbudila zcela mimořádná zájem: publikum prý vylomilo dveře a mnoho lidí poslouchalo provedení venku.
1964 – zemřel Willem Andriessen, nizozemský klavírista a skladatel (narodil se 25. října 1887), známý interpretacemi J. S. Bacha, Mozarta, Beethovena a Schumanna, ale i současníků, jako byli Debussy, Ravel, Bartók a Pijper. V letech 1910–1918 učil na Královské konzervatoři v Haagu, po roce 1924 na Muziekschool v Rotterdamu. V letech 1937 až 1953 byl ředitelem Amsterdamské konzervatoře.
1959 – narodila se Sabine Meyer, německá klarinetistka, od 90. let prominentní sólistka, jedna z nejznámějších instrumentálních sólistek světa. Koncertovala po Evropě, v Brazílii, Izraeli, Kanadě, Číně, Austrálii, Japonsku a USA. Slavila úspěchy jako sólistka s více než třemi sty orchestrů. Její nahraný repertoár sahá od předklasických až po současné skladby. Nové skladby pro ni napsali Jean Françaix, Edison Denisov, Harald Genzmer, Toshio Hosokawa, Manfred Trojahn, Aribert Reimann, Peter Eötvös, Márton Illés a další soudobí autoři… Kariéru začala jako členka Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a Berlínských filharmoniků. Jako jedna z prvních ženských členek orchestru vyvolala kontroverzi. Herbert von Karajan, tehdejší hudební ředitel orchestru, ji najal v září 1982, ale hráči proti ní na konci zkušební doby hlasovali s tím, že její tón není v souladu s ostatními členy sekce. Karajan byl nicméně přesvědčen, že skutečným důvodem bylo její pohlaví. V roce 1983, po devíti měsících, opustila orchestr a stala se sólistkou na plný úvazek. Zvláštní náklonnost projevovala ke komorní hudbě. V roce 1983 se svým manželem Reinerem Wehlem a bratrem Wolfgangem Meyerem založila Trio di Clarone, se kterým od roku 1983 do roku 2018 absolvovala více než 500 koncertů. Od roku 1993 zastávala profesuru na Hudební univerzitě v Lübecku. Kariéru zakončila posledním komorním vystoupením 15. prosince 2025 v Bernu.
1949 – narodil se Stanislav Bogunia, český klavírista, dirigent, sbormistr a hudební pedagog. Působil jako doprovodný klavírista a komorní hráč, doprovázel mimo jiné houslistu Václava Hudečka. Působil i jako sbormistr i dirigent, vykonával funkci šéfdirigenta Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních a dirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jako sbormistr působil u Pěveckého sboru Českého rozhlasu. Dirigování na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění studoval do roku 1980 u Václava Neumanna.
1945 – zemřel Karel Moor, hudební skladatel a dirigent (narodil se 26. prosince 1873). Působil v Terstu, po návratu do Čech se stal nejprve dirigentem České filharmonie a později druhým dirigentem Národního divadla v Brně. V roce 1908 byla v tomto divadle také uvedena jeho opereta Pan profesor v pekle. Vystřídal mnoho angažmá u nejrůznějších hudebních těles, zejména v Jugoslávii (Zadar, Arbanas, Bělehrad, Štip v Makedonii, krátce zpět v Moravské Ostravě a Plzni, poté opět Sinje v Dalmácii a Sarajevo). V roce 1923 se vrátil do Prahy. Stal se kapelníkem v biografu Hvězda, dirigentem ve smíchovské Aréně, sbormistrem Ženského pěveckého sdružení a konečně instrumentátorem Československého rozhlasu.
1938 – narodil se Milan Tesař, kytarista, skladatel a pedagog (zemřel 6. července 2019). Od roku 1964 vyučoval na Lidové konzervatoři, v roce 1968 vyvíjel pedagogickou činnost v Itálii, od roku 1974 působil na Pražské konzervatoři a do poslední chvíle učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Od roku 2000 se každoročně věnoval talentovaným kytaristům z mnoha zemí během mistrovských kurzů na Mezinárodním kytarovém festivalu Brno. Od roku 1959 se věnoval samostatné koncertní činnosti. Jako skladatel se uplatnil v popmusic, ve folku, jazzu i ve vážné hudbě. Jeho skladby většinou oscilují mezi klasikou a populární hudbou. Hrají se v mnoha zemích světa. V roce 1986 začal spolupracovat s Vladimírem Mikulkou a vydávat v Paříži alba. Jeho skladby zařazovali na svá alba kytaristé Milan Zelenka, Vladislav Bláha, Pavel Steidl nebo Lenka Filipová, Pražské kytarové kvarteto a Duo Arianne.
1926 – první rozhlasový přenos koncertu z pražského Radiopaláce. Na jaře roku 1926 rozhlas obohatil svůj hudební program sérií veřejných samostatných koncertů Radiojournalu. Byl pro ně pronajat velký sál Radiopaláce (uvedeného do provozu koncem roku 1924) na tehdejší Fochově (dnes Vinohradské) třídě č. 40, který vyhovoval akusticky a zároveň umožňoval vystoupení větších orchestrálních těles, která by se do studia v Orbisu nevešla. Během roku 1926 bylo odvysíláno 31 pravidelných čtvrtečních veřejných koncertů, jejichž dirigentem byl většinou Jožka Charvát. Mezi pozvanými byli i dirigent Slovenského národního divadla Oskar Nedbal či první šéf České filharmonie Ladislav Čelanský. V programu uváděném Adolfem Dobrovolným vystoupila řada významných českých i zahraničních uměleckých osobností, z pěvců mj. Ema Destinnová, Jarmila Novotná nebo Otakar Mařák. Orchestrální skladby a sólová vystoupení pravidelně doplňovala recitace v podání herců Národního a Vinohradského divadla. Sál byl vždy vyprodán a samostatné koncerty, vysílané i během letních prázdnin, kdy se jiné hudební akce nekonaly, zvýšily prestiž Radiojournalu a získaly mu také další předplatitele. Znamenaly také krok od dosavadní funkce reproduktivní k vlastní tvůrčí umělecké práci a k postupnému programovému osamostatňování. Činnost zahájil 1. října 1926 rozhlasový orchestr a hned následujícího dne uspořádal svůj první koncert, a to pod taktovkou Jožky Charváta… První přímý přenos koncertu České filharmonie, první přímý přenos bohoslužby a první přímý přenos projevu prezidenta T. G. Masaryka odvysílala společnost Radiojournal už v roce 1925. Ve stejném roce se uskutečnil také první rozhlasový přenos z Národního divadla v Praze; šlo o Smetanovu operu Dvě vdovy.
1900 – narodil se Vladimír Štědroň, právník, klavírista, varhaník, violista, dirigent, hudební skladatel a pedagog (zemřel 12. prosince 1982). Byl sekretářem Vrchního soudu v Brně a na Masarykově univerzitě navštěvoval přednášky z hudební vědy, za okupace byl okresním soudcem v Klatovech a v letech 1945–1950 v Kolíně. Od roku 1950 pracoval jako právník Finanční prokuratury v Praze a v letech 1950–1951 působil jako lektor na Akademii múzických umění. Zároveň byl pověřen přednáškami na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a na konzervatoři. Kompozici studoval na Pražské konzervatoři u Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Byl skladatelem se smyslem pro zvukovou barevnost a vroucí výraz. Jeho bratři byli rovněž hudebníky: Miloš Štědroň (1902–1970) a Jan Štědroň (1907–1981) byli houslisty a Bohumír Štědroň (1905–1982) se stal jedním s předních českých muzikologů. Hudbě se věnují i jeho synovci, skladatel, pedagog a muzikolog Miloš Štědroň a zpěvák a herec Jiří Štědroň.
1876 – narodil se Jan Václav Novák, hudební skladatel a klarinetista (zemřel 5. února 1939). Byl korepetitorem a členem orchestru brněnské opery, od roku 1905 učitelem dřevěných nástrojů, klavíru a teorie na hudební škole v Českých Budějovicích a krátce ředitelem hudební školy v Lounech a dirigentem místního symfonického orchestru. V roce 1915 se stal klarinetistou České filharmonie. Přivydělával si hraním na klavír v pražských kavárnách. Zkomponoval více než 200 skladeb.
1869 – narodil se Josef Omáčka, varhaník a hudební skladatel (zemřel 20. října 1939). V době studií byl v Praze varhaníkem v kostele Panny Marie pod řetězem řádu maltézských rytířů. Krátce byl ředitelem kůru ve Zbraslavi a v Kouřimi, ale v roce 1890 se stal učitelem hudby na reálném gymnáziu a ředitelem kůru v Rakovníku, kde žil až do smrti. Byl tam sbormistrem zpěváckého spolku, založil smyčcové kvarteto a z hudebníků Rakovnicka vytvořil soubor, se kterým prováděl i opery a operety. Uvedli také Stabat mater Antonína Dvořáka. S chrámovým sborem nastudoval na 70 mešních kompozic. Hudebníkem byl i jeho bratr Karel Omáčka (1874–1938), mimo jiné ředitel kůru v Suchdole nad Lužnicí.
1803 – zemřel Viktorín Ignác Brixi, český skladatel, pedagog a varhaník (narodil se 26. června 1716). Pocházel z hudebního rodu Brixi. stal se kantorem a regenschorim v Poděbradech, byl vynikajícím klavíristou a varhaníkem. Odmítl nabídku svého bratrance, skladatele a houslisty Františka Bendy na angažmá v královské kapele pruského císaře Fridricha II. Dnes je známý pouze zlomek jeho tvorby, která představuje typickou kantorskou produkci 18. století, psal hlavně sakrální hudbu, mše, drobnější liturgické kompozice, zhudebnil texty litanií nebo nešpor, také je autorem několika skladeb pro cembalo a klavír. Dochovalo se sepolkro o umučení Ježíše Krista Jephta a několik chrámových skladeb z archivu nymburského kostela svatého Jiljí. V západočeském Úterý byla nalezena jeho sopránová árie. V archivu Českého muzea hudby jsou zachována dvě jeho offertoria v opisu zásadského hudebníka Karla Motejlka. Jeho kompoziční styl byl podobně jako u jeho příbuzného Františka Xavera Brixiho inspirován neapolskou školou. Zemřel 30. března, některé zdroje sice uvádějí úmrtí 1. dubna, jedná se ale o datum pohřbu, jak vyplývá z matričních záznamů. Jeho syn Matěj po něm převzal hudební i pedagogické místo.
1798 – zemřel Jan Nepomuk Kaňka starší, právník a hudební skladatel (narodil se 14. dubna 1744). Kromě toho, že organizoval hudební večery ve svém domě, působil i jako skladatel a hudební sběratel. Narodil se do rodiny významného českého barokního architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Jeho syn Jan Nepomuk Kaňka mladší (1772–1865) byl rovněž známý právník a hudební skladatel.
1787 – zemřela Anna Amálie Pruská, německá skladatelka (narodila se 9. listopadu 1723), nejmladší sestra pruského krále Fridricha II. Komponovala kantáty, chorály a pochody. Jejím velkým vzorem byl Johann Sebastian Bach. V roce 1755 nechala postavit pro berlínský zámek reprezentativní varhany. Varhanní sonáty pro ni psal Carl Philipp Emanuel Bach. Sbírka not a manuskriptů, zvaná Amáliina knihovna, náleží dnes k raritám Státní knihovny v Berlíně.
1727 – narodil se Tommaso Traetta, italský skladatel, představitel neapolské operní školy (zemřel 6. dubna 1779). Byl žákem Nicola Porpory v Neapoli. První úspěch v tamním divadle San Carlo získal operou „Il Farnace“ roku 1751. Pak získal místo dvorního skladatele v Parmě, stal se ředitelem prestižní konzervatoře Conservatorio del l’Ospedaletto v Benátkách a hudebním ředitelem opery v Petrohradě. Tambyla také byla poprvé provedena jeho největší opera „Antigona“ (1772).