9. březen
Svátek má Františka a Rebeka.
2021 – zemřel James Levine, americký dirigent a klavírista (narodil se 23. června 1943). V letech 1976 až 2016 byl hudebním ředitelem Metropolitní opery v New Yorku. Důležité bylo i jeho působení ve funkci šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru, působení na pozici hlavního dirigenta Ravinia Festivalu, který se koná v blízkosti Chicaga. Pohostinsky dirigoval řadu symfonických orchestrů po celém světě a určitou dobu byl šéfdirigentem Mnichovských filharmoniků. Poprvé vystoupil na veřejnosti jako desetiletý klavírista na koncertu Cincinnati Symphony Orchestra. Dne 2. prosince 2017 otiskl deník The New York Times článek obsahující svědectví čtyř mužů, kteří vypověděli o dlouhodobém sexuálním zneužívání, kterého se na nich James Levine údajně před lety dopouštěl. Den poté ukončila Metropolitní opera s Levinem veškeré vztahy a zrušila všechna jeho plánovaná vystoupení.
2020 – zemřel Anton Coppola, americký dirigent a skladatel, bratr skladatele Carmina Coppoly (narodil se 21. března 1917). Během druhé světové války byl kapelníkem vojenské kapely. Vystudoval skladbu na Manhattanské hudební škole. Je například autorem opery Sacco and Vanzetti o italských anarchistických přistěhovalcích (Aféra Sacco-Vanzetti). Ještě ve svých stech letech stále dirigoval. V roce 2015 hrál postavu dirigenta v jedné epizodě seriálu Mozart in the Jungle.
1958 – narodil se Michal Hromek, český skladatel a kytarista. Kytaru absolvoval na konzervatoři v Pardubicích a v devadesátých letech studoval v Prussia Cove (Anglie) a Oatridge (Skotsko). V jeho skladbách je znát inspirace lidovou hudbou, převážně anglickou a skotskou. Jeho album Keltská kytara (1990) je nejprodávanějším albem současného českého umělce v zahraničí, dostal za ně prémii Českého hudebního fondu (1991) a zlatou desku v Kanadě (1997).
1940 – narodil se Pavel Červinka, operní zpěvák – baryton (zemřel 16. července 2015). Studoval na Pražské konzervatoři u profesorů Jana Berlíka a Teodora Šrubaře. V roce 1963 se stal sólistou opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci. O devět let později odešel do ostravské opery, ale v Liberci dál hostoval. V roce 1981 se stal členem opery Národního divadla v Praze. Za téměř padesát let aktivní činnosti vytvořil na 130 rolí, mezi nimi byli třeba Čajkovského Evžen Oněgin, Bohuš z Harasova z Dvořákova Jakobína, Verdiho Rigoletto, Kníže Jeleckij z Čajkovského Pikové dámy, Jiří Germont z Verdiho La traviaty a mnoho dalších. Byl častým hostem zahraničních operních scén. Vystupoval v Německu, Rakousku, Finsku, Polsku, Itálii a Švýcarsku. Věnoval se také koncertní činnosti u nás i v zahraničí. Spolupracoval se symfonickými orchestry, rozhlasem a televizí.
1962 – zemřel Zdeněk Nejedlý, muzikolog, literární historik a politik (narodil se 10. února 1878), po puči v roce 1948 přední kulturní ideolog tuhého komunismu Gottwaldovy éry, známý tehdy pod hanlivou přezdívkou Rudý dědek. Zpočátku věnoval svůj historický zájem husitské epoše, druhým okruhem jeho badatelského zájmu bylo období národního obrození. Smetanovskou monografii však nezvládl dokončit a torzem zůstala i monografie věnovaná Masarykovi, stejně jako později monografie zasvěcená Leninovi. Zastával názor, že komunisté jsou dědicové nejen husitských a národně obrozeneckých tradic, ale i dovršitelé Masarykova díla… V porovnání s jím adorovaným Bedřichem Smetanou neuznával umění Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Zájem o Smetanu, s nímž ho pojilo stejné rodiště, tedy Litomyšl, ho přivedl do Společnosti pro postavení pomníku Bedřicha Smetany. Politicky byl organizován v Masarykově realistické straně. Před první světovou válkou zasáhl do sporu o smysl českých dějin – do diskusí, na jejíž krajních pólech stáli historik Josef Pekař a filozof T. G. Masaryk. Od dvacátých let byl členem mnoha spolků, vesměs radikálních levicových intelektuálů, případně organizací zaměřené na mezinárodní dělnickou solidaritu a propagaci Sovětského svazu. V roce 1939 s pomocí komunistické strany emigroval právě tam. Do roku 1945 působil jako profesor Lomonosovovy univerzity v Moskvě. V emigraci také vstoupil do KSČ. Jako ministr školství později otevřel v Československu cestu ke komunistické a ateistické ideologizaci školství a likvidaci církevních škol. Za první republiky platil za podnětného polemika, glosátora a zasvěceného komentátora politického života, ve stáří se z něj však stala ješitná neomylná autorita… U jeho pomníku v Litomyšli přibyla v 90. letech cedulka s výstižným textem: „Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“. Nápad založit operní festival, ze kterého je na počátku 21. století Národní festival Smetanova Litomyšl, měl Jaromír Metyš, duchovní Církve československé husitské, zároveň muzikant a nadšený organizátor hudebního života ve městě. Nejedlý mu pak svým politickým vlivem pomohl.
1949 – narodil se Kalevi Aho, finský skladatel známý především jako autor rozsáhlých děl. Složil dvě desítky symfonií, více než čtyřicet koncertů, pět oper a několik vokálních děl, kvintety, kvartety, sonáty a sólová díla. Jeho hudba vykazovala neoklasicistní rysy, jako je zaujetí kontrapunktem nebo stylizované ztvárnění starších forem. Později začal psát v modernistickém a postmodernistickém stylu s charakteristickými prvky ironie a střídání kontrastních nálad a hudebních stylů a žánrů.
1934 – narodil se Jiří Kalach, český skladatel (zemřel 20. dubna 2008). Po Sametové revoluci působil jako dramaturg Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Po absolutoriu konzervatoře a pražské HAMU začal skládat, psal hudbu filmovou, scénickou, symfonickou, komorní i vokální. Je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho otec Josef Kalach byl také hudebním skladatelem.
1930 – premiéru měla politicko-satirická opera Vzestup a pád města Mahagonny, společné dílo Kurta Weilla a Bertolta Brechta. Uskutečnila se v Neues Theater v Lipsku. Někteří vnímali dílo jako kritiku americké společnosti, jiní jako kritiku nemorální Výmarské republiky, zejména Berlína 20. let 20. století. V prosinci 1931 se opera hrála v Berlíně v Theater am Schiffbauerdamm pod taktovkou Alexandra von Zemlinského. Nacisty byla zakázána v roce 1933, významnějšího uvedení se dočkala až v 60. letech 20. století. Hrála se po celém světě, ale nedosáhla popularity Weillovy a Brechtovy Třígrošové opery.
1926 – narodil se Milan Křížek, skladatel, violista, muzikolog a pedagog (zemřel 15. února 2018). Studoval hudební vědu, hudební výchovu a dějepis na FF UK v Praze, soukromě skladbu u Jaroslava Řídkého a v roce 1959 složil státní zkoušku ze hry na housle. Učil na Hudební škole v Českých Budějovicích, pak na Pedagogické škole a zabýval se i činností popularizační. V roce 1959 nastoupil na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde působil až do do důchodu. V letech 1990–2001 byl pedagogem Konzervatoře České Budějovice, současně působil řadu let jako externí violista v opeře Jihočeského divadla, v Jihočeské komorní filharmonii a několika komorních souborech. Skladatelsky vyšel z neoklasicismu, později se přikláněl k novým kompozičním technikám a syntéze soudobých výrazových prostředků. Některé jeho skladby premiérovala Jihočeská komorní filharmonie, řada z nich zazněla na Dnech soudobé hudby v Praze. Jeho dílo je uloženo v archivech Českého hudebního fondu, Jihočeského muzea, Jihočeské komorní filharmonie a Konzervatoře České Budějovice.
1910 – narodil se Samuel Barber, americký skladatel, muzikolog a klavírista (zemřel 23. ledna 1981). Vesměs se vyhýbal experimentálním trendům hudebního modernismu ve prospěch tradičnějšího hudebního jazyka a vyjádření emocí. Nejznámější je jeho Adagio pro smyčce, v otextované verzi z roku 1967 Agnus Dei, původně ze Smyčcového kvartetu op. 11 z roku 1938. První skladbu napsal už v sedmi letech. Měl také pěkný znělý hlas v barytonovém rozsahu, proto zvažoval kariéru zpěváka. Hudbu studoval na Curtisově institutu ve Filadelfii. Několik ocenění obdržel za Violoncellovou sonátu op. 6 z roku 1932. Před 2. světovou válkou studijně pobýval v Evropě, za války sloužil u amerického letectva. Za Klavírní koncert op. 38 získal v roce 1962 Pulitzerovu cenu. Dvě třetiny jeho odkazu tvoří písně a vokální hudba.
1868 – premiéru měla v Paříži opera Hamlet od Ambroise Thomase.
1856 – zemřel František Tadeáš Blatt, klarinetista, skladatel a pedagog (narodil se někdy v roce 1793). Ve Vídni navštěvoval malířskou akademii, pak studoval na Pražské konzervatoři klarinet u Václava Farníka a skladbu u Dionysa Webera. Od roku 1814 konal úspěšná koncertní turné po Německu a severní Evropě. V roce 1820 nahradil svého učitele Farníka na Pražské konzervatoři. Od roku 1817 byl prvním klarinetistou orchestru Stavovského divadla. Velké uznání za svou hru sklidil od hudebního skladatele Hectora Berlioze, když ho po představení, které řídil, vyhlásil nejlepším hudebníkem dne. Proslulost získal i jako pedagog. V roce 1827 publikoval školu hry na klarinet, Méthode complète pour la clarinette, zaměřenou na klarinet s devíti a dvanácti klapkami. Rozšířené vydání z roku 1839 obsahuje prstoklad i pro klarinet se 13 klapkami. KVyučoval i zpěv a vydal učebnici zpěvu: Kurzgefasste theoretische praktische Gesangschule (1829).
1849 – premiéru měla v Berlíně opera Veselé paničky windsorské od Otto Nicolaie, komická opera s mluvenými dialogy (singspiel) na libreto Salomona Hermanna Mosenthala podle stejnojmenné komedie Williama Shakespeara. V tehdejší konkurenci s operami Verdiho či Wagnera působilo dílo, patřící k již odcházejícímu žánru, poněkud anachronicky, později bylo definitivně zastíněno Verdiho Falstaffem. Opera má nicméně nesporný půvab a obsahuje několik pěkných melodií, známých díky dosud populární předehře.
1844 – premiéru měla opera Ernani od Giuseppe Verdiho, a to v Teatro La Fenice v Benátkách. Autorem libreta k páté Verdiho opeře je Francesco Maria Piave. Vzrušující drama lásky a cti, odehrávající se na počátku 16. století ve Španělsku, vychází z dramatu Victora Huga. Úspěšná opera putovala od nakladatele Riccordiho do řady zahraničních operních scén, dokonce ještě rychleji než Nabucco. Šlo o první Verdiho operou, která se hrála v Praze, a to německy ve Stavovském divadle 15. prosince 1849.
1842 – premiéru v Teatro ala Scala v Miláně měla opera Nabucco od Giuseppe Verdiho. Znamenala zlom v jeho kariéře a katapultovala ho mezi přední italské skladatele. Sborový výstup Židů v babylonském zajetí s textem Va, pensiero, sull’ali dorate (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…) byl spontánně přijat za italskou osvobozeneckou píseň. Abigail při premiéře zpívala Giuseppina Strepponi, která se později stala Verdiho manželkou. Dirigoval Eugenio Cavallini. Název opery vznikl zkrácením jména biblické postavy, krále Nebukadnesara II.
1743 – zemřel Jean-Baptiste Lully, francouzský hudební skladatel, druhý syn proslulého Jeana-Baptiste Lullyho (narodil se 6. srpna 1665). Stal se surintendantem královské hudby spolu s Michelem Richardem Delalandem.
1737 – narodil se Josef Mysliveček, hudební skladatel působící druhou polovinu života v Itálii (zemřel 4. února 1781). Proslavil se tam především operami, kterých v žánru opera seria napsal dvacet šest. Jeho tvůrčí činnost však zahrnuje i řadu oratorií, symfonií a nástrojových komorních skladeb. Musel se po otci vyučit mlynářem, ale získával i základy hudby – na gymnáziu u jezuitů a při studiu hry na housle. Již jako dvanáctiletý roku 1749 platil za dobrého houslistu. Kompozici studoval u Františka Václava Habermanna a u varhaníka Týnského chrámu Josefa Segera. Aby získal zkušenosti v cizině, na podzim roku 1763 vydal do Benátek. Jako skladatel se prosadil velkým úspěchem své první kantáty Zmatek na Parnasu (Il Parnaso confuso) uvedené v Parmě v roce 1765. Roku 1766 se v Bergamu uváděla jeho první opera Semiramis rozpoznaná (Semiramide riconosciuta), roku 1767 v dvorním divadle San Carlo v Neapoli opera Bellerofontés… V letech 1770 až 1775 byla v Praze uvedena čtyři Myslivečkova oratoria: Tobiáš (Tobia), Adam a Eva (Adamo ed Eva), Osvobození Izraele (La liberazione d’Israele) a Abrahám a Izák (Abramo ed Isacco). V Itálii sklízel operami a oratorii úspěchy v Turíně, Padově, Benátkách, Florencii, Miláně, Pavii a v Bologni, kde se roku 1770 poprvé setkal s mladým Mozartem, který jeho tvorbu obdivoval a z jeho děl, zejména operních, čerpal zkušenosti pro ta vlastní. Obdobím Myslivečkova tvůrčího zenitu jsou 70. léta, kdy vznikly opery Montezuma, Tamerlán, Romulus a Ersilie, Antigona nebo Ezio. V českém prostředí je jeho životní osud často spojován s legendou, kterou vytvořil spisovatel Jakub Arbes v romanettu Il divino Boemo (Božský Čech). Ve skutečnosti byl však od roku 1765 v Itálii nazýván Il Boemo – Čech.