9. srpen
Svátek má Roman.
1988 – zemřel Giacinto Scelsi, italský skladatel (narodil se 8. ledna 1905). Jeho nejslavnějším dílem je Quattro pezzi su una nota sola (Čtyři skladby na jednu notu) z roku 1959. Komponoval zvláštní skladby, mnohdy kroužící jen kolem jediného tónu, zato vždy velmi komplexní a ve svém průběhu překvapivé, nevztahující se k žádným vzorům ani k žádné známé tradici, strhovaly nebývalou silou. Podivuhodným vnitřním nábojem se výrazně odlišovaly od běžné dobové avantgardní produkce.
1980 – zemřel Vladimír Jedenáctík, operní pěvec – basista a pedagog (narodil se 18. července 1905). Od roku 1926 působil v brněnské opeře Zemského divadla, v roce 1942 přešel do pražského Národního divadla, kde byl v jednatřicet let. Kromě velmi dobré pěvecké techniky oplýval i velkým hereckým nadáním, které uplatnil v československém filmu, vytvořil přes dvacet rolí, a později i v Československé televizi. V letech 1952 až 1959 vyučoval hereckou výchovu na katedře operní režie a zpěvu na HAMU. Za svůj život nastudoval téměř dvě stě operních rolí, z toho přes polovinu v pražském Národním divadle.
1975 – zemřel Dmitrij Šostakovič, ruský skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny 20. století (narodil se 25. září 1906). Jeho tvorbu představuje 147 opusů nejrůznějších forem, vévodí jim 18 symfonických děl (15 symfonií, 2 komorní symfonie a 1 symfonická báseň), sborové skladby, koncerty a další díla. Významnou součástí je rozsáhlá filmová a scénická hudební tvorba, která umožňovala Šostakovičovi přežívat v době, kdy se jeho skladby nesměly hrát. Prokazoval výjimečné hudební nadání od útlého věku a už v jedenácti letech složil několik drobných klavírních skladeb pod dojmem událostí revolučního roku 1917. V roce 1919 byl na doporučení Alexandra Glazunova přijat na konzervatoř, kde studoval klavír a kompozici a záhy napsal své první velké orchestrální dílo, Scherzo fis-moll. Po studiích vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva, Ernsta Křenka, Paula Hindemitha a dalších. Získal také ocenění na soutěži ve Varšavě. Po období ovlivněném Prokofjevem a Stravinským vyvinul vlastní styl s ostrými kontrasty a prvky grotesky. Toto období vyvrcholilo operou Lady Macbeth Mcenského újezdu (1932), která byla přijata s nadšením, ale poté, co v lednu 1936 představení navštívil osobně Stalin, vyšel v deníku Pravda článek s názvem Chaos místo hudby, ve kterém byla podrobena ostré kritice a označena za vulgárně naturalistickou, pro lid nesrozumitelnou, byla stažena z repertoáru a zakázána. Článek odstartoval negativní kampaň vůči Šostakovičovi a jemu podobným skladatelům. Od roku 1937 vyučoval skladbu na Leningradské konzervatoři a v roce 1938 se mu narodil syn Maxim, později přešel na moskevskou konzervatoř. Jeho sedmá symfonie, zvaná Leningradská se stala symbolem osvobození a porážky Hitlera, dočkala se uvedení v Moskvě, Londýně a New Yorku, kde provedení řídil Arturo Toscanini, a autor za ni získal Stalinovu cenu a titul národního umělce SSSR. Hned v roce 1948 ale opět čelil stranické kritice a jeho díla se v Sovětském svazu nehrála. V té době se živil komponováním filmové hudby. V roce 1953 zemřel Stalin a Šostakovič shrnul stalinskou epochu do Desáté symfonie. Poprvé v ní zazněl motiv DSCH, kryptogram, který vychází z německé transkripce počátečních písmen Šostakovičova jména. Novým vedením státu byl víceméně donucen zapojit se do veřejného života a politické činnosti. Je pochován na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.
1958 – narodil se Roman Bělor, kulturní manažer. Mezi léty 1990 až 2001 byl ředitelem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, od roku 2001 do léta 2022 byl ředitelem festivalu Pražské jaro, následně pak členem správní rady Pražského jara, o.p.s. Od roku 2011 je předsedou Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze, který inicioval. Nadále se podílí na úsilí směřující k výstavbě Vltavské filharmonie. Od roku 1995 vyučuje na Katedře hudební produkce Hudební fakulty AMU. Od října 2021 do října 2025 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, člen hnutí STAN.
1947 – narodil se Václav Kasík, hudebník, redaktor, v letech 1999 – 2009 generální ředitel Českého rozhlasu (zemřel 18. prosince 2012). Působil jako klávesista Country beatu Jiřího Brabce, měl i vlastní orchestr. Doprovázel mj. Evu Pilarovou a Hanu Zagorovou. Do Československého rozhlasu nastoupil začátkem 80. let jako externí hudební redaktor. Několik měsíců pak pracoval jako poradce pražského primátora Pavla Béma, od března 2010 byl ředitelem oddělení public relations pražského magistrátu. 19. května 2010 ho ministr kultury Václav Riedlbauch jmenoval ředitelem České filharmonie. Nový ministr kultury Jiří Besser ale v srpnu 2010 rozhodl o vypsání výběrového řízení na toto místo. Kasík proto 31. srpna 2010 rezignoval a oznámil, že se konkurzu nezúčastní.
1942 – první uvedení 7. symfonie zvané Leningradská Dmitrije Šostakoviče v SSSR, a to v obleženém Leningradě. Je považováno za její skutečnou premiéru. Evropskou rozhlasovou vysílací premiéru měla však už 22. června 1942 v Londýně, kde London Philharmonic Orchestra dirigoval Sir Henry J. Wood. A provedena byla 19. července 1942 i ve Spojených státech, kde ji za pultem NBC Symphony Orchestra řídil Arturo Toscanini.
1938 – zemřel Antonín Dostálek, skladatel a klavírista (narodil se 28. září 1882). Patřil vůbec k prvním členům Pěveckého sdružení moravských učitelů, jednoho z nejvýznamnějších hudebních těles Moravy 20. století. Po studiích filosofie odešel učit do Košic, kde se aktivně podílel na kulturním životě města. Na Slovensku také propagoval moderní českou hudbu, např. Janáčka, Martinů, Suka nebo Nováka. Jako vynikající klavírista často doprovázel i sólisty. Je také autorem několika scénických skladeb.
1927 – narodil se Josef Janouš, klarinetista česko-francouzského původu, člen orchestru a funkcionář Národního divadla v Praze (zemřel 30. června 2012). V roce 1951 byl prvním kdo po dlouhé době opět zahrál Klarinetový koncert A dur K. 622 od W. A. Mozarta. Zřejmě poprvé od smrti Antona Stadlera, pro kterého byl napsán, zazněl v Praze roku 1951.
1919 – zemřel Ruggero Leoncavallo, italský skladatel a libretista (narodil se 23. dubna 1857). Patřil mezi přední představitele italského verismu v opeře. Studoval na neapolské konservatoři, pak se živil výukou hudby a snažil se o uvedení svých prvních oper, ale narážel na naprostý nezájem. V roce 1890 zažil triumfální úspěch Mascagniho jednoaktovky Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír) a podle tohoto vzoru napsal veristickou operu Pagliacci (Komedianti). Premiéra byla v Miláně v roce 1892, měla okamžitý úspěch a stala se trvalou součástí světového operního repertoáru. Libreto údajně vzniklo podle kriminálního případu, který soudil jeho otec.Další významný úspěch přišel o sedm let později. Ve francouzském časopise s názvem Satanův korzár vycházela na pokračování novela ze života pařížské bohémy spisovatele Henriho Murgera. V roce 1872 byla přeložena do italštiny a ve stejné době si ji jako základ libreta zvolili Puccini a právě Leoncavallo, který si navíc sám psal libreto. Obě díla se nakonec dávala ve stejnou dobu a ve stejném městě, v Benátkách. Leoncavallovo se hrálo ve slavném Teatro La Fenice, Puccini uvedl Bohému jen o pár metrů vedle, v Teatro San Benedetto. Okamžitý úspěch měl tenkrát Leoncavallo, zejména poté co jeho operu uvedl Gustav Mahler ve Vídni. S postupem času se ale Pucciniho opera stala světovou. Leoncavallo napsal ještě řadu oper a operet, ale snad s výjimkou opery „Zaza“ se žádná nedočkala výraznějšího úspěchu. Kromě toho není jeho tvorba příliš rozsáhlá. Za zmínku stojí písně a písňové cykly, které jsou zejména italskými interprety dodnes prováděny a občas znějí v různých moderních úpravách. Zajímavé je, že Leoncavallo psal nejen libreta ke svým operám, ale psal je i na zakázku pro jiné skladatele, m.j. k opeře Manon Lescaut pro Pucciniho. Někteří znalci tvrdí, že byl ve své době nejlepším italským libretistou po Arrigu Boitovi.
1902 – narodil se Zino Francescatti, francouzský houslista (zemřel 17. září 1991). Od tří let začal pravidelně cvičit, v pěti debutoval na veřejném recitálu a v deseti vystoupil s Beethovenovým Houslový koncertem. Od roku 1927 působil jako učitel na École Normale de Musique v Paříži a stal se také dirigentem. V roce 1931 absolvoval první světové turné včetně amerického debutu. Po skončení druhé světové války pokračoval ve své úspěšné mezinárodní kariéře až do roku 1976. V roce 1987 se na jeho počest v Air-en-Provence konala mezinárodní houslová soutěž.
1858 – zemřel Josef Vendelín Sokol, houslista, jeden z žáků německého houslisty Friedricha Wilhelma Pixise, prvního profesora hry na housle na Pražské konzervatoři (narodil se 27. ledna 1821). Upozornil na sebe jako houslový virtuos i jako skladatel. Několik jeho kompozic zaznělo na korunovačních slavnostech v září 1836. Přispíval také do českého obrozeneckého časopisu Věnec. Později se stal ředitelem orchestru ve Vilniusu a po odchodu do Petrohradu se zařadil mezi tamní nejúspěšnější houslisty.
1829 – narodil se Émile Decombes, francouzský klavírista a pedagog, jeden z posledních pařížských žáků Fryderyka Chopina (zemřel 5. května 1912). Stal se profesorem klavíru na Pařížské konzervatoři. Mezi jeho studenty byli mimo jiné Alfred Cortot, Maurice Ravel nebo Erik Satie. Kromě pedagogické činnosti byl redaktorem řady klavírních úprav klasických klavírních koncertů pod názvem École du Piano – Choix de Concertos des Maîtres. Premiers Solos, které vydával pařížský vydavatel Auguste O’Kelly od roku 1875. Sbírka dosáhla pěti desítek svazků. Jeho bratr Achille Decombes byl hudebním skladatelem.
1789 – narodil se Nicolas-Charles Bochsa, francouzský harfista, skladatel a dirigent (zemřel 6. ledna 1856), jehož otec, také skladatel, pocházel z Čech. Byl harfistou u krále Ludvíka XVIII. i u jeho syna Karla Ferdinanda, vévody de Berry. Rozšířenou se stala jeho škola hry na harfu Nouvelle méthode de harpe. Později byl generálním sekretářem Královské akademie hudby v Londýně, nakonec však se sopranistkou Annou Bischopovou utekl do Ameriky a pak do Austrálie.
1781 – narodil se Michael Umlauf, rakouský houslista, skladatel a dirigent (zemřel 20. června 1842). Hrál ve vídeňském dvorním orchestru, v divadelním almanachu z roku 1809 je uveden jako zástupce kapelníka Vojtěcha Jírovce. Jeho nejstarší známé skladby jsou série baletních partitur pro dvorní divadla z roku 1804. Jeho jméno zůstává známé díky kontaktům s Ludwigem van Beethovenem, jehož díla často dirigoval. V roce 1814 dirigoval ve Vídni premiéru finální verze jeho opery Fidelio a v roce 1824 premiéru jeho Deváté symfonie.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1967 – československá vláda se rozhodla opustit verzi podpovrchových tramvají a vybudovat v Praze metro
1945 – atomová bomba Fat Man byla svržena na japonské město Nagasaki, zemřelo kolem 70 000 lidí
1791 – císař Leopold II. nechal z Vídně do Prahy převézt nejstarší a nejvzácnější z českých korunovačních klenotů – svatováclavskou korunu