„Měli jsme neskutečný absťák.“

„Program tvořený drobnostmi, pěkně zahranými a mile prezentovanými, program chytlavý, díky osobnímu zabarvení celého vystoupení vtahující.“

„Hudba v jeho podání není vysokým, trochu odtažitým uměním, ale kontaktní klasikou.“

Obecní dům pořádá komorní koncerty. Vracejí do Smetanovy síně po vynucené pauze živou hudbu. Po harfistce Kateřině Englichové, která před týdnem otevřela cyklus 99+1 sama i společně s Vilémem Veverkou, se na pódiu objevil ve středu večer Jaroslav Svěcený. V auditoriu už smělo usednout víc než 99 lidí a ani ohlášený protagonista nebyl jen „+1“, ten jediný zbývající do dříve povolené stovky. Účinkovala s ním pianistka Lucie Tóth.

Byl to regulérní komorní devadesátiminutový minirecitál, hojně prokládaný slovem, koncert ve velké Smetanově síni s nezvykle intimní atmosférou. Pomohla ji dotvořit světla, ale také soustředění posluchačů jen do přední poloviny sálu a nakonec i sám houslista, který s mikrofonem u úst vtáhl posluchače do svého světa. Umí je podchytit, sdílí s nimi své úvahy a zážitky, dovede s patosem posílat do auditoria vzkazy a přání.

„Cyklus jsme vymysleli v největším zoufalství, když se Obecní dům poprvé ve své stodesetileté historii musel pro tři měsíce obejít bez koncertů,“ vysvětloval v úvodu večer jeho ředitel Vlastimil Ježek myšlenku využít zmírňování vládních hygienických omezení, jakmile to bude možné. Podobně hovořil i Jaroslav Svěcený: „Měli jsme neskutečný ´absťák´. Hráli jsme různé streamy, ale ty jsou jen přechodným mostem,“ vyjádřil mínění většiny muzikantů, kterým v době „koronakrize“ kvůli opatřením proti šíření nemoci chyběla nejen obživa, ale i sama živá hudba a kontakt s publikem. „Tleskejte, absťák ještě neskončil,“ prosil pak sólista napůl v žertu, napůl vážně…  

Potlesku se dočkal. Zahrál na mimořádně znělé „stradivárky“, které má dlouhodobě zapůjčené, postupně část z Dvořákovy průzračné Sonatiny G dur, Brahmsovo náruživé Sonátové scherzo, část své ryze sólové, improvizačně působící kompozice inspirované ruchem New Yorku, druhou část ze Smetanova vlastenecky upřímného dua Z domoviny, pohodově vstřícnou skladbičku K tobě jdu od osobně přítomného Lukáše Sommera a ve vlastní verzi Čardáš Vittoria Montiho. Na zvukově útlejší „guarnerky“ přednesl jedinou věc, Rachmaninovovu Vokalízu. A když přidával, znělo další slavná melodie, operní intermezzo, Meditace z Massenetovy Thäis. Vesměs tedy program tvořený drobnostmi, pěkně zahranými a mile prezentovanými, program chytlavý, dostatečně virtuózní, nevyžadující od publika nejvyšší stupeň soustředění, ale přesto díky osobnímu zabarvení celého vystoupení program zcela vtahující. Jaroslav Svěcený je přesvědčivý, komunikativní, lidový, osobní a hubatý, naprosto „svůj“. Hudba v jeho podání není vysokým a trochu i odtažitým uměním, ale kontaktní klasikou. Ať už hraje Vivaldiano, nebo takto koncipovaný program… 

Lucie Tóth je členkou souboru Konvergence a komorního tria Helix, často se věnuje soudobé hudbě. S Jaroslavem Svěceným byla pěkně sladěna, vytvořila mu na jevišti v hraných skladbách naprosto spolehlivé nenápadné zázemí, na potřebných místech ale sama se stejnou samozřejmostí vynikla. V komorním partnerství je výborná.   

V závěru večera zaznělo z pódia také pozvání: Smetanova síň bude 14. listopadu dějištěm koncertu, při kterém Svěcený oslaví nadcházející šedesátiny. Mají tam spolu s ním vystoupit vedle Lucie Tóth také pianista Václav Mácha, akordeonista Ladislav Horák, varhanice Michaela Káčerková, Pražský mužský sbor Smetana a Orchestr Collegium Jaroslava Svěceného a z jiných hudebních žánrů také Meky Žbirka, Michal Pavlíček, Vašo Patejdl a Cigánski Diabli. 

A nynější cyklus 99+1, ve skutečnosti klidně i 499+2? Na 1. července je ohlášen trumpetista Jan Hasenöhrl a o týden později vystoupí varhaník Aleš Bárta. Koncerty začínají v 19:09.

Foto: Archiv Jaroslava Svěceného a Petr Veber