„Od prvních tónů dával najevo, že má dostatek energie k vyzařování a víc než dost hlasu k opanování prostoru zvukem a intenzivním výrazem.“

„Cura nejen zpívá, ale také trefně hraje.“

„Posledním číslem – Peterem Grimesem – Cura příjemně překvapil, protože vybočil z obvyklých rámců.“

Čtyři velké typické a klíčové operní role. Otello, Canio, Samson, Peter Grimes… Tak shrnul v Obecním domě v Praze svou dosavadní dráhu šestapadesátiletý argentinský tenorista José Cura. Náplní velkolepě vyznívajícího dvouhodinového koncertu se v úterý staly výjevy ze čtyř oper, od Giuseppe Verdiho, Ruggera Leoncavalla, Camilla Saint-Saënse a Benjamina Brittena. Sólista oslnil velkým hlasem a velkými emocemi. Za objemné spolupráce Pražských symfoniků a Pražského filharmonického sboru. Dirigoval Jacques Lacombe.

Zkratka FOK, tehdy F.O.K., znamenala při vzniku orchestru před pětaosmdesáti lety „Film – Opera – Koncert“. Jak známo, filmová angažmá se vedle koncertních naplňovat podařilo, operní v podstatě nikdy ne. A když se těleso později stalo a nadále je metropolitním orchestrem, zkratka už zůstala ze setrvačnosti jen součástí značky. Koncert Josého Cury byl tedy nyní vzácným okamžikem, kdy si Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zahrál větší scény z oper. Operní árie někdy doprovází, ale tento večer byl koncipován jinak než obvyklé recitály – neotřele, jedinečně.

Těžko lze vstoupit do koncertního operního programu efektněji než rozměrnou úvodní scénou z Verdiho pozdního veledíla – impozantně koncipovanou freskou s příjezdem korábu do kyperského přístavu a vítáním Otella, maurského velitele benátského vojska. Jde o velký vzrušený romantický symfonismus, primárně o sborové číslo – a na koncertě není vůbec běžné se s ním setkat, pokud vůbec. Otello se zde objeví jen epizodicky, první výstup ústřední postavy opery je dějově i hudebně integrován do zvukově opulentní vokálně-instrumentální vřavy. José Cura koncipoval své entrée jako příchod na pódium prostřední uličkou v auditoriu. A od prvních tónů dával najevo, že má na ztvárnění vášnivého, žárlivého a prchlivého vojáka dostatek energie k vyzařování a víc než dost hlasu k opanování prostoru zvukem a intenzivním výrazem. Oproti běžným recitálům (jen s výjimkou posledního čísla večera s několika větami učitelky Ellen) se publikum muselo obejít bez spoluúčinkujících sólových pěvců, zde tedy i bez Desdemony. Následoval proto rovnou Otellův monolog z 3. dějství a po baletní hudbě už jen samotný závěr opery, kdy hrdina v pozdním poznání lká nad zbytečným zmařením života své nevinné manželky.

José Cura zpívá Otella už dvě desetiletí. Ještě stále má zcela pevný, intonačně naprosto jistý, mimořádně silný hlas, který se bez problémů a naprosto přesvědčivě dostává do vypjatých nejvyšších poloh této úlohy – činí tak ne snad, jak by se dalo čekat, slyšitelně velkým úsilím a silou, ale jakoby jen přetlakem. Ve spodním rejstříku má Curův tenor až barytonální barvu, v nejvyšším nicméně barvu jasnou, otevřenou. A pěvec má samozřejmě pro Otella i potřebný polohlas, ve všech polohách. Ve finále dokázal ve ztišení, ve vyjádření zoufalství a bolesti, vyvolat pěveckými i hereckými prostředky silnou atmosféru – posluchače si umí skutečně podmanit.

Vstup do druhé ze čtyř oper – Leoncavallových Komediantů – byl opět spektakulární. Barvitá velká sborová scéna a v ní příchod Cania střední uličkou, celým sálem, s bubnem a paličkou v rukou, s bubnováním a zpěvem už pod pódiem i na něm… Cania ztvárňuje o něco menším hlasem, jako hořkosmutnou, tušeně tragickou postavu – a dokáže dát do hlasu i projevu velkou míru charakterizačních prostředků. Cura nejen zpívá, ale také trefně hraje. Na slavné intermezzo navázala známá árie „Vesti la giubba“. Cura v ní na rozdíl od některých jiných pěvců přímo nevzlyká, ale výraz jí dokáže dát i tak velmi silný. A čistě pěvecky stejnou energii, vznosnost a sílu dramaticky posazeného hlasu. Pražský filharmonický sbor si i tady pěkně zazpíval, scéna se zvony je veristicky barvitá a názorná, emocionálně působivá. Skvělý davový výjev.

Saint-Saënsova opera Samson a Dalila s námětem biblického příběhu, přetaveného ovšem do romantického milostného i politického dramatu, oplývá archaizující hudbou, koncipovanou kantátově a nastavenou do modu příbuzného duchovní hudbě. I hrdinu Samsona Cura zpívá velkým hlasem, v závěru nicméně ztišeným za pomoci nenápadně uplatňovaného falzetového rejstříku k veliké niterné působivosti. Velký prostor i zde dostal sbor a v orientálně zbarveném, nápaditě instrumentovaném bakchanále také orchestr.

Posledním číslem večera José Cura příjemně překvapil, protože vybočil z obvyklých rámců. Nic prvoplánově efektního. Zvolil Brittenova Petera Grimese – a sice monolog ze závěru opery. Asi škoda, že před ním nezazněla některá z „mořských“ meziher, které se hrávají samostatně. Mohla pěkně uvést svou zvláštní melodičností, dramatičností nebo náladovostí do děje a připravit posluchače na to, že uslyší přece jen modernější hudbu. Takto vyzněl úzkostný zpěv samotářského, podivínského, patrně homosexuálního, sousedy téměř lynčovaného rybáře až příliš abstraktně. Britští pěvci používají pro tenorový part Petera Grimese, dnes titulní postavy už legendárního operního díla, rovnější hlas; Curův projev, přece jen i zde užívající prostředky podobné těm z předchozích ukázek, byl méně stylový – ale schopnost dosáhnout mimořádné přesvědčivosti mu nelze upřít. Koncert skončil do ztišení. Celkem logicky bez přídavků.

Pozornost se tento večer pochopitelně soustřeďovala na sólistu. V uplynulých třech sezónách byl rezidenčním umělcem FOK, objevil se v Praze v tom období nejen jako sólista, ale také jako dirigent a skladatel. Teď se vrátil už zase jako host, ale s jasně vyjádřeným blízkým vztahem. Ostatně, ten má k Praze už od 90. let, kdy tu zpíval poprvé. Vždy vzbuzoval pozornost, je velký extrovert. Zdálo se kdysi, že mu při jeho způsobu zpěvu hlas nemůže vydržet dlouho. Evidentně to tak není, zpíval teď ve vynikající formě. Velký a skvělý příspěvek přinesl do programu Pražský filharmonický sbor – výrazově, dynamicky, svou jistotou. Orchestr byl tento večer až na třetím místě, samostatných čísel nebylo tolik, ale ve velkých úsecích oper, v nichž nešlo o háklivý doprovod virtuózních čísel, ale o široce rozmáchlý symfonický zvuk, hrál s přehledem. Až na čtvrtém místě byl dirigent. Sloužil věci, neupozorňoval na sebe. Nicméně bez profesionálního vhledu tohoto zkušeného praktika, podněcujícího a umožňujícího otevřenost a odvahu, by večer nevyzněl tak, jak se podařilo – jako oslava dramatické hudby a zpěvu, operního žánru. Zvolený repertoár by s menším zaujetím a bez popuštěných otěží nefungoval.

Foto: Jan Slavík