Ve věku třiasedmdesáti let zemřel Jan Suk, literát, filozof, literární kritik, editor a publicista, vnuk Josefa Suka a pravnuk Antonína Dvořáka. Byl posledním z dvořákovsko-sukovské linie rodu.

Během života vyšlo Janu Sukovi čtrnáct knih, kromě básnických sbírek publikoval také esejistické texty. Recenzoval stovky knižních titulů v odborných periodikách, ale i v denících, rozhlase a televizi. Nevlastním bratrem Jana Suka byl houslový virtuos Josef Suk. Stejně jako on zůstal bezdětný, a tak s jeho životem skončila i rodová linie skladatelů Antonína Dvořáka a Josefa Suka, Dvořákova zetě.

Jan Suk vystudoval filozofii, historii a estetiku na Karlově univerzitě v Praze. Během studií i v následujících letech navštěvoval bytové semináře Milana Machovce, Jana Patočky, Ladislava Hejdánka a dalších. V druhé polovině osmdesátých let žil v Praze a byl zaměstnán jako vědecký pracovník v estetickém oboru v Ústavu pro výzkum kultury a v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Po revoluci působil v Národní knihovně v Praze. V devadesátých letech pracoval jako redaktor, později šéfredaktor pražského nakladatelství H&H, kde redakčně a editorsky připravil desítky beletristických i vědeckých titulů z české literatury i překladů z literatury světové. Byl editorem stěžejních děl Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého, Zdeňka Kalisty, Romana Jakobsona, Jiřiny Haukové, Zdeňka Rotrekla, Arnošta Lustiga a mnoha dalších autorů. Jako literární publicista se zabýval i výtvarným uměním, hudbou a divadlem. Od roku 1994 řídil básnickou edici Poesis, v níž vyšlo téměř čtyřicet titulů české i světové poezie včetně zásadních antologií. Pro Českou televizi se scenáristicky a moderátorsky podílel například na dokumentu o životě a díle Josefa Suka Dotkl se mě prst Boží (2006) a na dokumentu o K. H. Máchovi Kam vzhlédnu, tam mně schází tvář (2010). Řadu let působil jako redaktor internetového Portálu české literatury, pro který napsal stovky recenzí a medailonů předních českých autorů.

Ve vlastní tvorbě se zaměřoval na poezii a eseje. Básnickému dílu se věnoval nepřetržitě od konce šedesátých let. Po roce 2000 se tematicky věnoval krizi duchovních a morálních hodnot a hledání pevného bodu v současném světě. Obdobné filozofické východisko měla i jeho esejistická tvorba. V ní uplatňoval erudici a komparatistickou schopnost zaměřenou na kulturně-historické fenomény. Polemizoval s postmodernou, vycházel z křesťanské tradice a antiky. Vydal sbírky básní Potopené pevnosti (Kant, 2002), Tajná schodiště (Kant & Zahrada, 2006), Spojené kameny (Protis, 2007), Dohlednost v mlze (Pulchra, 2001), Pohyblivé obrazy (Větrné mlýny, 2024) a esejistické soubory Krysy v Hadriánově vile (Concordia, 2004), V aréně prachu, stínů a večerů (Pulchra, 2010), Jména v soumraku času (H & H, 2012) a Příroda v opeře (Paper Jam, 2024). Byl autorem monografie svého dědečka, hudebního skladatele Josefa Suka Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců (Academia, 2020). Spolupracoval s fotografkou a výtvarnicí Petrou Růžičkovou na knižních a výstavních projektech.

Jan Suk se narodil 14. července roku 1951 v Benešově a zemřel 15. února roku 2025 tamtéž.

***
V roce 2022 publikoval portál KlasikaPlus.cz s Janem Sukem rozhovor. Sám Jan Suk přispěl také do seriálu Suk v souvislostech.

foto: Petra T. Růžičková