Suk v souvislostech (2)
V krajině, v níž se mlčí
„Vždyť odtud mohl putovat pěšky na Vysokou, kde se setkával s milovanou dívkou, byť pod laskavě přísným dohledem Dvořákovým.“
„Byl to bratr Antonín, kdo poradil kvartetistům, aby uspořádali sérii dobročinných koncertů a tak se vyhnuli hrozícímu nástupu na frontu.“
„Fakt, že ani ne hodinovou kompozici, jíž je Epilog, komponoval jedenáct let a stále nebyl s prací spokojen, svědčí o tom, v jakém emocionálním, ale i fyzickém rozpoložení sil toto dílo takt po taktu skládal.“
V pokračování volného seriálu o skladateli Josefu Sukovi, od jehož narození letos v lednu uplynulo sto padesát let, portál KlasikaPlus.cz přináší esejistické pozvání skladatelova vnuka, básníka Jana Suka, do míst, která byla jeho dědečkovi nejdražší – do Křečovic na Sedlčansku. Právě tam se přesně za týden v rámci Pražského jara uskuteční vzpomínkový koncert.
I.
Jsou místa, která k nám ničím pozoruhodným nepromlouvají. Připomínají fádní pustinu výrazně se odlišující od magických a znělých míst, o nichž se poněkud frázovitě tvrdí, že oplývají geniem loci. Co utváří tuto výjimečnost? Je to krajinný ráz, přírodní reliéf, nebo jsou to seskupení honosných a krásných architektur? A co když je onen duch mimořádných lokalit spojen s konkrétními lidmi, kteří zde žili, pracovali, mysleli a tvořili? Genius loci je obtížně definovatelný a je pravděpodobně kombinací všech výše zmíněných faktorů. Každopádně cítíme na takových místech zvláštní uvolněnost doprovázenou přívalem příjemných pocitů, takže jen neradi taková místa opouštíme, abychom se vrátili tam, kde převládá všednost.
Středočeské Křečovice, vzdálené od Benešova dvacet, od Sedlčan pouhých deset kilometrů, jsou dodnes poklidnou a architektonicky nevýraznou malou obcí. V okolí Křečovic se vypínají nevysoké zalesněné kopce Středočeské pahorkatiny táhnoucí se od Brd přes hluboké údolí Vltavy, jež zdejší krajinu protíná a tvoří jakousi páteř této části Čech připomínající vlnící se moře. Všechno je zde ponořeno do ticha, takže dirigent České filharmonie Václav Talich kdysi výstižně prohlásil, že Křečovice se ocitají v krajině, „v níž se mlčí“.
Dominantou vesnice dodnes zůstává barokní kostel svatého Lukáše vztyčený na původně gotických základech ze třináctého století, na vesnické poměry nezvykle mohutný a žlutě se pnoucí nad strží, jíž protéká jakoby „pohanský“ Křečovický potok roubený závoji bříz a mlhovinami olší, aby po několika kilometrech vyústil do říčky Mastník vinoucí se celým sedlčanským krajem. V severním boku chrámu je do zdi vsazen žulový reliéf slunce, který může pocházet z keltského oppida nacházejícího se poblíž osady Hrazany, která se vypíná nad vltavskými meandry. Ať je původ tohoto kamenného symbolu jakýkoli, možná i on prozařuje vesnici a její okolí a podílí se na tom, že je toto místo nabito zvláštní energií, která se dotkne každého vnímavého návštěvníka obce.
Navzdory tomu všemu by Křečovice pravděpodobně zůstaly pozapomenutou osadou, kdyby do ní někdy v polovině devatenáctého století nepřišel mladičký absolvent učitelského ústavu v Praze Josef Suk, syn bednáře a rodák ze středočeského Neustupova. Nastupuje jako výpomocný učitel do křečovické školní malotřídky, která tehdy neměla ani bytelnou budovu. Byla to jen chatrná a větrem bičovaná provizorní stavba se stropem ze sukovitých prken, jako by hřeby přibitých k obloze.
Řídícím učitelem byl v době Sukova nástupu stárnoucí Matěj Český vykonávající – jak bylo pravidlem – rovněž funkci správce chrámového kůru. A bývalo zvykem, že regenschori hrál na varhany během mešních obřadů, ale také se věnoval kompozici především liturgické hudby. Matěj Český tak přivedl pozdějšího řídícího učitele Josefa Suka ke komponování. V archivu na faře svatého Lukáše i ve staré škole, o jejíž vybudování se Suk zasadil, se našly desítky jeho děl.
Za Matějem Českým občas jezdívala do Křečovic jeho půvabná neteř Emílie Baumannová pocházející z úřednické rodiny. A Josef Suk starší se do ní zamiloval. Avšak jeho Emilka bydlela v Praze, takže za ní učitel Suk chodíval pěšky vltavským údolím na doslova několikaminutové schůzky odehrávající se na pražské periférii a za asistence jejích rodičů. Zpravidla ve čtvrtek odpoledne zkrátil školní výuku, propustil oněch dvě stě žáčků ze školy domů a vydal se na více než padesátikilometrovou pouť k hlavnímu městu. Po krátkém setkání se svou láskou se večer obrátil jižním směrem a vracel se noční temnotou po chatrných stezkách kolem dřímajících samot a hlubokými lesními houštinami do Křečovic. Nad ránem ulehl do postele, aby po nezbytném odpočinku opět stanul u katedry před švitořícím hejnem školáků. Nezapomínejme, že tyto láskyplné pěší túry se odehrávaly v polovině 19. století, kdy noční cesty nebývaly příliš bezpečné. Na chodce kráčejícího spící krajinou číhaly mnohé nástrahy: buď že sejde z pravé cesty a zabloudí, nebo ho rovnou přepadne pytlák čekající v lesích na svou kořist.
Po smrti svého nadřízeného Matěje Českého se Josef Suk starší stává řídicím učitelem a regenschorim v chrámu svatého Lukáše. A někdy kolem roku 1860 uzavírá sňatek s Emilkou, za níž tak obětavě chodíval vltavským údolím, aniž by si uvědomoval, že podobné vandry českou krajinou vykonával před ním básník Karel Hynek Mácha, který se odvážil s přítelem Strobachem vydat pěšky až do Benátek a Terstu.
Sukovo manželství bylo šťastné, i když nebylo všechno idylické, neboť tehdejší učitelé byli živi ponejvíce z milodarů vesničanů. Navíc Sukova manželka se přesunula z Prahy do Křečovic, do vesnické semknuté komunity, která na ni pohlížela jako na typickou městskou paničku beze vztahu k venkovu. Čelila těm útokům docela statečně, když založila na zahradě políčko, na němž úspěšně pěstovala brambory a zeleninu, čímž sousedy překvapila a přece jen si získala jejich náklonnost. Ostatně podobnou zkušeností prošla v odloučeném Petrkově na Vysočině i francouzská manželka básníka Bohuslava Reynka Suzanne Renaud.
Roku 1862 se Sukovým narodilo první dítě, Emilie, pojmenovaná po matce a brzy se vydávající otcovou cestou; vystudovala Učitelský ústav a přitom se náruživě věnovala hudbě. Učitelky, pokud chtěly vykonávat toto zaměstnání, se nesměly provdat. Nevím, co Emílii zaválo až do vzdáleného Jindřichova Hradce, kde bydlela v podnájmu poblíž renesančního zámku v místnosti s klenutým stropem a kde pilně učila také hře na housle a na klavír. Byla půvabnou dívkou až s jakýmsi rafaelovským vzhledem, takže jistě měla mnoho přelétavých lásek a nápadníků. V Jindřichově Hradci žila až do konce svého poměrně dlouhého života a je tam i pohřbena. Její bratr, nejmladší dítě manželů Sukových, pojmenované po otci, ji tam navštěvoval a dokonce vytvořil Jindřichohradecký cyklus pro klavír, který sice nemá opusové číslo, ale jako řada jiných juvenilních skladeb napovídá cosi o tom, že rodící se skladatel Josef Suk byl téměř zázračným dítětem komponujícím obdobně jako Mozart již v útlém věku, takže jeho cesta k hudbě se odehrávala jinak, než u jeho učitele Antonína Dvořáka, který začal komponovat téměř až v dospělosti.
Emilka byla v učitelově rodině dlouho jedináčkem. Za šest let po jejím narození přichází na svět druhý potomek Antonín, opět se vydávající otcovou stopou. Po studiích nastoupil jako učitel ve škole v nedalekých Maršovicích a zastával tam post regenschoriho v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Také on zdárně komponoval liturgické skladby a vyučoval hudbě.
Nejmladšímu dítěti manželů Sukových hrozilo, že bude rovněž pedagogem. Avšak když v šesti letech zkomponoval za otcovy vydatné pomoci první skladbičku, polku k matčiným narozeninám, a hrál dobře na housle, na klavír a dokonce i na varhany v křečovickém svatém Lukáši, kde mu otec přidělal pedály, aby na ně dosáhl dětskýma nohama, bylo rozhodnuto, že půjde na pražskou konzervatoř, a to již v útlém věku jedenácti let.
Na sklonku léta 1885 byl malý Josef téměř násilně deportován s houslovým pouzdrem a s otcovým kufříkem na kolenou na železniční nádraží v Bystřici u Benešova a odtud vezen v rozkodrcaném vlakovém kupé vstříc metropoli a chlapeckému podnájmu, kde se mu stýskalo, dokud se nesblížil se svými o něco průbojnějšími vrstevníky; Oskarem Nedbalem, Vítězslavem Novákem, Ottou Bergerem a dalšími, kteří byli obdobně jako on studenty na konzervatoři. Skladatel vzpomíná, jak onu pro něho útrpnou cestu z Křečovic do pražského neznáma proplakal a jak se obával všeho, co má v budoucnosti nastat.
Poprvé na delší dobu opustil rodné křečovické údolí, jež ho zaplavovalo pozitivní energií, aniž tušil, že se sem bude po celý život vracet jako do svého hlavního útočiště, arkána i azylu, a právě tady bude obnovovat životní síly vyčerpávané hektickým koncertním životem s Českým kvartetem a zdevastované tragickými událostmi; smrtí milovaného učitele a od roku 1898 i tchána Antonína Dvořáka, a především nejbolestnější ztrátou, jíž byl předčasný odchod jeho drahé manželky Otilie v červenci 1905. V této osudné chvíli poprvé zvažoval sotva třicetiletý skladatel, že už dál nebude komponovat.
II.
Kolem roku 1890 odcházel řídicí učitel Josef Suk starší do penze. Zdá se, že učitelská kariéra byla přece jen výnosná, když si nastřádal peníze na zakoupení poměrně rozsáhlé, i když tehdy zanedbané usedlosti s popisným číslem 3, což byl obyčejný přízemní a kamenný dům s přilehlými stájemi pro dobytek, dále dvě stodoly snad ještě z počátku devatenáctého nebo z konce osmnáctého století. A k tomu velký pozemek, jenž se stal základem rozsáhlých květinových i zeleninových zahrad a téměř hektarového ovocného sadu, na kterém jsem jako dítě napočítal více než dvě stovky jabloní, hrušní, švestek, mirabelek a třešní.
Po absolutoriu v Dvořákově mistrovské třídě se chtěl Josef Suk vydat cestou volného umělce a přál si komponovat, protože byl velmi inspirován a podněcován mimo jiné ovzduším končícího století nabitého tvůrčími vzruchy a podněty. Z venkovského zakřiknutého chlapce se mladý Suk stává téměř přes noc příkladným pražským bohémem dandyovského ražení. Láska k Otilce ho inspiruje k podstatným dílům z jeho mládí, ke smyčcové Serenádě Es dur a především ke scénické hudbě k Zeyerově pohádkové férii Radúz a Mahulena nesené v secesním a symbolistním duchu. Křečovice zůstávají nadále důležitým bodem. Vždyť odtud mohl putovat pěšky – podobně jako kdysi jeho otec chodíval za láskou do Prahy – na Vysokou, kde se setkával s milovanou dívkou, byť pod laskavě přísným dohledem Dvořákovým, ačkoli první setkání s Otilkou se uskutečnilo v Praze.
Dalším zlomovým okamžikem byl rok 1892, nebo přesněji 1891, kdy se na pražské konzervatoři zformovalo kvarteto složené z absolventů této školy. Karel Hoffmann jako primárius, Josef Suk jako sekundista, violista Oskar Nedbal a violoncellista Otto Berger záhy utvoří hvězdný soubor snů, jímž bylo České kvarteto hrající pod tímto názvem až do roku 1933, kdy na činnost v něm ze zdravotních důvodů Josef Suk rezignoval. Působnost kvarteta se neomezovala jen na rakousko-uherskou monarchii, ale brzy začala řada náročných koncertních turné po evropských metropolích i po místech méně známých. A všude se hrálo se strhujícím nasazením. A cestovalo se vlaky, které většinou nebývaly pohodlné. Spávalo se v nejlevnějších hotelích nebo v soukromí. Nebo se také nespalo vůbec. Komponování Josef Suk chtě nechtě přesouval na letní prázdniny, kdy se z nomádských koncertních cest vracíval do Křečovic do onoho starého stavení z konce osmnáctého věku.
Každá lidská bytost, až na určité tulácké výjimky, cítí, že by měla mít na světě místo, jež by mohla vnímat jako domov. Z Josefa Suka se díky koncertní činnosti stal novodobý Ahasver s vysněnými chvílemi prožitými v křečovickém tuskulu. Tam se všechno na několik prchavých dnů zpomalilo a tam se mohl soustředit na kompoziční práci. Avšak vracíval se do příbytku svých rodičů. Přitom umělecká tvorba vyžaduje vždy určitou samotu a odlehlost.
Skladatelův otec se proto rozhodl, že vystaví na svém pozemku pro syna zahradní nebo letní vilku, kde by měl Josef Suk svou pracovnu s klavírem a klid na práci. V roce 1895, na konci srpna, je dům „vyzdvižen“, jak dodnes oznamuje dřevěná cedulka psaná švabachem a umístěná nad vstupními dveřmi. Je to nerozsáhlé stavení o třech místnostech, přízemní, avšak vzdušné, se záplavou slunečních paprsků, neboť celá usedlost včetně zahrad je otočena na jih a situována na mírném a prohřátém návrší. Domek nese nepatrný secesní vliv, zdaleka ne tak výrazný, jaký má Dvořákova vila Rusalka na Vysoké, i když má s Rusalkou jistou architektonickou i stylovou příbuznost. Jistě to byl skladatelův úmysl, neboť si představoval, jak sem slavnostně uvede Otilii, až dojde k jejich svatbě.
Sňatek byl uzavřen v kostele svatého Štěpána v Praze na Novém Městě v roce 1898, v den, kdy manželé Dvořákovi slavili stříbrnou svatbu. Ačkoli to mladý novomanžel jistě mínil dobře, Otilie se stěhuje z Prahy do Křečovic a stává se „zajatkyní“, ocitající se sice na magickém a energií sršícím vesnickém ostrovu, ale většinou pouze ve společnosti Sukových rodičů, protože hned několik dnů po svatbě odjíždí Josef Suk na další koncertní turné. Třebaže je Otilka Sukovými rodiči zahrnuta maximální láskou, stýskalo se jí po Praze i po Vysoké. Navíc měla profesorem Josefem Thomayerem diagnostikováno závažné srdeční onemocnění. Na přelomu roků 1900 a 1901 Otilie otěhotní, ačkoli zakladatel české interní medicíny všechny jemně varuje, že porod je sice krásnou zátěží, ale vzhledem k jejímu chronickému onemocnění může představovat i určité riziko.
V té chvíli nikdo netušil, jak se křečovitý genius loci pozvedne narozením dítěte, malého Josífka, prvního vnuka Antonína Dvořáka, ale také opakovanými a častými návštěvami skladatele Novosvětské a Rusalky, k oněm hvězdným okamžikům, v nichž je vše zaplaveno příznivým světlem, které však brzy mělo pohasnout. Poté, co Antonín Dvořák u křečovického klavíru Bősendorfer instrumentoval část nejslavnější árie z Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ a kdy sem opakovaně zajížděl, protože jeho dcera po porodu prodělala několik záchvatů trombózy, se již nikdy nevrátily ony sladké chvíle rodinného štěstí. Nečekaná smrt Dvořákova v roce 1904 poznamenala jako další osudová rána Otilčino choré srdce, které se z tohoto šoku již nevzpamatovalo. Po ročním zápasu Otilie zemřela v červenci roku 1905 během zběsilé letní bouře v křečovické zahradní vilce. Nad usedlostí i nad Sukovým životem se začal vznášet Asrael, anděl smrti.
III.
Je přirozené, že Otilčin odchod představoval i neblahé signum spojené s příbytkem smrti, jímž se v té chvíli stala křečovická usedlost. Josef Suk, přecitlivělý introvertní člověk, se však nevzdal a – jak píše v dopise violoncellistovi Hanuši Wihanovi – „bere opět pero do ruky“ a dokomponovává ke smuteční symfonii Asrael věnované Dvořákově památce čtvrtou a pátou větu zasvěcenou drahé manželce. A pocítil nutnost vzdálit se z těchto míst, dokonce se vzdálit i od sebe samotného.
Kvartetní činnost je stále více než hektická, takže je přirozené, že si skladatel opatřil byt v Praze v Trojické ulici na vltavském nábřeží, neboť řeka mu evokovala dětství a mládí prožité v její blízkosti, protože i zmíněné vodní toky, Křečovický potok a Mastník (kde bude později rybařit, ale tak, že úlovek zpravidla vhodí zpět do vody), mu asociují jeho pevné stanoviště, jeho stále ještě neztracený a jím nezavržený domov. Navíc v Křečovicích byli jeho rodiče, kteří se ujali výchovy malého syna Josefa, a v Maršovicích byl v záloze bratr Antonín, který sehrál v Sukově životě významnou roli v dalším tektonickém dějinném zlomu, jímž byla první světová válka. Byl to on, kdo poradil kvartetistům, aby uspořádali sérii dobročinných koncertů a tak se vyhnuli hrozícímu nástupu na frontu.
Děsivá válečná apokalypsa, která jakýmsi nietzscheovským způsobem přinesla převrácení všech dosavadních hodnot a otevřela cestu k moderně a avantgardním hnutím, umožnila Josefu Sukovi, aby se opět začal zajímat o Křečovice a o přírodní dění, jež jimi prostupovalo. Odtud ještě před válkou čerpal útěchu a nabíral životodárnou sílu po Otilčině smrti. Odtud se k němu ozývaly „hlasy života a útěchy“, jak nadepsal první větu nové, vyrovnávací kompozice, jíž byla Pohádka léta. Pohádka křečovického léta s vlnícími se lány dozrávajícího obilí, se bzučením tisícerého červencového hmyzu a včel sestupujících do propastí květů, s těkavostí chvějících se motýlích křídel, s nápory bouří a vichrných poryvů, s dusností rozpáleného vzduchu, ve kterém se všechno zpomaluje nebo zastavuje, a s večerním polobděním vcházejícím branou potemnělých stínů k téměř absolutnímu ztišení a k úchvatné meditaci, kterou skladatel vyklenul v závěrečné větě Pohádky léta, jež je zasvěcena noci.
Je možné konstatovat, že právě v této mlčenlivé středočeské krajině se zrodilo cosi jako Sukův přírodní panteismus symbolizující jeho symfonickou tetralogii Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog, ale prostupující i klavírním cyklem Životem a snem. Cosi obdobného zaznívá i z poezie básníka vesnických samot a přírodních odlehlostí, které jsou povýšeny až do mytických a spirituálních sfér, Otokara Březiny, jehož verše chtěl Suk použít v zamýšleném, bohužel však již nerealizovaném oratoriu o mýtu a mystice přírody i lidského života. Jistě nebylo náhodné, ale bylo to výsledkem Sukova obezřetného vztahu k poezii, že do záhlaví partitury svého posledního díla, do Epilogu, vepsal verše z Březinova Mýtu ženy.
Po první světové válce nastal znovu rušný koncertní život, který byl více dynamický, ale rovněž více vyčerpávající. Navíc byl Josef Suk ustanoven jako rektor pražské konzervatoře s povinností učit kompozici někdy až třicet hodin týdně. Na vzácné filmové, i když němé sekvenci, vidíme skladatele u křečovického klavíru; za okny se rýsuje silueta chrámu svatého Lukáše. Kamera se chvíli koncentruje na Sukův obličej a na jeho oči. Vidíme tvář velmi znaveného muže, tvář předčasně zestárlou, baudelairovsky samotářskou. Tyto filmové záběry byly pořízeny zřejmě v údobí, kdy se zahradní vila stala skladatelovým posledním útočištěm, ačkoli v té době pobýval rovněž ve středočeském Benešově v pronájmu v Husově ulici, kde vlastně pouze přespával po návratech z pražské konzervatoře.
Obličej melancholicky znaveného tvůrce je kvintesencí jeho nesnadného života, v němž bylo mnoho těžkých chvil a málo pozitivních okamžiků. Ty jako by Josef Suk ukládal, deponoval jakýmsi tolstojovským způsobem do vesnického zátiší, do prostředí statků, chalup drobných rolníků, do kvetoucích polí a podzimních strnišť. Nezapomínejme, že Suk měl za sebou kromě opakovaných tragických úmrtí v rodině, kromě toho, že vlastně po třicítce už nikdy neměl cosi jako úplnou rodinu, také další obrovité břemeno, jímž byl boj o dílo Dvořákovo, jehož byl nejzapálenějším obhájcem. Není divu, že v posledních létech života trpěl záchvaty nespavosti, že se uchyloval k všemožným náhražkám, k nadměrnému kouření, k popíjení vína, ale také k nekonečným samotářským procházkám vylidněnou přírodou.
Fakt, že ani ne hodinovou kompozici, jíž je Epilog, komponoval jedenáct let a stále nebyl s prací spokojen, svědčí o tom, v jakém emocionálním, ale i fyzickém rozpoložení sil toto dílo takt po taktu skládal. Navenek zachovával dekorum, třebaže byl vesničany vnímán jako samotářský podivín, jehož hudbě nerozumějí, i když na ně působil jako velmi laskavý a vstřícný člověk. S každým člověkem promluvil. Téměř každého kolemjdoucího obdarovával objetím a polibkem, jak se o tom zmínil v nekrologu v roce 1935 Karel Čapek. Vybavuji si veselou historku, kterou mi kdysi vyprávěla jedna křečovická sousedka. Když byla dospívajícím děvčetem, chtěla vždy Josefa Suka první pozdravit, jak se sluší. Avšak nikdy se jí to nepodařilo. Suk byl pohotovější a první ji na dálku pozdravil nebo jí pokynul rukou.
Do Křečovic za ním zajíždělo mnoho přátel a umělců z Čech i z ciziny. Jeho osobnost prohlubovala onen pověstný genius loci. Troufnu si tvrdit, že je zde jeho bytost stále přítomna. I kvůli němu je toto místo, dávná křečovická usedlost, každá jabloň na stárnoucí zahradě, každá vrba u potoka protékajícího zahradou nebo se sklánějící k jezírku jakoby sem přenesenému z dob anglických romantických básníků, nabito takovou vitalitou a inspirativní silou, že jsem v Křečovicích napsal všechny své knihy, ale i ty méně významné publicistické texty, jež zmizely v propadlišti času. Žil jsem léta v Praze, ale každou větu, každý verš jsem cizeloval v podkrovní pracovně, v „modré mansardě“, která ještě zažila Josefa Suka.
Zmínil jsem Sukovo „milosrdné“ rybaření, ale je třeba povědět, že byl i náruživým a zasvěceným sběratelem antikvit, obrazů, grafických listů, barokního nábytku, porcelánu, keramiky a skla, ale rovněž lidového, „selského“ baroka. Do jeho poměrně rozsáhlé sbírky sháněl exponáty na Slovácku i na Slovensku Joža Uprka, další z početné řady skladatelových uměleckých přátel.
Skladatel zanechal prvořadé hudební a duchovní dědictví, ale rovněž mnoho krásných předmětů, z nichž bylo snadné po jeho smrti vytvořit muzeum nebo památník. O jeho založení a provoz se staral až do své předčasné smrti jeho syn a můj otec, Ing. Josef Suk. A byl to on, později doprovázen mou matkou Růženou, kdo přenesl toto dědictví přes martyrium druhé světové války, kdy se Křečovice staly součástí cvičiště SS a byly násilně vysídleny. Táta marně intervenoval s tetičkou Dvořákovou na pražském říšském protektorátu, aby byla vesnice z tohoto záboru vyjmuta právě kvůli Sukově památce. Bohužel říšského protektora Heydricha nepřesvědčil, ale domohl se alespoň toho, aby byly důstojně a bez poškození odvezeny všechny věci ze Sukovy pozůstalosti.
Po válce museli mí rodiče celou usedlost rekonstruovat. A to netušili, jaké další ohrožení vyvstane před nimi po bolševickém puči v roce 1948. Násilná kolektivizace, rozvrácené soukromé vlastnictví, zabírání polí a lesů, výstavba kravínů a vepřínů, zemědělských kolosů devastujících zbytky přirozených krás minulosti. Hrozba, že na Sukově zahradě bude stát drůbežárna nebo něco ještě obludnějšího. Otci nezbývalo nic jiného, než těsně před smrtí v roce 1951 odkázat mnohé po skladateli státu, konkrétně ministerstvu školství a osvěty, jemuž tehdy kraloval „dvořákobijec“ Zdeněk Nejedlý.
Naštěstí se podařilo přenést všechno přes totalitní éru až do dnešních dnů, kdy je Sukův památník v secesní vilce veřejnosti kdykoli přístupný a pečlivě udržovaný v gesci Národního muzea. Kdokoli vstoupí do poměrně rozsáhlého sukovského areálu, je okamžitě uchvácen letitým kouzlem a vanutím ducha dávných dob, jako by se ocitl na konci devatenáctého nebo na začátku dvacátého století. Tyto atributy je třeba zachovat i do budoucnosti stejně tak, jako udržovat skladatelovu rodnou světničku ve staré křečovické škole a hrobku již z dálky snadno rozpoznatelnou, neboť je na ní symbol hudby a mytického Orfea, mohutná žulová lyra zhotovená podle návrhu sochaře Ladislava Šalouna. A nad Křečovicemi se vznáší Sukova mohyla s alejí lip a s kameny, na nichž jsou vepsány názvy skladatelových stěžejních děl. Křečovice tak zůstávají jedním z nejvíce magických míst v Čechách, důležitým i na kulturní mapě Evropy.
Foto: Pražské jaro / Michal Vencl, Wikipedia / a.n. / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Petr Novák / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Gabriela Novotná / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wokipedia / Posázaví / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Sovicka169 CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Jan Dudík / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/),
Příspěvky od Jan Suk
Více z této rubriky
- Klasika v souvislostech (74) Hudba optikou vědy. Život a dílo Guida Adlera
- Martinů v souvislostech (19)
Druhá válečná symfonie - Varhany a varhaníci (44)
Ambasador francouzské hudby Michel Bouvard - Až na konec světa (32)
Sudetoněmecký Bruckner.
Skladatel, pedagog a publicista Kamillo Horn - Pohledem Jiřího Vejvody (69)
Když hudba překračuje hranice.
Nikol Bóková na festivalu Lípa Musica