„Pražský filharmonický sbor je rozhodně jeden z těch nejlepších sborů, které v Evropě máme.“

„S Vídeňskými filharmoniky jde o přátelské soutěžení. A také je to často rodinná záležitost – někdo z rodiny hraje v jednom tělese, někdo v tom druhém.“  

„Hudební Vídeň by bez Čechů – a bez Maďarů – nebyla Vídní.“

Bregenz je třicetitisícové hlavní město spolkové země Vorarlbersko. Leží na nejzápadnějším konci Rakouska na břehu Bodamského jezera a je proslulé mimo jiné svým letním festivalem, k jehož „nej“ patří jednak Jezerní scéna pro velkolepá operní představení s hledištěm pro sedm tisíc lidí, jednak také už více než sedmdesátiletá spolupráce s jedním hudebním tělesem. Rezidenčním orchestrem jsou na Bregenzer Festspiele od samého počátku, tedy od roku 1946, Vídeňští symfonikové. Jejich intendant Johannes Neubert v rozhovoru pro portál KlasikaPlus říká, že Bregenz, kam někteří současní hráči jezdívali jako děti s rodiči, když byli členy orchestru ještě oni, je krásná výjimka přidaná k běžné každodenní práci.

Vídeňští symfonikové existují od roku 1900. Na Bregenzer Festspiele působí skutečně bez přestávky?

Ano. Zpočátku šlo o koncerty, jako je tomu na jiných zájezdech, ale zanedlouho začaly i operní úkoly. Tedy přátelství od nepaměti.  

Letos si připomíná deset let umělecké spolupráce s festivalem v Bregenzu jako jeho rezidenční sbor Pražský filharmonický sbor. Je to tedy současně deset let s Vídeňskými symfoniky. Podílíte se spolu na Verdiho Rigolettovi na Seebühne a na Massenetově opeře Don Quichotte ve Festspielhausu, uvedli jste navíc společně pod taktovkou Fabia Luisiho Verdiho Rekviem. Setkáváte se i někde jinde? Měli jste sbor z Prahy třeba ve své abonentní řadě ve Vídni?

Ve Vídni zatím ještě ne, ale pracuje se na tom. Víte, ono to není tak snadné. Dvě hlavní dějiště vídeňských symfonických koncertů – Musikverein a Konzerthaus – mají svá vlastní sborová tělesa. Pokoušíme se najít nějaký jiný projekt. Je docela možné, že řešením by byl koncert pod širým nebem, nějaký takový, jaký pořádáme každoročně osmého května k výročí konce druhé světové války. Ale vystoupili jsme společně v Rudolfinu na festivalu Dvořákova Praha před dvěma roky. Na programu bylo tehdy za řízení Tomáše Netopila Dvořákovo Te Deum, jeho Šestá symfonie a Brahmsova Tragická předehra.

Oceňujete spolupráci s Pražským filharmonickým sborem?

Samozřejmě. Je to velmi, velmi dobrý sbor. Rozhodně jeden z těch nejlepších, které v Evropě máme.

A co Vídeňští symfonikové a opera? Je pro váš orchestr stejně ojedinělou letní zkušeností, jako pro Pražský filharmonický sbor?

Já úplně přesně nevím, jak často váš sbor interpretuje operu v Praze. My zhruba dvakrát třikrát do roka hrajeme v opeře v Divadle na Vídeňce, ale pochopitelně ta úplně největší část práce Vídeňských symfoniků je pořádání koncertů. Devadesát procent toho, co děláme ve Vídni, jsou koncerty. Hrajeme v Musikvereinu i v Konzerthausu, zhruba padesát na padesát procent. V obou koncertních sálech máme svůj cyklus. Jsme symfonický orchestr.

Jsou Vídeňští symfonikové městským orchestrem?

Ano. Jsou oficiálním orchestrem města Vídně. Ale jak víte, Rakouská republika je federací a Vídeň je nejen hlavní město, ale současně také spolková země. Podobně je tomu v Berlíně, který je nejen hlavním městem Německa, ale také státem. Takže město a země Vídeň fandí svému symfonickému orchestru a podporuje ho.

Jestliže hlavním úkolem Vídeňských symfoniků jsou koncerty, pak je spoluúčinkování na operních představeních v Bregenzu spíše prázdninovou záležitostí? Tak trochu dovolenou?

Prázdniny nebo dovolená to tedy zrovna nejsou! Ale je to moc pěkná a dobrá výjimka v běžné práci. Pro hudebníky je to prostě dobrý přídavek ke každodennosti.

Existují nějaké sféry vlivu ve Vídni, rozdělení působnosti mezi filharmoniky a symfoniky?

Vídeňští filharmonikové, tvoření hráči z Vídeňské státní opery, jsou prostě další orchestr… Nesoupeříme, nebojujeme vzájemně. Jde o přátelské soutěžení. A také je to často rodinná záležitost… Víte, existuje spousta propojení – sestry, bratři, strýčkové… Někdo z rodiny hraje v jednom tělese, někdo v tom druhém. Když byla teď v Bregenzu zkouška na koncert s Fabiem Luisim, zastavil se na skok Manfred Honeck, který žije nedaleko. Je jedním z našich pravidelných dirigentských hostů, skvělý dirigent, kterého v Praze samozřejmě znáte z koncertů s Českou filharmonií. I on je takovým příkladem: jeho bratr je koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a jeden z jeho synů – houslista Matthias –  hraje v orchestru Vídeňských symfoniků. A přišel bych na deset nebo patnáct dalších podobných příkladů rodinných vztahů, které spojují dvě hlavní vídeňská tělesa.

Víme o českých členech Vídeňských filharmoniků. Jsou Češi také ve vašem orchestru?

Ano, například koncertní mistr je Čech – Jan Pospíchal. Má už blízko do odchodu na odpočinek. Je členem našeho orchestru od roku 1980 a u prvního pultu usedá od roku 1982. Byl jedním z těch, kdo přišli po osmašedesátém roce. Tehdy emigrovalo do Vídně opravdu hodně Čechů… A nebo zástupce koncertního mistra druhých houslí: Libor Meisl, další Čech… Myslím, že mohu říct, že hudební Vídeň by bez Čechů – a bez Maďarů – nebyla Vídní.

V současnosti?

I v minulosti. Vždycky tomu bylo tak, jak to teď popisují. Vídeň nikdy nebyla v pravém slova smyslu německé město. Jenom se tam mluvilo německy…

Existuje – když už hovoříme a o přátelském soutěžení s Vídeňskými filharmoniky – nějaké repertoárové zaměření charakteristické pro jeden a pro druhý z orchestrů? Filharmonikové hrají hudbu dynastie Straussů na Novoročních koncertech… Co je charakteristické pro vás?

Na zájezdech je vyžadován velmi tradiční vídeňský repertoár, a to zejména od Vídeňských filharmoniků. Když je pozvete, tak co můžete chtít: Brahmse, Brucknera, vídeňské klasiky… Prostě ten skutečně hlavní rakouský repertoár. Symfonikové jsou v tomto ohledu poněkud flexibilnější, v jejich repertoáru je přítomna větší různost. Ostatně také mnohem častěji hrajeme ve Vídni než filharmonikové. Jde zhruba o stovku koncertů ročně, čili pokrýváme větší část vídeňského koncertního dění než oni. I to nám také dává větší možnost pro repertoárovou různorodost.

Má váš orchestr ještě nějaké podobné místo za hranicemi Vídně, jako je Bregenz?

Ne, rozhodně ne. Orchestr v Bregenzu každoročně stráví nějakých šest týdnů, takže to pak po čase dohromady dává v životě hudebníků až několik let. Máme i členy, kteří jsou dětmi někdejších hráčů a pamatují si, jak s rodiči kdysi trávili vždycky nějaký čas v létě v Bregenzu… Bregenzer Festspiele jsou neoddělitelnou částí působení Vídeňských symfoniků. Bregenz je náš druhý domov.

Orchestr jezdí k Bodamskému jezeru pracovat od roku 1946. A vy osobně?

Letošní festival je můj devátý. Bohužel je zároveň také mým posledním létem v Bregenzu, protože se přesunuji do Paříže. Povedu jako „délégué général“ Orchestre National de France. Nové dobrodružství!

Přišlo náhodou?

Samozřejmě, že ne. A je to nabídka, o jaké dlouho přemýšlíte, o které debatujete s rodinou… Ale já byl odjakživa frankofil, město Paříž miluji a orchestr je fantastický… Pocházím z Východního Německa – a když jsem chodil do školy, tak jsme v létě většinou jezdili na místa, jako jsou Praha nebo Budapešť, a kupovali jsme si černé desky – takové, které u nás nebyly k dostání…

…my jsme zase jezdili nakupovat desky, takové, které nebyly u nás, do východního Německa…

Vidíte! A já si z té doby pamatuji nahrávku Carmen s Lorinem Maazelem a Plácidem Domingem, taky to tehdy byl film, a na té nahrávce hraje Orchestre National de France. Takže pro mě to teď přichází setkání s jednou z ikon mých dětských let.

Bude to v Paříži pro vás pracovně hodně odlišné?

Samozřejmě, že ano – a přesně to je součástí atraktivity té nabídky. Pochopitelně tam ve středu zájmu stojí francouzská hudba, pochopitelně orchestr funguje a hraje jinak… Pochopitelně je tam mentalita velmi, velmi odlišná…!  

Kdy se stěhujete?

Už v září.

Johannes Neubert (1969) je absolventem muzikologie, politologie a kulturního managementu. Má hudební zázemí rovněž jako flétnista, studoval v Německu a v Británii. Pracoval od roku 1996 v English National Opera, v roce 1999 nastoupil jako ředitel marketingu do vídeňské Jeunesse Musicale a působil ve správě Konzerthausu. V letech 2002 až 2010 byl ředitelem Tonkünstler Orchester a v letech 2005 až 2010 současně šéfem hudebního festivalu v Grafeneggu. Intendantem Vídeňských symfoniků byl v letech 2011 až 2019.

Foto: Wiener Symphoniker, Orchestre National de France, Bregenzer Festspiele, Petr Veber