„Soutěž zaštítěná jménem Antonína Dvořáka neměla být jen náhradou za Pražské jaro. Váha zakladatelských osobností, jejich zkušenosti, šíře rozhledu a vůle zapustily do žíznivé půdy zdravé a silné kořeny.“

„Třebaže po třech ročnících zakázala politická moc Aloisi Ježkovi stát v čele, základ jím položený byl tak pevný, že soutěž mohla pokračovat.“

„Jako spoluzakladatelka soutěže předsedala Marie Budíková-Jeremiášová v letech 1966–1983 šestnáctkrát odborné porotě.“

U zrodu Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, která se v Karlových Varech koná letos od 1. do 8. listopadu, stálo pět zakladatelů, pro jejichž připomenutí je spravedlivé jediné pořadí – abecední: Marie Budíková-Jeremiášová, Václav Holzknecht, Alois Ježek, Karel Leiss, Vlasta Linhartová. Každá z těchto osobností vložila do myšlenky soutěže jinak cennou hřivnu – a vždycky celou duši.

Marie Budíková-Jeremiášová (1904–1984), dlouholetá sólistka opery Národního divadla v Praze již od éry Otakara Ostrčila, studovala zpěv a hudební obory u Otilie Hinkeové. První angažmá nastoupila v Plzni, kde nastudovala a zpívala téměř sedmdesát sopránových rolí četně Elsy, Aidy, Taťány a Louisy. V Praze se pak věnovala přednostně českému repertoáru, a to velmi pohotově včetně řady novinek, ačkoli byla vysoce oceňována i za svou Micaëlu a Madame Butterfly. Stála u zrodu společnosti Přítomnost a oddaně uváděla písňové cykly Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka, Pavla Bořkovce, Otakara Jeremiáše i Jana Hanuše.  Vynikala také moderním pojetím operního herectví. Souběžně již od roku 1941 vyučovala zpěv na pražské konzervatoři a od roku 1957 na Akademii múzických umění, kde posléze zastávala i postavení rektorky. Jako spoluzakladatelka pěvecké soutěže Antonína Dvořáka předsedala v letech 1966–1983 šestnáctkrát odborné porotě.

Václav Holzknecht (1904–1988), přední osobnost a autorita české hudební kultury, vystudoval současně právnickou fakultu Univerzity Karlovy a klavírní hru na pražské konzervatoři u Albína Šímy. Do veřejného povědomí vstoupil v hudební skupině Mánes jako interpret a propagátor soudobé tvorby Albana Berga a Ernsta Tocha, v české oblasti Aloise Háby, Jaroslava Ježka a Iši Krejčího. V roce 1942 přijal s profesurou i nelehké postavení ředitele konzervatoře, kde pak zachránil řadu uměleckých osobností před válečným nasazením. Jako uznávaný pedagog a zkušený organizátor prosadil v roce 1956 velkolepé oslavy Wolfganga Amadea Mozarta a vzápětí v letech 1957–1973 řídil i festivalový výbor Pražského jara. Od roku 1970 přešel z ředitelského postavení pražské konzervatoře na tři roky do Národního divadla jako šéf opery. Po četných osobních zkušenostech v porotách zahraničních interpretačních soutěží v Paříži, Bruselu, Budapešti, Výmaru, Ženevě a Berlíně se zasadil o vznik interpretačních soutěží i v Čechách, a to včetně Pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, kde pak v letech 1984–1988 pětkrát vedl porotu. Proslavil se rovněž příkladně vytříbenými proslovy spatra, publicistickými glosami, eseji a spisovatelskou řadou knižních monografií, také o Bedřichu Smetanovi a Emě Destinnové.

Alois Ježek (1936), manažer a ředitel hudebních institucí, absolvoval v roce 1958 studium zpěvu na pražské konzervatoři u Jana Konstantina, ale jeho zájem byl mnohem širší. Vedle vlastních pěveckých vystoupení studoval dál vše, co souviselo s hudbou, zpěvem a divadlem. Asistoval režii v Městských divadlech pražských, spolupracoval s Mladým světem i při organizaci Zlatých slavíků a na ohlas festivalů Antonína Dvořáka, které pořádal v Karlových Varech, navázal v roce 1966 spoluzaložením a organizací pěvecké soutěže, kterou rovněž zaštítil jménem Antonína Dvořáka. Třebaže po třech ročnících mu politická moc zakázala stát v jejím čele, základ jím položený byl tak pevný, že soutěž mohla pokračovat. Jakmile se směl v roce 1990 vrátit, pozvedl pěveckou soutěž přizváním porotců ze zahraničí, rozšířením o nové kategorie Píseň a Operní naděje a pořádáním mistrovských kursů, pro které založil vlastní Mezinárodní pěvecké centrum. Souběžně byl po řadu let ředitelem Karlovarského symfonického orchestru a Městského divadla. Rozvinul spolupráci s předními kulturními i správními institucemi a svého času získal pro soutěž i nejvyšší státní záštitu. Do poroty vedle Gabriely Beňačkové, Evy Blahové, Magdalény Blahušiakové, Magdalény Hajóssyové, Jaroslava Horáčka, Jindřicha Jindráka, Pavla Kamase, Karla Petra, Brigity Šulcové, Jarmily Vrchotové a Václava Zítka uvedl také významné zahraniční pedagogy Waltera Berryho, Antonia Carangela, Sylvii Gesztyovou, Sonu Ghazarianovou, Jürgena Hartfiela, Nikolase Hillebranda, Young Chul Choie, Helenu Lazarskou, Saru Meredithovou-Livingstonovou, Alaina Nonata a Thomase Thomaschkeho a do čela poroty přizval pěvce světového renomé – Andreje Kucharského, Evu Randovou a Petra Dvorského. 

Karel Leiss (1901–1972), lyrický tenorista a profesor zpěvu, tříbil zájem o pěvectví u Josefa Branžovského a Karla i Emila Burianových a také v Miláně a ve Vídni. Cestu na operní jeviště mu sice znemožnila pokračující oční vada, ale neomezila jeho další pozoruhodnou dráhu jednak k loutkovému divadlu Spejbla a Hurvínka, jednak do gramofonových studií a do rozhlasu. Nevyhýbal se žádnému žánru, ani národním písním a tanečním zpěvům, ale ani lyrickým operním úlohám pro rozhlasová vysílání, jako Dráteník, Jacquino, Petr Ivanov, Sebastiano, Mečník, Ovlur, Almerik, Mastafa, Hajný, Krejčík. Oddaně sloužil početné písňové tvorbě soudobých skladatelů opět zejména pro rozhlas. Byl mistrem kultivovaného, dokonale srozumitelného zpěvu. Od roku 1951 úspěšně vyučoval na pražské konzervatoři, také Viléma Míška a Dalibora Novotného, jeho školením prošly i první vítězky Pěvecké soutěže Antonína Dvořáka Libuše Hošťálková a Jana Smitková. Od založení soutěže, k němuž významně přispěl, zasedal v letech 1966–1971 pětkrát v odborné porotě.

Vlasta Linhartová (1920–2001), přední pedagožka zpěvu, absolvovala vedle vlastního pěveckého studia u Jaromíry Tomáškové-Novákové i další hudební obory včetně sbormistrovství u Vojtěcha Bořivoje Aima, a to obojí nejprve na pražské konzervatoři, poté rovněž na Akademii múzických umění. Všeobecného uznání došla její koncertní dráha v řadě písňových recitálů – bez slohového omezení od baroka po nové premiéry vokálních děl Jana Zdeňka Bartoše, Jana Kapra, Josefa Plavce a Ivana Jirka. Zpívala sólové party s předními orchestry včetně České filharmonie a sama velmi úspěšně vyučovala zpěv nejprve v Praze a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde jako uznávaná profesorka vedla i katedru zpěvu. Od počátku Pěvecké soutěže Antonína Dvořáka stála mezi jejími spoluzakladateli, v letech 1966–1986 dvacetkrát obětavě zasedala v odborné porotě a v roce 1982 zastoupila onemocnělou Marii Budíkovou-Jeremiášovou v úloze předsedkyně poroty.

Potřeba domácí pěvecké soutěže byla zřetelná již od ohlasu první pěvecké soutěže Pražského jara v roce 1954 – tehdy uspořádané k poctě Emy Destinnové a Karla Buriana – kdy poprvé zazářila jména Milady Šubrtové a Soni Červené. Odstup šesti let od následujícího ročníku dovršil růst Věry Soukupové a Jindřicha Jindráka. Po dalších šesti letech však Pražské jaro ohlásilo soutěž pro varhaníky. Termín byl tedy volný, ale hlavně zralý. Svá domácí klání měli do té doby jen klavíristé – v Mariánských Lázních k poctě Fryderyka Chopina a v Hradci Králové k poctě Bedřicha Smetany. Pěvecká soutěž zaštítěná jménem Antonína Dvořáka a zasazená do Karlových Varů v roce 1966 ale neměla být jen náhradou za Pražské jaro. Váha zakladatelských osobností, jejich zkušenosti, šíře rozhledu a vůle zapustily do žíznivé půdy zdravé a silné kořeny. Košatý strom pěvecké soutěže rodí skvělé plody dodnes, letos poosmapadesáté.

Jan Králík

…………….

O soutěži čtěte také článek Jana Králíka z roku 2021.

Foto: z archivu Jana Králíka, Petr Veber, ilustrační - Facebook soutěže