Ve spolupráci s vědeckým, popularizačním centrem Vida! science centrum a společností Hands Dance připravili soubor Brno Contemporary Orchestra s dirigentem Pavlem Šnajdrem program, který je věnován zvuku a hudbě v nejrůznějších interaktivních paralelách a interakcích. Koncert se bude konat v prostorách Vida! science centra Brno v pondělí 24. dubna od půl osmé večer a bude tlumočen do českého znakového jazyka.

„Nejprve rozvěsíme na kyvadlo mikrofony, které ve slavné kompozici / instalaci Steva Reicha rozezní kinetickou energii a zpětné vazby reproduktorů. Ve skladbě Polaroidy Helmuta Oehringa s námi vystoupí neslyšící vypravěčka Veronika Slámová. Ve světové premiéře a za přítomnosti autora – brněnského skladatele Edgara Mojdla – zazní kompozice Splavné proudy a na závěr dáme prostor fantazii v Imaginární symfonii Petra Kofroně,“ uvádí BCO. 

Pilířem existence je, že akce vyvolává reakci. Lidstvo si dovolilo přepych a nejen své reakce začalo ovládat, ale i proměňovat dle potřeby. Zdá se však, že již několik dekád nabývá na důležitosti předpona inter…, ve smyslu spojování i něčeho mezi… A tak jsme se pokusili prozkoumat ono „spojující“ či „mezi“ akcí a reakcí, kde hledáme vzrušující prostor interakce.

Krátká a zábavná má být znějící socha Pendulum Music z roku 1968 od Steva Reicha. Jsou to čtyři obyčejné mikrofony pověšené nad čtyřmi obyčejnými reproduktory. Když se mikrofony rozhoupou, tak při přeletu nad reproduktorem sami sebe rozezní. Jak si pamatujeme z fyziky, tak kinetická energie se na kyvadle předává a ztrácí a tak se jednotlivé kmity mění a rozcházejí až začnou všechny mikrofony společně hučet zastavené nad položenými reproduktory, a to je konec. Nic víc a nic míň než akce, která vyvolává reakci. 

O skladatelích se většinou píše, že od dětství byli vedeni k hudbě, nejinak tomu je i u Helmuta Oehringa a to i přesto, že oba jeho rodiče jsou neslyšící. Není to paradox, protože je zjevné, že znaková řeč u neslyšících má k hudbě či k jejímu zápisu mnohem blíž, než běžné písmo a text u slyšících. Je mnohem více imaginativní, otevřená a nespoutaná v zažitých představách. Zní mnohem svobodněji. Kompozice Helmuta Oehringa jsou plné expresivity, jsou technicky náročné a veskrze virtuózní, ale nic z toho není slyšet, jsou jakoby tiché, nikoliv však intenzitou, ale absencí zbytečného žvástu. Partitura kompozice Polaroids z roku 1996 je skutečným intermediem, jež je tlumočeno do světa hudebních zvuků a zároveň do metajazyka znakové řeči, kdy obé je stejně nejednoznačné. V roli sopranisty vystoupí Petr Pytlík a v roli vypravěčky Veronika Slámová. 

John Cage nám nabídl poslech svých i našich imaginárních krajin, ale také zvuků, které nás obklopují. Nabádal nás k onomu panickému, nepoznanému a nepředpojatému poslechu – vyžadoval naši posluchačskou interakci rozhodující o tom, jakou reakci jeho hudební akce vyvolá. Petr Kofroň, u příležitosti potencionálních stých narozenin Johna Cage, vytvořil Imaginární symfonii, ve které očekává panický poslech ale již nikoliv zvuků, ale hudeb, které nás obklopují. Hudba se proměnila v hluk, jak píše Kundera, ale také se může proměnit v hudbu, jak dokazuje Kofroň.

Slovo „vida“ se v čeština používá jako citoslovce prozření, a tak je můžeme nahradit slovy jako „ejhle“ či „hle“. Zůstaňme však ve Vidě: „Důmyslné lidské výtvory jsou většinou určeny k užitku nebo k obdivu. Často zapomínáme, že pod nimi existuje hlubší podklad, na kterém jsou všechny založeny. Ten se neřídí cíli užitečnosti nebo poutání pozornosti, má svá vlastní pravidla: plynulost toku, vrstevnatost a schopnost sebeorganizace,“ napsal Edgar Mojdl o své kompozici Splavné proudy, která byla napsána přímo do prostoru Vidy pro BCO. A pokračuje: „Skladba Splavné proudy se snaží inspirovat těmito pravidly, plout v hudebním prostoru a vyhnout se užitečnosti a atraktivitě – chce vystihnout plynulost a absenci hierarchie. Když totiž zkoušíme v myšlenkách měnit u různých dějů měřítko časové i velikostní, zjistíme, že všechny proudy jsou v zásadě splavné.“  

„Vida, konečně jsem to pochopil, bylo to tak snadné…, píši já, coby budoucí posluchač,“ doplňuje Viktor Pantůček, dramaturg BCO a pokračuje: „Ještě před pár měsíci byla předpona „inter“ nejhojněji využívána právě ve spojení s akcí (aktivitou) a poměrně hojně též s disciplínou či nacionalitou. Nyní se však zdá, že vzrušujícím prostorem není interakce, ale inter ve spojení s latinským legere (tedy znát, poznávat, číst, vědět) a přívlastkem umělá (umělá inteligence). Vždycky mě napadalo srovnání se stavebnicí LEGO, i když původ názvu je z dánského LEG GODT (dobře si hrát), se kterou je též možné vytvářet úžasná díla, ale nikdy nepřekročí to, že jsou z nepřeberného množství umělých „kostiček, ale možná to chce jenom, aby interakce byla dostatečně imaginativní.“ 

Foto: Richard Landry, VIDA science centrum (Facebook), Hands Dance (Facebook), Jan Prokopius, Ilona Sochorová