„Umanutá repetitivnost některých hudebních frází podtrhovala celkově deprimující atmosféru, ze které není úniku.“

„Černého humoru se posluchačům také dostalo, ale ne tolik jako v knižní předloze, ani ne tolik jako ve dvou slavných filmových adaptacích.“

„Námět by mohl nabídnout záminku k vytvoření skandální a prvoplánové inscenace. Tomu se Daubnerové podařilo vyhnout.“

První premiéra odvážné a náročné inscenace opery Lolita z pera významného ruského skladatele druhé poloviny 20. století Rodiona Ščedrina se odehrála v pražském Stavovském divadle ve čtvrtek. Druhá se tam koná dnes večer. Jde o první tuzemské uvedení čtvrtstoletí starého díla.

Ščedrin je pražskému publiku známý jako autor mnoha baletů, a to zejména baletu Carmen, který napsal pro svou ženu, slavnou baletku a primabalerínu Maju Pliseckou. Nápad ke zpracování dalšího velkolepého díla – Lolity – přišel od skladatelova přítele, světoznámého violoncellisty a dirigenta Mstislava Rostropoviče. Ten se pak také před čtvrtstoletím ujal taktovky při její světové premiéře. Kvůli podivuhodným problémům s právy se premiéra konala ve Stockholmu ve švédštině. Českému publiku byla opera při celkově teprve čtvrté inscenaci předvedena nyní v ruském originále.

Rodiona Ščedrina v jeho kompoziční cestě ovlivnil folklór i avantgardní kompoziční směry. Kromě talentu na umně tektonicky vystavěné plochy se také vyznačuje barvitou a nápaditou instrumentací. Pro pražské provedení své Lolity se rozhodl upravit instrumentaci tak, aby seděla do prostoru s mozartovskou tradicí. Jak sám poznamenal: „Operu jsem napsal pro velké obsazení orchestru, nicméně pro Prahu jsem ji upravil, aby vyhovovala historickému prostoru Stavovského divadla. Je pro mě velkou ctí, že Lolita zazní v divadle, ve kterém měly světovou premiéru hned dvě Mozartovy opery, kde byl uváděn i Beethovenův Fidelio. Vzal jsem si proto partitury těchto děl, abych měl představu, s jakým nástrojovým obsazení mohu pro Lolitu v Praze plus minus pracovat. A nakonec to bude kolem čtyřiceti hráčů“.

Éterická kombinace fléten, smyčců a harfy, hojně exponovaná v rámci obou dějství, vyzněla v prostorách divadla křehce, něžně, ale také dost nejistě. Z hudebního hlediska lze hovořit o nutnosti usazení partitury během druhé premiéry, stejně jako v následujících reprízách. Vzhledem k povaze a naturelu dodnes kontroverzního a fantastického románu od rusko-amerického autora Vladimíra Nabokova, který s jízlivostí a brutální upřímností popisuje vnitřní pochody čtyřicetiletého spisovatele Humberta Humberta, nebyla nejistota některých instrumentálních pasáží paradoxně ke škodě. Naopak potvrdila tajuplnou, úzkostnou atmosféru celého díla. Ale vážně, ještě to chce pocvičit…

Kromě pasáží naplněných lehce znepokojivým hudebním proudem ve vysokých polohách se často uši posluchače dostaly do krajin hlubokých a tíživých basů. Umanutá repetitivnost některých hudebních frází (například ve scéně, kdy se Humbert oddává sexuálním hrátkám s Charlotte Haze, v představách se však zaobírá Lolitou) podtrhovala celkově deprimující atmosféru, ze které není úniku. Humbert nedokáže uniknout své zvrácené vášni, Charlotte svojí osamělosti, Lolita poměrům a situacím, do kterých byla uvrhnuta cizím přičiněním. Ona bezútěšnost a bezvýchodnost prostupuje dosti lapidárně celou hudební složkou. Dramatické vrcholy v některých scénách a samotným skladatelem upravené libreto vytvářejí fungující oblouk.

Černého humoru se posluchačům také dostalo, ale ne tolik jako v knižní předloze, ani ne tolik jako ve dvou slavných filmových adaptacích. To mělo za následek drásavou jednotvárnost prožitku, která se pohybovala zejména mezi předtuchou něčeho tragického a manifestací onoho tragického. Ščedrinův hudební jazyk je stravitelný i pro konzervativní pražské publikum, avšak postrádal větší rozptyl emocí. Mnohé hudební scény a situace působily zaměnitelně. Byly sice drásavé a intenzivní, ale celkem brzy otupily smysly a pozornost.

Režie vzácně uváděné, teprve 25 let staré opery, se ujala renomovaná slovenská režisérka Sláva Daubnerová. Scénu měl na starost Boris Kudlička. Natalia Kitamikado připravila pro inscenaci kostýmy, Daniel Tesař byl osloven pro vytvoření světelného designu, autorská dvojice Dominik Žižka a Jakub Gulyás poskytla divákům videoart. Všichni tito umělci se postarali o kompaktní a podmanivý děj na pódiu. Na otáčivém jevišti se měnilo repetitivně několik světů.

Dům Charlotty Haze, Lolitiny matky, zahrada, kde Humbert Humbert poprvé spatřil Lolitu. V druhém dějství se jednalo o pojízdný karavan, rozetnutý na dvě části. Šlo o přiznané kulisy, mezi kterými se Humbert Humbert občas volně pohyboval. Již mnohaletý trend živě natáčet a v reálném čase promítat na plátně to, co se děje na pódiu, se v inscenaci Lolity rozhodli pánové Žižka a Gulyás pojmout sofistikovaněji a v náročnější koordinaci s tím, co se dělo na pódiu. Stejná scéna, která se děla na pódiu, byla předtočena a projektována na plátno. To mělo za následek zvláštní bezčasí některých scén, zakonzervování situací a posílení jejich významu. Dobře se to pojilo se třemi speciálními reklamními vstupy, které oddělovaly jednotlivé narativní bloky. Ty byly nejen předtočené, ale i předzpívané a do inscenace přinesly zdravý přísun absurdity.

Námět Lolity pochopitelně svádí k nadužívání sexuálních a explicitních motivů. Nejpalčivěji se to projevilo ve scéně znásilnění Lolity, při kterém bylo publikum vystaveno dlouhému pohledu na bezbrannost oběti. Námět by snesl i více, hlavně by ale mohl nabídnout záminku k vytvoření skandální a prvoplánové inscenace. Tomu se Daubnerové podařilo vyhnout, s daleko větší péčí se věnovala postavě Lolity a faktu, že jde především o dvanáctiletou děvenku, nikoliv o zhýralou svůdnici. Promítání dvanáctiletých slečen na plátno v závěru celé inscenace v sobě mělo nicméně trochu přehnané doslovnosti.

Již několikrát zmíněné slovo jednotvárnost se dá použít i v případě kostýmů a světel. Románový příběh Lolity hýří všemi barvami, nejen těmi depresivními a temnými. Autorský kolektiv ale volil celkově potemnělé kulisy.

Roli hravé dívky zvládla hostující Pelageya Kurennaya pěvecky dobře, herecky se ctí. Hrát přesvědčivě malé dítě a u toho vystřihnout nepříjemné koloraturní běhy není lehkým úkolem pro nikoho… Výkon Petra Sokolova v roli Humberta Humberta byl chvályhodný, pro jeho fyzickou i pěveckou výdrž. V dobré míře afektovaný projev dalšího hosta, Alexandra Kravetse, v roli zhýralého a úchylného Quiltyho, patřil mezi ty nejlepší a dodal inscenaci šmrnc.

Velké úsilí a práce, která stojí za inscenací Ščedrinovi Lolity, se setkala při první premiéře s vlažným potleskem. Přičítám to faktu, že mnohovrstevnatý a silný námět byl nutně zploštěn do jednoduššího hávu, který byl podpořen monotónním zpracováním hudebním i jevištním. Pokud ale přistoupíme na to, že Ščedrinova Lolita není tolik o ději, jako spíše o zpracování určitého stavu mysli, úzkosti a bezvýchodnosti, můžeme v ní nalézt působivá místa, silné momenty a fragmenty, které se obtisknou do naší paměti.

Mladý německý dirigent ruského původu Sergey Neller se ujal de facto nové partitury jistě s velkým nasazením, při první premiéře nevyšlo vše zcela hladce. Doufejme, že se celému ansámblu podaří nalézt vyvážený projev pro následující reprízy. Partitura skýtá místa, která mohou vyznít přesvědčivěji a podpořit ve své naléhavosti sílu námětu.

Foto: Národní divadlo Praha