„Chénier je typická romantická a tragická role. Básník, který ani smrt nevnímá jako reálnou možnost.“

„Role, kterou bych opravdu rád zpíval, je Verdiho Otello.“

„V zemi, jako je Brazílie, kde kultura nemá pro politiky v současnosti skoro žádnou váhu, je velmi obtížné něco v opeře plánovat.“

Pěveckým hostem v dnešním a v pondělním představení opery Andrea Chénier od Umberta Giordana je v titulní roli na scéně historické budovy pražského Národního divadla Martin Muehle – brazilský, v Německu usazený tenorista. Opera Andrea Chénier byla uvedena v Národním divadle jako žhavá novinka v roce 1897 – pouhý rok po světové premiéře v milánské Scale. Pak až po 119 letech – v inscenaci, která je od roku 2016 nadále na repertoáru. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Martin Muehle porovnává Giordana s Puccinim a podmínky pro operu v Evropě s Brazílií a hovoří o svém hlasovém oboru – tenore spinto.

Jak byste charakterizoval postavu Chéniera po výrazové stránce?

Je to básník, snílek. Všechno se u něj proměňuje v poezii. Zatímco ostatní postavy prožívají nějaké lidské problémové situace, tak on jen zpívá.

Ta role je tak napsaná?

Ano. Je to vášnivý muž, ale řekl bych, že věci nevidí úplně jasně, zřetelně a realisticky. Všechno se mu proměňuje do poetického pohledu na věc. Dokonce i revoluci, která v příběhu hraje zásadní roli, vidí z této perspektivy. Zamiluje se do ženy, ale je to romantický, platonicky idealistický vztah. Neuvědomuje si reálné následky. Chénier je tedy typická romantická a tragická role. Básník, který ani smrt nevnímá jako reálnou možnost. Umírá mladý.

Je Giordanův Andrea Chénier typicky veristickou operou?

Ano, dokonce bych řekl, že tou nejverističtější. Veristická opera No. 1 – číslo jedna. Vedle Leoncavallových Komediantů a Mascagniho Sedláka kavalíra nejčistší verismus.

A ve srovnání s Puccinim?

Puccini je spíše ještě počátek verismu. Je romantičtější. U opravdu veristických autorů často orchestr dubluje pěvecký part a melodii tak opravdu činí závažnou, obtěžkanou. Puccini to takhle – určitě ne tak často jako Umberto Giordano – nedělá…

A přitom se Andrea Chénier nehraje tak často jako Puccini, viďte…

Přesně tak. Řeknu to takhle: Giordano je velký skladatel, ale Puccini byl ještě větší. Andrea Chénier je krásná opera. Geniální dílo, opravdu. Ale možná není přece jen tak často hrané kvůli obtížnosti.

Opravdu je pro zpěváky tak obtížné?

Sólisté, kteří tohle představení přežijí, jsou dobří…! Puccini možná věděl o něco lépe než Giordano, jak pro zpěváky, pro hlas, psát. Nechci tady Giordana kritizovat, ale je to tak.

Pro mnohé je autorem jediné opery.

Napsal také Fedoru, což je pěkná opera, ale ta se hraje ještě méně. Dokonce v Itálii, kde jsem teď zpíval Chéniera, ji publikum moc nezná.

A Chéniera znají víc?

Spíše jenom jednotlivé árie. Tu sopránovou možná dokonce hlavně díky filmu. Také barytonová árie je dost známá – ale tenorové asi pouze z nahrávek a pěveckých recitálů.

Puccini je jiný případ. Víc oper, víc známých árií…

Ano. Co Puccini napsal, tak to se stalo hitem.

Teď zrovna žijete v Evropě – ale jaké jsou podmínky pro operu ve vaší rodné zemi?

Tři hlavní divadla, která v Brazílii máme, Theatro Municipal v São Paulu, Theatro Municipal v Riu de Janeiro a Teatro Amazonas v Manausu, byla postavena v devatenáctém století. Jsou velmi tradiční, velmi krásná a mají dobrou akustiku. Pocházejí z doby, kdy opera v Brazílii na tom byla stejně jako opera v Evropě – kdy byla běžnou součástí života. V padesátých a šedesátých letech dvacátého století divadla v Riu a v São Paulu hrála velkou úlohu pro pěvce, jako byli Maria Callas nebo Mario del Monaco. Hostovali pravidelně v Teatro Colón v Buenos Aires a vždycky se cestou stavili také v Brazílii. To byl pro naše divadla opravdu zlatý věk.

A později?

Později se brazilský kulturní život dostal víc pod vliv politiky, takže každé čtyři roky se s volbami všechno mění… Je těžké mít v takové situaci v divadle nějakou stabilitu, když pořádně nevíte, co bude. My u nás nemáme kulturu podporovanou státními penězi, jako je tomu v Evropě. U nás platí spíše model jako ve Spojených státech, to znamená podpora převážně privátními osobami a bankami – a jenom něco málo přichází od státu. V zemi, jako je Brazílie, v zemi, kde kultura nemá pro politiky v současnosti skoro žádnou váhu, je ale velmi obtížné něco plánovat. Máme skvělé zpěváky, velké hlasy, skvělé hudebníky z celého světa. Máme tradice operního provozu, ale dnes spíše jenom přežíváme, než žijeme…

Kvůli politice, kvůli penězům?

V tomhle okamžiku máme v Brazílii politiky, kteří se vlastně vůbec nezajímají o kulturu, neřku-li o operu. Je to opravdu škoda, ale přesto se vyskytují některé inscenace, které jsou na opravdu vysoké úrovni. Nicméně často se také stane, že než se produkce realizuje, tak se zjistí, že peníze jsou pryč, respektive že nebudou… Měli jsme i problémy s hostujícími evropskými pěvci. Stalo se, že nedostali zaplaceno, byly v tom nějaké korupční skandály…

A publikum by chodilo?

Bohužel se někdy objevuje názor, že opera je jenom pro elity. Lidé, kteří v opeře ještě nikdy třeba nebyli nebo nebyli ani na žádném koncertě klasické hudby, si myslí, že to je jenom pro bohaté, nebo pro ty, kteří to mají nastudované. Ale sami přece dobře víme, že je to naopak. Pokud jdete do divadla a potkáte někoho, kdo tam je poprvé, tak často zjistíte, že jsou ti lidé opravdu zasažení. Hluboce dojati. Vždyť opera je skutečně o velkých emocích, není to nic elitářského. Zrodila se mezi lidmi a pro lidi. Takže v Brazílii teď máme docela problémy. Ale existují lidé, kteří ještě stále usiluji o to, aby tam mohli hudbu vytvářet a provozovat.

A jak je to s vámi? Občas v Brazílii vystupujete?

Teď jsem už zase několik let v Evropě, posledních šest let žiji v Německu, ale v Brazílii jsem mezitím nějaké koncerty a nějaká operní představení měl.  V opeře jsem tam naposledy zpíval v roce 2015. V São Paulu v Manon Lescaut. Měli jsme skvělé obsazení, skvělého dirigenta. Ale zhruba rok nato se situace zhoršila. On se opravdu těžko plánuje nějaký rozvrh nebo plán… Obecně v Evropě zpěváci vědí minimálně na dva roky dopředu, co je čeká. A právě tohle je v Brazílii teď skoro nemožné. I kvůli penězům. Nemyslete si, i pro mě osobně je dost obtížné, držet si nějaké místo v kalendáři pro účinkování v Brazílii. Ale je samozřejmé, že ve své vlasti rád zpívám. Takže kdykoliv to jenom trochu jde, tak to dělám.

Jaké jsou vaše nejtypičtější a teď nejčastěji ztvárňované role zde v Evropě? Respektive – jste spinto tenor, tak co přesně všechno do tohoto oboru ve vašem případě patří?

Začal jsem, když jsem žil v São Paulu a narodila se naše dcera. To bylo v roce 2009… V té době jsem definitivně objevil svůj hlas a začal jsem zpívat víc repertoáru v oboru spinto. Takže Andrea Chénier, Don José z Carmen, Radames z Verdiho Aidy, Kalaf v Turandot, Siegmund ve Wagnerově Valkýře… To je ta nejtypičtější součást oboru lirico spinto. Také se to dá nazvat jako plně lyrický romantický obor, případně jako lehký dramatický obor. Ale ne doopravdy dramatický.

Ani Heldentenor – hrdinný tenor. Ještě ne?

Ne, ještě ne. Možná nikdy! Já nevím… Rozhodně nechci na nic tlačit.

Zpíváte také Cavaradossiho?

Ano. Některé role mohou být zpívány spinto tenorem i dramatičtějším hlasem, jiné spinto nebo lyrickým, jako třeba právě Cavaradossi v Tosce. Záleží na celkovém obsazení, na velikosti divadla, na záměru režiséra a podobně. Role, kterou bych opravdu rád zpíval, je Verdiho Otello. Myslím, že budu schopen ji už za pár let zpívat. Pomalu se na ni připravuji. Jsem rád a jsem spokojen, že v mém věku – je mi padesát – mám zralost a zároveň ještě stále čerstvost hlasu. Začal jsem s tímhle typem roli před deseti lety, předtím jsem zpíval lyričtější a hlavně menší úlohy. To bylo v době, kdy jsem ještě svůj hlas po stránce technické plně nenalezl. Takže opravdu sám na sobě vidím, jak důležité je nechat věcem přirozený průběh a získat zralost pro tento typ rolí postupně, ne předčasně.

Foto: Sao Paulo, Národní divadlo, Patrik Borecký, Simon Pauly