„Protože býval v kritikách nazýván jako „americký Beethoven“ a jeho hudba z Beethovena částečně vychází, zařadila festivalová dramaturgie Heinrichova díla vedle zásadních skladeb Ludwiga van Beethovena.“

„Posluchačům se představil skladatel a klavírista Peter Graham, který nejprve přiblížil průběh Heinrichova života a na vybraná témata skladeb zaimprovizoval.“

„Formu skladby pak orámoval návrat úvodního znění árie, která se v úplném závěru ztratila v tichu. Improvizace působila celistvě, nápaditě a barevně, nikde se neobjevil nekultivovaný nebo agresivní zvuk klavíru.“

Jako druhý z koncertů festivalu Moravský podzim byl zařazen klavírní recitál Anthony Philip Heinrich – americký Beethoven, který proběhl 2. října 2023 v komorní atmosféře čistých, funkcionalistických linií Vily Tugendhat v Brně. Tematická návaznost na zahajovací koncert festivalu v Janáčkově divadle o den dříve byla jasným dramaturgickým záměrem.

Na obou koncertech měla být uvedena díla „zapomenutého“ Anthonyho Philipa Heinricha, skladatele první poloviny 19. století, rodáka z Krásné Lípy, který prožil většinu svého života v Americe. Protože býval v kritikách nazýván jako „americký Beethoven“ a jeho hudba z Beethovena částečně vychází, zařadila festivalová dramaturgie Heinrichova díla vedle zásadních skladeb Ludwiga van Beethovena. Na zahajovacím koncertě zazněla Beethovenova Fantazie c moll, na klavírním recitále o den později mělo zaznít vedle sólových skladeb pro klavír z pera Heinricha Beethovenových 32 variací na vlastní téma c moll.

Úraz hlavního protagonisty koncertu, pianisty Pavla Farského, však bohužel průběh tohoto zamýšleného konceptu znemožnil. Protože se jednalo o natolik specifický repertoár, nebylo možné oslovit jiného klavíristu, aby program beze změny odehrál. Posluchačům se tedy představil skladatel a klavírista Peter Graham, který nejprve přiblížil průběh Heinrichova života a na vybraná témata skladeb zaimprovizoval.

Graham si po příchodu před publikum vzal slovo a s humorem si posteskl: „Místo klavíristy s rukou v sádře jsem přišel já s berlemi…“ Usadil se ke klavíru a rozpovídal se o své cestě ke skladateli Heinrichovi. Navodil milou, intimní atmosféru a polemizoval o jasných datech, která v dějinách hudby určují hranice stylových období. Není podle nich totiž bez hlubšího vhledu a porozumění možné jednoznačně určit kompoziční jazyk jednotlivých skladatelů. Totéž platí u Heinricha, nelze jej zařadit výhradně do jedné stylové kolonky. Pak Graham líčil průběh skladatelova života a jeho zásadní milníky. Přiblížil také charakter Heinrichovy tvorby, která kombinuje dobové klasické postupy s programností a prvky, které Graham nazval svobodnými (Heinrich totiž využíval nadčasové „filmové střihy“, kombinace vysoké kultury s lidovou a další). Povídání bylo z Grahamovy strany přirozené a příjemné, pro posluchače v zadních řadách však bohužel příliš tiché. Delší vyprávění bez původně zamýšlených hudebních ukázek, které by dokreslily hudební vývoj skladatelova jazyka, tak vyznělo poněkud zdlouhavě.

Pomyslnou druhou půli večera pak klavírista věnoval předeslané improvizaci. Představil publiku Heinrichovu Sonátu pro klavír, která se vyznačuje zajímavým formových uspořádáním. Sonátu otevírá zpívaná árie v italštině, teprve pak následují tři věty pro klavír. Graham upozornil na několik výrazných kompozičních prvků ve skladbě, charakterizoval je a použil je jako základní stavební kameny pro svoji improvizaci. Klavírista skladbu uvedl prvními tóny árie Sonáty, která postupně prochází intervaly oktávu, septimu, sextu a kvintu. Výrazně modeloval napětí disonantních intervalů a klid konsonantních, vzápětí téma přenesl do diskantové polohy klavíru a změnil barevný rejstřík. Vznikla delší plocha, kde používal efekty předržovaných tónů a ze znějících souzvuků utvářel nadpozemskou atmosféru. Dalším prvkem převzatým ze Sonáty byl například sestupný stupnicový chod basu, ze kterého Graham vystavěl gradační plochu. V průběhu celé improvizace klavírista bohatě využíval barevné škály klavírního zvuku, stavěl formu na principu kontrastu ploch, ne však prvoplánově. Pojícím elementem celé skladby byla témata a motivy Sonáty. Skladba směřovala k části v basové poloze, která připomínala zvony a širokým zvukem rozeznívala klavír. Další gradační plocha se rozplynula do drobných hodnot a směřovala k téměř minimalistické, jemně meditativní ploše. Formu skladby pak orámoval návrat úvodního znění árie, která se v úplném závěru ztratila v tichu. Improvizace působila celistvě, nápaditě a barevně, nikde se neobjevil nekultivovaný nebo agresivní zvuk klavíru. Při závěrečném potlesku pak Graham krčil skromně rameny a neplánovaný klavírní koncert tak zakončil.

********

Foto: Štěpán Plucar