Abonentní koncert s názvem „Majstri Klasicizmu“ připravuje Státní filharmonie Košice s nápadným českým zastoupením. Orchestr v Domě umění povede mladý český dirigent Jiří Habart, který se mimo jiné připravuje na debut na Pražském jaru; sólo na trubku bude dílem někdejšího vítěze soutěže Concertino Praga Jiřího Houdka. Koncert se uskuteční 1. února.

Na programu večera jsou Egmont, předehra, op. 84 Ludwiga van Beethovena, slavný Koncert pro trubku a orchestr Es dur Johanna Nepomuka Hummela a české odstíny koncertu ještě zvýrazní uvedení Mozartovy Pražské symfonie.

Jiří Houdek zastává post prvního trumpetisty Symfonického orchestru Českého rozhlasu a na stejné pozici působí i v orchestru Národního divadla v Praze. Laureát prestižní britské soutěže Donatella Flick Conducting Competition Jiří Habart patří k nejmladší generaci českých dirigentů. Působí jako dirigent operního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. „Na našem koncertě se mohou posluchači setkat s třemi naprosto odlišnými díly z období, které dnes nazýváme klasicismus,“ približuje dirigent večera Jiří Habart. „Nejstarší a vlastně jediná ryze klasicistní bude pouze Mozartova Pražská symfonie, v jejíž první větě skladatel napsal, co se týče jeho symfonické tvorby, snad nejdelší a nejvypracovanější pomalou introdukci. Na této symfonii je také zajímavé to, že v ní chybí dobově oblíbený menuet a má tak pouze tři věty.“

V roce 1804 obdržel Beethoven objednávku na napsání hudby ke Goetheho tragédii Egmont. Beethoven byl ctitelem talentu velkého německého básníka a také obsah tragédie u něj našel ohlas. Partituru dokončil v roce 1810. Nejslavnější z celého díla se stala jeho předehra v tónině f moll. Zlověstné úvodní akordy, dramatické Allegro a triumfální závěr ilustrují hrdou postavu bohatýra bojujícího a hynoucího za svobodu svého lidu. Jiří Habart doplňuje: „Beethovenův Egmont je typickou ukázkou skladatelovy odvahy sdělit skrze hudbu pravdu bez jakýchkoli zábran a bude tak naprostým kontrastem k jemnému, galantnímu Mozartovi.“

Koncert pro trubku a orchestr Es dur Johanna Nepomuka Hummela vznikl v roce 1803 pro vídeňského trubkového virtuosa Antona Weidengera. Přestože nese typické prvky klasicismu, uplatňuje zároveň i náznaky období romantismu v častém využívání pestrých figurativních prvků a zvukových efektů, které připravovaly půdu pro hudbu Chopina či Liszta. Ještě jednou dirigent Habart: „A tak i Hummel, ač byl ve svém trumpetovém koncertě silně inspirován Mozartem, dovedl specielně ve druhé volné větě tohoto koncertu vytvořit něco natolik překrásného, že se již dávno společně s Beethovenem ocitáme jednou nohou v romantismu.“

Mozartova Symfonie D dur byla poprvé uvedena v Praze, odkud pochází i její přízvisko „Pražská“. Přijata byla s neobyčejným nadšením. Mozart byl v oné době na vrcholu sil. Od poslední symfonie dokončil řadu mistrovských děl, mimo jiné své nejlepší klavírní koncerty i operu Figarova svatba a díky Symfonii D dur se stal renomovanou osobností i v oblasti symfonické hudby. Přestože se dílo neodklání od Haydnova vzoru, Mozart v něm ukazuje snahu o dosažení osobitého výrazu a tlumočení vlastních zážitků a pocitů, čímž skladbě vtiskl pečeť zralé umělecké osobnosti. Ve třech částech díla je cítit skladatelovo úsilí o dosažení vnitřní jednolitosti, všechny kolísají mezi durovou a mollovou tonalitou i mezi jasnou a temnou barevností.

Foto: archivy Jiřího Habarta a Jiřího Houdka, Jakub Šimoňák