„Ano, soutěžní nahrávky z Concertina Praga musím živě obhájit. A moc se na to těším.“

„V Americe budu podruhé. Byl jsem tam o prázdninách na jazykovém kurzu, ale tehdy jsem nikde nehrál.“

„Snažím se předávat klasickou hudbu ostatním. Mým cílem je rozšiřovat ji dál. Takže bych mohl říct, že hraju pro dobro hudby.“

Čerstvý absolutní vítěz mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga Jan Čmejla vystoupí 17. března na Millennium Stage v Kennedyho centru ve Washingtonu, v národním kulturním centru Spojených států. Prestižní cyklus tamních každodenních podvečerních koncertů pokrývá množství hudebních žánrů, střídají se tam interpreti a soubory z USA i z celého světa, šance dostávají mimořádní mladí hudebníci. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus patnáctiletý pianista z Pražské konzervatoře přibližuje svůj současný repertoár a účast v Concertinu Praga, hovoří o studiu a odkrývá svůj pohled na úlohu hudby a smysl umělecké práce.

Ceníte si úspěchu v Concertinu Praga, soutěži se šedesátiletou tradicí?

Ano. Patří do EMCY – Unie evropských hudebních soutěží pro mladé. Je tedy jednou z těch významnějších. A zajímavá je tím, že je rozhlasová. To znamená, že se nesoutěží živě před porotou, ale že se pořizují a do soutěže zasílají nahrávky. Účastníkům to dává novou zkušenost, s jakou se jen tak někde jinde nesetkají. Udělat nahrávku pro mě bylo docela náročné. Máte samozřejmě víc pokusů, ale nahrávka nesmí být nijak upravována, stříhána… Myslel jsem si, že natáčení bude lehčí, ale je to vlastně docela vysilující…!

S čím jste soutěžil?

Pro národní kolo jsem nahrával na Pražské konzervatoři. Čeští účastníci, kteří byli porotou vybráni do mezinárodního kola, natáčeli pak v Českém rozhlase. Měl jsem pro obě kola stejný program. Především se musí hrát povinná skladba. Byla od Vítězslava Nováka, z cyklu Vzpomínky. Pak jsem hrál od Johanna Sebastiana Bacha Preludium a fugu B dur z prvního dílu Dobře temperovaného klavíru, potom první větu z Beethovenovy Sonáty A dur op. 2 č. 2 a pak ještě Chopinovu Baladu F dur, druhou z opusu 38. Zhruba pětadvacet minut hudby. Maximální limit v soutěži je třicet minut…

Devátého června se objevíte na koncertě laureátů v Rudolfinu a návazně pak hned na Jihočeském festivalu Concertino Praga: vystoupíte v Českém Krumlově, Bechyni, Třeboni a Jindřichově Hradci. Budete hrát živě, soutěžní nahrávky musíte takříkajíc obhájit…

Ano, obhájit. A moc se na to těším. Zahrát si v Rudolfinu je úžasné. Už jsem tam dvakrát hrál, tohle bude potřetí. Chodil jsem na Hudební školu hlavního města Prahy. Každý rok jsme měli konkurz – a kdo ho udělá, tak si zahraje s orchestrem v Rudolfinu… Ještě nevím přesně časový limit, ale mám teď v repertoáru Mendelssohnův Klavírní koncert g moll. Kdybych ho mohl zahrát celý, tak by to bylo úžasné…

V březnu máte recitál na Millennium Stage ve Washingtonu. Co tam budete hrát?

Kompletní Beethovenovu Sonátu A dur, poté Velký brilantní valčík op. 34 číslo 1 od Chopina, potom Chopinovo Nokturno cis moll a Baladu… A protože si myslím, že bych měl přivézt i něco českého, tak budu hrát druhou část z Novákových Vzpomínek. A na závěr ještě dvě preludia od Sergeje Rachmaninova – D dur a g moll, čísla 4 a 5 z opusu 23.

Hrát v Kennedyho centru je docela prestižní a nádherná věc, že?

Ano, úžasná!

Jak dlouho už víte, že tam pojedete?

Od podzimu.

V Americe budete poprvé?

Podruhé. Byl jsem tam o prázdninách v New Yorku na jazykovém kurzu, ale tehdy jsem tam nehrál.

Jaké zajímavé koncerty před sebou – vedle Washingtonu – ještě máte?

V Americe bych měl asi mít ještě jeden koncert, a to v New Yorku, ale nemůžu zatím zveřejnit, kde. Jinak hraji šestnáctého února se svou kamarádkou Verčou Jaklovou, která chodí se mnou do třídy, v Národní technické knihovně – takový půlrecitál. Každý sám i na čtyři ruce. Osmadvacátého února jsem v Pardubicích. Čtvrtého března budu hrát v Praze v kostele svatého Vavřince – jde o koncert, který jsem si uspořádal vlastně sám, protože jsem si chtěl program ještě před odletem do Ameriky někde zahrát. A pak se ještě naskytla možnost koncertu 6. března na Nuselské radnici v Praze… Později na jaře pak 28. a 29. května mám vystoupit se Severočeskou filharmonií v Teplicích a v Děčíně – jde o součást ceny získané na soutěži Virtuosi per musica di pianoforte, které jsem se zúčastnil v listopadu v Ústí nad Labem.

Co máte přesně na mysli, když říkáte, že vás hraní baví: možnost ukázat se na pódiu, prezentovat se… A nebo hledání krásy a obsahu v hudbě…?

Klasická hudba v dnešní době není tak oceňována, jak byla. V očích některých lidí je považována za zastaralou, pro staré lidi. A tomu já absolutně nevěřím. Já se naopak snažím předávat klasickou hudbu ostatním, mladšímu publiku. Mým cílem je rozšiřovat ji dál. Takže bych mohl říct, že hraju pro dobro hudby… A hudba je také něco jako další jazyk. Člověk v ní má neuvěřitelný prostor pro své emoce a jejich vyjádření… To jsou hlavní věci, proč na klavír hraju.

A vystupování na veřejnosti?

Nedělalo mi nikdy moc velký problém. Jsem rád, když jsou lidi šťastní, když je mohu na dvě hodiny zbavit jejich každodenních problémů.

Zmiňujete coby vzory pianisty, jako jsou Lang Lang nebo Jevgenij Kissin… Co vás na nich tak fascinuje? Jak dokáží navázat kontakt s publikem? Nebo jejich technické a výrazové schopnosti…?

Úžasné na nich je, kolik toho ovládají, jak hrají… A vůbec – jejich emoční vypětí! Když hrají každý druhý den, tak musí být neuvěřitelně fyzicky i psychicky připraveni – a to samo je také velmi obdivuhodné.

Jaký jste typ klavíristy? Musíte hodně a hodně cvičit, nebo vám jde hraní spíš samo?

Každý mladší hudebník je ještě hodně veden svými profesory nebo svým profesorem či profesorkou. Ale čím je starší, tak si začne uvědomovat, že je to celé hlavně o něm. Lidé o mně říkají, že jsem talentovaný. Dokonce jsem byl oslavován jako „malý Mozart“, což jsem neměl moc rád… Je možné, že něco od Boha mám, že jsem nějaký ten talent dostal. Ale hlavní je, jak svůj talent člověk zpracuje, jak ho rozvine. Mojí výhodou určitě je, že jsem byl od začátku výborně veden. Ale myslím si, že mou výhodou je také vůle a množství času, jaký jsem u piana schopen vydržet. I když zrovna necvičím, tak mám většinou potřebu si zahrát – něco jako pro kuřáka cigareta…

Takže cvičíte hodně?

V podstatě ano.

Teď jste prvním rokem studentem Pražské konzervatoře. Na co přesně se zaměřujete a budete zaměřovat se svou profesorkou? Na zdokonalování techniky, na budování repertoáru… a nebo na širší vzdělání, na kontext?

Pedagogové na konzervatoři jsou všichni zkušení, paní Eva Boguniová je úžasná ve všech směrech. Dbáme hodně na zápis, například u Beethovena je to velmi důležité. Zaměřujeme se na celkový projev. Technické věci jsou samozřejmě na mně. My řešíme spíše kontext, plynulost, celkový dojem…

Nemáte tedy pocit, že byste ještě neuměl hrát…

Ne – myslím, že už opravdu něco zahraju… J

Foto: archiv Jana Čmejly a autora

Jan Čmejla se narodil v létě 2003 v Praze do nehudební rodiny. Vztah k hudbě a k pohybovému umění se u něj projevil už v mateřské škole. Na klavír hraje od šesti let, od sedmi se pravidelně zúčastňuje soutěží a koncertů, od osmi let občas skládá hudbu „podle svého“. Nejvíc ho doposud ovlivnili paní učitelka Taťána Vejvodová, pak Lukáš Klánský, který ho učil na hudebním gymnáziu, a nyní Eva Boguniová. A vliv na něho mají i slavní klavíristé. S Lang Langem se osobně setkal a hrál s ním ve Vídni v rámci programu Allianz Junior Camp, který je každoročně určen desítce vybraných talentů z celého světa. “Klavír je součást mého života, přál bych si hrát pro vyprodané sály a inspirovat lidi. Hudba je pro mě zábava a radost. Jen se usmívat a užívat si to,“ píše Jan Čmejla na svém internetovém profilu.