Brněnská filharmonie zpřístupnila filmový záznam výjimečného provedení Ullmannovy opery Císař Atlantidy aneb Odepření smrti. Dílo vzniklé v terezínském ghettu se v současném kontextu znovu ukazuje jako naléhavá umělecká výpověď o moci, násilí a lidskosti, tentokrát v podobě scénického projektu propojujícího hudbu s umělou inteligencí vytvořeného ve spolupráci s festivalem Ars Electronica.

Komorní opera Císař Atlantidy aneb Odepření smrti patří k pozoruhodným hudebním dílům, která vznikla v podmínkách nacistické perzekuce. Viktor Ullmann ji společně s libretistou Petrem Kienem zkomponoval v roce 1944 v terezínském koncentračním táboře. Alegorický příběh o vládci, jenž si uzurpuje právo rozhodovat o životě a smrti, a o Smrti, která se vzepře a odmítne dál sloužit, byl tehdy až příliš průhledným obrazem totalitní moci. Autoři operu v Terezíně připravili k provedení, premiéry se však nikdy nedočkali, oba byli zavražděni v Osvětimi.

Filharmonie Brno se k tomuto titulu vrátila u příležitosti osmdesátého výročí konce druhé světové války. Dílo nastudovala se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a uvedla jej ve scénické podobě na rakouském festivalu Ars Electronica. Právě zde se historická hudební výpověď setkala se současnými technologiemi: inscenaci doprovodily velkoformátové AI vizualizace, které vytvořil kreativní ředitel festivalu Cori O’Lana. Výsledkem bylo provedení, jež posunulo Ullmannovu operu z pietního rámce do živého dialogu s dnešním světem.

Filmový záznam této inscenace měl premiéru na festivalu Moravský podzim na podzim roku 2025. Nyní se Filharmonie Brno rozhodla jej zpřístupnit veřejnosti symbolicky na Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Nejde přitom jen o archivní gesto. Císař Atlantidy totiž i po více než osmdesáti letech oslovuje svou radikální otázkou: co se stane se společností, když smrt přestane fungovat jako nástroj moci? „Ta nemožnost zemřít vede lidi k lásce, vzájemnému porozumění a životu v míru,“ připomíná dirigent Davies, který patří k významným propagátorům Ullmannova díla a uvedl operu už v německé premiéře v polovině osmdesátých let. Právě tento paradoxní humanismus, vyvstávající z naprostého rozkladu hodnot, činí z Císaře Atlantidy dílo, které se neuzavírá do minulosti.

Osud opery po válce byl stejně nepravděpodobný jako její vznik. Partituru zachránil filozof Emil Utitz, jenž ji po válce předal do Švýcarska. Teprve v sedmdesátých letech ji znovu objevil dirigent Kerry Woodward, který se dílu s až mystickou zaujatostí věnoval a připravil jeho první poválečné uvedení. Od té doby se Císař Atlantidy postupně prosadil na světových scénách jako jeden z klíčových titulů hudby vzniklé v terezínském ghettu.

Současná rezonance opery se navíc neomezuje jen na koncertní sály. Loni vyšla také komiksová adaptace Davea Maasse a Patricka Laye, která Ullmannovo podobenství převádí do jazyka současné vizuální kultury. Filharmonie Brno tak svým projektem vstupuje do širšího mezinárodního dialogu o kulturní paměti a odpovědnosti umění. Záznam Císaře Atlantidy dnes nepůsobí jako historický dokument, ale jako varování. Připomíná, že i v prostředí extrémního útlaku vznikala díla mimořádné etické síly — a že jejich hlas může být v dnešní nejisté době znovu slyšet až překvapivě jasně.

***
Rozhovor s šéfdirigentem Filharmonie Brno čtěte ZDE.
Reflexi uvedení opery ve vídeňské Volksoper čtěte ZDE a v ostravském Národním divadle moravskoslezském ZDE.

Foto: archiv Filharmonie Brno, archiv Ars Electronica, Tom Mesic

Facebook X E-mail WhatsApp