PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Aj priamo na pódiu je vidieť, ako ju teší, keď sa hrá s niektorým detailom.“

„Protagonisti vyzdvihli hlavne dramatické polohy Fišerových skladieb, ich vzruchy, výkyvy.“

„Čo sa týka prevedenia Beethovena, bol môj dojem rozporuplnejší než ten, ktorý vo mne zanechala Fišerova hudba.“

Rezidenčná umelkyňa Pražského jara Patricia Kopatchinskaja odohrala v nedeľu 18. mája svoj posledný festivalový projekt s názvom Pocta Luboši Fišerovi. Spolu s klaviristom Joonasom Ahonenom zahrali celkom tri Fišerove sonáty, ku ktorým vytvorili kontrapunkt dve sonáty pre husle a klavír od Ludwiga van Beethovena. Kopatchinskaja potvrdila svoju povesť živelnej, nekonvenčnej muzikantky. Dala pritom vyznieť hlavne Fišerovmu expresívnemu jazyku.

„Z celé Bachovy Partity přímo dýchala mladistvá svěžest a radost ze života.“

„Skutečnými hudebními skvosty byly pomalé věty Allemande a Sarabanda.“ 

„V rozsáhlých Rachmaninovových Variacích na Chopinovo téma se Jan Čmejla předvedl jako pianista nejvyšších kvalit.“

Pražskojarní matiné Jana Čmejly v sobotu 17. května v Anežském klášteře mělo do jisté míry punc výjimečnosti: mladý umělec se totiž před dvěma měsíci stal – jako vůbec první český klavírista – vítězem proslulé lipské Soutěže Johanna Sebastiana Bacha. Spolu s hlavní cenou získal také několik cen vedlejších, mezi nimi i Cenu diváků.

„Na Pražské jaro poprvé přijíždí orchestr z města, které bylo se stotisícovou českou menšinou po Praze a Vídni třetím největším na světě s českou populací.“

„Kubelík zřejmě hrál až příliš mnoho soudobých děl, měl náročné zkoušky a angažoval afroamerické umělce.“

„Oslovil houslistu Josefa Suka, jestli by znovuobjevený koncert od Martinů nenastudoval a nepřijel uvést do Chicaga.“

V biografii Chicagského symfonického orchestru bylo a je několik zajímavých českých stop. Jeho šéfdirigentem byl v padesátých letech Rafael Kubelík, v exilu tam žil a zemřel K. B. Jirák, svůj americký debut měl právě tam Zdeněk Mácal. V poslední době v Chicagu už opakovaně vyvolal pozornost Jakub Hrůša, těleso dirigoval loni rovněž Petr Popelka, hrál s ním Josef Špaček a dotkla se ho už i dirigentka Alena Hron. A před půlstoletím tam měl v podání Josefa Suka premiéru První houslový koncert Bohuslava Martinů. Chicago Symphony Orchestra, ve kterém hrají také dva čeští houslisté, teď ve své 134. sezóně poprvé přijíždí na festival Pražské jaro. S Mahlerem, který prožil prvních patnáct let u nás na Vysočině.

„Pokud někdo jde do divadla s tím, že má vcelku jasnou představu, co chce vidět, potom je zhola nemožné s ním navázat opravdovou komunikaci.“

„Věřím v disciplínu, která vede ke svobodě.“

„Tato inscenace Její pastorkyně je pro mě jedním z nejosobnějších, nejhlubších a nejemotivnějších projektů mé dosavadní kariéry.“

Calixto Bieito se narodil ve Španělsku, vystudoval španělskou literaturu a dějiny umění na Barcelonské univerzitě, divadelní režii na Institutu del Teatre de Barcelona a herectví na Escuela de Arte Dramático v Tarragoně. Nyní žije v Basileji. Za svou práci obdržel mnoho prestižních cen a je řazen k předním evropským divadelním režisérům. V Praze se představil v roce 2022 inscenacemi Janáčkovy Káti Kabanové a Plamenů Erwina Schulhoffa a nyní se do Zlaté kapličky vrací s Její pastorkyní, kterou hudebně nastuduje Stefan Veselka. Janáčkovu operu v novém pojetí má tuzemské publikum možnost zhlédnout prvně 22. května, a to v rámci festivalu Pražské jaro. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Bieito hovoří o Janáčkovi a konkrétně i obecně o práci režiséra, včetně nutnosti nesoutěžit s dirigenty.

„Těžko si představit nespokojeného fajnšmekra.“

„Provedení Pierota dali všechno. Všichni, ale zejména Patricie, jejímuž naturelu zvolené dílo jistě konvenuje.“

„Kdybychom se bavili čistě o hudební složce, nebudeme se bavit. Ta bavila…“

Rezidenční umělkyně letošního Pražského jara, houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja 17. května nabídla své druhé festivalové vystoupení. Posluchače nešetřilo. Celkovým vyzněním až klubový program z děl tvůrců začátku minulého století stál na výkonech šesti interpretů. Ty byly v pražském Rudolfinu inspirované a zdařilé.

„Umístění koncertu středověké italské hudby do prostor Anežského kláštera považuji za velmi dobrý dramaturgický počin festivalu.“ 

„Navzdory Landiniho někdejší slávě zůstává jeho hudba vkusu dnešního posluchače poměrně vzdálená.“ 

„Ani jeden z hlasů však nedovedl naplnit prostor nebo rozehrát emoční škálu, která dovede pohnout srdcem.“ 

V sobotu 17. května připravil festival Pražské jaro vzácné setkání s hudbou středověkého Florenťana Francesca Landiniho, patrně největšího hudebníka italského trecenta. Výlet do pozdně středověkého Toskánska s názvem La dolce vista zprostředkovali členové souboru Sollazzo Ensemble ve složení soprán, tenor, loutna a organetto a fidula, které se ujala umělecká vedoucí Anna Danilevskaia. Patnácti světskými písněmi umělci bohužel spíše potvrdili obvyklý názor hudební veřejnosti: středověká hudba je příliš vzdálená naší zkušenosti a pro naše ucho natolik jednotvárná, že nestojí za další studium.

„Z hudby šesti století je vytvořeno pásmo poukazující na lidské utrpení; zlo je však vyváženo nadějí na náboženském podtextu.“

„Na české publikum ale měla nejspíše největší účin citace husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Kopatchinskaja jej interpretovala čistě, věcně, ale přesto s velkým přesahem.“

„Fišerovi stačily pouze dva, resp. tři nástroje, aby zpodobnil ikonický obraz lidského utrpení.“

„Nezajímá mě, co říkají ostatní. Snažím se najít si svou vlastní cestu.“ Ve dvou krátkých větách houslistka Patricia Kopatchinskaja shrnula základ svého uměleckého snažení. V jejích často experimentálních projektech však nejde o pouhou bezcílnou extravaganci, ale o promyšlený koncept užívající hudbu jako prostředek k vyjádření hlubokých, mnohdy až existenciálních myšlenek. Nejinak tomu bylo 16. května v pražském Rudolfinu na prvním koncertě umělkyniny letošní pražskojarní rezidence.