KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Partitura na cestách.
Jak byl Dvořákův rukopis vystaven v New Yorku english

„Partitura cestovala ve speciálním kufříku jako diplomatická zásilka za doprovodu kurýra z Ministerstva zahraničních věcí.“

„Američany také oslovuje Dvořákův přístup k afroamerické hudbě, která ho silně inspirovala.“

„Je skvělé vidět, jak je Dvořákův odkaz v Americe stále živý a jak se ho v Českém centru snaží stále propagovat.“

Autograf Violoncellového koncertu h moll Antonína Dvořáka byl bezprecedentně zapůjčen z Národního muzea do Spojených států a od 13. října do 9. listopadu vystaven v galerii historického Českého národního domu v New Yorku. České centrum ojedinělou výstavou obohatilo svou nabídku ve dnech kolem stého výročí vzniku Československa. A zviditelnilo tak i hostování České filharmonie, která měla 27. a 28. října dva koncerty v Carnegie Hall. Portál KlasikaPlus přinesl z místa reportáž Dvořák v NYC – ležící i znějící. Nyní hovořil s vedoucí pražského Muzea Antonína Dvořáka Veronikou Vejvodovou, autorkou newyorské výstavy, která mimořádně cennou archiválii doprovázela na cestě tam a pak po měsíci zase zpět.

Už je rukopis zase v trezoru? Za mořem byl poprvé. Byl vůbec předtím ještě někam podobně zapůjčen?

Rukopis Dvořákova Violoncellového koncertu je již zase bezpečně uložen v trezorové místnosti v Praze. Za mořem byl poprvé, když nepočítáme dobu, kdy Dvořák koncert v Americe v letech 1894 až 1895 komponoval. Můžeme tedy říct, že partitura se vrátila na chvíli na původní místo svého vzniku. Pokud vím, tak tento rukopis nebyl před tím nikde v zahraniční vystaven.

Šlo o podobný výjimečný režim jako v případě rukopisů Rusalky a Novosvětské?

Rukopis Rusalky byl v New Yorku vystaven na začátku roku 2017 a poté také na týden v Českém muzeu hudby v Praze. A ano, šlo o stejný režim, rukopis byl uložen v bezpečnostní vitríně a cestoval za přísných bezpečnostních podmínek. V roce 2016 byla takto vystavena i partitura Dvořákovy Deváté symfonie „Z Nového světa“. Všechny výstavy se konaly ve spolupráci s Českým centrem, v jehož prostoru – v galerii – byly vystaveny.

Byl vystavený rukopis Koncertu h moll jediným zapůjčeným Dvořákem psaným originálním záznamem?

Ano, z originálních předmětů jsme vystavovali pouze rukopis. V minulém roce na výstavě nazývané Rusalka byly ještě dva originální dopisy z kanceláře tehdejšího šéfa vídeňské Dvorní opery Gustava Mahlera adresované Dvořákovi a týkající se plánovaného uvedení opery ve Vídni, dále Dvořákův americký skicář a dvě fotografie – Mahler a Dvořák.

Existují ještě nějaké verze? Skici, náčrty? Nebo klavírní výtah stejnou rukou?

Ano, ke koncertu existují ještě další prameny: jeden z Dvořákových amerických skicářů, do kterého si skladatel načrtával první hudební nápady k tomuto dílu, pak několik samostatných skic a klavírní výtah psaný vlastní rukou skladatele. Zajímavý je rukopis kadence Hanuše Wihana, ten se dochoval ve Wihanově pozůstalosti. Kadence ale nakonec nebyla na Dvořákovu žádost do partitury zahrnuta.

Byla doprava tam a zpět opravdu zcela mimořádnou akcí? Viděli jsme fotografii diplomatického kufru…

Ano, partitura cestovala ve speciálním kufříku jako diplomatická zásilka za doprovodu kurýra z Ministerstva zahraničních věcí. Kufřík jsme dopravili na místo, kde měla být partitura vystavena. Hned jsme ji vybalili a umístili do vitríny, která odpovídala i klimatickým podmínkám uložení takového předmětu.

Jaký máte ohlas z Českého centra?

Výstavu vidělo velké množství návštěvníků. Její oficiální otevření se konalo v rámci víkendu otevřených dveří, takzvaného Open House v New Yorku. Celý ten říjnový víkend byly pořádány komentované prohlídky po deseti minutách a o rukopis byl velký zájem. V souvislosti se dvěma koncerty České filharmonie v New Yorku, na jednom z nichž byl Dvořákův Violoncellový koncert také proveden, měla výstava ještě větší propagaci a tím i ohlasy.

Budila výstava zájem u Američanů, nebo spíše víc u krajanů?

Krajané jistě výstavu navštívili, ale někdy bylo těžké je rozlišit od Američanů, protože byli buď již silně naturalizovaní, nebo to byli potomci již dlouho usazených přistěhovalců. Návštěvníci byli ale také turisté. Většinou to byli patrně Američané.

Koncipovala jste výstavu specificky pro Ameriku?

Výstava je „americká“ samotným faktem, že Dvořák složil svůj Violoncellový koncert h moll právě za mořem. Jinak jsem jen přidala obecné informace o Dvořákovi, aby se o něm více dozvěděli i ti, kteří o něm ještě neslyšeli. Také ve videoprezentaci jsme zohlednili jeho americký pobyt obecně, aby byl všem známý i kontext.

Na co slyší Američané ve věci Antonína Dvořáka nejvíc?

Dvořák strávil tři školní roky v New Yorku. To samotné je pro Američany silný moment. Téměř všichni znají jeho Symfonii „Z Nového světa“. Během prohlídek jsem se na ni ptala a většina na dílo reagovala. Myslím, že Američany také oslovuje Dvořákův přístup k afroamerické hudbě, která ho silně inspirovala.

Podle čeho jste vlastně zvolila dvoustranu, která byla ve vitríně otevřená?

Takhle vystavená partitura by kvůli vazbě měla být otevřena zhruba uprostřed, aby se nepoškodila. To je první kritérium. Pak jsem hledala část, kde je cellový part a také výrazné poznámky, které dokumentují proces vzniku díla. V tomto případě to byly Dvořákovy poznámky obyčejnou tužkou, týkající se změny tempa a artikulace, a poznámky červenou pastelkou.

Digitální kopie, kterou bylo možné listovat hned vedle, vznikla přímo pro New York?

Nikoliv. Partitura koncertu je již delší dobu zdigitalizovaná, takže jsme pouze použili obrázky, které máme k dispozici, a nahráli je na tablet. Návštěvníci si tak mohli prohlédnout partituru jako celek a najít si stranu, kterou chtěli vidět.

Dvakrát let tam a zpět… To je docela zajímavá, ale náročná práce. Čekala jste něco podobného, když jste do Českého muzea hudby nastupovala?

Vůbec ne. Věděla jsem, že Dvořák žil tři roky v Americe, ale nepočítala jsem s tím, že se jeho zásluhou někdy do New Yorku podívám. Je to čest a radost. Je skvělé vidět, jak je Dvořákův odkaz v Americe stále živý a jak se ho v Českém centru v New Yorku snaží zásluhou ředitelky Barbary Karpetové stále propagovat. O propagaci Dvořáka se také snaží DAHA – Dvořák American Heritage Association – zejména Majda Kallab Whitaker, Michael Beckerman a Susan Lucak.

Byl čas kolem přípravy a realizace této výstavy mimořádný čas? Odvedl Vás od běžné práce?

Výstava je sice menší, ale přesto zabere její příprava dost času. Musíte si udělat rešerši sbírek a projít veškeré relevantní materiály, prostudovat si literaturu a samozřejmě napsat texty, popisky a připravit texty a obsah videoprezentace, která se, myslím, velmi povedla hlavně díky grafikovi výstavy Pavlovi Ševčíkovi. Samotná realizace výstavy pak už ale stála na Martinu Musilovi, zkušeném kolegovi z výstavního oddělení Národního muzea. Rozhodně je to čas, který vás od běžné práce odvede – ale díky za to.

Co Muzeum Antonína Dvořáka chystá mimořádného doma?

V příštím roce připravíme menší výstavu k tématu Dvořák a příroda v prvním patře Muzea Antonína Dvořáka, tradičně se tam výstavy obměňují jednou za rok. Jinak se jedná o jedné větší výstavě na příští rok, ale ta je zatím ve fázi příprav, takže nebudu více prozrazovat.

A co v zahraničí?

Momentálně neplánujeme žádnou zahraniční výstavu.

Máte na stole nějakou žádost o zapůjčení podobné vzácnosti v blízké budoucnosti?

V současné době ne, ale v New Yorku by se ještě leccos vystavit dalo. Uvidíme…!

Foto: České centrum New York, Veronika Paroulková

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky