„Temný romantický příběh, nijak zvlášť autenticky středověký, nijak kontroverzně aktualizovaný.“

„Těžko říci, jestli je Trubadúr v tomto případě víc o Manrikovi a Leonoře, nebo o hraběti Lunovi, ale do hry v Liberci zásadním způsobem vstupuje také cikánka Azucena.“

„Divák odchází spokojen ze setkání s opravdovým uměním operního zpěvu.“

Sledovat Verdiho hudební drama zblízka má také něco do sebe. Ani mnohá italská divadla nejsou nijak obrovská, takže kontakt zpěváků a hlediště, vyplývající z nevelkých rozměrů interiéru liberecké operní scény, je především příjemný a určitě ne mimořádně neobvyklý. A nová inscenace Trubadúra v Divadle F. X. Šaldy je v této sezóně dalším projektem, který stojí za to vidět. Nejen pro malou vzdálenost od jeviště, ale i pro náboj dramatičnosti, který se podařilo opeře, hlavně hudebně, vdechnout.

Není třeba se pozastavovat nad komplikovaným dějem nebo nad detaily režijní realizace, například nad jedním z mála abstraktnějších prvků – nad dlouhými úzkými látkovými pásy, jimiž jsou občas jednající postavy reálně nebo symbolicky spoutány. Jde o celkový dojem a účinek – a ten byl při nedělním představení, dva dny po premiéře, dostatečně přesvědčivý, jednoznačný, po ryze interpretační stránce hodný úcty.Giuseppe  Verdi učinil před 170 lety s libretem Salvatora Cammarana, mimochodem také autora libreta Donizettiho Lucie z Lammermooru, maximum. Jde o příběh s výrazným „cikánským“ koloritem, zároveň o opravdovou tragédii s vyhrocenými emocemi, s napínavým očekáváním a drastickým rozuzlením. Slovenský režisér Peter Gábor tyto momenty našel a zdůraznil. Předkládá temný příběh, nijak zvlášť autenticky středověký, nijak kontroverzně aktualizovaný – nabízí romantickou pověst o fatálních záměnách, o vraždách a pomstě, o nenaplněné velké lásce, o pozdním poznání. Kostýmy a scéna jsou trochu „gotické“ ve smyslu romantické obliby tajemna, hrůzy, osudových prokletí, starých zřícenin a připomínek dávného rytířského světa… Režie však především nechává podstatný prostor hudbě, ta je v tomto případě opravdu hlavním nositelem dramatického obsahu.

Nejde naštěstí o režisérismus, ale o způsob, jak vcelku obvyklými prostředky znázornit konflikty soků, výzvy k boji, milostná setkání a další standardní operní situace. Diváka nemrazí, ale ve Verdiho hudbě – v orchestru a hlavně v koncepci a výrazu pěveckých rolí – je naléhavosti, emocí a síly dost. A dirigent Martin Doubravský to dokázal zpřítomnit. Několika málo zaváhání v nástupech sboru je sice škoda, ale v celkovém nastavení nejde o podstatné dojmy, v řadě jiných okamžiků mužský sbor přizvukoval ve verdiovském duchu s jistotou. Hudba měla skutečnou naléhavost a spád.

Sólisté, kteří v neděli zpívali, uspěli technicky i stylově, v dramatickém výrazu byli přesvědčiví. A to u Verdiho znamená především dar zajímavého hlasu a zvládnutou techniku, na níž se pak může dál stavět. Těžko říci, jestli je Trubadúr v tomto případě víc o Manrikovi a Leonoře, nebo o hraběti Lunovi, ale do hry v Liberci zásadním způsobem vstupuje také cikánka Azucena, protože je na rozdíl od některých jiných inscenací aktivní výraznou postavou, navíc nádherně zazpívanou – Kateřina Jalovcová jí dává k dispozici vášnivý barevný témbr, znělý hlas bez vady a problému, s širokým výrazovým rozsahem, který v dané úloze snese mezinárodní srovnání.

Lenora má v opeře hned několik velkých výstupů – a Livia Obručnik Vénosová má pro tuto hlasově široce rozkročenou postavu dostatek sil, rozsah, zásobu emocí i odvahu jít skoro do krajnosti. Přináší jí to plný úspěch, divák odchází spokojen ze setkání s opravdovým uměním operního zpěvu, který je nositelem jasného obsahu, nikoli platformou vyvolávající úvahy a neuspokojení. Jiří Rajniš hlasově i herecky ztvárnil roli hraběte Luny jako poměrně drsného válečníka, v lyričtější árii byl zřetelně „doma“ o něco méně. Jde do zpěvu talentovaně, hodně naplno, je jako typ silného chlapa skvělý, přesvědčivý. Úlohu Manrika svěřili inscenátoři hostujícímu tenoristovi z Itálie: Paolo Lardizzone dokázal dostát vypjaté poloze se ctí, sólistické sestavě sice nevévodil, ale i jeho výkon korunovaný jasnými vysokými tóny byl uspokojivý. A velkým výstupem Ferranda, vyprávějícího dávný příběh, příjemně potěšil hned v úvodu opery Jurij Kruglov.

Leonora zemře vlastní rukou, trubadúr Manrico rukou kata… a Azucena vítězoslavně sděluje Lunovi, že nechal popravit vlastního bratra. Dokonala se tak pomsta, po které toužila. Nikoli katarze, ale zmar. Tak proč publikum miluje Verdiho tragédie? Díky strhující hudbě. Když se sejde dobrá sestava sólistů a když je dirigent schopen dát hudbě tak náruživý obsah, jak se podařilo zde, tak i menší divadlo mimo metropoli v rámci mantinelů, které se rozumně dají čekat, může mít na repertoáru klasiku takové váhy, jakou je jedna z nejhranějších Verdiho oper.

Foto: Michaela Škvrňáková, Petr Veber