„Tam, kde je jako hlavní hit vtělena árie o měsíčku, dospěli autoři suity nejdál od Dvořáka a až k hranicím.“

„Oproti pozdním romantikům je Suk v Asraelovi chvílemi romantičtější než oni, ale v některých momentech hledí také jinudy a dál.“

„V místě, kde Suk nechá problesknout láskyplnou vzpomínku na milovanou bytost, se náhle otvírá další hudební dimenze.“

Pražští symfonikové ohlásili Tomáše Braunera jako příštího šéfdirigenta. Ujme se funkce na podzim roku 2020. Koncertní program, který s orchestrem připravil do Smetanovy síně na čtvrtek a na dnešek, ukazuje, že by jeho příští období vůbec nemuselo být špatné. Sukova Symfonie Asrael vyzněla jednoznačně pozitivně – v obou smyslech slova. Jak v závěrečné katarzi, završující ve skladbě předchozí vyjádřené zápasy, tak v tom zásadnějším pohledu, to znamená interpretačně.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK věnoval svůj dubnový abonentní program Antonínu Dvořákovi. V první polovině středečního večera zazněla v Obecním domě skladba s názvem Fantazie Rusalka, napsaná na hudební motivy a témata z jeho stejnojmenné opery, v druhé polovině Sukova smuteční Symfonie Asrael, velkolepá symfonická reakce na úmrtí Antonína Dvořáka a jeho dcery Otilky, skladatelovy mladé manželky.

Za skladbou, která novou formou na koncertní pódia dostává Dvořákovu operní hudbu, stojí dirigent Manfred Honeck a skladatel a aranžér Tomáš Ille. V Česku už zazněla, ale ani toto další provedení nyní plně neodstranilo – vedle jasné vděčnosti za vyplnění mezery v symfonickém repertoáru – určité pochybnosti. Týkají se především koncepce rapsodie: partitura neprochází operou chronologicky, ale zcela a ryze podle zákonitostí hudebního kontrastu. Je to možné a uspokojivé, ale místy i znepokojivé. Některé hudební myšlenky jsou použity jen jako předěly, jiné přicházejí na místech, která spolu v opeře nesouvisejí. Je ale pravda, že v celkovém dojmu je více než dvacetiminutová suita sestavena šikovně, zručně a poutavě.

Tomáši Braunerovi se s orchestrem dařilo příjemně podchytit spíše lyrické až temné pasáže, které odkazují k vodnímu světu; ty důraznější vyznívaly až poněkud moc břeskně, prvoplánově. Fantazie, či suita nebo rapsodie, je koncipována kontrastně, motivy nebo spíše úryvky se proměňují často a hodně rychle. Skladba je plná známých melodií a důvěrně známého zvuku, sleduje dvořákovskou instrumentaci. Jen před koncem, tam, kde je v odpovídajícím zpomalení a zvýraznění jako hlavní hit opery vtělena árie o měsíčku, dospěli autoři nejdál od Dvořáka a až k hranicím – ústřední melodii sopránového partu svěřili sólu koncertního mistra a v předpokládaném okamžiku proměny a následné gradace na chvíli hoboji, flétně a nakonec sólové trubce. Dostali se k hranicím filmové hudby a možná i kýče. Těžko říci, jak jinak by to případně bylo lepší, ale toto řešení každopádně vybočuje z ryze symfonického stylu někam k vyššímu populáru.

V Sukově symfonii, na rozdíl od dvořákovské úpravy zcela autentické, hrál orchestr FOK o poznání opravdověji. Je v tónině c moll, tragická, rozměrná, dobou vzniku a estetikou trochu mahlerovská a straussovská, pocitovými citacemi se vztahující k Dvořákovi, zejména k Rusalce, ale duchem asi přece jen úplně nejbližší Sukově Pohádce, respektive scénické hudbě k Radúzovi a Mahuleně. Asrael měl premiéru v roce 1907, tři roky po Dvořákově úmrtí a dva roky po odchodu Otilky, téměř deset let po kompozici hudby k Zeyerově hře. Lyrika, která právě v ní zaznívá, ale i temnější tóny spojené se zlými silami, zůstávající i zde charakteristicky přítomny. Oproti zmíněným pozdním romantikům z německého jazykového okruhu je Suk v Asraelovi chvílemi romantičtější než oni, ale v některých momentech před koncem díla hledí také jinudy a dál.

Hodinovou symfonii lze chápat programním způsobem, jako žalozpěv, obraz vzdoru, zápasu s osudem a bolestně dosažené směsi rezignace a usmíření. A nebo velmi abstraktně jako absolutní hudbu, ve výsledném dojmu monotematickou, jejíž výrazné hlavní téma z ní činí obdivuhodný monolit. Tomáš Brauner vystihl obě stránky výrazu a ovládl celou stavbu a formu zralým, přehledným a poutavým způsobem. Orchestr hrál mimořádně soustředěně – vystihl v mnoha proměnách řadu náladových poloh od bizarních zvuků scherza přes nesmlouvavou závažnost první části až po zasněné epizody a projasněný závěr.

V místě, kde Suk nechá v jinak docela temných scénách několikerým stupňovaným opakováním problesknout až skoro k extatickému vrcholu láskyplnou vzpomínku na milovanou bytost, se náhle otvírá další hudební dimenze. I to se podařilo orchestru a jeho budoucímu šéfovi společnými silami jasně vyjádřit. Gradace měly v symfonii naléhavost. I všechny instrumentační detaily svěřené sólovým nástrojům vyšly způsobem, který vzbuzuje nejvyšší respekt. A nesmělé spočinutí v závěru, vůbec ne laciné, vyšlo  dokonale. Sukův Asrael byl ve středu monumentální, tragický a doléhající i dojemný, se zápasem i katarzí. Zřetelně vyznívající provedení jasně podpořilo vědomí, že jde o skvělou skladbu, která ještě stále čeká na plné docenění. Skladbu mající v sobě potenciál mohutné působivosti, kterou není nemožné  realizovat. Není totiž přehnaně rafinovaná, je upřímná a pravdivá.

Foto: Petr Dyrc