čtvrtek, 11 duben 2019 16:57

Kde se potkávají Rusalka a Asrael

Autor:

„Tam, kde je jako hlavní hit vtělena árie o měsíčku, dospěli autoři suity nejdál od Dvořáka a až k hranicím.“

„Oproti pozdním romantikům je Suk v Asraelovi chvílemi romantičtější než oni, ale v některých momentech hledí také jinudy a dál.“

„V místě, kde Suk nechá problesknout láskyplnou vzpomínku na milovanou bytost, se náhle otvírá další hudební dimenze.“

 

DSC6632

 

Pražští symfonikové ohlásili Tomáše Braunera jako příštího šéfdirigenta. Ujme se funkce na podzim roku 2020. Koncertní program, který s orchestrem připravil do Smetanovy síně na čtvrtek a na dnešek, ukazuje, že by jeho příští období vůbec nemuselo být špatné. Sukova Symfonie Asrael vyzněla jednoznačně pozitivně – v obou smyslech slova. Jak v závěrečné katarzi, završující ve skladbě předchozí vyjádřené zápasy, tak v tom zásadnějším pohledu, to znamená interpretačně.

 

DSC6698

 

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK věnoval svůj dubnový abonentní program Antonínu Dvořákovi. V první polovině středečního večera zazněla v Obecním domě skladba s názvem Fantazie Rusalka, napsaná na hudební motivy a témata z jeho stejnojmenné opery, v druhé polovině Sukova smuteční Symfonie Asrael, velkolepá symfonická reakce na úmrtí Antonína Dvořáka a jeho dcery Otilky, skladatelovy mladé manželky.

 

DSC6621

 

Za skladbou, která novou formou na koncertní pódia dostává Dvořákovu operní hudbu, stojí dirigent Manfred Honeck a skladatel a aranžér Tomáš Ille. V Česku už zazněla, ale ani toto další provedení nyní plně neodstranilo – vedle jasné vděčnosti za vyplnění mezery v symfonickém repertoáru – určité pochybnosti. Týkají se především koncepce rapsodie: partitura neprochází operou chronologicky, ale zcela a ryze podle zákonitostí hudebního kontrastu. Je to možné a uspokojivé, ale místy i znepokojivé. Některé hudební myšlenky jsou použity jen jako předěly, jiné přicházejí na místech, která spolu v opeře nesouvisejí. Je ale pravda, že v celkovém dojmu je více než dvacetiminutová suita sestavena šikovně, zručně a poutavě.

 

DSC6795

 

Tomáši Braunerovi se s orchestrem dařilo příjemně podchytit spíše lyrické až temné pasáže, které odkazují k vodnímu světu; ty důraznější vyznívaly až poněkud moc břeskně, prvoplánově. Fantazie, či suita nebo rapsodie, je koncipována kontrastně, motivy nebo spíše úryvky se proměňují často a hodně rychle. Skladba je plná známých melodií a důvěrně známého zvuku, sleduje dvořákovskou instrumentaci. Jen před koncem, tam, kde je v odpovídajícím zpomalení a zvýraznění jako hlavní hit opery vtělena árie o měsíčku, dospěli autoři nejdál od Dvořáka a až k hranicím – ústřední melodii sopránového partu svěřili sólu koncertního mistra a v předpokládaném okamžiku proměny a následné gradace na chvíli hoboji, flétně a nakonec sólové trubce. Dostali se k hranicím filmové hudby a možná i kýče. Těžko říci, jak jinak by to případně bylo lepší, ale toto řešení každopádně vybočuje z ryze symfonického stylu někam k vyššímu populáru.

 

DSC6762

 

Sukově symfonii, na rozdíl od dvořákovské úpravy zcela autentické, hrál orchestr FOK o poznání opravdověji. Je v tónině c moll, tragická, rozměrná, dobou vzniku a estetikou trochu mahlerovská a straussovská, pocitovými citacemi se vztahující k Dvořákovi, zejména k Rusalce, ale duchem asi přece jen úplně nejbližší Sukově Pohádce, respektive scénické hudbě k Radúzovi a Mahuleně. Asrael měl premiéru v roce 1907, tři roky po Dvořákově úmrtí a dva roky po odchodu Otilky, téměř deset let po kompozici hudby k Zeyerově hře. Lyrika, která právě v ní zaznívá, ale i temnější tóny spojené se zlými silami, zůstávající i zde charakteristicky přítomny. Oproti zmíněným pozdním romantikům z německého jazykového okruhu je Suk v Asraelovi chvílemi romantičtější než oni, ale v některých momentech před koncem díla hledí také jinudy a dál.

Hodinovou symfonii lze chápat programním způsobem, jako žalozpěv, obraz vzdoru, zápasu s osudem a bolestně dosažené směsi rezignace a usmíření. A nebo velmi abstraktně jako absolutní hudbu, ve výsledném dojmu monotematickou, jejíž výrazné hlavní téma z ní činí obdivuhodný monolit. Tomáš Brauner vystihl obě stránky výrazu a ovládl celou stavbu a formu zralým, přehledným a poutavým způsobem. Orchestr hrál mimořádně soustředěně – vystihl v mnoha proměnách řadu náladových poloh od bizarních zvuků scherza přes nesmlouvavou závažnost první části až po zasněné epizody a projasněný závěr.

 

DSC6712

 

V místě, kde Suk nechá v jinak docela temných scénách několikerým stupňovaným opakováním problesknout až skoro k extatickému vrcholu láskyplnou vzpomínku na milovanou bytost, se náhle otvírá další hudební dimenze. I to se podařilo orchestru a jeho budoucímu šéfovi společnými silami jasně vyjádřit. Gradace měly v symfonii naléhavost. I všechny instrumentační detaily svěřené sólovým nástrojům vyšly způsobem, který vzbuzuje nejvyšší respekt. A nesmělé spočinutí v závěru, vůbec ne laciné, vyšlo  dokonale. Sukův Asrael byl ve středu monumentální, tragický a doléhající i dojemný, se zápasem i katarzí. Zřetelně vyznívající provedení jasně podpořilo vědomí, že jde o skvělou skladbu, která ještě stále čeká na plné docenění. Skladbu mající v sobě potenciál mohutné působivosti, kterou není nemožné  realizovat. Není totiž přehnaně rafinovaná, je upřímná a pravdivá.

 

DSC6713

           

Foto: Petr Dyrc

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.