„Hlas, který zůstává jakoby mladičký, blízký dívčímu projevu.“

„Klavírista byl excelentní, držel se decentně v pozadí, dotvářel, doplňoval, podporoval, měkce podbarvoval.“

„Přídavek? Temperamentní, energický rychlý výstup v typickém modu rozmarné španělské zpěvohry.“

Setkání s aktuálním světovým pěveckým uměním, jak je už po léta do Prahy přináší svými koncerty agentura Nachtigall Artists, budou snad po nedobrovolné pauze opět pokračovat obvyklým tempem. Recitál, který nabídla v úterý v Obecním domě sopranistka Lisette Oropesa a který byl jednou z prvních vlaštovek postcovidových příslibů, měl v bezchybném pěveckém projevu parametry hudební události.

Je daností současné doby, že pro některé koncerty, zvláště ty mimo abonmá, nejsou sály úplně vyprodané. Ať už jsou důvody jakékoli, za normální situace by pěvkyně, která sklízí úspěchy v Metropolitní opeře a všech dalších nejlepších operních divadlech světa, Smetanovu síň patrně vyprodala. Takhle mělo její vystoupení s písněmi a áriemi, a to spíše nechtěně, komornější atmosféru. A to tím spíše, že šlo o koncert bez orchestru, jen s klavírem. Klavírista byl ovšem excelentní, držel se decentně v pozadí, dotvářel, doplňoval, podporoval, měkce podbarvoval. Rubén Fernández-Aguirre je skvělý doprovazeč, dostatečně sebevědomý a zároveň přiměřeně zdrženlivý. Občas klouže trochu po povrchu, ale v repertoáru, který – na rozdíl od písní německých romantiků – není primárně hluboce básnivý, je to vlastně docela případný přístup.

Lisette Oropesa měla na programu koncertu v první polovině rozmarné písně operních klasiků a v druhé části, v podobném duchu, líbivé árie italských a francouzských autorů. Pověsti, která ji předchází, dostála. Zpívá prostě, krásně, se samozřejmostí. Je nositelkou Ceny Beverly Sills a Ceny Richarda Tuckera, dvou prestižních amerických ocenění. Jistě ne náhodou. Před koronavirovým zastavením světového dění byla hvězdou, jejíž vystoupení se týkala především Verdiho, Rossiniho, Donizettiho, Mozarta, Masseneta, Meyerbeera. V Evropě i v Americe. V roce 2019 ještě zazářila v New Yorku v přenosu do kin jako Manon.

V uplynulých letech asi nejčastěji zpívala Gildu ve Verdiho Rigolettovi. Zrovna tuto roli v Praze nepřipomněla, ale některé další ano. Mnoho jich však nebylo. Čtyři árie z Turka v Itálii, Sicilských nešpor, Manon a Hugenotů byly v druhé polovině večera opravdu sotva minimem. Hvězdné koncerty většinou trvají o dost déle než tento, někteří pěvci hýří ohlášenými čísly a pak i přídavky až marnotratně. Lisette Oropesa nepůsobila nijak odtažitě, s publikem měla pěkný kontakt, ale v čistém času potěšení z hudby a zpěvu nebylo ani zdaleka dosaženo pocitu naplněnosti. A to ani v první polovině koncertu se sedmi nevelkými výstupy – písněmi, vždy po dvou, od Saveria Mercadanta, Gaetana Donizettiho a George Bizeta a k tomu v jednom netypickém Schubertovi, totiž s italským textem.

Její lyrický hlas, charakteristicky zabarvený, se na daný typ repertoáru hodí ideálně. Snadno a stále otevřený se dostává do výšek, kde sice trochu ztrácí na objemu, ale zůstává příjemný. Zajímavé zastřeně temnější odstíny má v hlubších polohách. Je to hlas víc než dostatečně nosný a znělý, i když nevelký. Nezdá se, že by v něm byl výrazný potenciál pro dramatičtější vývoj. Jde o hlas, který zůstává jakoby mladičký, blízký dívčímu projevu. Pokud by mohl tento soprán někoho připomínat, pak z nedávné minulosti možná afroamerickou pěvkyni Barbaru Hendricks… Lisette Oropesa je Američankou narozenou na Floridě kubánských rodičům.

Její večer nabídl neuspěchané dlouhodeché kantilény, upřímnou opravdovost a naléhavost, neokázalé koloratury, přiměřený a milý temperament, náznak vášně, ale s francouzským šarmem… K ničemu opravdu dramatickému nedošlo. Nejzajímavější byla árie Markéty z Valois z Meyerbeerových Hugenotů, poslední číslo naplánovaného programu. Nejen díky zažité, psychologicky i ryze pěvecky velmi přesvědčivé interpretaci, ale i díky tomu, že se tento autor z nepochopitelných důvodů v tuzemském repertoáru vlastně vůbec neobjevuje. Škoda nepochopení, s nímž publikum tleskalo už po prvním úseku ze tří, tvořících teprve kompletní podobu tohoto závažnějšího operního výstupu.

Přes srdečný průběh koncertu přišel už jen jediný přídavek. Carceleras ze zarzuely Las hijas del Zebedeo od Ruperta Chapího z roku 1889. Temperamentní, energický rychlý výstup v typickém modu rozmarné španělské zpěvohry. A pak překvapivě rychlý ústup publika. Skvělý večer, ale přesto jakoby to celé – zájmem, rozměrem, nasazením i ohlasem – ještě nebylo celých sto procent možného. Plný návrat do původní normality nás přece jen asi ještě čeká.

Foto: Petr Dyrc