„Svůj podíl na tom zajisté měla několikahodinová generální zkouška, kdy si dirigent i skladatel hráli se všemi nástrahami komplikovaného prostoru.“

„Jeho styl je založený na zvukovosti, táhlých melodiích, opakujících se smyčkách a dramatické gradaci.“

„Tento večer nebyl pouze koncertem, byla to performance, převedení Havlíčkovy hudby nejen na podium, ale do celého monumentálního prostoru.“

Prozatím poslední koncert hudební série Moderna, která představuje českému publiku skladatele a skladatelky hledající nové směry na poli klasické hudby, se odehrál v neděli 16. října ve dvoraně Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Hudební skladatel a sound designer Karel Havlíček, věnující se zejména tvorbě pro hrané či dokumentární filmy, na něm představil skladby ze svého prvního alba Spoken. „Je výsledkem nejhlubších myšlenek, emocí a příběhů, které odrážejí můj život a zkušenosti ze dvou zcela odlišných částí světa,“ řekl o svém albu, které tři roky komponoval a dva roky nahrával ve studiích v Praze a Los Angeles.

Jako partnera pro koncertní uvedení svého alba si Karel Havlíček vybral Ansámbl STRO.MY, který se soustřeďuje právě na interpretaci hudby mladých skladatelů a spolupráci se zahraničními umělci napříč uměleckými žánry. Premiérové koncertní aranžmá Havlíčkových skladeb pro Ansámbl připravil jejich dirigent a umělecký vedoucí Jiří Trtík. Ten soubor založil v roce 2021 pro premiéru svého autorského projektu Koncert pro les. Není překvapením, že pro tento projekt kombinující elektronickou hudbu a živý ansámbl se dva progresivní hudebníci ze dvou kontinentů původně spojili přes Instagram.

Jejich společný nedělní debut byl usazen do centrálního prostoru Právnické fakulty, kterému se familiárně přezdívá bazén, což vypovídá nejen o jeho vzhledu, ale i o jeho akustických vlastnostech. Ač je velkorysá kvádrovitá hala obložená žulou bezesporu vizuálně atraktivní, architekt Jan Kotěra ji stěží navrhoval s myšlenkou konání hudebních projekcí. Ansámbl STRO.MY vedený Jiřím Trtíkem a autor hudby Karel Havlíček, usazen v centru podia (za legendárním syntezátorem Moog, klávesami nebo klavírem), se s ní popasovali nad očekávání. Svůj podíl na tom zajisté měla několikahodinová generální zkouška, kdy si dirigent i skladatel hráli se všemi nástrahami komplikovaného prostoru. Potenciál neobvyklého místa však maximálně vytěžila Havlíčkova hudba. Z desky Spoken totiž jasně čiší autorovo zaměření na filmovou tvorbu. Jeho styl je založený na zvukovosti, táhlých melodiích, opakujících se smyčkách a dramatické gradaci raději než na delikátních motivech či odvážných disonancích, které by specifický koncertní prostor nejspíš zcela rozbil a pohltil.

Koncert nebyl jen hudební událostí, ale komplexní show se světelnými a speciálními efekty. Tento formát Havlíčkově hudbě přidal na dramatičnosti, kompozicím soundtrackového střihu svědčí. První skladbu koncertu si v setmělém sále vzal do rukou samotný skladatel. Usazen u klavíru, do jehož křídla byly namířeny čtyři kužely světla, sólově provedl skladbu jednoduše nazvanou Intro Piano. Jeho showmanství a nesporná teatrálnost úvodní scény (publikem nadšeně přijatá) nastavily tón zbytku večera, při kterém nebyla nouze o neony, světelné projekce a kouřové efekty.

Základem koncertního aranžmá většiny následujících skladeb byl smyčcový kvintet, který střídavě rozšířily další sólové nástroje: vibrafon, handpan, harfa, klavír, kytara, lesní roh či flétna. Vrcholem první poloviny koncertu se stala skladba Above Ground, při které smyčcový kvintet doplnily nejrůznější perkuse a světelná projekce se zvedla „nad zemi“. Vedle do tmy zářících, občas pulzujících neonových trubic nad podiem se po stěnách rozeběhly zlatavé kruhy reflektorů. Jako třpytivé oční zorničky klouzaly od podia přes betonovo-žulové stěny až po střechu atria z mléčného skla a navodily strhující, občas vypjatou atmosféru lehce artových hollywoodských snímků.

Druhá polovina koncertu byla oddělena třemi sólovými skladbami Zuma Beach, Indian Summer a First Frozen Breath, ve kterých skladatel sám opět usedl za klávesy a klavírní křídlo. Autorské provedení hudby, světelné projekce a zasněné melodie podpořené dlouhým echem dvorany připravily očekávání v publiku pro druhou polovinu koncertu plnou dalších epických „songů“ (jak je na závěr označil sám Havlíček). Jejich efektnost zpoza podia umocňoval mlhovač, který by pro většinového diváka klasické hudby byl možná příliš okázalým doplňkem, v nastavené dramaturgii večera s okázalými neonovými akcenty se ale stal doplňkem nepostradatelným.

Tento večer nebyl pouze koncertem, byla to performance, převedení Havlíčkovy hudby nejen na podium, ale do celého monumentálního prostoru dvorany či bazénu Právnické fakulty. Kdo se oprostil od očekávání klasického koncertu, musel si tuto na české poměry stále dosti neobvyklou projekci velmi užít. Výsledný dojem a závěrečné ovace ve stoje přebily v paměti i několik drobně přezvučených momentů, kdy se echo z reproduktorů slilo v neuchopitelnou masu a zadunělo na ušní bubínky. Pro všechny přítomné se vyprodaný nedění večer stal výjimečným hudebně-vizuálním zážitkem těžko hledající v českých končinách konkurenci.

*******

Foto: archiv projektu