„Do tohoto skvostu vložil skladatel náboj klidné a tiché zbožnosti.“

„Sbor s chlapeckými soprány a alty vnesl do zažitých představ o skladbě nové odstíny.“

„V Praze se objevilo těleso z nejlepších v Británii – Orchestra of the Age of Enlightenment.“

Lužanská mše je krásné komorní dílo. Na festivalu Dvořákova Praha bylo v britských rukou. A v sousedství Schubertovy a Elgarovy hudby. 

Pouhý den po monumentálním oratoriu Svatá Ludmila si těžko představit ve Dvořákově síni Rudolfina ještě větší kontrast než skladatelovu Mši D dur. Psal ji rok po anglické premiéře Svaté Ludmily pro tuzemsko, pro nevelkou kapli soukromého zámku svého přítele, stavitele a mecenáše Josefa Hlávky, koncipoval ji střídmě a napsal ji úspornou a intimní. Je podle místa určení a provedení zvána Lužanská a přes svou cudnost není bezvýznamná. Naopak – Dvořák do tohoto skvostu vložil nenápadný, ale velmi cenný melodicko-harmonický poklad, svou nevysychající invenci, pozitivní vnitřní naladění a náboj klidné a tiché zbožnosti.

Mimořádně zajímavým obohacením festivalového programu bylo provedení tohoto díla sborem Choir of King´s College z Cambridge – sborem tvořeným v tradici anglické a anglikánské chrámové hudby chlapci a mladými muži, sborem založeným už v 15. století a proslulým dodnes jak v koleji a městě, kde působí, tak v moderní době mezinárodně díky koncertům i skvělým nahrávkám. Pozornost by mohl vzbudit už fakt, že vůbec Dvořákovu nenápadnou kompozici pro sebe objevili. V Británii se skladba teď moc často neuvádí, ale před řadou let ji tam docela hodně zpopularizovala nahrávka pořízená sborem Choir of Christ Church z Oxfordu, řízeným Simonem Prestonem. Způsob a úroveň jejího nynějšího pražského provedení nasvědčují, že v Cambridgi s největší pravděpodobností nešlo o formální jednorázovou záležitost, která by byla určena k založení ad acta.

Dirigent pražského koncertu Stephen Cleobury je už několik desetiletí významným interpretem duchovní hudby. Nejprve byl varhaníkem ve Westminsterském opatství v Londýně, od roku 1982 se věnuje hudbě v Cambridge. Mši D dur, která existuje ve třech verzích, uvedl se svými svěřenci na přání pořadatelů v podobě s varhanami a s hlubokými smyčcovými nástroji. Hrána u nás bývá původní verze pouze s varhanami, nejčastější je verze s orchestrem, která mimochodem vznikla na podnět nakladatele z Londýna. Prý nejmilejší byla však skladateli verze na festivalu nyní vzácně prezentovaná, kterou Dvořák aranžoval v roce 1889 pro provedení v Rudolfinu.

Slyšeli jsme velmi stylově procítěnou interpretaci, se samozřejmostí postihující jedinečnost a oduševnělost i radostnou prostotu zpracování standardního liturgického textu. Sbor s chlapeckými soprány a alty má nezaměnitelnou barvu a do zažitých tuzemských představ o skladbě vnesl nové odstíny. Mezi třemi desítkami sboristů byli jak mladí muži, dospělí studenti, tak děti, a to až ke dvěma nejmenším, kteří sotva dosáhnou nohama ze židle na zem. Zpívali úžasně kompaktně a hlavně muzikálně, jsou to profesionálové, kteří viditelně hudbou žijí a vkládají se do ní mnozí celým tělem. Varhanní doprovod obstarali dva muzikanti, kteří se vystřídali ve hře a v registraci. Dvě violoncella a kontrabas na pódiu jen dobarvovaly pedálové tóny, fakticky je slyšet nebylo. Dvořákovu mši dovedl úsporně a absolutně necharismaticky dirigující Stephen Cleobury k úžasnému ztišení, s naprostou samozřejmostí vystihl se sebejistým a přesně reagujícím sborem všechna její kouzla. Pavla Vykopalová, Markéta Cukrová, Aleš Voráček a Roman Hoza se ve střídmých sólech přidali stejně naladěným neokázalým, až komorním způsobem.

Obdobný charakter mělo i provedení Schubertovy Mše G dur v první polovině večera, s tím, že zpěv doprovázel smyčcový orchestr. Asi trochu nedoceněno, respektive ne zcela adekvátně využito, se pro tu příležitost v Praze objevilo těleso z nejlepších v Británii – Orchestra of the Age of Enlightenment. Dobové nástroje se střevovými strunami, které se i v 19. století ještě používaly, podpořily Schubertovu klasicizující a stručně koncipovanou hudbu měkkým zvukem, aniž by to nějak omezovalo dynamickou škálu, sahající od kouzelných pian po obřadná forte. Když se přičte mile jednoduchá raná Serenáda e moll Edwarda Elgara, která koncert otevřela, byl to krásně stylový a příjemně neokázalý koncert, Dvořákovu vzácnou kompozici usazující do širšího kontextu. Potěšení z hudby samé i z její interpretace.

Foto: Martin Divíšek