„Poznávat různá pojetí interpretace je vždy něco, co váš vlastní pohled obohatí a znovu dál posune jiným směrem, což mě právě baví, stále hledat nové pohledy na skladbu a její další rozměry“

„S Czech Ensemble Barouqe hraju už deset let, takže právě oni by mohli být takovým mým domovským souborem…“

„Díky hladkému průběhu soutěže i cestování jsem měla nakonec radost ze dvojího vítězství – z toho flétnového i z vítězství nad sebou samou a svými obavami.“

Michaela Koudelková není jméno známé v široké veřejností, ale určitě je možné ji řadit k nejtalentovanějším a nejúspěšnějším interpretům mladé generace. Hře na zobcovou flétnu se věnuje od pěti let, vystupuje s mnoha českými i zahraničními orchestry a soubory specializujícími se zejména na interpretaci staré či soudobé hudby. Po několika předchozích oceněních bylo jejím zatím posledním velkým úspěchem vítězství v mezinárodní soutěži zobcových fléten v Izraeli v rámci Tel Aviv Recorder Festival letos v dubnu. O soutěžení, zobcové flétně, cestování a mnohém jiném, o dojmech a zážitcích ze soutěže, o osobní umělecké dráze hráčky na zobcovou flétnu i o jejích osobních výzvách a vztahu k hudbě jako takové – o tom všem je rozhovor, který poskytla portálu KlasikaPlus.

Míšo, ve své umělecké dráze jste si vydobyla již řadu úspěchů a ocenění. Jmenovat můžeme trojnásobný titul laureátky v interpretační soutěži Letní školy barokní hudby v Kelči a Holešově, titul laureáta a absolutního vítěze ze soutěže Pro Bohemia Ostrava 2011, rovněž absolutní vítězství ze Soutěže konzervatoří ČR 2012, v Poznani jste se souborem Ensemble Nomen Necsio získala druhé místo a v roce 2018 jste byla vybrána mezi šest finalistů z celkem dvou tisíc účastníků soutěže Kaleidoscope Vocal and Instrumental Competition v Santa Monice v USA. A v dubnu jste si přivezla další vítězství -z Tel Avivu. O jaký typ soutěže šlo, jaké měla podmínky, účast, jaká byla konkurence?

Jednalo se o soutěž tříkolovou. Do prvního kola se posílaly audio či videonahrávky, ale podmínkou byla sólová skladba, aby vynikl samotný zvuk flétny. Na základě toho nás potom pozvali do Tel Avivu, kde se už konalo samotné semifinále a finále soutěže. Celkem do semifinále vybrali 86 interpretů, kteří soutěžili celkem v šesti kategoriích podle věku, dvě kategorie z toho byly pro ansámbly zobcových fléten. V mé nejstarší kategorii bylo v semifinále devět účastníků a do finále nás vybrali šest. V semifinále jsme museli zahrát jednu z nabídky skladeb izraelských autorů a k tomu libovolný program s časovým omezením. To bylo zajímavé, protože vedle seznámení s izraelskou tvorbou, což bylo právě specifičností a podmínkou této soutěže, jsme se každý mohl dále představit v tom, v čem se cítíme dobře, a ukázat tak své silné stránky. Ve finále jsme měli potom zahrát koncert pro flétnu s orchestrem. K dispozici jsme měli místní barokní orchestr, s nímž jsem zahrála Koncert C dur Antonia Vivaldiho. 

Jak byste zhodnotila průběh, organizaci a úroveň soutěže? Byla něčím například specifická nebo jedinečná oproti ostatním soutěžím?

Ačkoliv to byla soutěž mezinárodní, tak to byl zatím teprve její druhý ročník, takže nějaké mouchy v organizaci by se jistě našly. Ale velice se mi líbil osobní přístup všech členů organizačního týmu k jednotlivým soutěžícím. Kamkoliv jsem přišla, oslovil mě některý z organizátorů křestním jménem a přesně věděl, odkud jsem přijela a ve které kategorii soutěžím. Tento přístup byl opravdu velmi příjemný a navíc s námi skvěle komunikovali v průběhu soutěže i před ní, takže jsem mohla dopředu důkladně zjistit, do čeho jdu, například i vzhledem k setkání s odlišnou kulturou ve vzdálené zemi – což pro mě bylo velmi uklidňující. Jinak můžu otevřeně říct, že soutěž byla na vysoké úrovni, ačkoliv jsem třeba nemohla slyšet všechny účastníky. A jedinečná byla například také tím, že se konala v rámci festivalu, a tudíž jsme nejeli do Tel Avivu pouze na soutěž, ale také a především za setkáním s mnoha zajímavými flétnisty z různých zemí a za dalšími příležitostmi a programem, který festival nabízel.

Co byste řekla, že Vám tato soutěž dala pro Váš další osobní umělecký rozvoj? Co jste tam načerpala a zažila? 

V první řadě jde především právě o to setkávání s dalšími flétnisty. Tato soutěž navíc měla velmi zajímavou mezinárodní účast. A poznávat různá pojetí interpretace je vždy něco, co váš vlastní pohled obohatí a znovu dál posune jiným směrem, což mě právě baví – stále hledat nové pohledy na skladbu a její další rozměry. Vedle toho jde pak o samotné poznání určité nové kultury. Jednak díky seznámení se s novým repertoárem, ale také díky všem setkáním a rozhovorům s organizátory a soutěžícími. Při nastudování izraelské skladby bylo pro mě důležité nejen se snažit se něco dozvědět, ale pak především atmosféru a ovzduší jiné kultury na vlastní kůži zažít a nasát a nějakým způsobem se snažit ji vložit do interpretace. Díky médiím a také faktu, že se zrovna v dobu festivalu konaly oslavy 110. výročí založení města, jsem do Tel Avivu jela s jistou obavou, které jsem se nedokázala ubránit. Tyto obavy nakonec částečně zastínily jakoukoli nervozitu ze samotné soutěže, což byla ve výsledku vlastně výhoda. Měla jsem však kolem sebe skvělou a spolehlivou oporu a díky hladkému průběhu soutěže i cestování jsem měla nakonec radost ze dvojího vítězství – z toho flétnového i z vítězství nad sebou samou a svými obavami. Myslím, že všechny tyto zkušenosti mě do života jedině posílily. Vedle toho jsem se také mohla účastnit zajímavých workshopů, například kurzu jazzové interpretace na flétnu a také se tam konala zároveň výstava fléten a já jsem se neubránila, takže si ze soutěže vezu kromě ocenění také další nový nástroj – voice flute in D s vyměnitelným středním dílem.

A proč jste se do soutěže vlastně přihlásila?

Už odmalička bylo mým snem koncertovat a cestovat po světě, protože právě to mě v životě baví nejvíc. A účast na mezinárodních soutěžích je právě tou skvělou příležitostí, jak k se k tomuto snu postupně co nejvíce přiblížit…

V čem vidíte hlavní přínos soutěží pro mladé interprety obecně? Jak pohlížíte na soutěžení Vy? Považujete se za soutěžní typ?

Myslím, že hlavní přínos je především v setkávání s novými kulturami, názory, pohledy na umění a interpretaci – a obecně rozšiřování obzorů. Na interpretačních kurzech sice je možnost srovnání s jinými interprety, ale často ne v takovém světovém měřítku jako na velké soutěži, kdy se sem skutečně přihlásí soutěžící z různých koutů světa. Účast na soutěži vnímám především jako osobní motivaci v práci na novém repertoáru, hledání a rozšiřování obzorů. Těžko by mě bez této soutěže například napadlo vyhledat skladby nějakého izraelského autora. A především je pro mě soutěž, jak jsem už zmínila, dalším přiblížením se mému snu… Soutěžní typ? Pokud se tím míní nějaká cílevědomá touha něco dokázat, tak ano. Ale snažím se nevnímat soutěž vůbec nijak jinak než jako koncert. Vždyť i porotci jsou publikem a navíc  v Tel Avivu skutečně mezi jiným publikem seděli, takže nebylo možné určit, kdo z posluchačů je zrovna porotce, což bylo vlastně fajn. Stejně tak před svým výkonem ráda sedím v sále a poslouchám ostatní jako na koncertě. Je to pro mě uklidňující. Soutěžní pódium je pro mě stejné jako to koncertní.

Chystáte se v dohledné době na nějakou další soutěž?

Popravdě chystám, ale pokud mohu, nechám si to zatím pro sebe.

Hře na flétnu se věnujete od pěti let. Nastala během uplynulých let nějaká krizová chvíle, kdy jste chtěla s profesionálním hraním skončit?

Ne, ani jednou. Samozřejmě přicházely překážky a krizové momenty, ale každá překážka je pro mě naopak vždy výzvou ji překonat. Vždycky o to víc napnu síly, abych dosáhla svého. A čím větší překážka nebo komplikace je, tím víc mám motivace zabrat a nevzdat to.

Spolupracovala jste a spolupracujete s řadou orchestrů a souborů, mezi nimi jmenujme alespoň Musica Aeterna, Czech Ensemble Baroque, Capella Cracoviensis, Ensemble Opera Diversa, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Hradec Králové nebo Orkiestra Barokowa AMuz w Krakowie. Je mezi nimi nějaký, který je Vašemu srdci nejbližší, kde se cítíte jako doma?

Měla jsem to štěstí spolupracovat s mnoha různými skvělými soubory a tělesy a je těžké mezi nimi určit jeden, který bych měla nejradši. Je více souborů, jejichž spolupráce si moc vážím a mezi kterými mám skvělé spoluhráče, kolegy a přátele. S Czech Ensemble Barouqe ale hraji už deset let (neuvěřitelné, že už můžu říct takové číslo!), takže právě oni, Roman Válek a spol., by mohli být takovým mým domovským souborem…

Máte nějaké skladatele či dokonce jejich konkrétní skladby, o kterých byste mohla říct, že pro Vás mají nějaký osobní, hlubší význam? Kteří a které jsou Vašimi favority?

To je velmi těžká otázka… Vivaldi, Bach, samozřejmě. Ale kdybych měla vybrat nějakou skladbu, která pro má vždy znovu a znovu hlubší a skutečně osobní význam, je to právě Vivaldiho Koncert C dur, se kterým jsem zvítězila v Tel Avivu, a konkrétně jeho druhá věta. Právě při jejím hraní na Prague Junior Note, je to už dávno, jsem zjistila, že vlastně umím melodicky zdobit. Tenkrát jsem jedno místo spletla, tak jsem se snažila nějak navázat a ono to šlo! Byl to pro mě silný a osvobozující moment. Od té doby pokaždé, co tu skladbu hraji, nabývá pro mě vždy nových rozměrů, mám k ní vždy jiný vztah, pohled na ni, je pro mě stále něčím nová a překvapivá a to mě na ní, i na samotné interpretaci jako takové, baví.

Máte nějaké další sny, plány a vize ve svém životě se zobcovou flétnou?

O svém velkém snu cestovat a koncertovat po světě jsem už pověděla. Dále mě hudebně velmi lákají transkripce skladeb původně pro jiné nástroje, ale nebudu vám raději prozrazovat zatím své konkrétní projekty…

A proč právě zobcová flétna a ne třeba klavír? Čím si právě tento nástroj získal Vaše srdce, nadšení i celé Vaše životní zaměření?

Bylo mi pět let, kdy už všechny děti kolem mě měly nějaké kroužky, ve kterých se realizovaly, a já jsem také chtěla mít něco svého, v čem se budu cítit opravdu dobře. A tehdy mě rodiče vzali na kroužek hry na zobcovou flétnu pro rodiče s dětmi. A já jsem hned od první lekce poznala, že toto je to pravé, co mi dává okamžitě pocit štěstí a volnosti a nekonečné možnosti seberealizace. Nedokážu přesně říct, čím to bylo. Prostě mi s flétnou bylo dobře. Věděla jsem jistě, že to je ono, a nikdy jsem ji neopustila.

Foto: Archív Czech Ensemble Baroque, Julian Veverica, Vlasta Piskačová, Tereza Válková, Věra Motlová