PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Petr Vronský jako by patřil k mužům, kteří nestárnou a na koncertních pódiích jen zúročují své zkušenosti.“

„Felix Alexandre Guilmant je možná v Česku méně znám a hrán, než by bylo záhodno, o pozdního romantika jde však každým coulem.“

„Zuzana Ferjenčíková ovládá manuál a pedály s obdivuhodnou lehkostí, nicméně naprosto bravurně.“

Komorní filharmonie Pardubice zvolila pro své únorové abonentní koncerty program sestavený ze dvou děl vzniklých v období romantismu. Posluchače v Sukově síni Domu hudby čekala nejprve Symfonie č. 3 Es dur op. 97 Rýnská Roberta Schumanna. Po přestávce zasedla k varhanám slovenská interpretka Zuzana Ferjenčíková, která s orchestrem vedeným Petrem Vronským provedla První koncert Alexandra Guilmanta.

„V provizorních podmínkách ghetta byl hybatelem a hlavním protagonistou koncertních uvedení Verdiho díla, ale mimo jiné také nastudování Smetanových oper, dirigent Rafael Schächter.“

„V profesionálním prostředí v Praze Verdiho Requiem zaznělo s pouhým klavírním doprovodem nyní poprvé.“

„Sbor ani sólisté se nemohli opřít o masu či barvy orchestrálního zvuku, vztahovat se k nim a trochu se tam i bezpečně skrýt.“

Těžko si představit spojnici mezi katolickou mší za zemřelé a židovskou komunitou. Terezínské ghetto, kam byly za druhé světové války deportovány desetitisíce Židů, však takovým průsečíkem je. Věznění lidé, umělci i nesčetní amatéři, tam nastudovali a uvedli na podzim roku 1943 a pak ještě od ledna 1944 nejméně tucetkrát Verdiho Requiem. Připomínkou a svého druhu i rekonstrukcí těchto neuvěřitelných počinů byl čtvrteční koncert v rámci pražského festivalu Věčná naděje. Messa da Requiem Giuseppe Verdiho zazněla, tak jako v Terezíně, za pouhého klavírního doprovodu.

„Zazněla světová premiéra skladatele Ondřeje Brouska s názvem Symfonie č.3 „Motus Vita 1946“, která má netradičně jen dvě věty, 1. Andante ma risoluto a 2. Presto. V názvu se objevuje baťovské motto i rok vzniku filharmonie. Interpretace vyzněla výborně, orchestr zněl plasticky a jednotlivé nástrojové skupiny byly velmi vyrovnané a šťavnatě barevné.“

„Klavír v podání mladého sólisty Marka Kozáka zněl suverénně a pevně, střídal barevné polohy a propojení sólisty s orchestrem bylo intenzivní a niterné. Klavír se přirozeně stával součástí orchestru, aby se z něho v pravý čas vyloupnul a předvedl se v dramatických kadencích.“

„Dirigent Robert Kružík využil plastičnosti a instrumentální barevnosti hudby a inspiroval orchestr k vytváření velkých legátových ploch, plných napětí a emocí. Svým elegantním a přesným stylem dirigování vytvářel iluzi, že v prostoru hněte ve vzduchu plastické obrazy.“

Filharmonie Bohuslava Martinů působí ve Zlíně od roku 1946 a za tu dobu prokázala, že má dost odvahy i invence, aby prosazovala nové trendy a skladby. Ve čtvrtek 23. února zazněly skladby, které překvapily. Světová premiéra Symfonie č. 3 „Motus Vita 1946“ Ondřeje Brouska, Burleska d moll pro klavír a orchestr Richarda Strausse, kde se jako sólista představil Marek Kozák, a po přestávce Symfonické fantazie Bohuslava Martinů. Před orchestr se postavil jeho šéfdirigent Robert Kružík, který vybičoval orchestr k euforickému výkonu. 

„Úvodní, bojovně znějící motiv třetí věty, vedený hlavně violoncelly a kontrabasy střídá velmi rychlá sólo pasáž klavíru, zlehka doplněná dechy a smyčci.“

„Druhou skladbou večera bylo orchestrální dílo Rimskij-Korsakova, které v sobě spojuje dva rysy typické pro ruskou hudbu a pro autora zvláště.“

„Že se jednalo o skutečně silně emotivní večer, bylo znát i na mimice a gestice jednotlivých muzikantů.“

Již na první pohled speciální koncert se odehrál ve čtvrtek 23. února, kdy se v Redutě s Moravskou filharmonií představila klavíristka Marie Šumníková, olomoucká rodačka. Ta, jak už napovídal název celého večera, interpretovala slavný Rachmaninovův Druhý klavírní koncert. Pod vedením hlavního hostující dirigenta Christiana Knüsela však zazněla i Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova.

„Celé provedení Valdštýnova tábora zaujalo velmi plastickým zvukem a ve vypjatých pasážích citlivě dávkovanou gradací i energií. Naproti tomu dokázal orchestr vykouzlit i velmi působivou tajemnou atmosféru „noční scény“, jakéhosi intermezza celého díla.“

„Závěrečné virtuózní Allegro molto prezentoval sólista s absolutním technickým nadhledem, artikulační i intonační srozumitelností tak, jak jsme u Pavla Šporcla ostatně zvyklí. Sytý tón jeho nástroje nebyl v žádném okamžiku „překryt“ orchestrem a byl zřetelný v celém prostoru přívětivé hradecké koncertní síně.“

„Zařazení Druhé symfonie – „Sinfonia pacis“ op. 18 (1961) Viktora Kalabise do symfonického cyklu hradecké filharmonie nemohlo být aktuálnější a patřilo bezesporu k vrcholu večera. Myslím, že sám autor nemohl předpokládat, že jeho dílo bude ještě po více, než šedesáti letech, tak bezprostředně varující.“

Dramaturgie pátého abonentního koncertu hlavní symfonické řady Filharmonie Hradec Králové, konaného 23. února, nemohla být zařazením Sinfonie pacis Viktora Kalabise (1923-2006) aktuálnější. V době, kdy slovo válka slýcháme ze všech médií, je Kalabisovo dílo mementem i pro dnešní dobu. Rovněž první položka působivého večera s hradeckou filharmonií v jejich domovském sále, pod taktovkou šéfdirigenta Kaspara Zehndera, odkazovala k vojenské tematice. Úvodem zazněla totiž zřídka uváděná symfonická báseň Bedřicha Smetany (1824-1884) Valdštýnův tábor (1858-59). Tato dvě díla pak rámoval První houslový koncert C dur Jana Kubelíka (1881-1940) v provedení Pavla Šporcla – dílo, které vzniklo v roce 1916, tedy během 1. světové války.

„Vnitřní napětí úvodní věty, perfektní zvuková transparentnost disonancí, podávaných s maximální samozřejmostí.“

„Všechny čtyři věty představují jakési žánrové obrázky s názvy Krajina, Kočár, Kočí a kůň, Měsíc a já, Divá noc.“

„Záleží na hudebnících, jak dokáží přesvědčit obecenstvo a přitáhnout ho na svou stranu. Pavel Haas Quartetu se to daří na více, jak sto procent!“

Pavel Haas Quartet, který v loňském roce oslavil dvacáté výročí vzniku, vystoupil na pódiu Dvořákovy síně v cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Jako by předem očekávala mimořádný zážitek, provázela koncert výtečná návštěvnost. A je třeba říci, že očekávání publika se beze zbytku naplnilo. Ansámbl je v současné době na samém vrcholu tvůrčích schopností a je právem a bez přehánění oceňován doslova po celém světě. Stačí zmínit, že za osm dosud vydaných alb s českým i světovým repertoárem pro vydavatelství Supraphon získal šestkrát Gramophone Award, dvakrát BBC Music Magazine Award a jedenkrát Diapason dˇOr de lˇAnnée.

„Bylo to chytré, bylo to nápadité, a hlavně skvěle představilo dialog jednotlivých nástrojových skupin.“

„Antonini je považovaný za virtuosa na zobcovou flétnu evropského formátu a tak jsme měli možnost srovnávat výkon mladičké Soni.“

„Na to, jak jsou mladí, hráli skvěle.“

Kdo nebyl na koncertě Svátků hudby v úterý 21. února na Pražské konzervatoři, ten musí litovat. Nejen kvůli skvělé dramaturgii, protože ta je u Svátků hudby příznačná, ale i kvůli velmi nápadité inscenaci, kdy se rozhodně nejednalo o strnulou hudební prezentaci. Prostě koncert, který poučí i potěší. Koncert, na který se rádo vzpomíná.

„Nabízí podněty k zamyšlení nad obtížnými cestami k uplatnění, nad tvůrčí svobodou a kompromisy, jež (ne)musíme podstupovat.“

„V této souvislosti stojí za připomenutí, že tento kreativní muž, mimo jiné zdatný pianista, stojí také za pozoruhodným filmem Piano na křižovatce.“

„Mohly by probouzet i smutek, jenže ten se nějak nedostavuje. Z filmu spíš vyzařuje zřetelná, i když nesnadno definovatelná naděje, že pandemické ticho brzy skončí.“

Dva mladí pouliční muzikanti fidlají na kontrabas klasickou melodii; neruší je hluk vídeňského bulváru, nevadí jim ani déšť, před kapkami se schovávají pod igelitovou plachtou. Menší mladík, který má růstovou vadu, obstarává smyčec, velký brnká na struny. Plastic Symphony… Nejen z titulu slovenského filmu, ale také z úvodních scén je zřejmé, že půjde o hudbu. A o tu samozřejmě jde i v českém dokumentu Piano na křižovatce, který je skutečnou poctou klavíru.

„S hudbou bylo zacházeno velmi citlivě a promyšleně, plynule se předávala vedoucí role, kdy oba hráči skvěle přecházeli od sóla k doprovodu.“

„Dobře promyšlená agogika a celistvě spojené motivy krásně vystihovaly houpavý charakter skladby, ze které vycházela mladická zamilovanost a touha.“

„Vychutnat si posluchači mohli typicky francouzské hraní si s barvami, které nejvíce vynikalo právě v této skladbě.“

20. února si posluchači mohli užít komorní hudbu rozmanitých autorů. Houslistka Romana Špačková a klavírista Stanislav Gallin nabídli v rámci Komorního cyklu PKF všem milovníkům hudby vyvážený a procítěný koncert. Odlehčeným Mozartem počínaje, přes poněkud netypického Martinů pak večerem prostupovala zejména francouzská barevnost Faurého, Francka a na závěr i Debussyho. Koncert se konal v barokním refektáři Profesního domu MFF UK.

„Okamžik, ve kterém se potkává umění a bohoslužba.“

„Lukáš Vasilek, připravený, napjatý, soustředěný, přesný a nekompromisně autoritativní, provedl obrovský interpretační aparát celou partiturou s rozmyslem, bezpečně a vědoucně.“

„O to silněji vyvstal apel, který Britten do svého monumentálního War Requiem vtělil a který tak přesně rezonuje i s naší současností.“

Pražský filharmonický sbor podpořil názvem svého únorového koncertu touhu civilizovaného demokratického světa, aby se už konečně stala minulostí agrese rozpoutaná před rokem barbarským ruským putinovským režimem. Koncert za konec války na Ukrajině… I kdyby ale nebylo této okolnosti, která probouzí pochopitelné emoce, i kdyby nebylo aktuálního politického kontextu, bylo by i tak vzácné uvedení Brittenova Válečného rekviem samo o sobě velkou událostí. Ryze uměleckou. Protiválečné pacifistické dílo je velkolepou, mimořádně působivou duchovní a hudební freskou a dirigentu Lukáši Vasilkovi se podařilo se spojenými orchestry, sbory a sólisty dát jí dokonale plastický tvar a ohromující obsah.

„Poté dochází k dramatizaci, o kterou se postaraly zejména výrazné údery tympánů, přecházející až do vznešeně znějícího motivu, který je klimaxem skladby i večera jako takového.”

„Předzvěstí zvratu je dramatický přechod virblu, po němž chromaticky stoupající motiv se zároveň zvyšujícím se tempem eskaluje do úplně nového motivu, který vykreslují smyčce, a je zároveň vrcholem druhé věty.“

„Čtvrtá věta začíná dramaticky s výraznou dynamikou, jež je střídána jemnou, melodickou pasáží s komplexnější hrou smyčců a dechů.“

Páteční podvečer 17. února v Redutě Moravské filharmonie Olomouc patřil podruhé v letošní sezóně studentům hudebních fakult. JAMU a tentokrát i HAMU. Těm filharmonie věnovala celou koncertní řadu, čímž dává mladým a talentovaným hudebníkům šanci osvojit si práci s orchestrem a místním posluchačům zase možnost navštívit cenově přívětivý koncert s méně všedním repertoárem. Koncert s názvem JAMU2 nabídl Symfonii-koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 125 Sergeje Prokofjeva a Symfonii č. 5 F dur op. 76 Antonína Dvořáka.

„Pojetí Marka Kozáka respektuje interpretační tradici, hudební zápis a zdržuje se jakýchkoli interpretačních zvláštností.“

„Markovo provedení mi přiblížilo Prokofjevovu hudbu v naprosto jiném světle, než v jakém jsem ji doposud vnímala.“

„Marek Kozák zůstal do poslední noty závěrečného přídavku zcela soustředěný a pokud cítil nějakou únavu, nedal ji na svém hraní vůbec znát.“

Mladý klavírista Marek Kozák vystoupil v rámci programu komorních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Na koncertě z cyklu Světová klavírní tvorba přednesl skladby Bacha, Chopina, Čajkovského a Prokofjeva. Za nedlouhou dobu, kdy se pohybuje v hudebním světě, stihl přitom nasbírat mnoho úspěchů na světových soutěžích. A nejen tam…

„Na rozdíl od novoromantické opery, která hojně využívala leitmotivů, se Bartók vyhýbá opakování jakéhokoli hudebního materiálu.“

„Postavy Modrovouse a Judity doplnila šestice mužů a žen z baletní sekce Moravského divadla, kteří výpravným scénickým tancem odkrývali dění za zavřenými dveřmi, ale současně také podtrhovaly mužskou či ženskou převahu dle vývoje příběhu.“

„O to intenzivnější bylo citové vypětí a emoční pohnutí vycházející z projevů obou postav, ve kterých se mísí láska a touha po sobě samých, ale i po tajemství.“

Páteční večer 17. února patřil v Moravském divadle Olomouc dvěma maďarským autorům. Premiéra nového nastudování symbolistické jednoaktové opery Modrovousův hrad skladatele Bély Bartóka, jejíž libreto napsal Béla Balázs volně na motivy modrovousovské legendy, tedy příběhu o osamělém muži žijícím v tajemném a temném hradu, kde se ztrácejí krásné ženy, kterou zpracoval mimo jiné Charles Perrault anebo bratři Grimmové, byla rukou režisérky Daniely Špinar spojena s šestnáctiminutovým orchestrálním kusem Zoltána Kodálye Tance z Galanty, a orámována Sbory pro mužské hlasy téhož autora.

„Na pódiu SF tentoraz znelo fascinujúce dielo európskej hudobnej kultúry“

„V pamäti sa vynára nezabudnuteľná kreácia Beethovenovej omše pod taktovkou Ladislava Slováka spred polstoročia“

„Solídne naštudovanie exšéfa SF Jamesa Judda nedokázalo navodiť mysterióznu atmosféru skladby.“

Na programe ďalšej februárovej dvojice abonentných koncertov Slovenskej filharmónie v dňoch 16. a 17.2.2023 bolo jediné dielo. Veľkolepá Missa solemnis D dur, op. 123 Ludwiga van Beethovena. Za dirigentským pultom SF stál bývalý šéf telesa James Judd, spoluúčinkoval Slovenský filharmonický zbor (zbormajster Thomas Lang), sóla spievali Ľubica Vargicová (soprán), Veronika Hajnová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Ondrej Mráz (bas). Skladba mala pôvodne pod Juddovým vedením zaznieť už v marci 2020, kvôli kovidovej pandémii ju dramaturgia presunula na jún 2020, no ani vtedy sa koncert z pochopiteľných dôvodov neuskutočnil. Vyšlo to napokon až do tretice, o tri roky neskôr.

„Atraktivitu provedení dotvořily citlivé dozvuky ve finále skladby. Génius Prokofjevův byl ve skladbě citován třemi takty Sonáty pro housle a klavír.“

„Miloš ORSON Štědroň, bohatě vybaven rodovou tradicí, je hudebník, jak se obvykle říkává, renesanční šíře.“

„Brahmsovo trio opět v sestavě s houslemi. Čtyřdílná kompozice závažného obsahu ve třetí větě potěšila očekávaným stylovým vědomím a uměřeností.“

Na programu podvečera 128. koncertní sezony Českého spolku pro komorní hudbu, který se konal v úterý 14. února v Sukově síni Rudolfina, hrálo Brahms Trio Praha hned dvě skladby žijících domácích autorů. Zazněly v první půlce koncertu, druhá byla věnována stěžejnímu dílu repertoáru souboru z katalogu autora, jehož jméno ansámbl nese. Úvodní skladbou bylo dílo hojně publikovaného autora, klarinetisty Aleše Pavlorka s názvem Hudba pro trio „in memoriam S. Prokofjev“ komponované v roce 2010 pro pražské Brahmsovo trio. Jeho premiéru hrál soubor ve stejném roce na Festivalu moderní hudby v Řezně.

„Hra začíná mužským sborem á cappella, zpívají ponurou vojenskou píseň Katonadal, o údělu mužů, kteří musí válčit, jít do boje, nechat se mrzačit a zabíjet, ale nikdy nesmí plakat.“

„Judita v sobě nese odhodlání a naději, že vše zvládne, že její láska je schopná hrad vysušit a zahřát a přivést do něho světlo. To se jí po postupném otevírání dveří sice daří, ale za cenu poznání hrůz, které za dveřmi nachází.“

„Bartókova hudba je sugestivní a v podání orchestru opery je podána v rozvrstvených plochách v barevnosti instrumentace v bezchybné interpretaci. Gradace orchestru následuje pěvecké party, podporuje jejich výraz a nikdy je nezastiňuje.“

Operu Bély Bartóka na libreto Bély Balázse Modrovousův hrad hraje operní soubor Moravského divadla Olomouc po dlouhých 66 letech. V roce 1960 tam uvedli její první českou premiéru a nyní se k titulu opět vrátili. Nehrají ji ale, jak bývá obvyklé, spolu s další jednoaktovkou, ale propojují operu ústrojně s tvorbou Zoltána Kodályho. Na konci pokračuje opera jeho Tanci z Galanty v choreografii Daniely Špinar a Tona Ferriol a úvod a závěr obstarávají Sbory pro mužské hlasy pod vedením sbormistryně Lubomíry Hellové. Se souborem opery a baletu nastudovala dílo režisérka Daniela Špinar na scéně Lucie Škandlíkové, u dirigentského pultu byl Petr Šumník a protagonisty první premiéry, která se konala v pátek 17. února 2023, byli Barbora Řeřichová v roli Judity a Jiří Přibyl v roli Modrovouse.

„Libreto k opeře Rozbitý džbán připomíná Gogolova Revizora, jen v něm není tolik satiričnosti a špílců. Je napsán na libreto Petra Kleista a měl premiéru v roce 1942, následně byl skladatel deportován i s rodinou do Terezína.“

„Císař Atlantidy aneb Odepření smrti je rovněž jednoaktovkou, která vznikala již v Terezíně. Hlavním nositelem příběhu je Smrt, která už je unavena a znechucena válkou, odmítá spolupracovat a trpící ranění na bojištích nemohou zemřít.“

„Režie je překvapivě velmi uměřená a spíš akcentuje hloubku poselství. Diktátor zůstává sám, bez pomoci ostatních, když vypadne z invalidního křesla. Smrt si klade podmínku, že lidé zase budou moci zemřít, ale nejprve musí zemřít sám diktátor.“

Viktor Ullmann a jeho jednoaktové opery Rozbitý džbán a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti, uvedené v premiéře v Divadle A. Dvořáka 16. února, jsou další položkou cyklu Národního divadla moravskoslezského nazvaného Opery terezínských skladatelů. Cyklus je součástí širšího projektu pražského Národního divadla s názvem Musica non grata. Ostravskému publiku se díla představila v režii slovinského režiséra Rocca, který je rovněž autorem scény, a pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. V obou jednoaktovkách byli obsazeni stejní protagonisté, barytonista Boris Prýgl, basista Martin Gurbaĺ, tenoristé Jorge Garza a Luciano Mastro, sopranistky Michaela Zajmi a Markéta Klaudová a barytonista Roman Vlkovič. Kostýmy vytvořila Belinda Radulovič a českého překladu se úspěšně zhostil Jaromír Nohavica, neboť Viktor Ullmann, který je i autorem obou libret, psal německy.

„Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie. Bez násilné aktualizace, bez schválností.“

„Pro Kostelničku je Ángeles Blancas ideální představitelkou. Ze scény „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem klíčový okamžik opery.“

„Málokterý režisér se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano.“

Poprvé a hned v nejlepší možné podobě. Tak se jeví Janáčkova Jenůfa, jak ji pro tři únorová uvedení jako koprodukční projekt nastudovalo sevillské divadlo Teatro de la Maestranza. Jde totiž o inscenaci režiséra Roberta Carsena, jehož jméno samo o sobě napovídá předem hodně, téměř vše. A pokud se tato opera ve čtvrtém největším španělském městě ještě nikdy nedávala, pak právě tato podoba, do detailů propracovaná a realisticky zahraná, byla šťastnou volbou. Při čtvrteční premiéře zarezonovala přesně, emotivně a uvěřitelně, zcela spolehlivě.

„Kopatchinskaja od samého počátku tvoří dojem, jako by byl koncert stvořen právě pro ni.“

„Valentin Uryupin provedl orchestr a posluchače oběma Ligetiho skladbami famózně.“

„Diváci, kteří nezůstali na Schumannovu symfonii, přišli o příjemný hudební zážitek, i když zatížený skokem o více než dvě století nazpět.“

SOČR připravil poctu Ligetimu a na pondělní koncert naplánoval hned tři jeho díla. Concert Românesc, Koncert pro housle a orchestr a Lontano. Program měl původně doplnit Béla Bartók se suitou z baletu Podivuhodný mandarín. Koncert byl nicméně ovlivněn nemocí šéfdirigenta Petra Popelky a tudíž došlo ke změnám. Díky pohotovému Valentinu Uryupinovi se však první polovinu koncertu podařilo zachovat, proto publikum s velkým nadšením přijalo sólo houslistky Kopatchinské. Zařazeného Schumanna po přestávce sice již ne zcela všichni akceptovali, avšak orchestr hrál výborně.

„Základní myšlenkou je, dát prostor studentům, aby mohli čerpat zkušenosti vedle profesionálních umělců, vesměs svých profesorů. Studentská jevištní praxe je tak zajištěna vytvořením jedné inscenace v sezóně.“

„Nevděčnice, to jsou mladé dívky a ženy, které se zřekly lásky, což je zde chápáno jako urážka Amora, jehož šípy tak nemohly vykonat svou práci, a proto nyní tráví čas v pekle.“

„Přesun do Slavnostního sálu Divadla Jiřího Myrona zvládli diváci rychle. Představení opery Henryho Purcella Dido a Aeneas mohlo začít. Uspořádání sedadel do elipsy kolem stěn sálu konvenovalo komornímu prostoru a posazení orchestru v levé části sálu nijak nerušilo vnímání.“

Národní divadlo moravskoslezské připravilo dvě horké novinky, které uvedlo v koprodukci s Fakultou umění a jejím Operním studiem. Již čtvrtým rokem se propojují obě instituce, aby daly prostor pro společnou práci profesionálů a studentů, kteří zde získávají cenné zkušenosti. V sále Divadla 12 a ve Slavnostním sále Divadla Jiřího Myrona se představili publiku společně profesionálové a studenti v projektech, které zasahují počátky opery. Opera a balet Tanec nevděčnic Claudia Monteverdiho z roku 1608 a opera Henryho Purcela Dido a Aeneas z roku 1683 měly premiéru 9. února. Recenze je psána z reprízy 15. února 2023. Hudebního nastudování a provedení se ujal Jiří Habart, režie Jiří Nekvasil, scénografem je David Bazika, autorkou kostýmů Hana Kelar Knotková. Sbor Operního studia vedla Lenka Živocká, choreografem byl Lukas Zuschlag.

„Hráči velmi zřetelně a jasně divákům ukázali každý drobný kontrast pomocí velmi přehledně čitelných barevných a artikulačních změn, což byl prvek, který se nesl celým večerem.“

„V průběhu dynamických změn si orchestr stále držel krásný zvukový balanc, každý hráč byl při reakcích na změny velmi pohotový a suverénní.“

„Věta je protkána mnohými silnými částmi, ve kterých hrál orchestr náležitě plně, zároveň ovšem nikdy neztrácel na výborné barvě.“

V Rudolfinu 14. února měli diváci možnost zažít skutečně vynikající koncert; Apoteózu tance. Výběr tří největších autorů klasické vídeňské školy (Mozart, Haydn, Beethoven) zaručoval špičkovou hudbu, Collegium 1704 (pod vedením Václava Lukse) pak hudbu provedlo na velmi vysoké úrovni. Úspěšný výkon sklidil zasloužené ovace ve stoje.

„Velmi šťastný krok byl oslovit sopranistku Alžbětu Poláčkovou, sólistku Národního divadla, jejíž hlas byl ozdobou i magnetem, k němuž byli posluchači neodolatelně přitahováni.“

„Hobojista si pohrával se všemi běhy, trylky a melodiemi, harfistka rozeznívala harfu jako nástroj mnoha rejstříků a hlasů.“

„Výsostné umění všech tří umělců bylo podpořeno něčím velmi důležitým a pro zdařilou spolupráci nepostradatelným. Vzájemným respektem, velkorysostí a radostí z úspěchu svých kolegů.“

Hobojista Vilém Veverka své příznivce chvíli napínal, co přesně přinese jeho nový program Ekstase. Vyšponovaná zvědavost byla nakonec uspokojena v pondělí 13. února na pražské Novoměstské radnici. Spolu s harfistkou Kateřinou Englichovou a sopranistkou Alžbětou Poláčkovou připravili písňový večer, v němž prostor zazářit, dostali všichni tři umělci.

„Vondráček svému domácímu publiku není lhostejný a jsem si jistý, že by mu odpustilo i výpadek závažnějšího rozsahu.“

„Všehovšudy šlo o poutavé provedení, které se vyznačovalo kladným vztahem k dílu a značnou pódiovou zkušeností.“

„Podle mého názoru jí však s narůstajícím množstvím not klesají možnosti charakterizace.“

Dne 12. února v pražském Rudolfinu proběhl v rámci recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu koncert ruské klavíristky Olgy Kern. Původně měl místo ní vystoupit Lukáš Vondráček, ale asi před dvěma týdny svou účast z rodinných důvodů odřekl. Navzdory změně programu byl sál plný, vstupenek nebylo vráceno mnoho.

„Simone Stone zpřístupnil dílo nejen mladší generaci, ale i starším divákům, které zajímá propojení opery s érou moderních technologií a hledání hlubších společenských otázek.“ 

„Scénické řešení umožnilo sledovat děj jak film, který je úzce spojen s hudbou, což byl progresivní tah.“

„Nicola Luisotti vedl Orchestr Vídeňské státní opery výrazově spolehlivě a v souladu s pěveckým děním na jevišti dokázal hudbu působivě gradovat.“

Vedení Vídeňské státní opery zařadilo na repertoár sezóny moderní pojetí Verdiho opery La traviata, kterou inscenoval australsko-švýcarský režisér Simone Stone. Premiéra opery se konala ve světoznámém rakouském divadle 7. března 2021, ale z důvodů přísných coronavirových opatření bez přítomnosti diváků. Zařazena byla ovšem do vysílání ORF i streamové sekce divadelního webu. Dne 11. února 2023 řídil patnácté představení renomovaný italský dirigent Nicola Luisotti.

„Robert Bílý, víťaz minuloročnej Hummelovej súťaže potvrdil, že je vychádzajúcou hviezdou českej pianistiky.“

„Symfónie Antona Brucknera znejú v bratislavskej Redute pomerne zriedkavo.“

„V osobe Ralfa Weikerta našlo ikonické Brucknerovo dielo ideálneho umeleckého interpreta.“

Na ďalšej dvojici abonentných koncertov Slovenskej filharmónie v dňoch 9. a 10. februára 2023 sme v Redute privítali dvoch generačne od seba vzdialených umelcov. Vychádzajúcu hviezdu mladej českej pianistiky Roberta Bílého, suverénneho víťaza posledného, 10. ročníka Medzinárodnej klavírnej súťaže J. N. Hummela a nestora európskej dirigentskej školy, vyše osemdesiatročného rakúskeho symfonického i operného mága Ralfa Weikerta, ktorý sa za dirigentským pultom nášho prvého orchestra objavuje pravidelne. Program koncertu zahrnoval dve ťažiskové diela romantickej autorskej proveniencie nášho západného suseda – 1.koncert pre klavír a orchester C dur, op. 15 Ludwiga van Beethovena a majestátnu Symfóniu č.4 Es dur „Romantickú“ Antona Brucknera, zemitého hornorakúskeho vidieckeho čudáka, no zároveň, ako píše v programovom bulletine ku koncertu vo svojom znamenitom texte muzikológ Andrej Šuba, „vizionára, wagnerovského epigóna a teutónskeho mystika“. Ťažko si predstaviť odľahlejšiu, no zároveň mimoriadne podnetnú, dramaturgickú kombináciu.

„Abonentní koncert, který zazněl 9. února 2023, přinesl posluchačům překvapení. Promyšlená dramaturgie postavila koncert tak, aby jednotlivé skladby zvyšovaly náročnost interpretace a aby se stále více zvyšovalo i vnímání publika.“

„Mladý hudebník ze Sevilly žije v současné době v Berlíně a jako vítěz evropských soutěží spolupracuje s mnoha slavnými orchestry.“

„Obecenstvo uváděl do úžasu především rubaty, které hudbu dostávaly do většího napětí a euforie. Byl to skvělý a stylový závěr večera, který předčil veškerá očekávání.“

„Touha po ideálu a věčná cesta k dokonalosti“. Tak zněl název abonentního koncertu, který nabídla svým fanouškům Moravská filharmonie Olomouc ve čtvrtek 9. února. V sále Reduty vystoupil orchestr s maďarským šéfdirigentem Zsoltem Hamarem a nabídli Symfonii č. 35 D dur „Haffnerovu“ Wolfganga Amadea Mozarta, Koncert pro klarinet Es dur Františka Kramáře-Krommera a Symfonii č. 1 c moll Johannesa Brahmse. Sólo hrál španělský klarinetista Pablo Barragán. Obecenstvo si vynutilo přídavek, který ho následně zvedl ze sedadel: Brahmsův Uherský tanec č. 5. Vybuchoval jako šampaňské.

„Bohužel, Česká studentská filharmonie odvedla poněkud nervózní výkon.“

„Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, který si vybral Giovanni Antonini, měl českou premiéru.“

„Pod Antoniniho vedením hráli čeští filharmonici jako o život.“

Česká filharmonie už léta bere vážně svou edukační činnost, která spočívá nejen v organizovaní akcí pro děti a mládež, ale rovněž i ve výchově mladých orchestrálních hráčů. K tomuto účelu má určenou nejen svou Orchestrální akademii České filharmonie, ale i sdružení hudebníků, které se sice schází ad hoc, ale možnost má vystupovat i v abonentních koncertních řadách. Mají pro ně zavazující název, který zní Česká studentská filharmonie. Právě ta zahajovala ve středu 8. 2. 2023 pod vedením dirigenta Giovanni Antoniniho sérii koncertů.

„Roman Válek prezentoval dvouhodinové dílo jako poutavé, životné, při detailnějším pohledu hudebně proměnlivé, jako hudbu, která ani chvíli nenudí.“

„Posluchačským potěšením byla zvýrazněná metrorytmická odlišnost jednotlivých čísel, zapamatovatelné motivky, proměnlivá instrumentace… a samozřejmě pěvecká ekvilibristika.“

„Skutečným objevem byli pro pražské posluchače dva skvělí zahraniční kontratenoristé – Chorvat Franco Klisovic a rumunsko-německý pěvec Valer Sabadus.“

Eliso milovaná od lidí i od bohů… Přesně taková je pointa dvouhodinové oslavné serenaty Harmonie planet, kterou napsal Antonio Caldara v roce 1723 k poctě císařovny Alžběty. Zazněla tehdy ve Znojmě. Po třech staletích se nyní v novodobé tuzemské premiéře uskutečnilo její koncertní provedení – hned druhý den po brněnském – ve středu i v Praze. A na Hudebním festivalu Znojmo uvedou v červenci stejní interpreti dílo dokonce scénicky. Hudebně to rozhodně stojí za to. Roman Válek s Czech Ensemble Baroque a sedmi skvělými sólisty předestřel skladbu ve Španělském sále Pražského hradu jako pozitivní a neproblémovou italskou hudbu nabitou svěží energií.

„Spolu s královskými manželi přijely do Prahy i jejich dvě dcery, Maria Theresia, které bylo tehdy 6 let a Maria Anna. Během návratu z Prahy do Vídně se císařská rodina zastavila ve Znojmě a při té příležitosti se tu oslavily i císařovniny jmeniny. K tomu účelu byla určena právě tato skladba.“

„Byl to jakýsi „summit antických bohů“, kteří se sešli u příležitosti oslavy jmenin císařovny, aby jí vzdali hold.“

„Hvězdným kontratenoristou byl Andreas Scholl v roli Jupitera (Giove). S jeho majestátem však směle soupeřil představitel Saturna Adam Plachetka. Tito dva byli skutečnými hvězdami večera a dostalo se jim také náležitých ovací.“

Soubor Czech Ensemble Baroque připravil pro únorový brněnský koncert dílo Antonia Caldary Concordia de´pianeti, opěvující císařovnu Alžbětu a její korunovaci na českou královnu. V Besedním domě se v úterý 7. února představil celý soubor společně s hvězdnými sólisty. Hlavními magnety byli kontratenorista Andreas Scholl v roli Jupitera a basbarytonista Adam Plachetka v roli Saturna. Spolu s nimi vystoupili Dagmar Šašková jako Venuše, Hana Blažíková jako Diana, Jaroslav Březina Merkur, Valer Sabadus byl Apollonem a Franco Klisovic Martem. Orchestr Czech Ensemble Baroque dirigoval Roman Válek a zpíval Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové.

„Orchestr se předvedl ve skvělé formě. V Janáčkovi přednesl pestrou paletu emocí od niterných až po extatické.“

„Glassova sedmivětá skladba byla působivá, technicky precizně provedená, místy správně meditativně repetitivní, místy ohnivě energická.“

„Od první do poslední minuty bylo jasné, že se všichni společně užívají to, co ještě před pár měsíci mohlo být pouhým snem – vyprodané vystoupení před americkým publikem.“

Nestává se často, aby český orchestr měl možnost zazářit v Carnegie Hall. Filharmonie Brno středečním vystoupením předčila veškerá očekávání. Úvodní koncert jejího amerického turné v prestižním newyorském sále byl téměř do posledního místa vyprodaný, což je malým zázrakem. Není tajemstvím, že v současné postpandemické době zejí operní a koncertní domy z velké části prázdnotou, problémy s návštěvností má i věhlasná Metropolitní opera… Odvážně zvolený program přilákal početné publikum, které spolu s českými hudebníky pod vedením jejich šéfdirigenta Dennise Russella Daviese vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru.