PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Každou chvíli z domku vyjde nějaká známá tvář. Vypadá to, že si Brno a Ostrava vzaly na dnešní odpoledne dovolenou, aby na Hukvaldech přivítaly Janáčkovu novou expozici.“

„Janáček je velký ve světě proto, že je tradiční a přitom je moderní, a my jsme se vlastně snažili úplně o totéž.“

„Tady, v podhůří Beskyd, v zelené zahradě zní Janáčkovy skladby úchvatně.“

Je čtvrtek, půl čtvrté odpoledne a na Hukvaldech se pohybuje nezvykle mnoho cizinců – navíc vypadají, jako by mířili na koncert. Hukvaldy jsou v létě na příliv turistů zvyklé, chudinka bronzová Bystrouška na okraji hukvaldské obory má od nich úplně oblýskaný čumáček i konec oháňky. Ale v polovině září, navíc uprostřed týdne, je taková návštěvnost spíš neobvyklá. Důvod je ale naprosto vážný – slavnostní otevření nové expozice v Památníku Leoše Janáčka.

„Barokní, krásně archaické, a přece i nám emocionálně srozumitelné… jedním slovem výsostně muzikální.“

„Hudba pochází všechna z období pouhých dvou let a Václava Lukse z vytvořil novou celistvou partituru – Missu 1724.“

„Luksovi muzikanti přesně cítí, co má na mysli. A dovedou to, vesměs ihned, maximálně napodruhé, bezezbytku splnit.“

„Tak já pomalu zavolám muzikanty…,“ uzavírá Václav Luks hovor s publikem, když už nejsou žádné otázky. Veřejnosti přístupná zkouška souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 začala před více než půlhodinou jeho výkladem. Dnes se docela protáhl. Aby ne, Jan Dismas Zelenka je zajímavý autor…

„Když sedím v Rudolfinu a poslouchám je, říkám si – škoda, že neučí.“

„S blížícím se večerem centrum dění pomalu přechází do kina Nadsklepí.“

„Začínají se vynořovat například otázky ohledně problémů s řadovým staccatem. Vždyť včera to ještě šlo…“

Vše pomalu končí. Už chybí doladit jen pár věcí, na vše se pokud možno co nejlépe připravit, pobrat ještě alespoň pár cenných rad… Poslední páteční výukový den kroměřížské Mezinárodní hudební akademie se totiž pomalu ale jistě uzavírá. Pak už jen zbývá předvést všechen svůj um v rámci pár posledních vystoupení. Ale i přesto je stále všude živo a veselo – jako by vše mělo teprve začít…

„Vidím hodně frázování. Ale není slyšet.“

„Konkurzy nanečisto zažil Špaček v Americe. Přišel s nimi proto do Prahy a do Kroměříže.“

„Netopil s charakteristickým úsměvem, energičností a entusiasmem, stejnými jako na dirigentském stupínku, nenápadně stojí za celou akademií.“

„Sára slibovala, že bude hrát…,“ otáčí se udiveně Josef Špaček do zadní části sálku, odkud se ozvala omluvná slova. „Rozmyslela jsem si to,“ opakuje plaše mladá dívka s houslemi v rukou. Je jednou z pěti desítek studentů, kteří se až do soboty aktivně účastní mezinárodní Letní hudební akademie v Kroměříži…

„Jsme v Bregenzu rezidenčním sborem, což nás těší.“

„Při příležitostných odskocích do divadla jevištní pohybovou praxi sbor vždy dožene.“

„Setkání s Fabiem Luisim? Užíváme si každou vteřinu spolupráce s ním.“

Dnes naposled. Muži Pražského filharmonického sboru se chystají na Verdiho Rigoletta, jehož pětadvacáté představení uzavírá program letního festivalu v Bregenzu. Na open air scéně Seebühne pro 7000 diváků se hraje od poloviny července a čeští sboristé se podíleli na všech večerech. Léto u Bodamského jezera naplněné prací končí.

„Někdo z lektorů to umí spíš se staršími, někdo s nejmladšími.“

„O ´lektorský´ koncert, letos ohlášený na 10. srpna, je prý zájem tradičně obzvlášť velký.“

„Ne nadarmo se o Maďarech mezi muzikanty říká, že jsou teď v žestích nejlepší na světě.“

Do kláštera přichází skupina mladých lidí s kufry na kolečkách kodrcajícími po dláždění. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, v Broumově se přímo v historickém objektu velikosti většího šlechtického zámku dá dnes bydlet, dokonce v někdejších celách řeholníků. Nebylo by ani divné, že jde o Japonce a Japonky. Všichni však mají na zádech batoh stejného charakteristického tvaru. V hudbě poučený člověk vytuší, že uvnitř každého je lesní roh. Aha, tak už se začínají sjíždět na interpretační kurz. Ale neodbytně se v té chvíli zase znovu připomene záhada, jak se dovnitř ten rozšiřující se ozvučník vlastně může vejít…

„No problem, welcome.“

„Přestávka s prostorem pro jídlo trvá celých devadesát minut. Kdo nesedí u stolu v restauraci, je venku na trávě nebo usazen v některém ze stinných zákoutí.“

„Rozhodně ne obyčejná opera. Tak jaká tedy? Jak to mysleli? Odpovědí je šalamounský bonmot.“

„Tak to si nezapomeňte, Petře, vzít s sebou smoking.“ Pamatuji si na tu větu i po šestnácti letech. Vyslovil ji dobrý přítel české hudby Graham Melville-Mason, když jsem se před ním zmínil o své chystané cestě na operní festival v Glyndebourne na jihu Anglie. Ano, i když v našich končinách se tak často nenosívá, vzal jsem samozřejmě tenkrát večerní formální oblek s motýlkem s sebou a v Británii pak na sebe. V opačném případě bych byl jedinou výjimkou…

„Milan Al-Ashhab získal titul laureáta a 6. místo v houslové soutěži.“

„Fagotistka Michaela Špačková skončila mezi 16 nejlepšími ze 48 účastníků.“

„Celkovým vítězem a laureátem Grand Prix je ruský klavírista Alexandr Kantorow.“

Slavnostním galakoncertem v sobotu 29. června v petrohradském novém Mariinském divadle II skončila jedna z nejvýznamnějších světových hudebních soutěží – XVI. Čajkovského mezinárodní konkurs. Jeho první ročník zorganizoval v roce 1958 Dmitrij Šostakovič a měl pouze dvě sekce – klavír a housle. Porota byla jen jedna a čítala deset porotců,…

„Je čest patřit do festivalové rodiny, která začínala jako společenství třinácti měst a která se rozrůstá o další.“

„Ničím zbytečně nezatížená, přitom ale přesná a obsažná hra Kvarteta Vertavo.“

„Sbor Czech Ensemble Baroque se tento večer nepohybuje v obvyklých vodách, ale velmi dobře je schopen dosáhnout i romantického zvuku.“

Přední sklo je plné hmyzu. Polovina června, hodina před půlnocí a cesta sotva setmělou krajinou vede z koncertu silnicemi, kde není kromě můr a dalších létajících mátoh živáčka. Festival Concentus Moraviae člověka spolehlivě zavede mimo velká centra, do míst na jihu Moravy a na východním kraji Vysočiny, kde samozřejmě nedávají dobrou noc lišky, ale kde se přesto klasika neobjevuje denně. Včera Tišnov, o den dříve Boskovice. Hudba v památkově cenném prostředí a v komorní posluchačské pospolitosti si na nic nehraje a dělá radost.

„Berlín je velmi vzdušný, jakoby otevřený, kultura je všudypřítomná a naprosto samozřejmá.“

„Pierre Boulez Saal nemá téměř žádný dozvuk a bylo by slyšet spadnout špendlík, ale akustika není suchá, je naprosto ideální.“

„Kožená s Bronfmanem souzní jako jeden, všechno je podřízené hudbě, žádná gesta zbytečná, tedy nic než hudba.“

Michal Mašek je klavírista a manažer a jeho hudební postřehy a dojmy, i jeho podíl na organizování hudebního života, mají jeden cíl a touhu: aby se hudba dostávala mezi lidi a aby lidé byli schopni vnímat její krásu, její smysl, její poselství. Tentokrát Michal Mašek podává svědectví o umění pěvkyně Magdaleny Kožené a pianisty Yefima Bronfmana, kteří byli před několika dny protagonisty písňového recitálu v berlínské koncertní síni Pierre Boulez Saal. I o ní a o berlínské kulturní atmosféře autor svědčí. Jak píše, bylo by moc pěkné, kdyby se podbné koncerty, jako byl tento, častěji konaly – a byly vnímány jako naprosto samozřejmá součást života – i u nás.

„Například jim vyvrátil to, že Gigue je vlastně hovorové slovo pro ´žigulík´.“

„Styděl jsem se. Dvořákovy variace jsem slyšel mockrát, ale těchto skrytých slov jsem si v sobotu všiml poprvé.“

„Asi ten nejunikátnější Don Giovanni, kterého jsem viděl; a v jiném kontextu dost možná i ten nejděsivější.“

„Hela, helilou, muzikanti jdou!“, zpívají skřítci Šíma (Filip Sychra) a Lupi (Stela Chmelová). K jejich zpěvu se záhy připojí i někteří hráči z PKF – Prague Philharmonia. Děti v publiku se mimo jiné dozví, že jejich uši budou očarovány houslemi a že flétna „dohraje a odlétne“. Je sobotní dopoledne a v Rudolfinu se koná další z programů orchestru pro budoucí publikum.

„Na zkoušku času mnoho nebylo – židle byly málem ještě teplé od Vídeňských filharmoniků.“

„´Podívejte, je mi pětasedmdesát a jemu bylo čtyřiadvacet, když to psal,´ argumentuje šéfdirigent, když obhajuje zásahy do partitury.“

„Mile i trochu ošuntěle obyčejné. A kompaktní. Orchestr z první ruky, téměř na dotek.“   

Abfahrt! Odjíždíme, dámy a pánové! Jasný pokyn Dennise Russella Daviese ukončuje půlhodinku družné zábavy. Muzikanti odkládají prázdné skleničky od džusu, piva a vína. Mají za sebou prestižní koncert ve vídeňském Musikvereinu a teď měli v salonku v zákulisí chvíli na osvěžení a uvolnění. Hlasitě se baví, společně žertují. Šéfdirigent mezi nimi prochází. Už je také v civilu. Má na sobě vytahané džíny a vrstvu několika triček. To vrchní je celé černé, vpředu s bíle vyvedenými jmény Leoš, Bedřich, Wolfgang, Antonín, Ludwig a na zádech s bílým nápisem Brno Philharmonic. 

„Skladba je přímo zacílena na Květnou neděli, ale tím, jak integruje text básně Chalíla Džibrán, je její vyznění složitější.“

„Právě tam lidé v mých představách oslavovali později ukřižování. Tančilo se tam… Taková afterparty…“

„Tulevova skladba je výrazově vypjatá. Naléhavá, důrazná. Hodně využívá vysoké rejstříky hlasů i nástrojů, má vyhraněný abstraktní styl.“

Ambiciózní zahájení… Velikonoční festival duchovní hudby by mohl začít jakkoli jinak. Tradičněji. Konvenčněji. Třeba Dvořákovou kantátou Stabat mater. Ale Filharmonie Brno, která dvoutýdenní akci pořádá, má pověst zdravě odvážného inovátora, zvláště nyní s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. A tak festival začíná světovou premiérou…

„A kdo byla tato dáma? Odpověď se podařilo najít díky poprvé v historii realizované výstavě kompletu všech skladatelových kreseb.“

„Martinů se o krutém konci studentských známých pravděpodobně nikdy nedozvěděl.“

„Po rovné stovce let od cesty Bohuslava Martinů z Kácova do Poličky uspořádalo Městské muzeem a galerie výlet do Kácova po stopách Bohuslava Martinů.“

Je tomu rovných 100 let, co Bohuslav Martinů cestoval ze středočeského Kácova do Poličky. O této cestě bychom se pravděpodobně nikdy nedozvěděli, kdyby ji sám skladatel nezaznamenal do svého deníku. Tím zachoval svědectví pro další generace, ale také zanechal stopu, díky níž se „detektivním pátráním“ podařilo zjistit několik dosud zcela neznámých informací. A navíc, jak ve svém svědectví popisuje Monika Holá, dal teď podnět k výletu. Jelo se při něm ovšem minulý víkend opačně – z Poličky do Kácova.

„Účastníkům se dostalo komplexního vhledu do barokního francouzského stylu.“

„Všichni si pochvalovali naprosto precizní a do detailu zvládnutou organizaci celého týdne, která jim umožnila cítit se pohodlně a vytěžit maximum.“

„Hudební hostina byla sestavena moudře a publiku naservírovala skutečně pestrou ochutnávku tak, aby se mu ani jedna z chutí nepřejedla.“

Od středy 20. do neděle 24. března jsme mohli v Praze být už potřetí svědky výjimečné události – díky spolupráci Collegia Mariana a Centre de musique baroque de Versailles se prostory HAMU v Praze po pět dní, od rána do večera, rozezněly francouzskou barokní hudbou – vše na dobové nástroje v poučené interpretaci špičkových umělců, lektorů a nadšených mladých hudebníků z 12 zemí celého světa…

„Baborák patří do velmi specifické kategorie instrumentalistů-dirigentů, u nichž touha po dirigentské taktovce pramení z tvůrčího přetlaku.“

„V útrobách rudolfinského zákulisí je slyšet mnoho pochvalných „bravo“ směrem k sólistům.“

„Když jsem sám sobě při pročítání programu pošeptal: „čtyři horny stačí, drahoušku“, mýlil jsem se. Příště raději osm lesních rohů, než jeden Czerny.“

Je neděle, podvečer. V Rudolfinu bude hrát PKF – Prague Philharmonia. Zkoušky, včetně dnešní dopolední generálky, vedené hornistou a dirigentem v jedné osobě, Radkem Baborákem, připravily hráče k dobrému výkonu.

„Opera tím nejzákladnějším úběžníkem pro PKF není, ale přesto umí doprovázet pěvce jako málokterý jiný náš orchestr.“

„Oba dokáží dát do hlasu cit jako ze života. Úžasně hrají, do poslední chvíle, až za dveře do zákulisí.“

„Na operní koncert je emocí přítomno víc než obvykle. Herecky i pěvecky ukázka té nejvyšší profesionality.“

Šest samostatných árií, dvě operní finále, dva přídavky a jeden nevážný dvojzpěv. Taková je pěvecká bilance Jonase Kaufmanna po jeho čtvrtečním mnichovském koncertě, při kterém ho doprovodila PKF-Prague Philharmonia a na němž s ním spoluúčinkovala Anita Rachvelishvili. Program tvořila výhradně francouzská opera a tenorista ji ve svém rodném městě představil jako vesměs velmi jemnou hudbu. Samozřejmě s výjimkou dramatické Carmen.

„Čím blíž stojíte, čím víc se dva kvádry stojící na sobě nad vámi do výšky tyčí, tím víc nevěříte vlastním očím.“

„Původně asi měl být koncertní sál jen vestavěn do nepoužívaného skladiště. Ale architekti si řekli, že by zvenčí nebylo nic nového vidět.“

„Nechci teď říci ´už nikdy´, ale dovedu si představit, že příští písňový recitál budu mít v Laeiszhalle,“ řekl Kaufmann kvůli turistům v sále.

„Nakukujeme do zkoušky jen na chvíli, ale evidentně je akustika sálu opravdovým zázrakem… Koncert pak ukáže, že opravdu ano.“

Kolem uší studeně fičí. K otevřenému moři zbývá ještě asi osmdesát kilometrů, ale hlásí se už i tady silným větrem, vlnami a také rozpoznatelným přílivem a odlivem. Svobodné a hanzovní město Hamburk, ležící na Labi před jeho ústím do Severního moře, má jedinečný kolorit historického i současného přístavního města. A už dva roky dominantu v podobě Labské filharmonie – neopakovatelné budovy s velkým moderním koncertním sálem. Je čtvrtý únorový večer a v Elbphilharmonie je debutantem orchestr Česká filharmonie.

„Martin Fröst náhle onemocněl a v Bamberku hledají rychle někoho, kdo by mohl zahrát Coplandův klarinetový koncert. Vytahuji klarinet a zjišťuji, co z něj ještě zůstalo v hlavě a v rukách.“

„Jaká radost hrát v takovém sále! Zvuk orchestru se krásně pojí a přitom perfektně slyším jednotlivé hlasy.“

„Klarinet beru do ruky zase až těsně před začátkem koncertu, obvykle tak 10 minut před začátkem. Těžko se popisují pocity a myšlenky interpreta při takovém koncertě.“

„Sedím ještě trošku zpocený z hraní a jsem unesený hudbou Bohuslava Martinů. Ivo Kahánek hraje fantasticky, Jakub s jistotou řídí vřele a kompaktně znějící orchestr a posluchači ani nedutají. Tohle provedení Inkantací je naprosto strhující.“

„Myslím, že Jakub Hrůša formuje svůj orchestr skvěle a že na něj může být pyšný.“

„Inscenace propojuje na scéně reálný svět s podobenstvím o něm, všední den s pohádkou, interiér s přírodou.“

„Vyznění dominuje Svatopluk Sem. Civilně, bez patosu, bez hrané bodrosti.“

„S tím rozdílem, že Heřman svá řešení nepodává divákovi autoritativně, ale s pokorou.“

Janáčkovo divadlo je po šestnáctiměsíční rekonstrukci od soboty opět otevřeno. První premiérou a zároveň úvodním večerem Festivalu Janáček Brno 2018 byly Příhody lišky Bystroušky. V režii Jiřího Heřmana civilní a přitom nesmírně poetické, bez lesa, ale plné lesní havěti. Přitom byly víc o lidech než o zvířatech. Hudebně jemné, klidné, vizuálně nové, jiné, netradiční uchopení operní klasiky, promyšlené do posledního detailu.

„Od prvního kola až po finále jsem se snažila ukázat porotě i obecenstvu to nejkrásnější, co dělá operu operou.“

„Byla tu spousta dobrých účastníků, hodně mi to dalo, hodně jsem se tu naučil.“

„Mnozí z těch, co nepostoupili až do finále, už odjeli. Ať už smutně, nebo s úlevou.“

„Kdo se bojí, nezpívá,“ říká v dokumentárním filmu o Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech jeden z účastníků. „Kdo zpívá s láskou a s přesvědčením, že je to náplň jeho života, musí pokračovat,“ přidává k tomu tenorista Peter Dvorský, dlouholetý předseda soutěžní poroty. Účastníci letošního 53. ročníku soutěže sice film promítaný na páteční dopolední konferenci neviděli, ale chovali se tak, jak v něm řečeno. Směle přicházeli na pódium a přinejmenším finalisté, ale vlastně asi i všichni ostatní, dávali víc než jasně najevo, že tam nejsou náhodou, neradi, ani omylem.

„Tři strany tvoří ochozy se zbožím, čtvrtou zabírají varhany.“

„Peter Richard Conte je titulárním varhaníkem obchodního domu od roku 1989.“

„Při nákupu můžete slyšet klasiku, ale ve varhanním symfonickém hávu třeba i melodie z operet a muzikálů.“

Je poledne. V obchodním domě Macy´s v centru velkoměsta se neděje nic mimořádného. Lidé obhlížejí zboží, nakupují. Náhle se však hlavní dvoranou obrovské historické filadelfské budovy ozve tichá, nevtíravá hudba. Začíná pravidelný varhanní recitál. Jako každý den, vyjma neděle. Bez přerušení od roku 1911. Dvakrát denně.

„Divákům dominuje v přízemní lóži čarodějnice s obrovským koštětem.“

„Koncert končí Jízdou valkýr, k orchestru se opět přidává varhaník.“

„Pojďte si opravdu fyzicky užít naše varhany – pojďte na pódium.“

Dva zápasníci sumo se úklonou zdraví… Na tom by ještě nemuselo být tolik zvláštního. Oba však usedají na židle. A oba drží v rukou tubu. Velký hudební nástroj… Tohle je možné jen na nějakém happeningu. Slavné těleso Philadelphia Orchestra takový upořádalo v předvečer Halloweenu.

„Dlouho předem usilovala o zapůjčení rukopisu Dvořákova Violoncellového koncertu. A podařilo se.“

„Hudební program je exkluzivní a má jednu česko-americkou souvislost vedle druhé.“

„Potom přichází na pódium s obvyklým úsměvem koncertní mistr Josef Špaček.“

„Tento národ je geneticky naprogramován pro hudbu,“ vyznává se na adresu Čechů Semjon Byčkov. Je pátek, Český dům v New Yorku pořádá komorní hudební večer k výročí Československa a šéfdirigent České filharmonie, vyzván, aby promluvil, propojuje improvizovanou úvahu o svobodě ducha a jazyka s konstatováním, že přijíždí s orchestrem jako se svou novou rodinou do země, kterou považuje za svou…

„Pro hymny a pro předehru k Prodané nevěstě usednou s filharmoniky studenti Royal Academy of Music.“

„Je to poprvé, co podnikáme takový společný projekt s orchestrem mezinárodního formátu.“

„Do dvou dnů rezidence České filharmonie se vešly i komorní koncerty, mistrovské kurzy a debaty.“

„Je tu nějaký Brit?“ Semjon Byčkov se otáčí od dirigentského pultu do sálu. „Bylo v pořádku tempo?“ Právě dohrál s Českou filharmonií a se studenty Royal Academy of Music „God Save The King“ a zjišťuje, jestli večer nevzbudí nelibost. Odkudsi se ozve souhlasné přitakání. Šéfdirigent se s úsměvem obrací zpět k hráčům. „Tak pojďme na Smetanu.“

„Na Madeiře není týdne, aby se něco neoslavovalo.“

„Je neděle, uličkami vyzdobeného městečka jde procesí, zní hlučná hudba.“

„Před čtyřmi dny bylo Nanebevzetí Panny Marie, dnes farnost uctívá svátost oltářní.“

„To nejlepší víno, americano, madeirskou klasiku, v ochodě však neprodává.“

„A byli jste na našem orchestru – Orquestra Clássica da Madeira…?“

Je půlnoc ze soboty na neděli, hodinu nebo dvě po mši, ulicemi vyzdobeného městečka prochází průvod v čele s hlasitě vyhrávajícími muzikanty. Téměř současně rámusí z blízké skály ohňostroj. Porto da Cruz slaví v tomto týdnu už druhý svátek.